Vyprávění popisuje moje panička 🙂
Vše pravděpodobně začalo tím, že mi rodiče po dlouhé době přemlouvání pořídili našeho prvního pejska. Byl to čistokrevný voříšek, kterého jsme pojmenovali Čiko. Byl tříbarevně zbarvený (černá, bílá, černohnědé pálení) a já v tehdejší době (když mi ho rodiče pořídili bylo mi 8 let) nedokázala nějak pochopit, že to přesně není některý z pejsků popisovaných v různých atlasech psů. A nechtěla jsem si to nechat vymluvit a pořád jsem v tehdy mé jediné knížce o psech prohlížela jednotlivá plemena a hledala, které z nich že je to ten náš Čiko. V knížce jsem narazila na tříbarevného Bernského salašnického psa a vnitřně jsem se utvrdila v tom, že ten přesně „sedí“ na Čika (bylo tomu i navzdory tomu, že v dané knize bylo psáno, že kohoutková výška plemena Bernský slašnický pes je kolem 50 – 60 cm – tehdy jsem však neměla nějaký odhad na výšku psa, takže mne to nějak netrápilo 🙂 ) Toto přesvědčení mi vydrželo i do jeho dospělosti, kdy již přestal růst (dorostl výšky podobné plemenu bígl) – a v tu domu mi trošku začalo konečně vrtat hlavou, proč je oproti berňákovi v té knížce tak „malý“. (Dovolím si zde jestě jednu poznámku pro případné čtenáře, kteří by mohli přemýšlet nad tím, proč jsem Čika následně nezkusila přirovnávat dle dorostlé velikosti například k apenzelskému nebo entlebuchskému salašnickému psovi – bylo tomu asi proto, že v tom mém atlasu psů byl ze švýcarských plemen uveden jen berňák a že jsou ještě další 3 švýcarská tříbarevná plemena, jsem se dozvěděla až dost později). Pro „srovnání“ přidávám i Čikovu fotku 🙂
V mém pozdějším (snad i vyzrálejším 🙂 ) věku jsem se konečně v mém uvažování dostala k tomu, že berňák v knížce bude asi naživo trochu jiný (pravděpodobně i větší 🙂 ) než Čiko a takjsem se zajela podívat i na několik psích výstav, abych se pořádně podívala, jaký je mezi Čikem a pravým Bernským salašnickým psem ten rozdíl. Na každé výstavě jsem byla nadšená, nezajímalo mne skoro nic jiného než kruh berňáků (dokázala jsem tam stát a zírat pomalu 2 hodiny vkuse, z čehož můj přítel pomalu rostl 🙂 ) a nezapomněla jsem si snad z každé výstavy odvést nějaký suvenýr s motivem berňáků. I tyto výstavní návštěvy zapříčinily mé vnitřní rozhodnutí, že prostě tohle plemeno si jednou pořídím.
Čiko s námi strávil krásných psích téměř 16 let (*1994 – + 2010), kdy jsme si s ním užili hodně legrace a jeho lotrovin. Po jeho odchodu za Duhový most jsem se s tím delší dobu nějak nemohla srovnat (byl to holt první pejsek, který mne provázel odmalička) . Ale čas je lék snad na všechno, takže po nějaké době jsem dospěla k tomu, že nám tady doma na zahradě prostě nějaký čtyřnohý kamarád chybí a není s kým se mazlit a chodit na procházky. Takže začalo nažhavování vln internetu, prozkoumávání stránek zejména Klubu švýcarských salašnických psů, kde jsou plánována štěňátka a tam jsem narazila na chovatelskou stanici Trikolore Fortuna. Tak začala vzájemná e-mailová komunikace ohledně štěňátek a zamluvení si jedné fenečky z plánovaného vrhu. Vrh se velmi povedl a my na webových stránkách postupně sledovali vývoj malých chlupáčů a vybírali tu „naší“ holku. Nakonec jsme zvolili 1. statečnou celkově ze 7 statečných 🙂 a jelikož jsme si mohli jméno fenečky sami zvolit pojmenovali jsme ji Celesta (jelikož je z vrhu C, jméno bylo třeba též od tohoto písmene). Na Celestu jsme se celkově byli ještě osobně 3 x podívat (fotky jsou fotky, ale naživo je naživo 🙂 ), jak se „nám“ vyvíjí a roste a nakonec dne 22.5.2012 jsem si ke svým narozeninám jako „dárek“ přivezla domů chlupatou čtyřnohou trikolorní kuličku.