O dnešní sobotě jsme se s páníčky vydali výletově vyvětrat na okraj Prahy k obci Jíloviště na prozkoumání vysílače Cukrák a jeho okolí.
Naším startem se stala občerstvovna hned u hlavní silnice pod Cukrákem, kterou jsme vzali fakt jen jako startovní bod a nikoliv jako gastrobod (škoda 🙂 ). Od ní jsme se vydali vzhůru do lesa, kudy jsme po chvilce dorazili právě ke hřebu dnešního dne a to (nejen) televiznímu vysílači Cukrák. Zde jsem si to já jako správný telekomunikační pes zdárně obhlédla a po očuchání všech „vyslaných pozemních informací“ jsme následně pokračovali ťapkat dál do lesa Přírodního parku Hřebeny. Jelikož se nám nechtělo jít hned na začátku takřka hned vedle té hlavní silnice, drželi jsme se nejprve po žluté barvičce, která nás dovedla až k cyklostezce, kde hlavně s ohledem na mne a na mé „motací se vlohy pod kola“ naštěstí žádný cyklista nejel, načež odtud jsme to pak po neznačené cestě střihli k zelené „nedaleko-silnicové“ cestě, abychom se mohli pokochat ještě i menšími telekomunikačními stožáry, které prý kdysi sloužili pro nějaké rádiové vysílání či co (tomu sice moc nerozumím, ale v telekomunikacích je takových složitostí, že vážně nemusím rozumět všemu – mám na to lidi, ne? ). 🙂
Kousek odtud nás zde posléze čekal jakýsi zvířecí koutek, který mne velmi zajímal. Jednalo se takovou oplocenou „zahradu“ s dost zvířátky, která mi velmi pěkně voněla (byli zde totiž malí pašíci, kozy i ovce). Já za plotem stále zkoumala, jak by se k nim dalo blíže dostat jako pro očuchání, tak i nějakou tu hru, toto mi však bylo páníčky dále nedovoleno, jelikož by jinak mohlo být pěkně „veselo“. 🙂
Na našem ťapkání jsem posléze absolvovala přechod po nadjezdu té hlavní silnice, které se prý říká Strakonická, a minouc autobusovou zastávku V Chatách (kde žádný bus zrovna nejel, že bych si vyzkoušela po nějaké době, jaké to v autobusu je, a že to umím), jsme se napojili na červenou turistickou barvičku. Ta nás provedla kolem bezejmenné studánky, která ale spíš než jako studánka díky mastným skvrnám vypadala jako odtoková jímka od té hlavní silnice (takže s vodičkou jsem měla útrum) a dále jsme narazili na krásné vyhlídkové místo s výhledem na obec Vrané nad Vltavou (kde panička okusila, jaké to je fotit s mým slintíkem přes čočku jejího fotostroje – dost dlouhou dobu nemohla pochopit, proč když je počasově jasno, tak mé focené pózy jakou jakoby v mlze). 🙂
Červená barvička nás poté průchodem kolem rozcestí Pod Cukrákem dovedla až do obce Jíloviště, kde jsme se ve zdejším motorestu rozhodli pro gastroturistiku. Jelikož jsou páníčci slušně vychovaní, nejprve se došli dovnitř zeptat, zda bych měla vstup do jejich gastropodniku dovolen. Dostalo se odpovědi, že pokud by se jednalo o malého pejska nebyl by problém. Páníček se mne ale zastal, že ač jsem já trošku větší, jsem zase vychovaná, takže o mne nebude nikdo ani vědět (nejsem přece nějaký uštěkaný chlupatý prcek). Díky i této přímluvě jsme dostali povolení ke vstupu i se mnou a jak páníček říkal, tak se i stalo – zalezla jsem si ke stolu do růžku, ani nedutala (takže kdo mne nezahlédl, ani o mne nevěděl), ale přesto jsem řádně dávala pozor na to, kde se co šustne, hlavně co se týče jídla (směr do kuchyně jsem objevila co by dup). 🙂
Po gastroturistické vsuvce jsme se pak udělali krátký civilizačí průchod obcí Jíloviště, tentokrát absolvovali i podchod té hlavní, hučící strakonické silnice a po žluté barvičce jsme se vrátili na náš start s naší čtyřkolovou boudičkou.
 Telekomunikační trikolora 🙂 |
Fotogalerie z tohoto skoropražského výletu je TADY.