| Začátek letošního února nebyl pro mne a mé páníčky zrovna nejpříjemnější. Paničce jsem se v úterý 4.2. večer nezdála úplně ve své kůži (nejevila jsem obvyklý zájem o jídlo a to ani o normálně neodolatelné pamlsky), usoudila tedy, že mi asi nějak něco nesedlo a uvidí se následující den. To se ovšem vidělo, že jsem zájem o jídlo přestala mít úplně, jen jsem pořád pila a do toho jsem svým zadním výchozím otvorem začala prdět malé kamínky a černou vodu. 🙁 Panička tedy nelenila, jelikož jí logicky přišlo, že to není úplně normální, a že zajedeme raději na veterinu, aby mne tam zkontrolovali, jak to tam uvnitř mne vypadá a zda bude stačit jen nějaká podpora na kamínkové vyprdění a bude vyřešeno. Ovšem po provedení kontrolního rentgenu to málem s paničkou seklo z toho, co se jí naskytlo za pohled a to, že jsem měla žaludek a celá střeva až do konce plná štěrkových kamínků (odborně se tomu říká kačírek). No a teď nastalo důležité rozhodnutí, co s tím, jelikož tento stav nebyl sranda a byl i dost vážný. 🙁 Na doporučení paní veterinářky mne zde panička zanechala (ač s velmi těžkým srdcem) na pozorování a podání kapačky do druhého dne, kdy se udělala opět snímková kontrola, zda se kamínky nějak samy pohnuly. Bohužel pokrok nebyl vůbec žádný, takže již jen jedinou možností řešení byla operace, přičemž páníčci neváhali a souhlasili s ní, ač byla nejistá svým výsledkem a taktéž i finančně nezanedbatelná. ;-( Takže ve čtvrtek 6.2.2020 kolem poledne začal můj operativní boj, kdy o mne a vyčištění mého žaludku i střívek bojovali 3 veterináři cca 3-4 hodiny a při tomto ze mne vyndali neuvěřitelných 1,5 kg toho štěrku. Posléze si mne na veterině ještě ponechali hlavně kvůli pozorování a kapačkovému zavodnění, přičemž se do mne snažili vpravit i něco k jídlu, čemuž jsem ale zcela odolávala, což nebylo vůbec dobré. V sobotu 8.2. si pro mne po dohodě páníčci přijeli, jelikož krom jídla vše vypadalo dobře a vše svědčilo na to, že s tím jídlem stávkuju kvůli cizímu prostředí mezi cizími lidmi (bez páníčků jsem takto osamoceně a v „cizině“ nikdy nebyla). Vybavená nepohodlným plastovým krunýřem kolem krku jsem byla kvůli stehům na bříšku páníčky ručně vysazena do naší čtyřkolové boudičky a vyrazili jsme směr domů. Páníčci očividně poznali, že jsem posléze velice ráda mezi svými, vytvořili mi i vnitřní domácí prostor pro mé pooperativní pohodlí, ale i tak jsem ani doma jíst nechtěla (a to ani jindy oblíbené mňamky). Jelikož bez příjmu jídla to nešlo a musela jsem prostě do sebe něco dostávat, abych nabrala sílu a energii, panička mne nedobrovolně (ale za to v této situaci záslužně) při mém odmítání stravy musela krmit jako husu, tzn. na lžíci nandala trochu kašovitého jídla, otevřela mi tlamku, vhodila to ze lžíce do ní a sklapla mi tlamku a držela do té doby, než jsem dané sousto spolkla. V prvním dnech to byl se mnou celkem mazec, jelikož víc jídla spadávalo na zem než do mne, ale pak mi nějak začalo v hlavě spínat, že to beztak do mne panička nějak vpraví, takže nemělo moc smyslu protestovat. Na základě pozorování a následné kontroly na veterině jsem poté krom již užívaných antibiotik obdržela ještě i nějaké pilule na bolest, jelikož páníčci usoudili, že dobrovolnému jídlu mi brání nějaká bolest v podrážděných trávicích cestách. A usoudili správně, hned druhý den po nasazení těchto pilulí jsem začala sama po troškách jíst a dokonce i dělat průběžně bobky, z čehož páníčci měli převelikou radost (holt jak málo stačí ke štěstí a člověk a ani pes si to normálně neuvědomuje). Takže se mne povedlo páníčkům hezky rozkrmit, po 14 dnech od operace mi byly vyndány i stehy a konečně jsem mohla jít také na nějakou lehkou prochajdu tady poblíž nás a to bez krunýře a ne jen ve stylu vyčůrat a zpátky domů. 🙂 Vůbec nevím, co mne to s těmi kamínky napadlo a páníčkům to vrtá hlavou též a doufají (a já také), že to byl jen nějaký momentální zkrat a nehodlám ho již opakovat, jelikož to bych už asi hrobníkovi z lopaty bohužel neutekla… Zde jen pro náhled vkládám snímek z rentgenu, jak to u mne vevnitř vypadalo… |
