O dnešní sobotě se naše výletové kroky s páníčky vydaly na Šumavu k obci Jelenov a to zejména na zdejšní Naučnou stezku Povydří a Klostermannovu naučnou stezku.
Naším startem se stala Čeňkova pila, i když zpočátku to vypadalo, že se snad budeme muset odebrat někam úplně jinam, jelikož jsme z důvodu velkého člověčiho frmolu zde, neměli kam umístit naší čtyřkolovou boudičku, ale nakonec se po nějaké době zadařilo a my jsme se mohli pustit do našeho plánu. 🙂
Od Čeňkovy pily jsme se vydali po červené barvičce a tím i po samotné Naučné stezce Povydří podél řeky Vydry (do níž mne páníčci také na několika vhodných místech vpustili a já tak mohla zkontrolovat šumavské vodní kvality) vstříc Turnerově chatě, kde jsme si v dnešním dosti teplém počasí dali občerstvovací a ochlazovací zastávku, přičemž jsme si mysleli, že to bude klidný a odpočinkový pauzing. Z tohoto našeho záměru nás vyvedla (teda hlavně mne) jedna z místních mainských mývalých koček, která se nejdřív začala provokativně promenádovat kolem našeho stolu, takže panička měla se mnou trochu práci v tom, aby mne v relativním klidu udržela pod stolem, načež za chvilku ta micina začala provokovat ještě více a to, že se usídlila u misek s vodičkou pro pejsky, kam jsme měli přímý výhled, a začala si v misce postupně namáčet přední packu a z z ní pak olizováním vměstnávat vodu do svého „chřtánu“. No to by až tak nevadilo, krom toho že kolem procházející jiní hosté (a že jich nebylo málo) začali nahlas vyslovovat pro mne „kouzelná“ slovíčka „kočička“ a „čiči“, takže panička měla o zábavu se mnou pod stolem ještě víc postaráno. Korunu tomu pak ta micina dala v tom, že když konečně se ráčila doobčerstvit, provokativním krokem, proloženým ještě víc provokativnějším oklepáním se, si vyskočila na dřevěné zábradlí u stolu, který byl hned za námi a zvrchu na mne blaženě zírala, jak mne má na háku. Vrrr… Nebýt paničky, tak bych tu micinu ideálně prohnala až do řeky Vydry, aby zchladla v těhle svých povýšeneckých móresech. 🙂
Po této vskutku „vtipné“ vsuvce jsme poté pokračovali po naučné stezce dále až ke Klostermannovu mostu, přes nějž jsme se napojili na žlutou turistickou barvičku, po níž jsme lesem vystoupali přes rozcestí Horní hrádky až na začátek Vlčí naučné stezky, kde jsme se však dozvěděli, že se tam nedá vstupovat s pejsky a to ani na vodítkách. Jelikož páníčci mne opravdu nechtěli nechávat samotnou uvázanou někde v lese a ani porušovat zákazy (každý zákaz mívá nějaký svůj důvod), tak jsem návštěvu Vlčí naučné stezky oželeli a vydali se pro změnu po Klostermannově stezce (kolem Kamenného domu či rádoby vyhlídky, z které nebyl výhled takřka nikam) vstříc lokalitě Rokyta, kde jsme byli natěšeni na gastrozastávku v Restauraci Florián. Tam jsme však byli zklamáni, gastro záležitosti se zde již neprovozují, jen ubytování. Byla tu však jedna moc hodná ubytovaná paní, které jsem se celkem líbila a ze své vlastní aktivity mi přinesla mističku s čerstvou vodičkou, takže v zásadě řečeno, jsem zde takovou gastrozastávku absolvovala aspoň já sama. 🙂
Poté nás čekal kousek cesty přímo po silnici, ale naštěstí to byla úsek, který byl celkem v chládku, takže to nepálilo do tlapiček, přičemž tudy jsme doťapkali až na rozcestí Antýgl-most a zde jsme se odbočili opět na červenou barvičku a tím i Naučnou stezku Povydří a podél řeky Vydry, už známého Klostemannova mostu, Turnerovy chaty jsme se vrátili zpět na Čeňkovu pilu, kde jsme se aspoň přes plot zašli ještě podívat na zdejší Vodní elektrárnu Vydra.
Příjemně uťapkaní jsme se nakonec zašli ještě gastroposilnit do zdejší šumavské hospůdky Bystřina a pak již vyrazili na cestu domů, během níž jsem řádně rozjímala nad všemi dnešními zážitky. 🙂
 Trikolora ve Vydře 🙂 |
Fotogalerie z tohoto šumavského výletu je TADY.