Tuto neděli jsme opětovně výletově zamířili na okraj Prahy, kdy se tentokrát naším zájmem stal její jižní okraj u Zbraslavi, konkrétněji tedy Naučná stezka Keltská stezka a její okolí.
Naše ťapkání jsme započali na parkovišti v Břežanském údolí přesně na rozmezí našeho domovského Středočeského kraje a kraje Hlavního města Prahy, z nějž jsme se po neznačené cestě vrhli na výstup do pořádného krpálu (což zrovna v údolí nebývá obvyklé), abychom se lučním průchodem se zvířecí (resp. kozí) ohradou lemovanou výhledem na telekomunikační věž Cukrák (kde jsme shodou okolností byli včera – více ZDE) dostali až na samotnou Keltskou stezku. Ta nás provedla krásně zimním lesem bez sněhu po několika moc hezkých bezejmenných vyhlídkách, načež kolem rozcestí Šance jsme se pak dostali až na okraj civilizace zvané obec Točná. Jelikož jsme se v Točné nijak extra točit nechtěli, na zmíněném okraji jsme se z Keltské stezky stočili na neznačené lesní cesty zpestřené ještě jednou vyhlídkou (byli jsme tedy za dnešek řádně vyhlídkovatě nabyti), abychom se napojili na zelenou turistickou barvičku a s její pomocí se lesem podél silnice dostali až k Hálkovu pomníku.
Zde jsme lehce porozjímali a rozhodli se, že dojdeme ještě zhlédnout i místní minizoo se zvířátky – panička nejdřív trochu váhala, jestli ve vztahu ke mne do toho jít, jelikož v zoo bývám hodně jak u vytržení, takže hrozí nějaké faux pas, ale nakonec se odhodlala a šli jsme. Měli jsme tu čest zde zahlédnout např. dravé ptáky ve voliéře, pro mne velmi zajímavé a voňavé stádo divokých pašíků a s malými prcky, pak také i bažanta s koroptvemi, u nichž mne panička musela řádně zajišťovat, jelikož jsem je vyhodnotila prostě jako slepice a tak jsem se k nim měla v plánu i chovat, načež posléze jsme se mohli pokochat i několika druhy soviček, kdy mne velmi zaujal pořádný výr velký (taková velká „slepice“, na kterou bych si asi nedovolila), takže jsem na něj zůstala chvíli zírat jako „vejr“. Díky tomu se mi od paničky dostalo oslovení „bubo bubo“ (rozuměj: latinsky se právě výr velký označuje jako bubo bubo) a nezvykle rychle si dovolila k tomu oslovování přivyknout až tak, že při každém mém dalším zíráním někam mne tak fakt dále oslovovala. To je co? 🙂
Od této minizoo jsme se pak ještě po modré barvičce na závěr našeho ťapkání zašli podívat na nedaleké mašinkové nádraží Praha – Zbraslav, kde páníčci tak nějak doufali v možnost automatové kávové vsuvky, ale chyba lávky, krom samotných kolejí, prázdného perónu a ukazatele příjezdů a odjezdů tu vážně nic nebylo (dokonce ani žádná mašinka ani jiný živáček). 🙂
 Vyhlídková trikolora 🙂 |
Fotogalerie z tohoto zbraslavského výletu je TADY.