Tuto neděli jsme navzdory ne zrovna pozitivní předpovědi počasí vyrazili přesto na nějaký ten výlet, přičemž naším cílem se tentokrát stalo Velkopopovicko u obce Všedobrovice se zdejší zejména Naučnou stezkou Krajinou barona Ringhoffera.

Hned po příjezdu na náš start u silnice v lese nás zde (trochu dle očekávání) přivítalo pěkné větrno, ale ani to nás neodradilo a vydali se na ťapkání.
Po stezce jsme se nejprve vydali vstříc rozcestí Ve Stádlích a dále až do obce Brtnice, kde nás kromě větru pro změnu přivítala i pořádná dešťová i krupková průtrž mračen, kterou jsme ale z velké části naštěstí zvládli přečkat ve zdejší autobusové zastávce (byli jsme moc rádi, že tu vůbec byla, jelikož bez její přítomnosti bychom byli zcela promočení a takto jsme měli za sebou ne až tak strašné zmoknutí). 🙂

Po této vodní vsuvce jsme posléze pokračovali po modré barvičce, jež nás podél stromořadí Štěpánek dovedla zpět k naší výchozí silnici. No a jelikož se nám ještě zde nechtělo končit, udělali jsme si ťapkací okruh i na druhé straně silnice a to nejprve po zelené barvičce k rozcestí Všedobrovická alej, z níž jsme se odklonili na neznačené cesty a cestičky v zámeckém parku Štiřín, kde mne velice zajímaly a zároveň rozčilovaly místní kejhající kachny, načež pak jsme to průchodem přes kousek obce Struhařov střihli kolem Struhařovského rybníka, kde mne zajímaly opět kachny a to až tak, že jsem si s paničkou na jednom místě „zahrála“ na pěknou přetahovanou, kdy to paničce parádně podjelo a měla co dělat, abych si jí na svém vodítku neodtáhla až přímo do toho rybníka (vypadalo to, že se fakt koupat asi nechce). 🙂

No a s touto „efektivní“ vsuvkou jsme se pak hezky vyfoukaní navrátili na náš start. 🙂

Čekám až přejde průtrž mračen 🙂

Fotogalerie z tohoto velkopopovického výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme se tentokrát vydali na Křivoklátsko na takovou hezkou podzimní procházku pod Vysokým vrchem.

Naše putování zde bylo nejprve po bezbarvých lesních cestách, kudy jsme docupitali na modrou barvičku, jež nás dovedla na okraj Malých Kyšic. Odtud jsme po červené barvičce podél nespočtu chat a chatiček došli až k občerstvovně U Netopýra (u rozcestí Poteplí), kde jsme se nemohli gastroturisticky nezastavit (kafíčko se páníčkům fakt zamlouvalo), načež posléze jsme zase dále po červené barvičce a kolem dalších chatek dorazili až k rozcestí Roučmída, od něhož jsme se vydali po zelené barvičce, kde na nás čekala krásná studánka Ve Žlábku, dokonce i s kapličkou. Tam jsme chvilku příjemně porozjímali, já okusila zdejší vodičku (jak jinak) a tudy tady dále jsme následně dorazili zpět na náš start s naší cestovatelskou boudičkou. 🙂

Podzimní trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto křivoklátského výletu  je TADY. 

Letošní babí léto jsme během září a října s páníčky úspěšně strávili hlavně houbobraním, kdy jsme se ve většině případů vydali nejprve na klasické výletování, které jsme pak pozměnili právě na to houbobraní. Dle páníčků tam prostě ty houby nebylo možno nechat. Moc tomu nerozumím, houby nejsou nic pro mne, ale když jim to udělá radost, tak proč ne. 🙂

Takže naše strávená výletová houbobraní lze shrnout následovně:

1) Zahradní houbobraní na Vysočině – 24.10.2017
Tohoto dne jsme se zajeli jen tak na návštěvu podívat za „dědečkem a babičkou“ na Vysočinu, kde jsme při pochůzce po jejich zahradě objevili místo s několika pořádnými a zdravými hřiby, takže páníčci si vypůjčili zdejší košíček, a šlo se „žnout“. Jak už jsem zmínila, mne jsou houby cizí, jen mne zajímalo, co to tam ta panička pořád v té trávě odřezává, takže jsem se jí několikrát snažila jít pomoct, což se však neshledalo se zájmem – prý bych všechny houby rozkopala nebo rozšlapala. Tss…  Když o mne tedy nebyl zájem, šla jsem si zkoumat něco dalšího po svém a to, zda nezůstaly na zemi spadnuté ještě nějaké třešně (a to bohužel nezůstaly). 🙂

Trikolorní houbařka 🙂

2) Houbobraní ve Slepičích horách – 1.10.2017
Tuto neděli jsme se s páníčky vydali na jih Čech na Českokrumlovsko k obci Kondrač, kde jsme měli v plánu ve zdejších Slepičích horách absolvovat Naučnou stezku Krajinou humanity. Tento plán jsme ale po chvíli změnili právě na houbobraní, jelikož houbových úlovků zde páníčci začali i jen podél cest nacházet poměrně dost, takže se společně se mnou vrhli i více do lesa a sbírali, sbírali a sbírali až celkově nasbírali 4 plné tašky těchto „nepoživatelností pro mně“. Přepravu tohoto houbového úlovku páníčci původně zamýšleli tak, že jej umístí a zabezpečí v mém kufrovém prostoru, čemuž jsem ale sdělila razantní NE – nebudu se přece nechávat utiskovat nějakýma houbama, takže tašky s houbami byly v rámci páníčkovic zájmu o jejich kloudné přežití přemístěny v naší cestovatelské boudičce jinam, mimo můj dosah. 🙂

Houbařka Celesta 🙂

Vskutku stručná fotogalerie z tohoto jihočeského výletu  je TADY. 

3) Naučná stezka Klostermannova – 8.10.2017
O této neděli jsme se si s páníčky pro změnu zavýletovali na Strakonicko k obci Štěkeň na tamější Klostermannovu naučnou stezku. Naším startem bylo centrum této obce, odkud jsme se po naučné stezce vydali vstříc loukám a lesům. Žádné naučné informace jsme po cestě nepotkali, zato jsme ale opětovně míjeli spoustu jedlých houbiček, takže se páníčci vrhly opět na disciplínu houbobraní a to jak přícestní, tak i vnitrolesní. A právě v jednom tom vnitrolese jsem měla také poprvé svou čest s divným syčícím kouskem „provazu“ (rozuměj hadem) – dle paniččin (ne)znalostí pravděpodobně s jedním druhem užovky, který se mi ale fakt nějak nelíbil, takže páníčci celkově museli do naší „vzájemné komunikace“ také vstoupit a udělat opatření, abychom do sebe s tím „provazem“ vzájemně „nezasyčeli“. 🙂
Ke konci našeho ťapkání jsme pak také minuli řeku Otavu se svým jezem Štěkeň a posléze přidali do kroku směrem k naší čtyřkolové boudičce, jelikož to začalo venku vypadat na pořádnou průtrž mračen. A taky že jo, jen co jsme se do naší boudičky naskladnili a zavřeli dveře, začalo lít doslova jak z konve. 🙂

Houbaření je fakt nuda… 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto strakonického výletu  je TADY. 

4) Houbobraní v Pekle – 15.10.2017
No a ani o této neděli jsme s páníčky nezaháleli a i tentokrát jsme se vydali na výlet. Naším dnešním cílem se stalo okolí Nového Města nad Metují a to konkrétně lokalita Přírodní rezervace Peklo. Naším startem se stalo přímo samotné Peklo, kde jsem měla tu čest s krásnými dřevěnými čertíky, kteří mne však až tak nezajímal, načež posléze jsme se po červené barvičce vydali podél říčky Olešenky na samotné ťapkání. Červenou barvičku jsme na rozcestí Údolí Olešenky pozměnili na barvičku zelenou a pro „velký úspěch“ jsme následně provedli u rozcestí Pod Dubovicí „přebarvení“ na barvičku modrou, v jejímž okolí jsme právě s páníčky absolvovali hlavní část našeho dnešního houbobraní. U rozcestí Pod Kašparkou jsme to pak střihli kousek po žluté a aby toho nebylo málo zvládli jsme poté od rozcestí Hraniční potok zase barvičku zelenou a od rozcestí Holubí palouk opětovně finálně barvičku červenou. Takto hezky prostřídavíc celou turistickou „duhovou“ škálu jsme se se spokojeným houbovým úlovkem a též hezky vyvětraní vrátili zpět do Pekla. 🙂

Trikolora s čertíky 🙂

Fotogalerie z tohoto východočeského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme se společně s páníčky pro tentokrát vydali na jižní Moravu do obce Zaječí na prozkoumání zdejší rozhledny Dalibor, rozhledny Maják a samozřejmě i místních vinic. 🙂

Naším startem se stalo rozcestí U Kapličky se stejnojmenným vinařstvím, odkud jsme se po žluté barvičce vydali na vskutku nedalekou rozhlednu Dalibor, kde jsme se mohli pokochat výhledem do kraje se spoustou vinic, vodní nádrží Nové Mlýny a i vrchem Děvín.
Od Dalibora jsme to posléze střihli po nebarevných cestách přes vinice a pole směrem právě k vodní nádrži Nové Mlýny. Nutno však poznamenat, že při průchodu mezi vinicemi jsem nejprve byla jak v transu, jelikož zde měli antiptačí opatření na ozobávání hroznů ve formě bouchání z tlakových lahví, takže jsem se toho zprve „hrdinně“ lekala, ale jelikož se to bouchání postupně průběžně opakovalo a páníčci na to nic neříkali, tak jsem se s tím vesměs sžila a dokonce jsem se zvládla za toto i několikrát samostatně odměnit vlastním „uzobnutím“ pár kuliček hroznového vína přímo z vinice. Byly skutečně výborné. 🙂

Trikolora viniční 🙂

Podél vodní nádrže Nové Mlýny jsme pak proťapkali po červené barvičce zdejším autokempem Mars, kde jsme minuli spoustu rybářů, jimž jsme měla v plánu prozkoumat jejich různé mističky a butylky s návnadami (což mi však nebylo páníčky dovoleno) a také se zde na nás připlul kousek od břehu podívat jeden letošní labutí opeřenec, takže páníčci si mne započali ještě více hlídat, aby mne náhodou nenapadlo si s ním jít do vody „hrát“ (paničce se fakt prý nechtělo za mnou případně plavat). 🙂

Takto jsme došli až ke zdejší FVE, od níž jsme se odklonili na velkopavlovickou cyklostezku a silničkovým pochodem jsme docupitali na okraj obce Zaječí, kde jsme si udělali gastrozastávku v místním vinařství Vajbar, kde jsme okusili jejich burčák a lokální sýr a nutno poznamenat, že obojí bylo výborné, ale na můj vkus toho bylo zase teda hodně málo. 🙂

Gastroturistka jihomoravská 🙂

A jelikož se nám ještě nechtělo vracet na náš start, dali jsme po žluté barvičce i civilizační průchod samotnou obcí Zaječí, kdy jsme v centrumu změnili barvičku na zelenou a dále po cyklostezce a žluté barvičce jsme se zase mezi vinicemi dostali na Přítluckou horu s rozhlednou Maják. Zde jsme se (tedy hlavně páníčci) porozjímali opět výhledy do kraje a všudepřítomných vinic, načež poté jsme již po žluté barvičce zamířili na naší startovní pozici U Kapličky, kde na nás věrně čekala naše čtyřkolová boudička. 🙂

Trikolora pod Majákem 🙂

Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si tentokrát s páníčky zavýletovali až na samý východ naší zemičky a to až do Bílých Karpat do okolí obce Strání, kde jsme vydali na část Naučné stezky Javořinská.

Naším startem se stala Kamenná bouda, od níž jsme se po červené barvičce přes rozcestí U Bětina Javoru vydali vstříc našemu dnešnímu cíli a to vrchu Velká Javořina. Nutno poznamenat, že cesta sem nebyla zrovna nejpříjemnější, ač jsme šli vesměs lesem, bylo zde docela foukavo a na lučním krpálu, jímž jsme vyšplhali až k samotného vrcholu, jsme se mohli následně kochat „krásným“ výhledem i přehledem ve stylu „za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se nachází Velká Javořina“. 🙂

Na vrcholu Velké Javořiny jsme překonali česko-slovenské přírodní hranice a po slovenské půdě pokračovali dále po červené barvičce k Holubyho chatě, kde jsme absolvovali gastroturistickou i zahřívací zastávku. Zde se mi líbilo, že do vnitřních útrob byl povolen vstup i mé maličkosti. Ovšem páníčci zde museli mít celkem oči na šťopkách, jelikož zdejším obyvatelem byla i taková ukřičená barevná slepice (rozuměj papoušek ara), takže eventuelně by v mé slabší chvilce mohla nastat chuť na hru na honěnou s touto „slepicí“, což by skutečně nebylo žádoucí, zvláště pokud by začala ještě do toho kejhat (což by určitě začala) – to by byl fakt hezký cirkus. 🙂

Od Holubyho chaty jsme po slovenské straně pokračovali dále po červené s plánem pokochat se trochu víc zdejším vysílačem. Tento jsme však zahlédli také v parádním mlžném oparu a navíc jsme zde byli obšťastněni (jak už to tak na horách bývá) další proměnou počasí a to ne zrovna příjemným deštěním. Takže jsme trochu chvatněji pokračovali dále po červené přes rozcestí Velká Javorina – hreben, kolem Památníku česko-moravsko-slovenské vzájemnosti a od rozcestí Křižovatka do Strání jsme se lesem po cyklostezce a následně opět naučné stezce pěkně zmoklí vrátili na náš start u Kamenné boudy, kde jsme se velmi rádi setkali s teplem a suchem naší cestovatelské boudičky.

Trikolora na vrchu Velká Javořina 🙂

Fotogalerie z tohoto česko-slovenského pomezí  je TADY. 

Tuto neděli jsme se s páníčky vydali tentokrát na Tachovsko do obce Kladruby na zdejší Naučnou stezku Kladruby a do jejího okolí.

Naším startem se stal místní klášter Kladruby, do jehož venkovních útrob jsme jen lehce nahlédli, ale jelikož zde pro nás nebylo nic až tak zajímavého, vydali jsme se vstříc naučné stezce. Hned na začátku nás v říčce Úhlavce překvapila taková velká vodní myš (páníčkové říkali, že vydra), která neunikla mému čuchometru a následně i kukadlům, přičemž na nás tak provokativně koukala, že jsem nevěděla, co si o tom myslet, což nemám ráda a chtěla jsem si s ní jít osobně vysvětlit, prostě proč čumí. Páníčci ale mému řešení situace nebyli nakloněni, ale ta potvora alespoň po chvilce zalezla do své úkrytové roury a přestala tak zírat, takže jsme mohli hezky pokračovat konečně dál. 🙂

Stezka nás provedla vyhlídkovým místem Kalvárie, přes rozcestí Pekelský mlýn (z něhož tu nebyl už ani kamínek, jen to rozcestí) a podél říčky Úhlavky a čističky odpadních vod (která mne celkem zajímala), jsme doťapkali do samotné obce Kladruby, jíž jsme si podnikli civilizační socializaci zpestřenou gastrozastávkou s kafíčkem a něčím na zub v občerstvovně u kostela sv. Jakuba.
Odtud jsme posléze sešli dolů kolem fotbalového hřiště k rozcestí Úhlavka, kde se mi moc líbil zdejší splávek s ne tak vysokou hladinou vody v řece, takže jsem se mohla hezky osvěžit, načež nás stezka dovedla zezadu opět k samotnému klášteru.

Jelikož se nám ale nechtělo již naše ťapkání ukončovat, vydali jsme se ještě dál a to po modré barvičce nejprve silničně a pak i lesně k rozcestí Obora – hájovna a odtud pak po různu po neznačených lesních cestách jsme se dostali až za zdejší sluníčkovou elektrárnu a 2 benzinky, u nichž jsme si z mostku mohli hezky prohlédnout kus rušné dálnice D5 s nespočtem frčících čtyřkolových boudiček, boud a i megaboud a po přilehlé silničce za mostkem jsme se podél dálnice dostali na zelenou barvičku a kolem Petrova mlýnu a říčky Úhlavky jsme se dostali zpět na nám již známé rozcestí Úhlavka, z něj jsme si střihli již pro nás opět známý kousek cesty po naučné stezce a napodruhé jsme se dnešního dne ocitli za samotným klášterem Kladruby. A jelikož se říká 2x a dost, napotřetí jsme už fakt žádnou další cestu s návratem do tohoto bodu nehledali. To, co jsme si absolvovali, bohatě stačilo. 🙂

Trikolora u splavu 🙂

Fotogalerie z tohoto tachovského výletu je TADY. 

Tuto neděli se naše výletové kroky vydaly na Teplicko k obci Osek na zdejší Naučnou stezku přírodou a dějinami Oseka.

Naše ťapkání jsme započali u Oseckého rybníka, načež stezka nás posléze vedla zejména lesem kolem Salesiovy výšiny, Krušnohorského zlomu a štoly Čertova díra až jsme se dostali na zdejší Krásnou vyhlídku (která skutečně byla krásná), odkud jsme se mohli kochat parádním výhledem do kraje a zvrchu shlédnout místní skokanské můstky. 🙂

Posléze jsme se po stezce dostali až k hlavnímu cíli dnešního dne a to ke zřícenině hradu Rýzmburk, který jsem si jako správná hradní paní řádně zkoukla a prozkoumala (bez toho to nejde). Pak nás čekal civilizační průchod kouskem obce Osek, jímž jsme se dostali až k Památníku obětem výbuchu na dole Nelson III. Zde jsme se seznámili s tím, co se tu kdysi neveselého stalo, a pro zlepšení nálady jsme naše ťapkání zakončili oseckou kafčozastávkou v jedné místní občerstvovně. 🙂

Hradní paní na Rýzmburku 🙂

Fotogalerie z tohoto teplického výletu je TADY. 

Tuto neděli jsme si s páníčky zavýletovali na okraj Krkonoš k obci Příchovice a to tentokrát s cílem zkouknout zdejší rozhlednu Maják Járy Cimrmana a také i rozhlednu Hvězda.

Naším startem se stal ski areál U Čápa, odkud jsme se po turisticky nebarevné cestě dostali k samotné rozhledně Maják Járy Cimrmanna, kde bylo člověkově dosti živo a to zvláště s malými pištícími člověky, což mne zrovna moc nenadchlo, ale což, jelikož jsem holka šikulka, bez úhony své i cizí jsem to zvládla. 🙂
Páníčci se samozřejmě zašli podívat do přízemních útrob i do výšin této rozhledny (když už tu jsme, byla by škoda to nevyužít), zatímco já jsem si nalezla zábavu u podrozhlednového Horského pramene „Alík“, jehož vodička má prý posilující účinky na srst, klouby a štěkot, takže fakt nešlo odolat. 🙂

Následně naše kroky pokračovaly zdejším lesoparkem skýtajícím i venkovní muzeum cimrmannových múz, načež takto jsme se napojili na žlutou barvičku, prošli kolem kaple sv. Gottharda a přes bezbarvou a zelenou barvičku jsme se dostali na rozcestí Světlá, kde bylo původně v plánu nějaké to krkonošské gastrotestování v místní občerstvovně, ale nebylo nám přáno (bylo zkrátka zavřeno). Pak jsem tedy pokračovali silničním pochodem až do obce Kořenov, kde jsem si s páníčky dopřála zmrzlinkové osvěžení – zmrzka byla fakt výborná, kdy páníčci neměli ani šanci mne s nějakou tou zmrzkou zdokumentovat – než ten svůj přístroj panička nastartovala, měla jsem už po zmrzce. Přece ji nenechám roztéct, ne? 🙂

Z Kořenova jsme pak cupitali po modré barvičce a ryze jen cyklostezce až jsme se dostali ke zdejší expozici lehkého opevnění Na Pomezí. Jednalo se o hezky udržovaný bunkr a to dokonce i s člověčími „průvodci“, čehož páníčci očekávaně rádi využili a prý neudělali špatně. Dotyčný pán tomu, co povídá, očividně pořádně rozuměl a měl spoustu informací, jak o bunkrech samotných, užívaných zbraních a všem možném týkajícím se této oblasti. Mne to až tak nebralo, tak jsem na páníčky počkala hezky v klídku venku u stromu, zatímco oni se šli podívat a nechat se poučit do té zvláštní betonové „boudičky“. A jelikož jsem zvládla takto hezky v klídku na své páníčky počkat, od pana průvodce jsem si pak vysloužila i příjemné podrbání a dokonce i piškotek za svou vzornost. 🙂

Od tohoto bunkru jsme to pak vzali po bezbarvých cestách až na zelenou barvičku a kolem Turnovské chaty jsme se již dostali k rozhledně Štěpánka. Tady jsme trochu porozjímali, páníčci se zašli podívat i do jejích výšin a odtud jsme to již po zelené barvičce kolem turistické chaty Hvězda a rozcestí Pod Hvězdou vzali zpátky na náš start do Příchovic, kde jsme si ještě jako vsuvku střihli gastrozastávku ve zdejší hospůdce U Čápa. K tomu si dovolím ještě jednu poznámku – hned po příchodu tam jsem objevila, jak se vchází do kuchyně a páníčky jsem tam chtěla navést, že budeme rovnou „u zdroje“, ale nechápu proč nechtěli a že prý bude lepší, když se usadíme jen v tamějším venkovním posezení. 🙂

Trikolora pod Majákem a pod Štěpánkou 🙂

Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu je TADY. 

O této neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Berounsko k obci Srbsko na zdejší Naučnou stezku Karlštejn.

Naše putování jsme započali na okraji obce Srbsko, odkud jsme se po stezce vydali vstříc Bubovickým vodopádům. Po cestě mne páníčkové natěšovali, že než k nim dojdeme, mineme i nějaký bezejmenný rybník, v němž bych se v dnešním dosti teplém počasí mohla hezky osvěžit. Ovšem náš plán nám opět pokazila realita a to, že avízovany rybník byl zcela prázdný (buď záměrně vypuštěný nebo vyschlý), tak jsem se těšila na ty vodopády. Už po cestě k nim mi bylo divné, proč přecházíme několik dřevěných lávek přes podélné prohlubně, v nichž by byla ideální tekoucí voda, a pak jsem na to u Bubovických vodopádů přišla – i ty samotné byly totiž takřka zcela vyschlé, jen občas někde tekl nějaký ten vodní čůrek. Ale naštěstí tam byly aspoň 2 takové kamenné prohlubně, v nichž se poměrně dost vody drželo, takže jsem se spokojila aspoň s tímto (holt lepší aspoň něco než nic). 🙂

Od vodopádů jsme pak pokračovali dál přes rozcestí Boubová a Propadlé Hory, načež jsme takto doťapkali až do obce Svatý Jan pod Skalou, kde si páníčci zašli zlehka na střídačku (jeden vždy hlídal mne venku) prohlédnout část zdejšího kláštera benediktinů.

Odtud jsme následně absolvovali silniční pochod do obce Hostim, kde jsem jako správný gastropes prověřila stav a částečný „obsah“ ve zdejší hospůdce U Krobiána, načež po příjemném gastroposilnění nás pak čekalo ťapkání lesíkem podél říčky Loděnice (kdy já byla opět spíš v říčce než podél ní) ke zdejšímu lomu a poté podél řeky Berounky až na náš start, kdy už i já zde musela dodržovat to „podél“, jelikož se jednalo o cestu se spoustou jiných turistů, cyklistů, kočárkářů a dalších obdobných druhů, takže bych je mohla lehce obdařit svým umem v motání se pod nohy, kola či lustrováním poživatin, což páníčci neměli chuť podstupovat. 🙂

U Bubovických „vodopádů“ 🙂

Fotogalerie z tohoto berounského výletu je TADY.