Tuto neděli jsme jsme se za výletem tentokrát vydali na Vysočinu na okraj Žďáru nad Sázavou na zdejší Naučnou stezku Babín a okolí.

Naším začátkem se stal okraj města u zdejšího strojírenského závodu ŽĎAS, odkud jsme se po naučné stezce vydali vstříc rozcestí U Křížku a od něj až do evropsky významné lokality Babínský rybník. Zde mne zaujaly hlavně místní 2 zvědavé labutě, které se po chvilce připlavali podívat celkem blízko k nám a kupodivu mne nechaly docela v klidu a nedělala jsem ani nijaký tyjátr, že k nim nemůžu blíže já (což obojí bylo pro páníčky nečekané, ale pozitivní překvapení, z čehož však nelze odvozovat to, že co nebylo dnes, nemůže být někdy příště). 🙂

V dnešním pršivém počasí, které nás však od nějakého toho procházkování neodradilo (ač jsme tak nějak doufali, že by pršení mohlo také přestat), jsem si zvládla také hezky zamyšilovit, z čehož byla „velmi nadšena“ hlavně panička a to zejména z toho důvodu, že krom toho, že jsem před myšilovením byla „jen“ mokrá trikolora, po myšilovení ze mne byla mokrá trikolora navíc s hliněnou „příchutí“ (prý jsem prostě byla jako čuník). Ale co, hlavně že byla sranda. 🙂

Od Babínského rybníka se poté naše kroky ubíraly kolem rybníka Plaček, načež následně jsme již nestezkově dorazili do obce Budeč, jíž jsme kousek prošli, a „užili“ si i kus pochodu po silnici, kde zrovna v době našeho ťapkání musel být jako naschvál pořádný autíčkový provoz, takže to nebylo nic moc. Odtud jsme se poté odklonili již na přírodní polní cestu, která nás provedla kolem Radonínského rybníka a vískou Radonín, načež se nám povedlo se úspěšně napojit na červenou turistickou barvičku, jež nás pro změnu kolem Kamenného rybníka dovedla až do samotného Žďáru nad Sázavou, kde jsme si udělali originální gastroturistickou zastávku uvnitř zdejší nádražní budovy (sice to byl jen nádražní kávový „dýchánek“, ale i to se do gastroturismu u nás počítá). Ač toto bylo pro mne celkem nové (v takové větší nádražní budově jsem ještě pořádně ani nebyla), zvládla jsem to prý parádně, nevymýšlela jsem zde ani nějaké skopičiny (jako tužbu v hrabání se v koši či lustrování toho, co zdejší cestující mají sebou k jídlu nebo co zrovna jí) a dá se říct, že se mi na nádraží dokonce i líbilo, ba že jsem i chvíli vypadala na to, že jsem faktický cestující čekající na nějaký ten mašinkový spoj. 🙂

No a od mašinek jsme se již vydali po modré barvičce kouskem Žďáru a zdejší průmyslové zóny zpátky na náš začátek, kde jsme se milerádi schovali do sucha naší výletové pojízdné boudičky.

🙂

Fotogalerie z tohoto žďárského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme i přes předpovídané deštivé a větrné počasí vyrazili s páníčky opět za výlet, kdy se naším cílem stalo Karlovarsko u obce Prameny a to zdejší Naučná stezka Mnichovské hadce. Tuto lokalitu páníčci vybrali hlavně dle informací z interneto-meteoradaru, na němž to vypadalo, že zde by mohlo pršení v době našeho příjezdu ustat, tak jsme se sem tedy vydali.

Ovšem po příjezdu sem jsme byli trochu nemile překvapeni z toho, že pršení je stále i zde (počasí si udělalo drobet, co chtělo, oproti výpočtům interneto-meteo radaru), ale což, když už jsme sem dorazili, tak přece nepojedeme hned zase domů, deštění nebylo nijak extra silné a nejsme přece z cukru, abychom se rozpustili. Tak jsme tedy vyrazili. 🙂

Naší startovní pozicí se stal okraj naučné stezky u silnice mezi obcemi Prameny a Mnichov, odkud jsme se vydali vstříc do lesa. Páníčci se pro tentokrát rozhodli, že budou respektovat skutečnost, že i v lesech nastává jarní „bláznění“ zvířátek (a předtuchu měli správnou), takže abych já náhodou někoho neplašila nebo neprohnala (či případně něco neplašilo a nehnalo mne), zůstala jsem „omezena“ na vycházkové šlajfce, ale byla to naštěstí taková ta delší šlajfka, takže jsem až tak pohybově nebyla úplně na tom nejhůře, ale což, postěžovat si musím. 🙂

Takto jsme dorazili až k rozcestí Pluhův bor a odtud mokře ťapkali do lokality Novoveská kyselka. Zde jsme se mohli pokochat několika „boudičkami“ s vrty zdejších minerálních vod a zdejší zachovanou kamennou kašnou, z níž však k mé nelibosti nebylo možno jakoukoliv vodičku okoštovat (ta byla až v hloubce a ještě po sítí). Divný. 🙂
Následně jsme se přes Dominovu skalku dostali až k prameni Grünská kyselka, kde již vodní ochutnávka byla možná. Zdejší košt nejprve provedli páníčci, jelikož se prý jednalo o jednu z vodní složek známé minerální vody Magnesia, tak byli zvědaví, jak to přírodně chutná, načež dle jejich reakcí vodička chutnala výborně, tak k tomu pak konečně pustili i mne a za sebe musím konstatovat jen prosté: „Bléé“. Bohatě mi stačilo jedno líznutí a zhnuseně jsem si musela jít chuť spravit do nedaleké louže. Fakt nechápu, jak toto může páníčkům chutnat. 🙂

Odtud jsme pak dál po stezce dorazili zpět na náš start a jelikož jsme na tom byli časově ještě dobře (tzn. šero ještě bylo celkem daleko) a počasí vypadalo, že by mohlo moudřit, popojeli jsme s naší čtyřkolovou boudičkou kousíček dál a to na silniční okraj obce Mnichov a zde se vydali na druhou naučnou stezku dnešního dne a to Naučnou stezku Siardův pramen. Cesta nás vedla hezky podmáčenou lesní cestou, načež po chvilce jsme objevili i samotné gro této stezky a to údajně zázračný Siardův pramen. Vypadal moc hezky, vodička v něm také, ale co už nebylo až tak super, bylo to, že v těchto místech se počasí rozhodlo od své původní moudrosti ustoupit a spustilo celkem řádné „lití jak z konve“, takže jsme chvatněji stezkování dokončili až do samotné obce Mnichov, kde jsme se na chvilku před deštěm schovali v místní autobusové zastávce (museli jsme se spokojit s tímto, jelikož funkční možnost gastroturistiky a tím i úkrytu před deštěm jsme tu nenašli), načež si nás zde s paničkou po chvilce vyzvedl páníček s naší čtyřkolovou boudičkou, do níž mne opravdu nemusel nikdo přemlouvat, abych nastoupila. No a nutno konstatovat, že až pořádně uschnu, mohu se od páníčků těšit na pojmenování „trikolorní pudl“. 🙂

Trikolora u Siardova pramene 🙂

Fotogalerie z tohoto karlovarského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme s páníčky vyrazili na vandr opětovně na Plzeňsko a to tentokrát k obci Dobříč za rozhlednou Radost a taktéž i na místní Jarovskou naučnou stezku.

Z okraje Dobříče, kde jsme si stanovili náš výchozí bod, jsme po neznačené lesní cestě docupitali až k samotné rozhledně Radost. Jednalo se o takovou roztomilou, dřevěnou, nepříliš vysokou rozhlednu, na níž jsem si s páníčky vystoupala též a omrkla zdejší výhledové možnosti. Celkem dobrý, ale čmuchání si na zemi je o dost zábavnější. 🙂

Od rozhledny jsme se poté z neznačené lesní cesty napojili u silnice na samotnou naučnou stezku, která nás provedla kolem přírodní zajímavosti a to originálně srostlého buku, poté i drobnou odbočkou jsme se dostali do lokality zaniklé obce Hýrovy hory, kde jsme jako pozůstatek našli jen 3 větší kameny, načež posléze jsme si doťapkali k hezké a udržované hájovně Třebekov. Odtud stezka vedla z kopce dolů k údajné zřícenině hradu Železnice, tak jsme na to byli zvědaví, o co se jedná, tak jsme aktivně sešli z kopce dolů až k jakémusi lesnímu jezírku, kde nás na údajnost zdejšího hradu Železnice odkázala jen naučná cedule, takže jsme velmi „potěšeni“ vyšli zase vzhůru do kopce k hájovně Třebekov a pokračovali stezkově dále. 🙂
Čekal nás zde průchod samotou Bělidlo, kde mne nejvíce zaujaly místní volně se pasoucí slípky, k nimž mne páníčci skutečně nechtěli pustit blíže (asi neměli chuť na pořádnou várku slepičí polévky) a narazili jsme zde i na zajímavé místní pojmenování „Údolí dutých hlav“– snad jsme tudy prošli bez jakékoliv „újmy“ a nestanou se z nás nějací ti dutohlavci (zatím jsme na sobě s páníčky nic takového nezpozorovali či si to nepřipouštíme). 🙂

Následně jsem se civilizačně socializovala přes obec Jarov, kudy jsme prošli zcela naskrz a kousek za obcí „vhupli“ zpátky do lesíka, kudy jsme se vrátili na náš výchozí bod a hezky vyvětraní jsme se shledali s naší věrnou čtyřkolovou „boudičkou“. 🙂

Trikolorní kukačka na rozhledně Radost 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme s páníčky vyrazili na výlet na Plzeňsko k obci Libákovice k prozkoumání místní rozhledny na Kožichu a i zdejší Naučné stezky Čertovo břemeno.

Naše výletování jsme započali na okraji Libákovic, odkud jsme se za prvním dnešním cílem vydali právě na rozhlednu na vrchu Kožich. Po cestě tam jsme však zjistili, že jdeme opět v našem „oblíbeném“ protisměru naučné stezky, ale což, rozhledny se mají zkoumat za dobrého počasí, které zrovna v tu dobu bylo, takže jsme se na ní vrhli hned takhle na začátku (co kdyby se počasí rozmyslelo a my bychom pak z rozhledny neměli řádný požitek).
Rozhledna byla moc pěkná, na můj výstup však nebyla stavěná (byla z takových těch železných roštů, s nimiž se moje pacinky nekamarádí), takže vzhůru si vystoupali jen páníčci a já si v klídku na ně počkala dole. Výhledy prý byly dle páníčků povedené, tak jsem měla radost, že se jim tam nahoře líbilo, a samozřejmě byli celou dobu pod mým důkladným dozorem zespoda, jestli tam nedělají nějaké nepřístojnosti. 🙂

Od rozhledny jsme se pak po stezce vydali zkouknout místní rybníčky Na Hluboké, které byly pro mne celkem podezřelé, jestli na nás někde zpod hladiny nekouká nějaká kachna či jiný opeřenec (na hladině nic nebylo), ale nic jsem zde „kachnově závadné“ neshledala, tak jsme pokračovali dále a to kolem samotného skalního útvaru Čertovo břemeno a kapličky Panny Marie až do obce Letiny. Zde jsme si v místní pivovarnické hospůdce udělali gastrozastávku (bylo super, že bez jakýchkoliv potíží mohla dovnitř i moje trikolorní maličkost) a jelikož se jednalo skutečně o místní malý pivovar, ochutnali jsme zde i jejich místní pivní mok. Na základě své degustace musím uznat, že byl moc dobrý a chutný, až mne páníčci museli krotit v tom, abych jej po nich přestala „somrovat“, že mi bohatě stačí již poskytnuté degustatční množství. O tom „množství“ si ale každopádně myslím své. 🙂

No a takto příjemně posilněni jsme se civilizačním průchodem přes obec Letiny a Kbelnice a následně kolem lomu u Kbelnice a kaple sv. Huberta vrátili zpátky na náš start na okraji Libákovic, čímž jsme „uzavřeli“ dnešní ťapkací „kolečko“.

U kapličky a na gastrozastávce 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky vydaly na Brněnsko k obci Pozořice na takové ťapkací „kolečko“ zejména po Naučné stezce Vildenberk a následně i Studánkové naučné stezce.

Naše putování jsme započali kousek za obcí Pozořice, odkud jsme se po modré turistické barvičce vydali hezky vzhůru do lesa. Hned jako první naše zájmová zastávka byla u Srnčí-Kroupovy studánky, což se mi velice zamlouvalo, načež jak jsme pokračovali dál, narazili jsme pro změnu i na Žalmanovu studánku, což se mi zamlouvalo ještě více, takže pro začátek našeho putování to bylo super. U obojího byly k dispozici i různorodé hrníčky pro možnost občerstvení se, ale to fakt není nic pro mne, pro osvěžení je nejlepší zabořit tlamičku přímo do vodičky a „kulturně“ bumbat. 🙂

Posléze nás stezka dovedla k rozcestí Vildenberk – zřícenina, kde jsme se rozhodli, že si zkusíme zajít prozkoumat pozůstatky zdejší hradní zříceniny, avšak naše představa o pozůstatcích se dosti lišila s realitou – stručně řečeno, osobně jsme zde žádné zříceninové památky nezaznamenali krom několika lesních „kopečků“. 🙂
Tak jsme tedy pokračovali dále až k rozcestí Žalmanův kámen, kde jsme krom památečního kamene pana Žalmana nalezli i originální, z barevných kamínků ručně vyrobenou Kamennou slunečnici a zasazenou mladou lípu na památku jedné hodné zdejší paní, takže jsem se zde snažila chovat mravně a tak, abych něco náhodou nepoškodila.

Poté jsme se po zelené barvičce dostali do nejzajímavější lokality dnešního ťapkání a to k rozcestí Tři studýnky. Zde totiž nezůstalo jen u samotného názvu evokujícího tři vodičky naráz, ale opravdu zde i v reálu byly tři studánky kousek od sebe, tak jsem měla plné tlapky i tlamičku práce, abych zde provedla důkladnou kontrolu vodních zdrojů. Kontrola dopadla velmi dobře a všechny tři studánky u mne prošly na výbornou. 🙂

U rozcestí Vítovické údolí jsme posléze se napojili na Studánkovou naučnou stezku a takto dorazili až k obci Vítovice, z níž jsme se již za počínajícího západu slunce vydali nad zdejšími vinohrady po žluté a následně i zelené barvičce až do obce Viničné Šumice a odtud již za tmy absolvovali civilizační i silniční průchod až do Pozořic (nemusíte se bát, že bychom nebyli vidět, různými blikátky a odrazkami jsme zářili o sto šest, aby jsme byli nepřehlédnutelní) a skrz ně jsme se po modré barvičce dostali až na náš start s naší výletovou boudičkou. Nutno poznamenat, že jsme zde „kupodivu“ byli opět jako poslední návštěvníci. 🙂

U Kamenné slunečnice 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme za výletem vyrazili na jižní Moravu na Brněnsko k obci Nové Knínice na zdejší Naučnou stezku Nové Knínice a do jejího okolí.

Naší startovní pozicí byl okraj obce, odkud jsme po naučně-modré barvičce minuli kapli sv. Cyrila a Metoděje a minutím Pomníku U třech Rumunů a místa U Zeleného stolu jsme dorazili až k rozcestí Senařov. Tady jsme se napojili na barvičku zelenou a vyrazili vstříc k obci Jinačovice, kde jsme si mohli prohlédnout řádně zachovalý nedokončený dálniční most. Zde jsme se posléze napojili na červenou barvičku, čímž jsme si celkem zavařili, jelikož cesta tudy vedla po parádně zbahněných polních cestách často ještě čerstvě proježděných od traktorů, takže hlavně pro páníčky to bylo „bájo“, jelikož najednou měli ze svých normálních botiček bahnité boty velikosti jak pro slona. Ale jelikož jsou šikovní, tak si s tím poradili a do obce Rozdrojovice jsme dorazili v celkem kultivované formě. 🙂

Poté jsme po žluté barvičce došli prozkoumat krásnou Soví studánku, v níž jsem kvalitu i dostatek vody ohodnotila na výbornou, načež jsme se posléze kousek vrátili na rozcestí Nad Rozdrojovicemi a přes modrou k Trnůvce a zelenou zpátky na Senařov jsme se dostali k druhé půlce naučné stezky, kterou jsme si tak již za pěkného šera, že jsme s bídou viděli na cestu pod nohy, doprošli. 🙂

U nedokončeného dálničního mostu 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu  je TADY. 

Tuto sobotu jsme si páníčky zavýletovali na severní Plzeňsko do obce Horní Bříza na zdejší stejnojmennou Naučnou stezku Horní Bříza.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce, odkud jsme se po stezce vydali vstříc cestám a cestičkám v okolí místního kaolinového dolu. Můj čuchometr samozřejmě poznal, že to, po čem ťapeme, není jen tak nějaká normální hlína, ale něco podivnějšího, tak jsem to nejprve zkoušela očuchat a ochutnat, ale obojí bylo nedobré, tak jsem to vyřešila jinak a to, že jsem se v tom zcela nadšeně vyválela. A když už, tak přesně v místě, kde byl tento povrch hezky vlhký, že se na mne ta „hmota“ mohla hezka nalepit. Mne se to moc líbilo, ovšem paničce o dost méně, dokonce si mne dovolila nazvat bezdomoveckým psem. Chápete to? Vždyť jsem se tak hezky zkrášlila. 🙂

Průchodem kolem Modrého kříže, Severní jámy a Jižní jámy jsme dorazili k místní kaolince, kde se i dnes, o víkendu mocně pracovalo, rachtalo, prášilo a čoudilo. Tak jsme se zde příliš nezdržovali a pokračovali dále a to až k Zámku Vísky, kde jsme mohli trochu porozjímat. Následně jsme minuli rybník Hamr, ves Březí, absolvovali jsme kousek civilizačního průchodu přes Horní Břízu, překonali mašinkovou trať a doťapkali tak hezky lesem po stezce zpátky na náš start, kdy jsme dokonce měli i štěstí na to, moci se na nádraží pokochovat zrovna porjíždějící mašinkou. 🙂

Kaolinová trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme se tentokrát vydali na výlet na Vysočinu a to k Velkému Meziříčí na Naučnou stezku Balinského a Nesměřského údolí.

Naším výchozím bodem se stal okraj Velkého Meziříčí, odkud jsme se vydali na samotnou stezku a to kupodivu ve správném směru a nikoliv v protisměru, což u nás bývá častým zvykem. Trasa stezky nás nejprve vedla po parádně namrzlé cestě, že jsme museli jít jak s nadílkou v kalhotácch, abychom se neváleli po zemi, jak to klouzalo (a to dokonce i mne, která mám o dvě ťapiny navíc oproti páníčkům), ale naštěstí se to po chvilce vytříbilo a dalo se zase ťapat jako lidi a pes. 🙂

Užívali jsme si krásného klidu luk a lesů v Balinském údolí a v blízkosti říčky Balinky až jsme dorazili kolem Dolního mlýna až do vísky Baliny, pokračovali dále chvilku přírodou, kde jsem si na jedné z luk zvládla také zamyšilovit (značí to, že už by mohlo být jaro) a pro změnu i chvilkami civilizačními průchody postupně přes Uhřínov, Šeborov, Svařenov a Hrbov jsme dorazili až ke Štěpánkově kapličce.

No a odtud jsme již po stezce zamířili směrem k našemu výchozímu bodu, načež osud nám přál natolik, že tentokrát nás čekalo ťapkání v rozmočených polích, takže jsme byli jak bahňáci, a ke konci našeho putování jsme měli i tu čest s místními zdrhajícími srnkami, což bylo něco pro mne (páníčků nenadšení asi nemusím zmiňovat). Naštěstí u zcela na konci míjeného rybníku Dolní Lalůvka už na nás dnes nějaké to „překvapení“ nečekalo a mohli jsme v klidu cupitat až k naší plechové boudičce. 🙂

Trikolora v Balinském údolí 🙂

Fotogalerie z tohoto vysočinského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě naše výletové kroky zamířili na Klatovsko k obci Hejná zejména na zdejší Naučnou stezku Velké Hydčice – Hejná – Nezamyslice.

Naše putování jsme započali právě v obci Hejná, odkud jsme si po stezce vedoucí přes pole, lesy, louky, sníh, blátíčko a konečně i louže až laguny doťapkali až k obci Nezamyslice. Zde jsme se pokochali místním kravičkovým stádeček, do jehož „blátíčka“ mne páníčci nechtěli pustit (nechápu proč, když to tak hezky vonělo) a civilizačním průchodem přes Nezamyslice jsme po silnici vyrazili do civilizace jménem Žichovice. Tady jsme také absolvovali civilizační průchod, za nějž jsem byla pochválena, že mi to šlo moc dobře, a dokonce jsem si tady nečekaně vyzkoušela i roli mašinkové výpravčí. V této obci jsme totiž přecházeli i přes železniční přejezd a zrovna v okamžiku mého vstupu na přejezd jsem „spustila“ běh výstražných světel upozorňujících, že pojede mašinka. Osobně jsem ani netušila, co ve mne je a že toto umím, takže nejdřív jsem byla trošku vyjuknutá, co že jsem to provedla, ale po chvilce jsem se s hrdostí bavila nad svým umem. 🙂

Odtud naše putování pokračovalo po zelené turistické barvičce mezi mašinkovou tratí a řekou Otavou. Nutno poznamenat, že tato cesta byla pro mne celkem zábavná, jelikož se ťapkalo v měkkém bahýnku a nespočtu loužiček a louží, za to páníčci z tohoto nebyli zrovna nadšení, ale což, museli se přizpůsobit.
Tímto zajímavým terénem jsme dorazili až do Velkých Hydčic, odkud jsme se mohli kochat výhledem na vápencový lom v Hejné a také lehce zkouknout dopravníkovou cestu a zpracovnu vápence. No a z Velkých Hydčic jsme se poté průchodem kolem samotného velkého lomu vrátili zpět do obce Hejná na náš start/cíl, kde na nás věrně posečkala naše čtyřkolová boudička. 🙂

Kukačka 🙂

Fotogalerie z tohoto klatovského výletu  je TADY.