O dnešní neděli jsme opět s páníčky vyrazili na okraj hlavního města Prahy, přičemž tentokrát do lokality Milíčovský les na zdejší Naučnou stezku Milíčov.
Naším výchozím bodem se stalo cyklistické „noname“ rozcestí mezi obcemi Újezd a Křeslice, odkud jsme se vydali do lesního chládku právě Milíčovského lesa. V dnešním dosti teplém počasí bylo velice fajn, že jsme po chvilce ťapkání natrefili na místní milíčovskou rybníkovou oblast. Nejprve jsem prozkoumala Milíčovský rybník, kde mi to stačilo jenom „ťapičkově“, jelikož mnohem zajímavější zde bylo pozorovat nedaleké kachny, k nimž mne však panička odmítla pustit, abych si s nimi mohla hezky zblízka „popovídat“, načež následně jsme minuli rybník Homolka, v němž mi však ani malé smočení nebylo dovoleno, jelikož zde hlídkovaly trošku nervózní labutě, tudíž páníčci nechtěli riskovat možné tóčo já versus velká bílá „kachna“ (rozuměj právě labuť). Smočení trikolory mi bylo posléze dovoleno až u dalšího rybníku a to hezkého, klidného rybníku Vrah, u nějž páníčci ode mne opět očekávali jen „ťapičkové“ zchlazení a snahu o jeho vypití, ale chyba lávky, připravila jsem zde páníčkům milé překvapení. Jak jsem se jen tak obvykle cachtala, tak jsem od břehu šla stále dál a světe div se, sama od sebe, nenuceně, nepovelově jsem si šla zaplavat malé kolečko. Páníčci stáli na břehu a celkem nevěřícně na mne koukali, že mají snad vlčí mlhu z toho, co vidí, přičemž jsem je ještě asi dvakkrát musela přesvědčit o tom, že to nebyl omyl, ale že zvládnu plavat SAMA i opakovaně. Holt ve Vrahovi bylo parádně, takže co by si pes nezaplaval, ale pšššt, funguje to vesměs, jen když opravdu chci já, jinak stále platí obvyklé: voda maximálně po bříško a víc ani krok. 🙂
No a odtud už jsme dál ťapkali po milíčovské naučné stezce, na níž nic extra (krom průchodu kolem koňských ubikací Městské policie Praha, kde to zajímavě „vonělo“ a několika naučných cedulí) zmínitelného nebylo zpátky k našemu výchozímu bodu s naším vyhřátým čtyřkolovým „ořem“.
Fotogalerie z tohoto pražského výletu je TADY.