Tuto neděli jsme se s páníčky vydali za výletem na Pardubicko k obci Chrudim, kde se naším hlavním cílem stala zdejší rozhledna Bára a taktéž i 3 naučné stezky najednou (holt když už, tak pořádně). 🙂

Naším startovním bodem se stalo rozcestí Kometa, z něhož jsme se po žluté barvičce vydali vstříc samotné rozhledně Bára, jejíž vzezření bylo skutečně originální a moc pěkné. Ačkoliv bylo mimo sezónu a rozhledna byla oficiálně „zavřená“, páníčci neodolali a zašli si „zavyhlídkovat“ do jejich výšin. Já mezitím na ně počkala v klídku v „přízemí“ rozhledny“ – ne že bych měla něco proti rozhlednám nebo strach z výšek, ale vzhůru vedly celkem prudké točité schody, což by pro mne směrem nahoru nebyl až tak veliký problém, ale směr dolů by byl horší a ve své chvatnosti při sestupech bych byla schopna se pak dolů skutálet jak pytel brambor, takže toto raději páníčci nechtěli riskovat. 🙂

Po řádné rozhlednovém pokochání se jsme se kolem „kamínku“ Strážce brány Železných hor napojili na Lesní stezku Podhůra a po modré a zelené barvičce jsme zamířili ke zdejší lesní studánce, kde jsem zdárně prověřila, že (světe div se) ve studánce je skutečně voda, načež přes bezbarvou a žlutou barvičku jsme se poté u rozcestí Perný rybník napojili na Naučnou stezku Kolem Kochánovických rybníků. Jak už název napovídá, jedná se o oblast s rybníky a jelikož byly zdejší rybníky buď vypuštěné nebo zamrzlé či zasněžené, byl tu klid od nějakých těch vodních opeřenců, tudíž byl hezký klídek i se mnou, i když ne že by mi to tu nepřišlo nějaké podezřelé. 🙂

Z této stezky jsme poté odbočili na zelenou barvičku a vyrazili tudy k vyhlídkové věži Na Chlumu, která sama o sobě byla moc pěkná, ale těžko říct, proč dosud nese pojmenování vyhlídková, jelikož výhled nebyl nikam dál než jen do korun opadaných stromů (asi se tu mají vyhlížet a pozorovat pidiopeřenci nebo veverky). 🙂
Odtud jsem pokračovali dále po zelené kolem lesní tělocvičny v lokalitě Nad Monakem, kde jsem si drobné zacvičení také zkusila, ale musím říct, že nic moc (takové cvičení třeba v hrabomyšení je mnohem zajímavější), takže zde jsme se příliš nezdržovali a vydali se k dalšímu cíli a to Kočičímu hrádku (je s podivem, že i kočky mají svůj hrad). Zde jsem řádně prozkoumala, jestli tu nějaká ta kočka někde není (nebyla) a právě zde jsme se napojili na třetí stezku dnešní dne a to Naučnou stezku Ke Kočičímu hrádku. V rámci ní jsme minuli objekt Švýcárna neboli Muzeum starokladrubského koně, několik ohrad pro koníky (ale bez koníků) a průchodem přes Slatiňanskou Třešňovku (sad) jsme se dostali na vyhlídkové místo Vrchlického návrší. Zde jsme chvilku porozjímali, já zde objevila občerstvovací dáreček od „skřítků“ a posléze jsme se průchodem kolem druhé strany Švýcárny vrátili zpět ke Kočičímu hrádku. Ten jsem tentokrát prozkoumala více i v jeho vnitřních útrobách (žádná kočka neshledána) a „orazítkováním“ ve stylu “ Tady je to Celesty“ jsme hrádku dali „pac a pusu“ a po modré barvičce jsme se vydali k rozcestí Chrudimský les, z něhož jsme přes Lesní tělocvičnu a rozcestí Čertova skalka doprošli „kolečko“ Lesní stezky Podhůra a průchodem již za šera kolem místního cykloparku, z nějž jsme toho již moc neviděli, jsme se navrátili na náš dnešní start. 🙂

Trikolora na Kočičím hrádku 🙂

Fotogalerie z tohoto pardubického výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na sever Čech na Mostecko k obci Český Jiřetín na zdejší Naučnou stezku Flájská hornatina.

Samotný příjezd jsme hned na začátku měli zpestřený i průjezdem z naší zemičky přes kus německé krajiny a zpátky k nám, jelikož naše původně plánovaná příjezdní cesta z Moldavy do Českého Jiřetína byla dokonale zasněžená a neprůjezdná, tak jsme to vzali takto oklikou. Nikomu z nás to nijak nevadilo, „podívali“ jsme se takto zase i lehce za hranice. 🙂

Na ťapkání jsme posléze ze středu Českého Jiřetína vyrazili po červené turistické barvičce kolem lyžařského vleku na zasněženou, ale dobře pochozí lesní cestu, vedoucí podél místního Pstružného potoka. Bohužel k samotnému potoku mne páníčci odmítali pouštět, jelikož kolem něj byly pořádné závěje sněhu a já bych byla schopna při svém stylu „nejdřív jdu a až pak přemýšlím“ kdoví kam zahučet či se probořit, takže toto páníčci raději nechtěli riskovat. 🙂
Ale aby mi nebylo líto, že budu ochuzena o kontrolu kvality zdejších vod, mohla jsem se aspoň pocachtat v jednom z kopce tekoucím přítoku do potoka. Nebylo sice nic extra, ale lepší něco, než vůbec nic. 🙂

Také jsme tu zvládli potkat několik lyžařů běžkařů, takže páníčci museli mít kvůli tomu trochu oči na šťopkách kvůli mne – ne že bych běžkařům chtěla nějak ubližovat, ale umím se zcela dokonale motat lyžařům pod nohy a pod ta jejich prkýnka nebo se zrovna zastavit v jejich stopě a začít se urgentně drbat a neuhnout a neuhnout. 🙂
Osobně nevím, co je na tom prkýnkovém běžkování tak zajímavého. Zkusila jsem si chvilku jít v těch jejich vyježděných stopách a je to teda nuda a celkem fuška trefovat se tlapičkami do těch uplácaných dvojrýh. 🙂

Z naučné stezky jsme se posléze nedaleko od silnice, po níž se nám fakt jít nechtělo, oklonili na neznačené lesní cesty, načež jsme se dostali na jakousi „hlavní“ lesní silnici, po níž jsme se řádně klouzavým krokem po čistém ledu vydali vstříc loveckému zámku Lichtenwald. Tím jsme se zlehka pokochali a pokračovali dále neznačeně přes zasněžené louky, zasněžený les, přes lyžařskou sjezdovku s vlekem (kde už naštěstí nikdo nejezdil kromě rolby) a kolem krásného dřevěného kostela sv. Jana Křtitele opět zpátky do Českého Jiřetína.

Trikolorní „běžkařka“ 🙂

No a jelikož jsme byli takto, co by kamenem dohodil, od hranic, nemohla jsem neodolat vyzkoušet si, jaké to je být přesně na hranici, kdy můj předek byl stále doma v ČR a moje zadní část zdobila německou půdu. 🙂

Trikolora přesně na hranicích 🙂

Fotogalerie z tohoto severočeského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Královéhradecko k obci Hořice, kde jsme se chtěli pokochat zejména rozhlednou Hořický chlum a poté si jen tak poťapkat v jejím okolí.

Bohužel hned na našem startu na okraji obce Hořice u Lukaveckého kříže jsme přišli na to, že bližšího prozkoumání rozhledny se budeme muset vzdát, jelikož k ní vedla ze všech stran cesta pořádnými zmrzlými závějemi sněhu (takže to jsme podstupovat nechtěli) a beztak bylo v tomto mimosezónním období zavřeno. Takže jsme přikročili hned k druhému bodu našeho plánu a to procházkovému ťapkání v jejím okolí. 🙂

Vydali jsme se tedy s ohledem na možnosti závějových průchodů +/- podél červené turistické barvičky, kdy u rozcestí Rozsívačova skála jsme se přebarvili na žluto a lesem mezi stromy jsme dorazili na přijatelně pevnou lesní cestu (již tedy barevně neznačenou). Po ní jsme se vydali až do lokality Bertoldka, zde udělali čelem vzad a zase jsme se po té bezbarvé cestě vraceli zpět. Ale abychom neťapkali celou dobu úplně nastejno ve smyslu stejně tam a stejně zpátky, pokračovali jsme po lesní cestě stále dál za nosem, zpestřili si to i kousek po silnici k lokalitě Dachovy a odtud po zelené barvičce až ke Hlohové kapličce. No a když už jsme byli tady, zašli jsme si již za šera zhlédnout i blízkou Masarykovu věž samostatnosti, čímž jsme naše výletování pro dnešek uzavřeli a civilizačním průchodem přes kousek Hořic jsme se navrátili na náš start k naší cestovatelské boudičce.

„Ozdobená“ trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto královéhradeckého výletu  je TADY. 

Tento sobotní den jsme se s páníčky vydali na vandr na Prachaticko k obci Horní Chrášťany na ťapkání jen tak do lesa.

Začátek jsme měli u autobusové zastávky před Horními Chrášťanami, odkud jsme se vydali po modré barvičce kolem Chrášťanského vrchu a vrchu Vysoká Běta až k Hantlově studánce Pod Jasany a odtud dále kolem vrchu Buglata až na rozcestí Jaronín. Tady se konečně objevili zase po nějaké době „skřítkové“, co mi naděli nějaký ten dáreček do tlamičky (bylo toho ale zase jako vždycky málo). No a následně jsme si obešli vrch Buglata i z druhé strany a po neznačené lesní cestě jsme se kolem Kamenného vrchu vrátili zpět na náš start.

V souhrnu řečeno, jednalo se o takovou hezkou lesní procházku, bez žádných extra zajímavostí, ale to nevadilo, užili jsme si zde krásný klídek lesa a chvíli dokonce i skoro jarní počasí, že jsem začala i uvažovat nad tím, jestli bych neměla zapřemýšlet a začít redukovat svůj zimní kožíšek. Brzy mne to však přešlo, bude na to ještě asi dost času. 🙂

No a dnešní lesní putování probudilo v paničce zase na chvilku i její básnické střívko, tak mi vymyslela zase hezké veršíky:

Celesta si ťapká v lese,
hlavičku si hrdě nese,
ťapká sněhem, ledem i po hlíně,
neválí se doma líně.

🙂

Lesní trikolorní modelka 🙂

Fotogalerie z tohoto prachatického výletu  je TADY. 

O dnešní neděli se naše výletové kroky tentokrát vydaly na Nymbursko k obci Velenka do zdejšího Přírodního parku Kersko na Naučnou stezku Bohumila Hrabala a zároveň i na místa známá z filmu Slavnosti sněženek.

Naše putování jsme započali u místního Motorestu Kersko, kde si na mne páníčci ještě před ťapkáním vyzkoušeli funkci němé služky (páníček si na mne dočasně odložil část svých svršků jako čepička a brýle) – že bych z toho byla nějak extra odvázaná se říct nedalo, ale prý jsem vypadala jako pořádná aristokratická všeznalá moudronoska, tak proč bych tím opovrhla. 🙂

Jak se Vám tak líbím?

No a pak jsme se již vydali na cupitání. Nejprve jsme zvolili chvilkovou pro mne proběhnuvší procházku lesními cestami, abych se trochu vyjančila a nebyla příliš jak z divokých vajec, jelikož tam, kam jsme posléze mířili, by nebylo nejvhodnější volné pobíhání, jak by se mi líbilo, jelikož zde pak byla hlavně silnice a spousta různých menších ulic a uliček, neboli alejí, odkud se mohlo kdykoliv zjevit nějaké to čtyřkolové přibližovadlo.

Takže po mém lesním průzkumu jsme již zamířili přímo do Kerska a na samotnou naučnou stezku (a i kolem ní). Minuli jsme zde slavnou hospodu Hájenka, kde však měli bohužel zavřeno, prošli kolem Lesního ateliéru Kuba (tam šlo o nějakou keramiku či co, takže nic pro mne) a dorazili jsme i ke Svatojosefskému prameni, kde to bylo celkem hezké, ale vodička teda pro mne nic moc, taková nějaká divně slanější, takže fuj.
Tady jsme si střihli také i gastroturistiku v místní hospůdce U Pramene. Po vstupu tam jsem chtěla nejprve jako vrchní kontrolorka zamířit hned do kuchyně (jelikož ta byla hned proti vstupním dveřím), což mi bylo ale páníčky zatrženo, takže jsme se přenastavila do módu „hodný a nenápadný pes u stolu v hospůdce“, z čehož měli páníčkové radost, že si pamatuji, jak se na takovýchto místech chovat. 🙂

Lehce občerstveni jsme poté vyrazili dále, kdy jsme minuli zamrzlý a zasněžený rybník Chobot, o němž jsem si myslela, že se jedná o nějakou rovnou zasněženou louku, jelikož takto louky normálně vypadají, u rybníků přece bývá voda a opeřenci, ne? Ale stejně to byla divná louka… 🙂

Následně jsme minuli několik míst spojených s panech Hrabalem (Hrabalovu autobusovou zastávku s dřevěnými kočičkami či chatu Bohumila Hrabala) a také několik míst známých z filmu Slavnosti sněženek – v místních alejích nablito nebylo, pana France ani jeho ukřičenou ženu a dceru jsme nepotkali, takže tu byl klid, a zahrádkáři Kersku nyní měli asi také zimní spánek. 🙂

Jako poslední dnešní bod našeho zájmu tady v Kersku byly ještě 2 „dámy“ a to Švarná Tonka a Krásná Pepina. Jednalo se o 2 památné kerské borovice, přičemž Tonka se už od roku 2007 bohužel „povaluje“ na zemi, ale Pepina se naštěstí stále drží a „rozhlíží“ se do kraje z cca 35m výšky.

Trikolora u Hrabalovy zastávky 🙂

Fotogalerie z tohoto kerského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky vyrazili zavýletovat na Vyškovsko k obci Lhota u Pačlavic na turistické „kolečko“ okolo vrchu Zálhotí.

Naše putování jsme započali na okraji Lhoty a vyrazili po červené barvičce hezky zasněženým lesem až k rozcestí U Jelínka, odkud jsme se následně po zelené a modré barvičce dostali až k rozcestí Kozojedsko, kde páníčky zarazilo mé podezřelé větření mým „čuchometrem“ ve vzduchu, což svědčilo na to, že čmuchám, čmuchám nějaké zvířectvo. No a taky že jo, hned za zatáčkou se nacházel Kozojedský dvůr s viditelně čučícími ovečkami a husami v duchu, co tam jako děláme. 🙂

Navzdory mému velkému zájmu jít zvířectvo prozkoumat více jsme kolem dvora jen tak prošli a pokračovali dále po modré barvičce až k místnímu vodojemu, kde páníčka zajímal hlavně stožár s anténami, mne zato válení se ve snížku a osvěžování sněhovou zmrzkou. 🙂
Od vodojemu jsme pak dorazili k rozcestí Pod Vodojemem (opravdu vtipné, kdo by to čekal, když jsme šli trochu z kopce dolů), kde jsme to střihli po lesní bezbarvé až na žlutou, načež tudy jsme se řádnou rostlinnou džunglí probojovali až k rozcestí Švábsko – dvůr, kde na nás za plotem vystartoval uřvaný a celkem nekamarádský „puňta“, takže jsme se zde moc nezdržovali a pokračovali dále cestou necestou (tentokrát po barvičce modré) až zpátky do samotné Lhoty – jelikož jsme takto ťapkali přes pole již za poměrně tmavého šera, byli jsme rádi, že zde byl okolo snížek, že jsme vůbec aspoň trochu viděli kudy jít. 🙂

Ačkoliv se jednalo o procházku bez nějakého konkrétního zajímavostního cíle, byla to procházka moc hezká a vlastně jsme jakýsi cíl splnili – poťapkali jsme si po všech čtyřech turistických barvičkách zároveň. 🙂

Trikolora na pauzingu 🙂

Fotogalerie z tohoto vyškovského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme se s páníčky vydali za výletováním na jižní Moravu a to na Blanensko k obci Benešov a to hlavně na zkouknutí zdejšího meteoradaru Skalky.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce Benešov s rozcestníkem Benešov – Pastvisko, odkud jsme po cyklostezce (i když momentálně to byla spíše hodně frekventovaná lyžostezka) doťapkali až k samotné meteoradarové věži Skalky. Věž je to vskutku pořádná a to až tak, že se páníčci ani nesnažili mne u ní fotozvěčnit, jelikož pokud bych na fotce byla vidět já, nebyla by tam ta věž, a když by tam zase byla věž, já bych musela být celkem malá “šmouha” na té fotce, načež jakousi nenápadnou “šmouhou” skutečně odmítám být. 🙂

Od meteoradaru jsme poté pokračovali po modré turistické barvičce, načež jsme navštívili místo s pramenem řeky Punkvy. Mne kupodivu nezajímala samotná vodička (je totiž přece jasné, že v zimě je voda studená až ledová a mohl by tam někde být kluzký led, no a co kdybych tam nějak zahučela – i když to zde byl jen takový malý “potůček”, ale opatrnost musí být), ale mnohem zajímavější a chutnější byl právě sníh v okolí tohoto pramene. 🙂

Pak jsme pokračovali dále přes rozcestí U Skal a přes Skelnou Huť, kde si na mne dovolil otvírat tlamku nějaký zdejší malý “puňta”, který šel z domova na procházku asi sám bez páníčků. Nejdřív vypadal trošku nekamarádsky, ale když jsem na něj koukla, změřila si ho pohledem, vesměs si ho nevšímala a blížila se s páníčky k němu, bylo zcela jasné, že “huláká” kvůli tomu, že je ze mne (nás) celkem vykolejený, jakto že se ho nebojíme, za to on se bál dost nás a to jsme mu nic nedělali. Ach, ta mrňata. 🙂

Po modré jsme pak dorazili, resp. se doklouzali k Oborskému dvoru, kde jsme museli náš původní plán návštěvy odtud nedaleké Pepanovy studánky bohužel přehodnotit – abychom se bývali ke studánce dostali, museli bychom se probojovávat pořádnou vrstvou sněhu. Takže jsme udělali “čelem vzad”, vrátili se ke Skelné huti (“puňta” už tu nebyl) a odtud jsme se po nebarevné lesní cestě vydali (už zase za šera) vstříc rozcestí Nad Horním rybníkem a odsud po žluté barvičce přes rozcestí Pod Skalkami až na náš startovní bod na Pastvisku. 🙂

Trikolora na lesní křižovatce 🙂

Fotogalerie z tohoto blanenského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na Rokycansko do okolí obce Volduchy na procházku místním Přírodním parkem Radeč.

Naše ťapkání jsme započali na rozcestí Habr – u tábořiště, kde nás jako zimní maskot uvítal zdejší pěkný sněhuláček, který mne osobně nezajímal až tak svým vzezřením, ale zejména na něm zanechanými “vzkazy” od jiných pejsků, jež jsem si svým “čuchometrem” musela důkladně přečíst, abych byla v obraze, jaké to tady v té oblasti je. 🙂

Odtud jsme se modré barvičce vydali na cestu. Hned na začátku jsme minuli zasněžený a zaledovaný rybník Trnovský rybník, který mne výjimečně nechal v klidu, jelikož fakt jako rybník ani nevypadal, spíš jen jako zasněžená louka, nikde ani živáčka (a ani žádného opeřence), takže kolemrybníkový průchod byl tentokrát (hlavně k potěše páníčků) nezvykle poklidný. 🙂

Následně jsme to lesem prokličkovali různými cestami a cestičkami, které byly schůdné a průchodné.
Zvládli jsme to jak po pravé straně silnice, kde jsme postupně měli tu čest s 3 stádečky srnek, co nám přebíhaly přes cestu, takže si mne páníčci pro jistotu museli vzít na procházkový špagátek, jelikož je dost pravděpodobné, že bych si s nimi chtěla dát sprinterský závod. Také jsme zde zvládli blízký průchod podél dálnice D5, který nebyl zrovna nejpříjemnější, jelikož projíždějící autíčka vydávala celkem kravál, který se opravdu do klidu lesa nehodí. No a také jsme minuli místní studánku V Habru, která byla tak frekventovaná jinými turisty, kteří si k ní přicházeli čepovat vodičku do různých bandasek a lahviček, že jsem ani neměla možnost zdejší studánkovou vodičku okoštovat. 🙂

Poté jsme se vydali na kousek ťapkání i nalevo od silnice, kde jsme to to také po různu lesem prokličkovali, načež jsme se takto dostali na náš výchozí bod k naší čtyřkolové boudičce.

Kdo by však čekal, že takto jsme se již vydali rovnou domů, tak se plete. Páníčkové si totiž udělali ještě i dohodnutou návštěvu na mé rodné hroudě v Chodouni a to v chovatelské stanici Trikolore Fortuna, kam se zajeli podívat na štěňátkovou” úrodu 11 kousků vrhu E od mé nevlastní sestřičky Desree. Já zde nechtěla být “nežádoucím vetřelcem”, tak jsem na páníčky počkala hezky v klídečku v naší pojízdné “boudičce”, načež telepaticky mi bylo známo, že se tam páníčci mazlili a drbali s nějakou mou “konkurencí”, tak jsem jim po jejich návratu musela dát jasně najevo, že vím všechno, co se tam dělo, a že si žádám (jako žárlivka) řádnou pozornost taky – prostě já jsem já a hotovo. 🙂

Trikolorní socha ve sněhu 🙂

Fotogalerie z tohoto rokycanského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli nás naše výletové kroky zavedly na Českokrumlovsko do obce Malonty na zdejší Vyhlídkovou naučnou stezku Malonty.

Naše putování jsme započali přímo v obci, kde jsme mohli zhlédnout ještě zdejší betlém a i místní originální dřevěné Tři krále, co tu na „nás“ počkali, načež odsud jsme se po zelené turistické barvičce vydali vstříc samotné stezce. Ta vedla vesměs v lese nebo na jeho kraji a bylo zde parádně nasněženo, z čehož jsem měla radost až tak, že jsem si několikrát užila výskoky do nafoukaných závějí a jejich zabořování se v nich. Bylo to skutečně veselé. 🙂

Po stezce jsme minuli vyhlídková místa U Jakla, U Ludvických hor a Nad Vaněčkem s krásnými zimními výhledy v dál. Měli jsme původně v plánu prozkoumat i vyhlídku Doppler na Jelením vrhu a vyhlídkové místo Jednoty, ale z důvodu neprošlapaných cest k nim, na nichž byl sníh ještě i dosti nafoukaný tak, že bychom se museli buď řádně brodit, ne-li rovnou ve sněhu plavat, tudíž jsme to u rozcestí Mášovna otočili a vydali se stejnou cestou zpět.

Cestou jsem si v rámci blbnutí se sněhem také vyzkoušela, jaké to je být trikolorní sněhovou mumií a to ve smyslu, že jsem krom hlavy byla páníčky celá zahrábána ležmo do sněhu. No nic moc extra to nebylo, ale co bych pro páníčky neudělala. Nutno ale konstatovat, že samotné ťapkání a čmuchání ve sněhu je o dost lepší. 🙂

No a tentokrát po nějaké době na paničku dolehlo i trošku básnické střevo (asi ji k tomu inspirovala ta naše dnešní zelená turistická barvička) a vymyslela mi hezkou říkanku. Co vy na ní? Mne se líbí moc. 🙂

Zelená je tráva,
tříbarevný pes,
je to velká sranda
v sněhu všude lézt.

🙂

Osvícená sněhová královna 🙂

Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali zase na sever Čech a to tentokrát na okraj Chomutova do Bezručova údolí a okolí.

Naše putování jsme započali u sídliště Březenecká a to zejména kvůli možnosti celkem dobrého dočasného „zanechání“ zde naší čtyřkolové boudičky, jelikož na jiných, původně zamýšlených místech to bylo nemožné – buď byla již obsazena nebo pod pořádnou vrstvou snížku, kam bychom tam možná jen zajeli, ale již nevyjeli. 🙂

Ze sídliště jsme se vydali po červené barvičce hezky vzhůru do lesa, načež putování po této barvičce jsme nakonec úplně nedodrželi, jelikož po chvíli bychom se museli brodit, ne-li rovnou plavat v závějích sněhu, takže jsme si udělali svojí cestu, kudy to šlo, až jsme dorazili na žlutou turistickou barvičku a odtud jsme to po bezbarvé a následné zase červené barvičce zkusili až k Naučné stezce Kočičák. K ní jsme tedy dorazili, ve vydatné sněhové nadílce jsme jí zvládli kousek asi v délce 20 (slovy: dvaceti) metrů a raději jsme to vzdali. Všude tu bylo skutečně dosti nasněženo, nafoukáno, takže bychom sněhem museli doslova proplavávat (minimálně určitě moje maličkost) a stejně bychom ze zdejších řopíků a spol. nic neměli. Takže padlo rozhodnutí, že se sem ještě určitě vrátíme, až nebude sníh, abych to tu mohla hezky „bojově“ prozkoumat.

Vrátili jsme se tedy stejnou cestou zpátky na žlutou barvičku a odtud podél ní jsme dorazili k Hotelu Partyzán, kde měla být i rozhledna Strážiště. Ta zde sice byla, ale bohužel nepřístupná. Tak jsme si zde s páníčky udělali ve zdejší hotelové hospůdce zahřívací gastroturistickou vložku. Samozřejmě jsme se před mým vstupem dovnitř slušně zeptali, zda-li mohu já také dál, a nebyl s tím zde problém, byla jsem zde vítaným hostem a vysloužila jsem si i nějaké to podrbání. Jako gastroturisticky znalý pes, jsem se dokázala i řádně kulturně chovat (z čehož páníčci měli radost, že jsem to nezapomněla), i když hned po příchodu dovnitř jsem všem jasně naznačila, že vím, kde schovávají místní kuchyň. 🙂

Po příjemném hospůdkovém posezení (v mém podání spíše poležení) jsme se již za šera vydali po žluté barvičce z kopce dolů, u rozcestí Pod Partyzánem jsme se přebarvili na červeno a kolem Podkrušnohorského přivaděče (vodní přivaděč Březenecká) a zdejších paneláků jsme se dostali zpátky k našemu čtyřkolovému oři, v němž jsem mohla zdárně rozjímat o celém tom dnešním sněhobrodění. 🙂

„Bojová“ hlídačka na Kočičáku 🙂

Fotogalerie z tohoto chomutovského  výletu  je TADY.