Tak mám za sebou i první „seznámení“ se s loučením se starým rokem a vítáním roku nového. Už chvilku po Štědrém dnu jsem začínala tušit, že to pro mne nebude asi nic záživného, jelikož se zejména po večerech začínaly postupně čím dál víc ozývat různé divné bouchací zvuky se světelnými záblesky. Nejprve jsem to brala celkem v klidu – chápejte téměř nevšímajícně – ale jak toho začínalo být každý večer víc, tak jsem se toho začala bát. Při každé možné příležitosti (když někdo šel ven nebo dovnitř) jsem se vecpala dovnitř do chodby a odmítala ji opustit, ač se páníčky snažili, jak chtěli. Holt strach je strach 🙁
Samotný Silvestr nejdříve probíhal jako každý den, zdálo se vše být v klidu a panička si (posléze přišla na to, že naivně) myslela, že by ty bouchací zvuky by se mohly začínat až tak kolem 20 – 22 hod. To se však dost spletla, jelikož ten kravál se u nás začal ozývat už kolem 18 hod. Mne to zase začalo děsit, tak mne páníčci s pochopením nechali v chodbě v mém přenosném domečku. Ačkoliv to byla chodba, přesto mi tam bylo trochu teplo, oproti tomu, jak jsem zvyklá na nynější tak akorátní teploty venku, ale usoudila jsem, že lepší bude přečkat trochu tepla, ale u páníčků v chodbě a s aspoň trochu tlumeným kraválem zvenku. Páníčci za mnou často chodili, podrbat, pohrát, vysvětlit, že se nic neděje. I půlnoc jsem pak přečkala obstojně. Musím ale říct, že radost z těchto oslav teda skutečně nesdílím a sdílet asi ani nebudu.