Po hektickém pracovním týdnu páníčků jsme se dnes společně vydali za aktivním odpočinkem a i za sněhem a to do Krkonoš, přičemž jsme zas tak netroškařili a naším cílem se stala přímo hora Sněžka.
Naším výchozím bodem byla Pec pod Sněžkou, odkud jsme si (včetně mne) vyzkoušeli jízdu zdejší novou kabinkovou lanovkou na Růžovou horu. Nějakou lanovkou jsem dosud nijak necestovala, tak jsem z toho byla dosti vyvalená, co to jako je a seděla jsem zde jako přilepená a nešlo se mnou po cestě kamkoliv hnout – měla jsem pocit, že bych z té kabinky mohla vypadnout. 🙂
Z Růžové hory jsme se pak po žluté turistické vydali přímo na Sněžku. První polovina této cesty byla v klídečku v pohodě takřka po rovné upravené cestě, ale pak to přišlo a to výstup do krpálu přímo na vrchol. Za normálních okolností by to nebylo až tak náročné, ale nyní zde byla krásně do kluzka ušlapaná cesta, takže výstup byla pěkná makačka, jelikož to parádně podkluzovalo a pes i člověk měl pocit, že je stále na stejném místě. Takže nahoru na Sněžku jsme doťapkali celkem uťapkaní, dali si zde pauzing, pokochali se, co se zde změnilo/nezměnilo od naší poslední návštěvy v 11/2014 a chystali jsme se jít zpátky tou samou cestou, ale následně jsme to zavrhli – klouzalo to jako ďas, že se opravdu dolů jít nedalo (ledaže bychom si dobrovolně chtěli pořídit nějaký úraz, což jsme skutečně nechtěli), takže jsme si na částečnou pomoc vzali zase lanovku a to zpátky na Růžovou horu. Zdejšímu panu pokladnímu jsem se dokonce i nějak asi zalíbila, jelikož sám od sebe nám sdělil, že já budu moci lanovkovat zdarma (jinak se pejsci normálně platí) – takže jsem si zažila, jaké to je být protekční trikolorou. 🙂
Moje dnešní druhá lanovková cesta již byla v pohodě, jako bych jí podstupovala každý den, kochala jsem se hezkými výhledy a dokonce se i v kabince zvládla lehově rozvalit jako by to byla moje boudička. 🙂
Z Růžové hory jsme pak ťapkali po žluté turistické až na Růžohorky, kde jsme zvládli ve zdejší útulné Děčínské chatě i drobnou gastroturistiku a kde já dokázala být nenápadně a neslyšně hezky pod stolem, že kdo o mne nevěděl, nemohl si mne ani všimnout (leda by šel okolo s něčím mňamózním). 🙂
Z Růžohorek jsme pak pokračovali po zelené turistické (zpočátku za šera a pak již za polotmy) zpátky do Pece pod Sněžkou a nutno poznamenat, že ač to byla cesta z kopce, byla opět celkem náročná a několikrát i u páníčků (tedy spíše u paničky) tlamopádová i zadkopádová – byla totiž opět hezky sněhově ušlapaná do kluzka a průběžně i „obohacena“ o ledové úseky. Takže bylo skutečně veselo. 🙂
Suma sumárum řečeno, ač jsme neuťapkali až takovou vzdálenost co jindy, náročností výstupu i sestupu bychom to zrovnovážnili a já bych k tomu přidala i své inovativní lanovkové zážitky. Takže z pochopitelných důvodů jsem následně v naší plechové boudičce měla o čem řádně rozjímat. 🙂
P.S. Prý se říká „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, ale o horách se nic takového snad neříká (na Sněžce jsem již byla nyní podruhé, o mém sněžkovém poprvé podrobněji tady) a i kdyby o tom chtěl někdo špekulovat, tak to vskutku nebylo nastejno, tentokrát jsme vycházeli vzhůru z naší zemičky a v tom listopadu 2014 od polských sousedů. Takže tak. 🙂
 S paničkou na Sněžce 🙂 |
Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu je TADY.