O dnešní neděli naše výletové kroky zamířili na východ Čech na Českoskalicko k Ratibořicům a to hlavně na Naučnou stezku Babiččino údolí, kdy jsme ale na mnoha místa putovali zároveň i po Naučné stezce Jakuba Míly.

Naše putování nemohlo začít jinde než u pomníku Babičky s vnoučaty, odkud jsme zamířili po zelené barvičce zlehka si prohlédnout i Staré bělidlo či Viktorčin splav.

Poté nás stezka vedla podél místních zimních běžkařských stop, takže si mne páníčkové ohleduplně vzali na procházkovou šlajfku, abych se poměrně velkému počtu potkávaných lyžařů nemotala pod nohy a ty jejich „prkýnka“ (což opravdu umím hlavně ve stylu, že se zastavím, koukám a z cesty neuhnu). 🙂
Takto jsme došli k Bílému mostu a odtud dále po žluté až do lokality Pohodlí. Zde jsme se „obarvili“ na červeno a kolem Pohodelské lávky dorazili až k Červenému mostu (který fakt byl červený i v reálu), kde si na nás dovolila otvírat svůj zobák nějaká kolemplující kachna, což mne celkem rozpálilo a chtěla jsem si to s ní jít i vysvětlit. Ale veškeré mé naléhání na páníčky moc nepůsobilo, tak jsem se musela spokojit s tím, že jsem po další část našeho ťapkání celkem delší dobu sledovala, jestli nás ta opeřená potvora nějak nešmíruje, takže jsem měla hezky oči na šťopkách. 🙂

Od Červeného mostu jsme se poté trošku vrátili zpátky a vyrazili po modré barvičce hezky zasněženým lesem až k parádnímu Rýzmburskému altánu. U něj jsme okoukli jak místní zasněžené okolí, tak i zdejší rýzmburské koníky (a oni zase nás) a na konci lokality Rýzmburk na nás „čekalo“ i místní ovečkové stádo, které mne se celkem zamlouvalo, ale my jemu očividně zcela vůbec a jen fakt čekalo, až prostě vypadneme. 🙂

Následně jsme doťapkali do obce Žernov, kde jsme nemohli nechat nez našeho zájmu zdejší rozhlednu Žernov. Já tedy na páníčky počkala hezky v přízemí a oni si ji došli hezky vzhůru zhlédnout samostatně (co já bych tam nahoře taky dělala, stejně bylo celkem mlhavo a hlavně zde byly na pacičky nepříjemné kovové rošty a ty já fakt nemám ráda).

Poté jsme si udělali takový civilizační průchod obcí Žernov, napojili se zde na žlutou barvičku a přes kousek ťapkání dokonce i po silnici (z čehož jsem nebyla odvázaná ani já ani páníčci, ale nedalo se nic dělat) jsme se dostali kolem Rudrova mlýna na náš výchozí bod k Babičce s vnoučaty. Ale jelikož se nám nechtělo ještě končit, udělali jsme si ještě takové malé kolečko po zelené barvičce podél řeky Úpy a vlastním zkratkovým průchodem pod a kolem Zámku Ratibořice jsme se vrátili zase k pomníku Babičky a zde jsme již naše výletování pro dnešek úspěšně zakončili. 🙂

Trikolora u Babičky s vnoučaty 🙂

Fotogalerie z tohoto východočeského výletu  je TADY. 

Tak i novém roce 2017 jsme nemohli prostě zůstat jen tak doma se povalovat a zvláště když konečně napadl nějaký ten snížek, takže jsme vyrazili na vandr a zároveň to spojili i trošku právě i s výletováním do místa, kde snížku bude více .

Naším cílem se tentokrát staly severní Čechy u obce Kadaň a zdejší Naučná stezka Úhošť. Hned po příjezdu do této lokality jsme museli řešit dilema, kde zanecháme naši čtyřkolovou boudičku, aby na nás počkala, jelikož možná místa k zanechání byla vesměs pod pořádnými závějemi nebo vjezdy před domečky. Ale jelikož jsme šikovní, jedno místečko jsme v okolí stezky našli a mohli se tak vydat ťapnožkovat. 🙂

Začátek stezky jsme si zvolili u obce Pokutice a hezkou vrstvou snížku jsme se vydali vstříc výstupu vzhůru kolem Výřích skal až na stolovou horu Úhošť. Z celého tohoto vrcholu zde byly krásné zimní výhledy do kraje (viděli jsme dokonce i horu Klínovec) a byla tu celkem sranda v brodění se sněhem a chvílemi pak i při sestupu dolů v nutnosti jakéhosi „bruslení“ ve sněhu, jelikož to pěkně klouzalo, a pokud jsme se nechtěli příliš válet ve sněhu, byl tento styl pochodu nutný. Bylo to opravdu veselé, páníčkům jsem kolikrát chtěla v bruslícím rytmu i pomáhat, ale nevím proč, nesešlo se to příliš se zájmem. 🙂

Takto jsme se po stezce dostali až k obci Zásada, od níž jsme to již za pěkného šera až tmy po zasněžené silnici pěškobusem dali až k našemu čtyřkolovému oři, který zde na nás věrně čekal a to pod celkem pěknou sněhovou pokrývkou. Nějaká pokrývka byla mne úplně fuk, mne zajímal hlavně můj kufrový prostor pro možnost rozjímání a s tou vnější sněhovou dečkou ať si páníčci dělají, co chtějí. 🙂

P.S. A nesmím zapomenout páníčky také pochválit v tom, že si ráčili vzpomenout na to, že je dobré mi před vstupem do sněhu na to připravit tlapičky (trochu je odchlupit a také namazat), jelikož opravdu je velmi nepříjemné mít mezi prstíky a v tlapičkách hrudky sněhu. Asi si vzpomněli na nedávnou prochajdu ve sněhu, kdy se kvůli mne muselo dost často zastavovat, jelikož se na tuto údržbu vyprdli, a musela jsem se tak průběžně udržovat sama. 🙂

Trikolora přemýšlí tak moc, až se jí kouří z hlavy 🙂

Fotogalerie z tohoto severočeského výletu  je TADY. 

Dnes jsme se již popáté zúčastnili tradiční akce a to Vánočního výstupu (nejen) berňáků na horu Blaník. Bohužel tentokrát byla celkově účast tak nějak slabší, jelikož hodně človíčků mělo nějaký ten podzimně-zimní moribundus a i počasí nebylo předpovídáno zrovna nejpříznivější, takže to spousta člověků a tím i hafanů muselo pro letošek vzdát. Jako známé jsme zde potkali tentokrát jen holky stafordky, ale to nevadilo, do řeči jsme se lehce dali i s jinými výstupu účastnými hafanomily. 🙂

Na výstupu se sešlo celkově 41 pejsků (nejvíce berňáčků) a jako každoročně se zde vybírali korunky na Berňáčky v nouzi, kdy se podařilo vybrat krásných 6 170 Kč.

Moc všem děkujeme za hezky strávenou část „Štěpána“, přejeme vše dobré v novém roce a těšíme se zase na nějaké společné pejskařské setkání.

Trikolora s blanickým rytířem 🙂

Drobná fotogalerie z Blaníku  je TADY. 

O dnešní 2. adventní neděli se naše výletové kroky vydaly na Olomoucko do části Svatý Kopeček na zdejší Naučnou stezku Svatý Kopeček.

Naším výchozím bodem se stala místní zoo a ač jsme do ní nešli, já osobně cítila spoustu zajímavých pachů odtud se linoucích, takže mne to celkem zajímalo. Páníčky jsem ale byla seznámena s tím, že do zoo skutečně nejdeme. Prý bohatě stačila se mnou jedna návštěva v té zoo pražské před nedávnem – nechápu, jak to ti páníčci myslí, mne se tam toho tolik líbilo a vše bych nejradši viděla úplně zblízka, lidi nelidi. 🙂

Nu což, tak jsme vyrazili „stezkovat“. Byla to taková příjemná lesní poklidná stezka se spoustou i jiných psích i nepsích venčitelů, jež jsme průběžně potkávali. Jako zajímavosti jsme zde minuli pozůstatky kláštera a husitského opevnění na Kartouzce, kde jsem to zdárně zrevidovala (zejména místní ohniště bylo zcela to nej), zajímavá také byla i televizní věž Radíkov, u níž jsem si mohla opět vyzkoušet funkci telekomunikačního psa, a aspoň jen zpoza plotu jsme lehce zhlédli místní pevnůstku Radíkov, kde už však pro letošek měli zavřeno, takže jsme se museli spokojit aspoň s touto troškou. 🙂

Ze Svatého Kopečku jsme posléze zamířili rovnou i do Olomouce na zdejší adventní trhy. Bylo to tu moc hezké, i když lidiček tu bylo na mne již celkem dost, takže panička měla co dělat s tím, abychom se nemotali jiným pod nohami, abych důkladně neobdivovala z velké blízkosti některé lákavé stánky a také abych neustále „neluxovala“ nějaké drobečky na zemi a tím hlavně nedělala překážku v cestě. Při pobytu na trhách jsem si opět vysloužila několikrát pochvalná slova na mou adresu od kolemjdoucích a také i nějaké to podrbání. Ovšem také jsem se zde z úst nějakých „znalců“ dozvěděla, že jsem prý nějaký malý berňák a že určitě budu s něčím „mixnutá“. Když si to tak myslí, tak ať si to myslí, my s páníčky (a nejen my) víme své. 🙂

Telekomunikační pes na Radíkově 🙂

Fotogalerie z tohoto olomouckého výletu  je TADY. 

Tentokrát nám to s páníčky vyšlo zase i tak, že jsme si zvládli zavýletovat i v sobotu. Tentokrát se cílem naší cesty staly Krkonoše a to konkrétně výšlap z Horních Míseček na Vrbatovu boudu, v současnosti známou díky filmu Padesátka.

Naším výchozím bodem se v Horních Mísečkách stala Jilemnická bouda, od níž jsme se po červené turistické barvičce vydali vzhůru do kopce. Potkali jsme zde nespočet jiných pěškoturistů, lyžařů, sáňkařů i bobařů v našem směru i v protisměru a mohli jsme se při dnešním takřka jasném počasí kochat krásnými horskými výhledy. Mne osobně se snížek líbil také, ale na nějaké hopsání v něm to příliš nebylo, jelikož byl takový omrzlý a křupavý, což není nic extra příjemného. 🙂

Po dosažení našeho cíle a to samotné Vrbatovy chaty jsme byli trochu zklamáni tím, že zrovna měli pro veřejnost zavřeno, takže naše plánovaná gastroturistika zde vzala za své, tak jsme se zašli podívat k Mohyle Hanče a Vrbaty, z vyhlídek zhlédli Labskou boudu, Labský důl, Martinovu boudu, vrchol Sněžky a viděli jsme odtud dokonce i Ještěd.

No a následně nás čekala ta samá cesta zpátky dolů do Horních Míseček. Není to sice pro nás příliš obvyklé, abychom stejnými cestami chodili k cíli a zase na start, ale zde se nedalo nic jiného dělat. Jiné cesty byly totiž dost zasněžené a neprošlapané a my v nich neměli zájem býti těmi prvními „udržovateli“ (a to zvláště tady na horách). 🙂

Trikolora na Mohyle Hanče a Vrbaty 🙂

Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu  je TADY. 

Dnešní 1. adventní neděle se u nás nesla v duchu výletu na jih Čech a to na Českobudějovicko k obci Římov na zdejší Naučnou stezku Křížová cesta v Římově.

Naše putování jsme započali na okraji obce u římovské kapličky a přes pole, louky, lesy a římovskou civilizaci jsme si tuto stezku obešli kolem dokola. Minuli jsme zde spoustu křížových zastavení (která mne až tak nezajímala), prošli jsme zblízka i u řeky Malše (která byla pro mne mnohem zajímavější), také jsme minuli zdejší oblast s příznačným názvem Betlém (kde však zůstalo zajímavě jen u toho názvu, žádnou další tématiku spojenou s Vánoci jsme zde nenašli), pokochali jsme se Římovským jezem se spoustou vody a při průchodu samotnou obcí se moje maličkost místo zájmu o civilizované trikolorní chování věnovala hlavně dozoru, kde u jakého domu je na volno vypuštěno různé opeřenstvo a měla jsem choutky si s nimi jít i „popovídat“. 🙂

Po stezkovém putování jsme si zaťapkali ještě i ke zdejší vodní nádrži Římov, abychom se jí také pokochali a mohli tak obdivovat její pořádnou velikost a mohutnost. Páníčky to docela i zajímalo, mne však méně, takže jsem si musela sama najít, co by mne zde mohlo zabavit. A hle, vymyslela jsem to! Kde je totiž velká voda, tam většinou bývají i kachní opeřenci, takže jsem se z mostku ujala dozorčí kachní funkce a má úvaha byla správná. Na hladině opodál skutečně ty kachní potvory byly, jen já se k nim ale nemohla dostat. 🙂

A abychom ten dnešní první advent také stylově oslavili, vydali jsme se následně s páníčky ještě i do Českých Budějovic na zdejší adventní trhy. Mne se zde docela líbilo, jelikož tu nebyl velký přehlšel lidí, všude to moc příjemně vonělo po svařáku (a chutnal také moc dobře) a nejvíce se mi zde líbily stánky s klobáskami (ovšem páníčci mne k nim odmítali pouštět, jelikož bych z nich prý udělala kůlničky na dříví). Ale u jednoho takového stánku jsem si po paniččině zákazu před něj aspoň tak neodolatelně sedla a upřeně na něj koukala, až jsem paní prodavačku zhypnotizovala natolik, aby mi aspoň kousek ze svého krásného stánku nabídla. Bylo to moc dobré, ale bylo toho hodně málo. Ale zase lepší něco než nic.
Na Budějovickém adventu jsem si také od dosti návštěvníků vysloužila slova chvály na to, jak jsem prý krásná, a několika z nich jsem udělala i radost tak, že si mne mohli pohladit a podrbat. Naši adventní návštěvu jsme završili mou přítomností u zdejších jesliček s Ježíškem a nabyti plna dojmů z dneška jsme vyrazili zpátky k domovu. 🙂

Trikolora u jesliček 🙂

Fotogalerie z tohoto českobudějovického výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme si udělali výlet na Berounsko k obci Hředle na procházku do zdejšího lesního okolí.

Naše putování jsme započali na okraji obce, odkud jsme se vydali „po stopách“ žluté turistické barvičky, jež nás mimo jiné provedla kolem Tyršovy studánky, která se mi celkem zamlouvala, i když vodičky v ní nebylo nijak přespříliš, načež u rozcestí V Potocích jsme se „přebarvili“ na zeleno a to až k rozcestí Hřeben. Zde jsme se vydali po modré až Pod Vraní skálu. S páníčky jsme nejprve uvažovali, že bychom to „střihli“ i přímo na ní, ale z časových a rychle se stmívacích důvodů jsme to nakonec zavrhli a zůstali v podskalí, kdy jsme si Vraní skálu zpola obešli až k rozcestí V polesí Jestřáb a odtud jsme již za hezké tmy, ale za řádné výpomoci svítícího měsíčku po červené barvičce (která v té tmě fakt nebyla ani vidět) dorazili zpátky k obci Hředle.

Procházka to byla moc hezká, taková typicky podzimně-zimní, tzn. chvíli po cestě byl krásný slunečný podzim, ale zase o kus dál to vypadalo, že jsme se přesunuli do jiného podnebného pásu, jelikož jsme najednou potkali i trošku sněhu. 🙂

U Tyršovy studánky 🙂

Fotogalerie z tohoto berounského výletu  je TADY. 

Ani o dnešní neděli se nám s páníčky nechtělo zůstávat doma, načež ale dnešní výběr výletování jsme měli dosti stížen tím, že skoro všude dle interneto-meteo-radaru pršelo, takže jsme se museli snažit zvolit místo, kde to vypadalo na co nejmenší deštění. Jako výletní směr dnešního dne jsme měli nakonec v plánu nejprve jednu stezku nedaleko Jihlavy, ale než jsme tam dorazili, přišlo deštění i tam, takže jako alternativu jsme zvolili dobře vypadající lesní oblast u Velké Bíteše mezi obcemi Krokočín a Jindřichov. Bohužel i tam začalo při našem příjezdu pršet, ale jelikož nejsme z cukru, deštění nebylo až tak silné a už jsme sem prostě přijeli, přesto jsme se vydali na ťapkání. 🙂

Naše procházení v kapkách deště jsme započali na neznačené lesní cestě u silnice a udělali jsme si takové ťapkací lesní „kolečko“, na němž se mi velmi zamlouvaly místní studánky. Zvládla jsem zde absolvovat kontrolu kvality studánky U Korbele, poté i studánky Panská a taktéž i v oblasti Bělizna stejnojmenný rybník (diagnostikováno, že kachny zde momentálně nebyly) a ještě i studánku Na Bělizně.

Z oblasti Bělizna jsme se poté přes červenou a „bezbarvou“ turistickou barvičku vrátili k našemu výchozímu bodu, načež mi trošku až zde došlo, že jsem zmoklá jak slepice, ačkoliv celou cestu mi to bylo jedno a studánky i rybník mému zmokření také významně pomohly. Mé zmoknutí ale nemohlo zůstat bez jakékoliv mé znechucené odezvy vůči páníčkům (mokrý kožíšek od deště nemám příliš v oblibě, ale když to souvisí s procházkou, dá se to zvládnout – ale to páníčkům neříkejte), takže jsem je musela „vytrestat“ mými náhlými vyčítavými pohledy ve znění: „To jste si ale dovolili dost, že jste mne nechali zmoknout!“ 🙂

Na zpáteční cestě jsme se ještě za tmy zajeli podívat k barevně osvícené rozhledně Fajtův kopec, která se nachází nad Velkým Meziříčím a nutno poznamenat, že se jednalo vskutku jen o podívání se a odjezd, jelikož deštění zde bylo celkem silné, takže jsme nechtěli být ještě víc promočení. No a na cestě domů jsme si posléze připadali chvíli jak na horách, jelikož nás chytla taková chvilková sněhová vánice, že nebylo pořádně ani nic vidět. Zajímavé. 🙂

Trikolorní ďáblice u studánky Panská 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu na Velkobítešsko  je TADY.