O dnešní neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Kroměřížsko nedaleko obce Zdounky, abychom zde prozkoumali pozůstatky původně plánované, ale nakonec nedokončené dálnice z dob protektorátu a zároveň i zhlédli zdejší rozhlednu Brdo.
Před obcí Zdounky jsme dokonce potkali před námi jiné autíčko, v jehož kufrovém prostoru se nacházel můj trikolorní kolega v sedící pozici, avšak bylo tak nějak patrno, že jízdu autem nemá asi ještě tak vychytanou, jelikož při každém přibrždění či zatáčce se v tom kufru pěkně kymácel ze strany na stranu přes celý kufr, takže by se mu určitě šiklo nějaké školení ode mne, jak se v kufru uspořádat (a to nejlépe vleže), aby tam nebyl jak otloukánek. Snad na to brzy přijde sám. 🙂
Ve Zdounkách jsme se pak s kolegou na dálku rozloučili, jelikož jejich „boudička“ na jedné křižovatce jela jinam než my, a to jsem se dokonce i já zvládla zvednout ze svého kufrového polehu do posedu, aby se jak hafan, tak i jeho člověčí spolucestující mohli mnou pokochat, přičemž má přítomnost a čučení je viditelně pobavila. 🙂
Následně jsme již dorazili na náš výchozí bod dnešního vandru, a to rozcestí Bunč, odkud jsme se po červené barvičce vydali na Jeřabčinu skálu, z níž sice nebyl výhled nikam, ale zvládla jsem si zde hezky pocvičit „kamínkování“, a pak pokračovali dál s tím, že jsme si udělali z cesty i odbočku ke zdejší studánce Metúdka, která se mi svým vzezřením i čistotou velmi zamlouvala až tak, že jsem do ní chvíli zůstala jen tak zírat a vypadalo to jako když se ptám: „Studánko, studánko zdejší, kdo je v této zemi nejhezčí a nejhodnější?“ Odpovědi jsem se sice žádné nedočkala, ale stejně by mne zajímalo, kdyby studánka mluvila, co by odpověděla. 🙂
Poté jsme si cestou prohlédli a prozkoumali dosud řádně zachovalé a bytelné betonové pozůstatky mostních pilířů nedokončené dálnice (mostní pilíře Na Salárně) a také i zhlédli násep této nedokončené dálnice.
No a pak už na nás čekala samotná rozhledna Brdo, kde se mi velmi zamlouvalo, že jsem do jejích výšin mohla vystoupat, načež jsem po schodech vzhůru chvátala, jak kdyby na mne nahoře čekal buřt (nebo kachna), ale čekal tam na mne hezký výhled do kraje, s čímž jsem se také spokojila a vážila jsem si možnosti své přítomnosti zde tak, že jsem nevymýšlela žádné psoviny a chovala jsem se slušně a vychovaně. 🙂
Z rozhledny jsme pak vydali po „nebarevné cestě“ a lesní „silnici“ až na modrou barvičku, kde jsme si s páníčky proběhli zamýšlenou dálniční propustí (zajímavé, i když dost tmavé, ale dozorkyní ve „tunelu“ jsem ještě nebyla) a snažili jsme se zde nalézt studánku Pod Brdem, ale ať jsme se rozhlíželi, jak jsme chtěli, zůstala nám utajena, ba ani já ji nevyčmuchala, takže těžko říct, jestli náhodou nevyschla. 🙂
Tudy jsme se vrátili na rozcestí Pod Brdem a odtud se pro změnu vydali směrem po zelené barvičce, kde jsme měli poblíž minout studánku Drahušku. Tu jsme ale opět minuli nějak zcela úplně, přičemž nám ale milá Drahuška dala o sobě řádně vědět, že tam někde je, tím, že jsme v jejím okolí ťapkali vskutku zajímavou cestou přes pořádné lesní bahýnko. Mne to zas takový problém nedělalo, ale páníčci museli řádně přemýšlet, kam šlápnout a chvilkami poskakovali jak kamzíci, aby se těm největším bahnitým místům s co nejmenší újmou vyhnuli. 🙂
No a ze zelené barvičky jsme se pak napojili na barvičku žlutou a dorazili tak k moc hezké Roštínské kapli a i zdejší studánce. Zde jsme chvilku porozjímali v krásném klidu lesa, já během toho řádně okoštovala „kapličkovou“ vodu a následně jsme se zpět po žluté barvičce, poté přes již nám známou studánku Medúvku a po červené barvičce dostali zpátky k našemu věrně čekajícímu čtyřkolovému oři. 🙂
 Na rozhledně Brdo 🙂 |
Fotogalerie z tohoto kroměřížského výletu je TADY.