I o dnešní neděli jsme nezaháleli a vydali se výletovat. Dnes naše kroky zamířili na Královéhradecko k obci Hoděšovice na Naučnou stezku Koliba a následně i na rozhlednu Milíř.

Naše ťapkání jsme započali u hoděšovického anténního vysílače, od nějž jsme se již vrhli na samotnou naučnou stezku. Nutno poznamenat, že stezka byla na místě chvilkami celkem podivně značená a to tím způsobem, že několikrát jsme z některého místa vyrazili po stezce, hezky si obešli jakési lesní kolečko a vrátili se zase tam, kde jsme již byli. Připadali jsme si tedy jak když „chodí pešek okolo“, ale což, aspoň bylo veselo. 🙂

Následně jsme od rozcestí Biřička prošli kouskem Vodnické naučné stezky, kde jsem měla tu čest s postavičkou sympatické víly, andílka a i údajně zlého trpaslíka, načež odtud jsme se přes barevně neznačené lesní cesty v oblasti Stará paseka napojili na barvičku červenou, která nás dovedla až k rozhledně Milíř.

A to jsme měli štěstí, jelikož dnešek byl poslední den, kdy zde před zimou měli u rozhledny otevřeno. Po našem společném kafíčkovém dýchánku pod rozhlednou se páníčci rozhodli i na samotnou rozhlednu vystoupat (já tam nemohla a beztak by to nebylo nic extra pro mne – výhledy já sice ráda, ale mé pacičky nemají silně rády železné pochozí rošty). Takže já na páníčky počkala hezky dole a to pod „totemem“ s dřevěnou kočičkou, takže „jsem si mohla užívat“ „nadvládu“ kočičky nade mnou, z čehož jsem skutečně nadšená nebyla (i když byla dřevěná, stejně to byla kočka) a dávala jsem jak páníčkům, tak i jiným turistům jasně najevo, jak jsem z tohoto silně otrávená a „ublížená“. 🙂

No a po rozhlednové návštěvě jsme pak již za šera vyrazili po červené zpátky k „našemu“ výchozímu vysílači, k němuž jsme dorazili již za pořádné tmy, že jsme ani ten vysílač již neviděli – naštěstí na vršku svítil červeným světýlkem, tak jsme věděli, že jsme dobře. 🙂

Pod rozhlednou Milíř 🙂 🙂

Fotogalerie z tohoto královéhradeckého výletu je TADY. 

Tentokrát jsme zvládli vyrazit na výlet i o sobotním dni, kdy tentokrát se naším cílem stalo Liberecko u obce Polesí a to konkrétně Mezinárodní naučná stezka Lužické a Žitavské hory.

Z obce Polesí, kde nás mimo jiné hned u prvního domku kejhavě přivítali zdejší „vzpřímené“ kachny, takže o mé silné zaujetí a touhu jít si s nimi „pohrát“ bylo „hezky“ postaráno“, takže páníčci museli mé choutky celkem krotit, jsme vyrazili do lesní klídku po zelené barvičce, kde jsem si zlehka prozkoumala zdejší 2 řopíky, načež u rozcestí Pekařův kříž (kde v reálu žádný kříž na viditelném obzoru nebyl) jsme se napojili na barvičku modrou a následně červenou, kde jsme si mohli prohlédnout pořádnou, ale bohužel již padlou Tobiášovu borovici (ale naštěstí zde již byla zasazena její mladá nástupkyně, takže jednou tu zase pořádná borovice bude). Posléze jsme se stále červeně vydali na Loupežnický vrch, na němž bylo ale řádně větrno jak na vídrholci, takže nic extra příjemného, ale je dost možné, že nám takto o sobě dávala vědět zřícenina hradu Větrov, která se zde měla nacházet, ale žádného rozeznatelného pozůstatku jsme si nevšimli, takže je možné, že hrad Větrov tu „straší“ aspoň v této větrnné podobě, aby se o něm vůbec nějak vědělo. 🙂

Z Loupežnického vrchu s hradem/nehradem jsme dále pokračovali až k obci Petrovice, přes níž jsme si udělali civilizační průchod, ale byla to taková civilizace/necivilizace – tam, kudy jsme procházeli, tak bylo sice pár domků, ale nikde ani živáčka (ani ve formě člověka a ani ve formě nějakého čtyřnožce či opeřence).
No a z Petrovic jsme to pak střihli po modré barvičce zpátky do Polesí, tady si páníčci udělali krátkou zahřívací zastávku v místní hospůdce U Budulínka a již za pěkného šera jsme vyrazili zpátky k domovu.

Trikolora na Loupežnickém vrchu 🙂

Fotogalerie z tohoto libereckého výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme s páníčky vyrazili na výlet na okraj Prahy k Újezdu nad Lesy a to do zdejšího Přírodního parku Klánovice.

Naše ťapkání jsme započali u anténního stožáru u hlavní, hezky rušné silnice, načež jsme posléze vrhli již do klánovického lesního klídku, kdy jsme tu prozkoumali a prochodili jak Naučnou stezku Lesní galerie II, tak i kus Naučné stezky Klánovickým lesem.

Obě stezky byly plné naučných zastavení o zvířátkách či kytičkách, což mne až tak nebralo, ale mnohem zajímavější zde bylo zhlédnout místní mašinkovou klánovickou rovinku, kde mašinky jezdily skoro jak na běžícím pásu, každou chvilku jiná mašinka, a to takovými rychlostmi, že jsem z toho měla velký respekt (než jsem si nějakou stihla vůbec prohlédnout, už byla pryč, ale toho kraválu co nadělala). 🙂

V rámci svých pózovacích aktivit (abych je náhodou nezapomněla) jsem nezůstala pozadu ani zde, přičemž jsem si vyzkoušela být „vochomůrkou“ mezi jinými „vochomůrkami“ a taktéž i trikolorní sochou na podstavci, což mne ale zaujalo velmi minimálně, jelikož stát nehnutě jak puk není žádná zábava. 🙂

Tři vochomůrky 🙂

Trikolorní socha 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu je TADY. 

O dnešní neděličce jsme s páníčky zamířili na výlet na Mladoboleslavko k obci Jemníky na zdejší Naučnou stezku Přírodní park Chlum.

Naším výchozím bodem se stal anténově-vysílací stožár v lese, odkud jsme neznačeně sešli dolů k léčivému prameni Boží voda. Bylo to tam moc hezké, takové rozjímající a zdejší vodička byla skutečně boží. 🙂

Odtud jsem se napojili na po modrou barvičku, která nás dovedla na Karlův vrch. Tento vrch jsme logicky dle názvu čekali na nějakém kopečku (když to má být vrch, tak má být nahoře), ale chyba lávky – byl to vrch, ke kterému jsme sestupovali dolů do takového celkem dolíku. Zajímavé. 🙂

Z Karlova vrchu se pak naše kroky ubíraly kousek po barvičce červené až jsme se napojili na samotnou naučnou stezku, která zde vedla doslova přespolně podél dálnice D10 – ač jsme byli v dostihodné vzdálenosti, ruch z ní byl celkem značný, takže nám to trochu narušovalo náš pobyt v lese, ale což, někudy se prostě jezdit musí. 🙂

Cestou jsme tady narazili mj. na ohrádku s dvěma poníky a to hodně zvědavými a to hlavně na jablíčko, které zrovna panička papala. Na něj jsem byla zvědavá pochopitelně také já, takže panička provedla královské dělení – 1/3 jablíčka pro mne, 1/3 jablíčka pro jednoho poníka a 1/3 jablíčka do druhého poníka, no a 4. třetina zůstala paničce (tzn. nic, jelikož 4. třetina prostě není; ale panička zase aspoň měla radost, že nám 3 čtyřnožcům hezky chutná). 🙂

Následně nás čekal civilizační průchod přes obec Nepřevázka (který nic moc zajímavý nebyl, jelikož zde na nás snad za každým plotem štěkal nějaký ten hafík nebo hafan a ani jeden nevypadal na to, že by se se mnou chtěl alespoň přes plot kamarádit), načež poté u rozcestí Na Hrádku jsme se snažili nalézt pozůstatky zaniklého hradu Chlum, ale na nic jsme nenarazili. Podařilo se nám ale oproti tomu objevit místní, hezky schovaný bunkr v zemi. 🙂

Pak jsme absolvovali další civilizační průchod a to tentokrát obcí Chloumek (zde se dá říct, že tu snad i „chcípnul pes“), kudy nás stezka dovedla až k hradišti Švédské šance, kde největší zajímavostí byl zdejší symbol a to Beránek ze Šancí, který se kupodivu líbil i mne. Škoda, že nebyl živý, byla by legrace si s ním pohrát. 🙂

No a jelikož se již začalo celkem rychle smrákat, stezku jsme se raději rozhodli nedokončit, abychom se nemuseli ve tmě proplétat neznámým lesem (beztak nám z ní zbýval již jen celkem malý kousek, který jsme klidně oželeli), tak jsme po neznačené cestě ze Švédských šancí zamířili před setměním cíleně k našemu startu, kde nás věrně čekajíc uvítala naše čtyřkolová boudička. 🙂

Trikolora s Beránkem ze Šancí 🙂

Fotogalerie z tohoto mladoboleslavského výletu je TADY. 

Dnešní neděle se u nás nesla v duchu výletování na Brněnsko do okolí obce Maršov a to konkrétně do lokality Údolí Bílého potoka.

Naše putování jsme započali v lese u cyklistické stezky, po níž jsme se vydali vstříc Hálovu mlýnu. Tam to bylo celkem zajímavé – pro páníčky v tom smyslu, že zde měli moc hezké a funkční mlýnské kolo (pro mne prostě nějaké svislé hýbací se kolo a co z toho), avšak pro mou maličkost zajímavost tkvěla v tom smyslu, že zde byla i otevřená občerstvovna a povedlo se mi na páníčky házet tak dobře ta má kukadla, že jsme jí fakt šli i prubnout, a já si tak mohla opět vyzkoušet funkci gastropsa. 🙂

Čajíčkově posilněni jsme poté pokračovali dále právě již samotným údolím Bílého potoka, kde tento potok nemohl být několikrát mnou nevyzkoušen, načež jsme dorazili do osady Šmelcovna, kde jsme původně měli v plánu si udělat druhou dnešní gastrozastávku, ale naše plány byly zhatěny, jelikož zdejší hospůdka byla zavřená. Nedalo se tedy nic dělat a pokračovali jsme dál, kdy naším dalším cílem byly Maršovské vodopády – bohužel ani ty nám nebyly přány, jelikož cesta k nim byla silně neudržovaně zarostlá a beztak nikde nebylo slyšet ani šplouchnutí nějaké té vody (což já bych určitě zaznamenala), takže jsme i toto oželeli a pěškobusem doťapkali až na náš výchozí lesní bod.

No a jelikož se nám nechtělo jet ještě hned domů, popojeli jsme naší čtyřkolovou boudičkou kousek dál k brněnské čtvrti Jundrov (odkud mj. pochází můj taťka Ciro Haf z Jundrova) a absolvovali tu druhé dnešní výletování a to ťapkání v Oboře Holedná. Hned na začátku jsme se mohli pokochat tím, jak vypadá spící divočák (ten mne nijak nenadchl), načež následně jsme minuli několik místních dančích smeček, k nimž mne páníčci fakt nechtěli pustit, i když jsem moc chtěla (beztak nechápu proč, vždyť bych si s nimi jen tak hezky zaběhala). Také jsme zde zvládli „vystoupat“ na vrchol Hobrtenky a za dozoru dalších zdejší daňků a muflonů jsme se příjemně vyvětraní se zdejší oborou rozloučili a vyrazili zpět do našich domovských středočeských končin. 🙂

U mlýnského kola 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletování je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky vydaly na Znojemsko do Národního parku Podyjí k obci Hnanice, kde se naším hlavním cílem stala místní vinice Šobes.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Na Fládnické stezce s originální budovou Vinice Hnanice, odkud jsme se po žluté a červené barvičce dostali až k visuté Šobeské lávce přes řeku Dyji. Lávka to byla celkem zvláštní, hodně hýbací, načež páníčci neodolali mne vystavit bobříku odvahy a zkusit si tuto lávku přeběhnout tam a zpátky. Při cestě tam jsem ťapala celkem s respektem, ale při cestě zpátky už to byla docela brnkačka – jsem holt holka šikovná 🙂

Od Šobeské lávky jsme se dále vydali po modré barvičce, kde jsme po chvilce míjeli Gruberovu studánku, kterou jsem uvítala s velkým nadšením (a málem ji i celou vypila), zahlédli jsme i pozůstatky bývalého Gruberova mlýnu a takto jsme dorazili k další visuté lávce dnešního dne a to Lipinské lávce. U ní, resp. na ní jsem se již chovala jako řádný mazák, kterého nějaká hýbací lávka nevyvede z míry, a bylo pro mne zajímavým zjištěním, že ať jsem se dívala vpravo nebo i vlevo, tak na obou stranách byla voda řeky Dyje. 🙂

Jako mazácká lávkoznalkyně jsem poté s páníčky dorazila dále po modré až k rozcestí U Milíře a odtud jsme udělali jakési „čelem vzad“ a vydali se na zpáteční cestu pro změnu po červené barvičce, přičemž u rozcestí Nad Šobesem jsme si udělali chvilkový odklon na vyhlídku Železné schody – zde bylo krásně klidně s moc hezkým výhledem na lesy a i kousek řeky Dyje.

Pak jsme již dorazili na vinici Šobes, kde byl krom vína ve vihohradech i občerstvovací vinný stánek, takže jsme společně s páníčky nemohli odolat a neokusit zdejší 2 deci bílého přímo na vinici – parádní požitek a výborná chuť. 🙂

Příjemně občerstveni jsme poté putovali dál po červené až k nám již známé Šobeské lávce a jelikož se nám nechtělo jít tou samou cestou zpátky na náš výchozí bod, udělali jsme si ještě jakousi zacházku dále po červené přes rozcestí Judexův mlýn, následně kolem studánky Pod Lipami (která nemohla nezůstat bez mé revize) až k Havranickému vřesovišti, odkud jsme se „přebarvili“ na turistickou zelenou a čekalo nás putování oblastí Staré vinice. Jak už název napovídá, procházelo se kolem skutečných vinic, jež některé nebyly ještě sklizené, takže jsme měli možnost ochutnat několik kuliček hroznového vína přímo v místě jejich vzniku a nutno podotknout, že byly vynikající, a to pro mne až tak moc, že si mne po chvilce museli páníčci k mé nelibosti zajistit procházkovým špagátkem, jelikož jsem svou chytrou hlavičkou přišla na to, jak se dají vinné hrozny hezky jednoduše sklízet (prostě natáhnout čumáček, otevřít tlamičku, zavřít tlamičku a lehce trhnout) a vypadalo to, že bych se mohla stát trikolorním sběrným „strojem“ (zkrátka, že bych dostupné hrozny všechny snědla), kdy by mi za prvé mohlo být posléze z toho množství nevolno a za druhé, že by z toho asi dotyčný pan vinař, pokud by mne takto viděl, asi nebyl příliš nadšen. 🙂

Na závěr našeho putování jsme navštívili již v trochu pološeru ještě i zdejší vyhlídku Devět mlýnů, kde jsme se rozloučili s místními vinice a příjemně uťapkaní jsme následně dorazili na náš výchozí bod k budově Vinice Hnanice, kde na náš věrně čekala naše čtyřkolová „boudička“, v níž jsem posléze mohla hezky rozjímat o nabytých vinných chutích dnešního dne. 🙂

Na vinici Šobes 🙂

Fotogalerie z tohoto znojemského výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme opět s páníčky vyrazili na okraj hlavního města Prahy, přičemž tentokrát do lokality Milíčovský les na zdejší Naučnou stezku Milíčov.

Naším výchozím bodem se stalo cyklistické „noname“ rozcestí mezi obcemi Újezd a Křeslice, odkud jsme se vydali do lesního chládku právě Milíčovského lesa. V dnešním dosti teplém počasí bylo velice fajn, že jsme po chvilce ťapkání natrefili na místní milíčovskou rybníkovou oblast. Nejprve jsem prozkoumala Milíčovský rybník, kde mi to stačilo jenom „ťapičkově“, jelikož mnohem zajímavější zde bylo pozorovat nedaleké kachny, k nimž mne však panička odmítla pustit, abych si s nimi mohla hezky zblízka „popovídat“, načež následně jsme minuli rybník Homolka, v němž mi však ani malé smočení nebylo dovoleno, jelikož zde hlídkovaly trošku nervózní labutě, tudíž páníčci nechtěli riskovat možné tóčo já versus velká bílá „kachna“ (rozuměj právě labuť). Smočení trikolory mi bylo posléze dovoleno až u dalšího rybníku a to hezkého, klidného rybníku Vrah, u nějž páníčci ode mne opět očekávali jen „ťapičkové“ zchlazení a snahu o jeho vypití, ale chyba lávky, připravila jsem zde páníčkům milé překvapení. Jak jsem se jen tak obvykle cachtala, tak jsem od břehu šla stále dál a světe div se, sama od sebe, nenuceně, nepovelově jsem si šla zaplavat malé kolečko. Páníčci stáli na břehu a celkem nevěřícně na mne koukali, že mají snad vlčí mlhu z toho, co vidí, přičemž jsem je ještě asi dvakkrát musela přesvědčit o tom, že to nebyl omyl, ale že zvládnu plavat SAMA i opakovaně. Holt ve Vrahovi bylo parádně, takže co by si pes nezaplaval, ale pšššt, funguje to vesměs, jen když opravdu chci já, jinak stále platí obvyklé: voda maximálně po bříško a víc ani krok. 🙂

No a odtud už jsme dál ťapkali po milíčovské naučné stezce, na níž nic extra (krom průchodu kolem koňských ubikací Městské policie Praha, kde to zajímavě „vonělo“ a několika naučných cedulí) zmínitelného nebylo zpátky k našemu výchozímu bodu s naším vyhřátým čtyřkolovým „ořem“.

Trikolora SAMA plave 🙂

Fotogalerie z tohoto pražského výletu je TADY. 

O dnešní neděli se naše výletové kroky vydaly na severní Plzeňsko k obci Žihle, kam jsme zamířili jak za procházkou, tak i za zhlédnutím zdejších kamenných útvarů Dědek, Bába a Viklan.

Naše putování jsme započali na okraji obce Žihle a po žluté turistické barvičce se vydali vstříc našim cílům. Hned na začátku jsme ocenila studánku Nad Žihlí, v níž sice voda tak nějak byla, ale dosti hluboce, takže abych se mohla hezky osvěžit, musela jsem dosti natahovat krk jako žirafa a přitom zároveň dávat pozor na to, aby mi to nějak neuklouzlo, abych do studánky nezahučela po čumáku jak dlouhá, tak široká. 🙂

Postupně jsme pak cestou minuli jak pana Dědka, tak i paní Bábu a nutno poznamenat, že to jsou skutečně pořádné žulové kolosy, jelikož když jsem se s nimi chtěla zvěčnit, pomalu aby mne na fotce někdo lupou hledal, abych se tam vešla jak já, tak i ty balvany. 🙂

Také nás cestou čekal i již zmiňovaný Viklan se svým skalním městem a také pěkně zajímavé – ač balvany vypadaly na to, že by do nich stačilo cvrnknout a oni by se převrátily, opak byl pravdou – seděly na místě jak přilepené. 🙂

Žlutá barvička nás posléze dovedla do lokality Uhlířská louka, kde jsem osobně čekala fakt nějakou louku a ono prdlajs, byl to spíš takový smíšený les, v němž se ale hodně dařilo houbám, takže páníčci zde mohli praktikovat své houbobraní. Já z toho teda extra nadšená nebyla – houby mne nezajímají, chození v klestí se mi nelíbí a pomalost chůze v rytmu krok-sun-krok také ne. Takže jsem si několikrát „ustala“ v měkkém mechu a ležíce páníčky pozorovala z povzdálí, než jsem konečně mohla kloudně někam popoběhnout. 🙂

V tomto duchu jsme došli ke zřícenině zámku Nový Dvůr a odtud po modré barvičce zamířili kus po silnici dál. A jaké nás na této silnici čekalo překvapení. Zrovna když jsme tudy šli, kolem projížděla autem paní s jiným berňáčkem a jelikož je pravděpodobně také „postižena“ berňáčkovskou „nemocí“, jen co nás minula, zacouvala zpět k nám, stáhla okénko a hned začala berňákovská debata mezi ní a mojí paničkou za dozoru berňákového pasažéra v autě. No a jelikož jsme takto byli na silnici, což nebylo příliš praktické, paní popojela kousek dál na vhodné místo k zastavení, my tam pěskobusem došli a já se mohla osobně seznámit s panem pasažérem. Od paní řidičky/paničky jsme se dozvěděli, že se jedná berňákovského chlapa, kterému říkají Vašek, ale oficiálně se jmenuje Armani Queen Elsa. Já jsem se mu očividně líbila, ovšem můj postoj k němu byl spíše chladnější, jelikož Vašek byl celkem akční, pořád se ke mně dral (nevím jako, co chtěl), což na mne příliš kladně nefunguje (já si ho nemohla ani hezky v klidu očichat). Tak jsme se společně aspoň zvěčnili a já se s páníčky po nečekaném, ale příjemném zpestření našeho výletu vydala po neznačených lučních cestách (abychom nemuseli jít po nudné silnici) zpátky do obce Žihle na náš výchozí a tím i cílový bod.

Trikolora u Báby 🙂

S Vaškem alias Armanim Queen Elsa 🙂

Fotogalerie z tohoto severoplzeňského výletu je TADY. 

O dnešní dosti teplé srpnové sobotě jsme s páníčky vyrazili na okraj hlavního města Prahy a to na ťapkání do stromového stínu zdejšího Kunratického lesa (to, že je teplo, totiž neznamená, že nemůžeme hýbat svými chody). 🙂

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí „U Dubu“ se skutečně pořádným a také i památným reálným dubem a po modré barvičce jsme kolem dřevěné mašinky, kterou jsem nemohla neprubnout, dorazili až ke zřícenině Nového Hrádku, resp. zřícenině hradu krále Václava. Tady pro mne nebylo nic až tak zajímavého, prostě zbytky nějakých zdí, hlína, písek a žádný stín, takže jsem uvítala, že jsme se zde nějak extra nezdržovali a vydali se z kopce dolů vstříc Kunratickému potoku, který byl pro mne mnohem zajímavější a kupodivu měl v sobě i dostatek krásně osvěžující vodičky. Podél Kunratického potoka, kdy naše ťapkání vypadalo jako již po několikáté tak, že páníčci šli po cestě a já hezky korýtkem potoka, jsme posléze dorazili po žluté barvičce na rozcestí U krále Václava IV., kde to bylo také zajímavé, jelikož zde měli hezkou občerstvovnu, jíž páníčci také vyzkoušeli, takže já se mohla chopit dočasné funkce jídlového dozoru (dočasné rozuměj tak, že do té doby, než bylo vše snědeno a vypito). Také jsme zde mohli zkouknout místní minizoo ve formě daňků. Ukázat se nám však přišel jen jeden z celého stáda – asi jsem ho upoutala já svou přítomností – ale jen přišel, kouknul, obešel dokola svou boudu a šel si zase po svých hezky do chládku – asi na nás neměll v tom teple příliš náladu. Nutno dodat, že já na něj taky ne. 🙂

Od „krále Václava IV.“ jsme poté pokračovali dál po žluté až k rybníku Labuť, který mne nejdřív kupodivu vůbec nezajímal a ani dokonce to, že v něm plavaly zvědavé kachny a labutě, avšak to byla asi nějaké chvilková „indispozice“ z tepla, jelikož po chvíli jsem se dostala do svého „normálu“, kdy jsem s vervou sobě vlastní chtěla všem těm opeřencům sdělit, co si o nich myslím. Bohužel (nebo bohudík) mne páníčci k bližšímu kontaktu ve stylu můj čumák versus kachní/labutí zobák nepustili a místo toho jsme pokračovali dále v ťapnožkování. Takto jsme po chvilce dorazili k druhé občerstvovně dnešního dne a to občerstvovně Za Větrem, která byla vskutku za větrem (dneska nefoukalo vůbec) a byla v parádním chládku, s krásně chladivou dlažbou a také i chutným, osvěžujícím zrzavým plzeňským mokem. 🙂

Odtud jsme to následně hezky ochlazení vzali dále po žluté barvičce až k metru Roztyly, kde jsme se „přebarvili“ na modrou, minuli jsme Velký altán a po „bezbarvých“ cestách jsme došli zhlédnout ještě i studánku Václavku. Nutno říct, že tedy trocha vody tam sice tekla (aspoň něco), ale přístup k ní byl tak pro jednoho psa velikosti mé „maličkosti“. Takže všichni ostatní (včetně páníčků), co se chtěli ke studánce dostat, museli hezky počkat, než já se studánky dosytosti nabažím. 🙂

No a odtud už jsme to přes rozcestí Kunratický les vzali zpátky k výchozímu „dubu“ a příjemně uťapkaní zamířili k naší nedaleko zanechané, věrně na nás čekající čtyřkolové „boudičce“. 🙂

Slečna mašinfírová 🙂

Jídlový dozor 🙂

Fotogalerie z tohoto pražského výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme se s páníčky vydali za houbařením na Ledečsko k obci Leština a nutno poznamenat, že ač to zpočátku vypadalo na houbařský propadák, nakonec se z celého toho ťapkání sem a tam po lese (určitě i díky mé podpoře) stal celkem fajnový houbařský úspěch. 🙂

A lesní klídeček a pohoda zapříčinili i chvilkové probuzení básnického „střeva“ u paničky, takže dnešní náš „pokřik“ byl následující:

Nedělní odpoledne stane se
pro mnohé chvílí nudy,
to však Celesta s páníčky nesnese
a tak jdou sbírat houby.

Ledečské houbobraní 🙂