O dnešní sobotě jsme si s páníčky zase po nějaké době zavýletovali na námi oblíbenou Šumavu a to konkrétně na Železnorudsko k obci Špičák k prozkoumání zejména zdejší rozhledny Špičák a i části místní Naučné stezky Historie obce Špičák.
Naším startem se stalo parkoviště Špičácké sedlo, odkud jsme se po modré barvičce a zároveň kousku naučné stezky vydali do vstříc rozcestí Rozvodská stezka. Už hned takto na začátku jsem byla za sebe celkem překvapená z toho, že tady mají oproti naší domovině ještě poměrně dost snížku (nějako jsem si neuvědomila, že holt hory jsou hory a tam bývá spousta věcí jinak), ale už po chvilce jsem se s tím „sžila“ a měla radost z toho, že se mohu průběžně osvěžovat jak vnitřně, tak vnějškově touto přírodní „zmrzkou“. 🙂
Z rozcestí Rozvodská stezka jsme posléze pokračovali po klasické modré barvičce dále, která nás provedla zpevněnou, místy ještě i hezky zasněženou lesní cestou skrze polozasněžené okolí až jsme se dostali k rozcestí Rozvodí, kde se zejména páníček zajímal o zdejší telekomunikační stožár s anténami, zatímco mne zajímal hlavně průzkum místního odpočinkového přístřešku (ale jako správný telekomunikační pes jsem si toho stožáru jako taky všimla jen tak mezi řečí). 🙂
Dále se naše kroky ubíraly k rozcestí Pod Malým Špičákem, od nějž jsme odklonili na nebarevnou, sezónní část Rozvodské cesty, přes níž jsme se přes několikero zaboření se do sněhu a minutí několika sjíždějících lyžařů vyšplhali až na samotný vrch Špičák. Zde se zejména páníček těšil na nějaké to občerstvení (zejména kávovou vsuvku), ale chyba lávky – zdejší občerstvovna již měla po zimní sezóně zavřeno a otevřeno bude až zas v létě. Takže z toho přespříliš nadšen vskutku nebyl. 🙂
Na vrcholu Špičáku jsme se tedy chtěli zajít blíže mrknout na stejnojmennou rozhlednu Špičák (rozuměj vystoupat si na ní – tedy páníčci), ale pokochání se s ní nám bylo dopřáno jen z přízemí – rozhledna pro změnu neměla pro letošní sezónu ještě otevřeno. 🙂
Pokochali jsme se zde tedy alespoň ještě i již pro letošek zastaveným lyžařským vlekem a vydali se na sestup dolů. K tomu jsme zvolili modrou turistickou barvičku, která vedla po okraji místní sjezdovky (vlastně asi více sjezdovek dohromady, ale to je fuk) a tady byla fakt sranda, s kterou začal páníček, a to ve smyslu sklouzávání se po sjezdovce vestoje vlastním přičiněním, což mu docela pěkně šlo, ale já nějak nemohla pochopit, proč ode mne najednou tak rychle „odjíždí“ směrem dolů, tak jsem si ho musela řádně dohánět a hlídat si ho. K vyzkoušení tohoto sklouzávání (když už je tu sjezdovka, tak proč ne) byla posléze přesvědčena i panička a navzdory svému sdělení, že toto neumí, to zkusila taky a díky tomu začala nejveselejší část dne. 🙂
Paničce to nejprve neklouzalo zcela vůbec, ale pak se zčista jasna na kraji té sjezdovky rozjela na nohách jak na lyžích, z čehož byla značně vyjevená až začala nahlas „hýkat“ dopředu směrem k páníčkovi a ke mne: „Helee, jeduuu!“, což byl jakýsi impuls pro mne pro zhodnocení kvality jejího sjezdu. Jelikož se mi to příliš nezdálo, šla jsem jí na pomoc a skočíce z boku na ní jsem „vylepšila“ její původní postoj do sjezdové boční ležící pozice a hopsajíce dále po ní jsme po sjezdovce svištěli dolů jak po másle. Paničky následné „hýkání“ při sjezdu a její snahy o zpomalení či dokonce zabrždění mne v hopsajíce-odstrkovací náladě ještě více rozdováděly, takže jsme po sjezdovce vesele dohnali a pak naší jízdou minuli i páníčka, který ve snaze paničce pomoci ji alespoň zpomalit, efektně uklouzl, takže nezpomalil nic, tudíž naše dámská sestava jela po sjezdovce dále. Mne to ale za chvilku už přestalo bavit (bylo to i celkem namáhavé paničku pořád odrážet a ještě si hlídat, aby mi neujela), takže konečně došlo k paničky toužebnému zastavení. 🙂
No a jelikož panička se mnou sjížděla po tom svém boku, na němž má obvykle upevněn i můj mlskovník, musela jsem hned po zastavení (zatímco se panička ještě sedíce na sjezdovce vzpamatovávala z té naší jízdy) řádně zkontrolovat, kolik mlsíků se na sjezdovce vysypalo, abych je mohla vysbírat a nedošlo tak k „národohospodářské škodě“. 🙂
Po této zábavné vsuvce jsme pak již v poklidu doťapkali k rozcestí Špičák – Jezerní cesta, kde jsme se napojili zase na část Naučné stezky Historie obce Špičák a průběžným průchodem pod vleky Zalomený, Lubák, hlavní lanovkou dráhou Špičák a vlekem Spodní Šance jsme se dostali na nám již dnes známé rozcestí Rozvodská stezka a pak i na náš samotný start. 🙂
 Trikolora u rozhledny Špičák 🙂 |
Páníčci si pak „střihli“ ještě i gastroturistiku (zejména „kávový dýchánek“) ve zdejším gastropodniku Hotel Karl a vypadalo to, že tímto budou dnešní zážitky ukončeny. Ale když už jsme byli v těchto železnorudských končinách, s naší čtyřkolovou boudičkou jsme přemístili na návštěvu ještě do nedaleké hraniční obce Železná Ruda – Alžbětín, k prozkoumání zejména místního zajímavého nádraží a to v tom smyslu, že zde úhlopříčně, takřka uprostřed nádraží prochází česko-německá hranice (což zde kdysi bylo dle páníčka dost komplikované), takže jsem si za dnešek zvládla vyzkoušet pobýt i nějakou chvilku na německé „půdě“. 🙂
 Hraniční trikolora 🙂 |
Fotogalerie z tohoto železnorudského výletu je TADY.