Dnešního dne se naším cílem měla dle plánu stát opět naše oblíbená Šumava v pozici za Plzní, avšak osud tomu chtěl jinak. Kousek před Plzní se naší čtyyřkolové boudičce přihodilo na dálnici a ještě v dopravním omezení (průjezdným jen 1 pruh) „bebí“ ve formě píchnuté „botičky“, takže jsem byla nucena k dočasnému vystoupení za svodidla u dálnice, jelikož pod mým „výsostným“ kufrovým královstvím byla uschována náhradní botička, kterou jsme zde museli vyměnit za tu porouchanou, jinak bychom zde zůstali „navždy“. Můj dočasný výstup a vodítkové zabezpečení za stromek za svodidly jsme brala docela uraženě, opuštěně a týraně, jelikož jsem měla respekt z toho dálničního hluku kolem a bála jsem se, že mne tam páníčkové nechají na pospas osudu, jelikož si mne při výměně „botičky“ vůbec nevšímali, ale o to větší radost jsem měla poté, co si mě opětovně „vyzvedli“ a já mohla opět nastoupit na naší palubu. 🙂
V rámci respektování naší nouzové „botičky jsme provedli úpravu plánu na nějakou bližší turistiku. Za cíl jsme po chvilkové úvaze a mapovém hledání zvolili okolí Starého Plzence se Staroplzeneckou naučnou stezkou. Výchozím bodem bylo rozcestí zříceniny hradu Radyně, odkud jsme se nejprve vydali na pěší turistiku zejména s ohledem na mojí opět nevybitou splašenost, tak prý abych se trochu uklidnila. Trasa nejprve vedla hezky lesem, kde jsem lítala a čuchala o sto šest, až jsme dorazili přes skalní památku Andrejšky k Muzeu Plzeňské železnice (kde měli bohužel zavřeno). Tudy jsme tedy jen prošli, pokochali se výhledem na Starý Plzenec i samotnou dálnici D5 a kolem vysílače mobilního operátora jsme dorazili až k bývalému zdejšímu lomu, odkud se nám vyskytl pohled na krásné podzimní lesní scenérie. Odtud jsme se opět zase napojili na naučnou stezku (přes město se nám fakt stezka jít nechtěla) a dorazili zpět na náš výchozí bod. Jelikož páníčci předpokládali (a celkem správně), že již budu po procházce hezky vyťapkaná, vydali jsme se i k samotné zřícenině hradu Radyně, kde jsem si nemohla nesehrát svou „roli“ trikolorní hradní paní. Ač zde bylo docela hezky, jakousi nevýhodou (tedy hlavně pro nás) byla skutečnost, že samotná zřícenina byla doslova jen kousek od parkoviště, takže zde byl pěkný frmol člověčích příchodů a odchodů, což není nic až tak záživného pro nás, ale zvládli jsme to. Jednu chvíli to zde dokonce vypadalo na nějaký sraz nás čtyřnožců – nezávisle a neorganizovaně se nás na tom jednom místě „sešlo“ asi 7 „kousků“. 🙂
 Pod zříceninou hradu Radyně 🙂 |
Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu je TADY.