O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na západ Čech a to na Tachovsko k obci Branka na zdejší Naučnou stezku Branka.

Naší výchozím bodem se stalo zdejší rozcestí Celnice, z něhož jsme se po naučné stezce vydali směrem k bývalé Pavlově huti. Ale jelikož se jednalo o dlouhou asfaltovou cestu, na několikerých místech jsme si jí proměnili tak, že místo po ní jsme šli v podél vedoucím lese a zkoušeli houbové štěstíčko. Ještě bych to tedy upřesnila – hlavně páníčci chodili v tom lese, jelikož mne se chození v jehličí a klestí fakt nelíbí (není to pohodlné do paciček), takže já jsem z lesa stále odbočovala na nějakou rozumnou cestu, no a houby, ty mi jsou vskutku ukradené, i když jejich občasné nakopávání při mém pochodu kolem nich mi jde celkem dobře. 🙂

Mnohem zajímavější pro mne následně bylo u bývalé Pavlovy huti natrefení na Sklářský potok, v němž se mi velice líbilo a který nás posléze postupně střídavě doprovázel dál po cestě až k Oborské hájence, tak jsem si mohla takto užívat střídavé osvěžování se tak, jak mi vyhovovalo. U Oborské hájenky jsem se také aspoň z dálky seznámila s místními umečenými kozami a po zelené turistické barvičce jsme se vydali zpátky na Celnici.

No a jelikož jsme byli skoro doslova, co by kamenem na česko-německé hranice dohodil, neodolali jsme a zajeli si na chvilku pobýt k rozcestí Pavlův Studenec a pár kroky chvilkově pobýt v německé krajině. 🙂

P.S. Jinak pokud by vás zajímal výsledek našeho dnešního houbobraní, tak tady podávám report. Hub páníčci nacházeli opravdu spoustu (a i krásných ukázkových hřibových exemplářů), že kdyby je brali všechny, měli bychom snad plné minimálně 4 tašky, ale hlavně díky červíkům byla dobrá tak jedna houba z pěti, takže páníčci byli po celém dnu hezky naohýbaní, když houby po najití hned „lustrovali“, a úspěšnost byla taková jaká byla. Úlovek dobrých hub tedy nebyl až tak velký, ale lepší aspoň něco, než vůbec nic. 🙂

Trikolora u německých „imperialistů​“ 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto západočeského výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme si s páníčky udělali výlet k Ledči nad Sázavou za našimi kamarády Bakem a Maxem. Udělali jsme si s nimi a jejich paničkou moc hezkou procházku na sázavská Stvořidla, kde jsme zkontrolovali a vyzkoušeli místní kempovou občerstvovnu, zhlédli i těch pár turistů, co tu bylo (a samozřejmě i oni nás), a já také ověřila vně i vnitřně stav a kvalitu vody v řece Sázavě. No a na cestě zpátky jsem pak osobně navštívila i Baka a Maxe oblíbený rybník, který se velmi zamlouval i mne, jelikož jeho hloubka začínala od břehu postupně, takže jsem mohla stále pacičkama na dně ťapat dál dokonce až do úrovně vody nad moje bříško (což běžně nedávám), po chvíli jsem to zvládla dokonce až k úrovni zad a světe div se (a to se páníčci teda divili), i sama od sebe jsem si dala pár plavacích temp. 🙂

S psími kamarády Bakem a Maxem to bylo moc hezké vyvenčení se, akorát by bylo fajn, pokud by příště nebyli tak dotěrní a vlezlí z toho, že mají ve svém blízkém okolí prostě holku. Jako trpělivosti mám docela dost, ale čeho je moc, toho je moc. A basta fidly haf! 🙂

Max, Bak a já 🙂

O dnešní neděli naše výletové kroky zamířili na Českokrumlovsko k obci Soběnov na zdejší Naučnou stezku Údolím Černé.

Naše putování jsme započali u místní vodní elektrárny, načež nás poté čekalo ťapkání kolem, přes a podél říčky Černé, což se mne velice zamlouvalo jako velmi dobré osvěžovadlo a toto jsme následně vystřídali za lesní cesty, lesně-luční cesty a také i hezky bahnité cesty, s nimž já neměla nejmenší problém, zato páníčci ťapkali tak nějak přemýšlivě a opatrně. Nechápu proč – vždyť bahýnkem se dá hezky proběhnout. 🙂

Na cestě jsme si poté udělali i gastrozastávku v místním penzionu U Dubu, kde jsem jako znalá pivařka okoštovala místní pivní mok, a příjemně občerstveni jsme poté pokračovali dále po stezce kolem pozůstatků hradu Sokolčí, Soběnovské přehrady a dalších objektů souvisejících s místní vodní elektrárnou až jsme dorazili pro změnu k přírodní občerstvovně a to studánce Pod Hradištským vrchem, jejíž vodní „náplň“ jsme bez řádného koštu nemohla jen tak minout. 🙂

Jinak páníčci se snažili po cestě trénovat i své houbobraní a celkem se jim i dařilo, nebylo to sice nic extra světaborného, ale pro radost jim to také stačilo (stejně pořád nechápu, co na těch houbách vidí). 🙂

Trikolorní pivní znalkyně 🙂

Fotogalerie z tohoto českokrumlovského výletu je TADY. 

Dnešní sobota se nám s páníčky nesla v duchu zavýletování si na Liberecko do lokality Smědava na zdejší turistické cestičky a také i na rozhlednu Na Čihadle.

Naším výchozím bodem se stalo parkoviště na Smědavě, odkud jsme se vydali po červené barvičce vzhůru do kopce, kdy nám kraj cesty chvílemi okrašlovala říčka Bílá Smědá, která se mne moc líbila, jelikož se v ní dalo hezky brouzdat, byla krásně čistá a chuťově vynikající, načež jsme dorazili až k rozcestí Paulova paseka, od nějž jsme se odklonili na žlutou barvičku, jež nás dovedla přes časté samosběrné borůvkové zastávky až k Poledním kamenů, kde bylo parádně, dokonce i já jsem se vyšplhala vzhůru na vrchol (samozřejmě za bedlivého dozoru páníčků, abych někam nehupsla nebo nezůstala viset), abych se také mohla pokochat výhledem do kraje. Musela jsem však dávat značný pozor, aby mne to někam neodfouklo, jelikož zde vanul pěkně čerstvý větřík, až mne celou celkem rozcuchal. 🙂

Po žluté barvičce jsme dále dorazili k Frýdlantskému cimbuří, kde jsme mohli obdivovat parádní velké kameny a skály, a páníčci se zašli zavyhlídkovat až vzhůru k Hölzelovu kříži, zatímco já jsem na ně v poklidu a v bezpečí posečkala dole (tento výstup vzhůru a ještě po žebříku by pro mne opravdu nebyl), ale nebojte, po očku jsem je stále vyhlížela a nastražovala ouška, abych věděla kde jsou a jestli už jdou zase za mnou. 🙂

Odtud nás následně žlutá barvička dovedla dolů Pod Frýdlantské cimbuří a my se pro změnu po zelené vydali hezky kamenitě vzhůru k prameništi Černého potoka, kde byl i takový pěkný lesní rybníček, který mne ani kupodivu nelákal (kachny asi tady nebývají), ale co mne potěšilo, bylo, že mi tu dokázala splnit přáníčko zdejší dřevěná rybka. A co já bych si mohla přát jiného než něco k snědku, načež samozřejmě musel jít jako první do mé tlamičky ten největší kus ze všech (co kdyby mi to chtěl někdo vzít). 🙂

Poté nás na cestě přes rozcestí Pod Černým potokem a po žluté barvičce čekala rozhledna Pod Čihadlem. Jednalo se o trošku netypickou rozhlednu, jelikož výhled z ní byl do zdejších rašelinišť, ale výhledy to byly krásné a já si dávala pozor, aby mi to z rozhledny nějak nesklouzlo, jelikož bych fakt rašelinou býti nechtěla. 🙂

Odtud jsme pak měli namířeno přes Čihadla na gastrozastávku v Knajpě Na Knejpě, ale chyba lávky, bylo zavřeno. Tak se nedalo nic dělat, udělali jsme si tedy gastrozastávku ze svých již mini zásob a po červené barvičce jsme se vrátili na náš výchozí bod, kde jsem hezky uťapkaná s radostí přivítala naše plechové čtyřkolové přibližovadlo. 🙂

Rozhledna Na Čihadle a já 🙂

Fotogalerie z tohoto libereckého výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme se s páníčky vydali na Berounsko k hradu Žebrák a zřícenině hradu Točník.

Nejprve jsme zamířili k Točníku, kde nás hned na parkovišti uvítala krásná hnědá ovečka, které se asi povedlo zdrhnout z protější ohrady, a velmi si tu užívala možnost pastvy, kde se jí zlíbí, a také i pozornosti místních turistů, kteří si jí hladili, fotili se s ní apod., prostě tu z ní byla star. 🙂
Mne osobně také velmi zaujala a chtěla jsem si jí prozkoumat, ale jakmile jsem se k ní začala přibližovat, ona se od nás začala oddalovat až zdrhat, takže k mé nevoli jsem se jejího průzkumu musela vzdát a musela ho vyměnit za výstup vzhůru k hradu Točník. Zde nahoře jsme však zjistili, že hrad je zavřený, jelikož se tam filmuje (a mne jako filmovou star ani nechtěli), takže jsme se museli spokojit s pobytem jen před branou, v čemž já nespatřovala problém – než nějaký hrad mne zajímalo vodní jezírko v podhradí s bílými opeřenci na břehu, s nimiž jsem si bohužel nemohla jít „hrát“, tak jsem se alespoň snažila jim celé to jezírko vypít, aby tam jako neopruzovali. 🙂

Na Točníku jsme také zhlédli zdejší 2 medvědy Agátu a Martina, kteří mne osobně nijak nezaujali (i když já je docela jo) – byli na mne moc velcí, divně „voněli“ a chvilkami byli i trošku nevrlí (ještě že byli za plotem). 🙂

Tohle nám z Točníku stačilo a tak jsme se pěškobusem vydali přes civilizaci a mou občerstvovací zastávku ve Stroupínském potoku pro změnu na zříceninu hradu Žebrák. Pro mne zase až tak nic zajímavého, prostě kamenný „barák“, ale když to páníčkům udělalo radost, tak proč ne. 🙂

Ačkoliv nejsme nějak hrado-zámkově orientovaní, měli jsme původně v plánu si tyto 2 „baráky“jen tak zlehka obhlédnout (když už jsme tady) a následně vyrazit do jejich okolí na nějakou tu prochajdu, ale jak to hlavně páníček sledoval na mobilo-meteo-radaru vypadalo to, že se zrovna k nám žene nějaký pořádný deštivý a asi i bouřkový nečas, tak jsme tímto naši návštěvu na Berounsku preventivně ukončili, jelikož ťapkat někde v dešti nebo dokonce za bouřky není nic úžasného.
Bohužel pro nás jsme však zvolili chybně a měli jsme zůstat, jelikož asi po půl hodince již na mobilo-meteo-radaru na místě, kde jsme původně byli, bylo úplně „čisto“ a vše počasově nečasové, co tam nejdříve mířilo, si udělalo náhlou odbočku jinam. Takže z tohoto jsme byli celkem nakrknutí, ale což, ne vždy vše vyjde podle našich představ. Příště si to jinde vynahradíme. 🙂

Trikolora na Točníku 🙂

Trikolora na Žebráku 🙂

Fotogalerie z tohoto berounského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na Kroměřížsko k obci Kostelany na zdejší Spáčilovu naučnou stezku a nejenom tu.

Naše putování jsme započali u místního westernového městečka a Ranče Kostelany, odkud jsme se po červené barvičce vrhli vstříc právě naučné stezce, přičemž trefit se na tu správnou „červenou cestu“ byl chvilkami oříšek. Tam, kde jsme šli kolem koňských pastevních ohrad s ohradníky, to bylo jednoduché, horší to však bylo trefit se z volné louky do správné části lesíku, jelikož turistická značka nás čekala až právě v tom lesíku. Nu což, tak jsme si zahráli na turistické detektivy, ale jelikož jsme šikovní, zvládli jsme to a úspěšně se takto napojili na Spáčilovu naučnou stezku. 🙂

Na ní jsme minuli moc „hezky“ vyschnutou Klimešovu studánku, což zrovna mne fakt příliš nepotěšilo, ale toto „utrpení“ jsem si vykompenzovala o kus dál v parádní loužích a loužičkách přesně na naší cestě a své ochlazování jsem korunovala blaženým poťapkáním si v krásně mazlavém a trošku i hlubším bahýnku, takže jsem ze sebe dočasně vytvořila nový psí druh, jenž panička nazvala Bernský bahnitý pes. Nevím, co proti tomu páníčci měli, ten packový „make-up“ se mne osobně opravdu velmi líbil a možná kdyby páníčci jej vyzkoušeli na sobě také, třeba by změnili názor, ale tady by již bylo riziko, že by mi všechno to bahýnko spotřebovali na sebe, takže ještě že bylo tak, jak bylo. 🙂

Bernský bahnitý pes 🙂

Po stezce jsme posléze dorazili ke Komínským skalám (Komínkům), kde jsem to patřičně prozkoumala za asistence paničky tak, abych ve svém průzkumném chvatu nezahučela někam ze skal dolů, načež následně jsme to odtud „střihli“ po červené barvičce k rozcestí Pod Kozincem, u nějž nám naše turistické ťapkání zpestřily zdejší zvědavé kravky, které jakmile nás spatřili, tak skoro celou dobu, co jsme šli podél jejich ohrady, šli pomalu jak husy a ne kravky za námi. Těžko říct, kdo z nás se jim líbil nejvíc. Že bych snad já? 🙂

Odtud jsme se následně vydali po modré barvičce přes rozcestí Sypčiny, hezky tekoucí studánku Pod Kozincem a rozcestí Zadní Březí až ke skalnímu útvaru Budačina, kde jsme mohli rozjímat v parádním lesním klidu a chládku, přičemž zde k hezkému chládkovému rozjímání celkem lákala zdejší úzká jeskyně, do níž mi však byl vstup páníčky odepřen (prý kdoví, co by tam bylo a co já bych tam vymýšlela), tak jsem se musela spokojit s klasickými „venkovními“ kameny. 🙂

No a z Budačiny jsme to již vzali po naučné stezce a modré barvičce zpátky k Ranči Kostelany. Tady zrovna začínala jakási slavnost pro veřejnost ve venkovním posezení, tak jsme se chvilkově také zapojili, já zde potrénovala vhodné způsoby chování při gastroturistice, seznámila jsem se i trošku zase s tím, co to je být „na koncertě“ (měli tu živou hudbu), sklidila asi 3 pomazlení od jiných návštěvníků, jaký jsem prý hezký a hodný pejsek. 🙂

Den to byl s páníčky strávený moc pěkně, ale po všech dnešních zážitcích jsem s nadšením uvítala své kufrové místečko v naší čtyřkolové boudičce, v němž jsem o všem dnešním mohla hezky v poklidu a odpočinkově porozjímávat. 🙂

Western trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto kromeřížského výletu je TADY. 

Tuto neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Jičínsko k obci Stav s cílem prozkoumat zdejší okolí a zříceninu tvrze Mokřina.

Začátek jsme zvolili na kraji obce Stav na rozcestí U Kostelíčka a odtud jsme se vydali hezky lesem po žluté barvičce až ke Studénce, kdy jsme si cestu průběžně zpestřovali samosběrem lesních pokladů borůvkových a malinových a nutno podotknout, že byly vynikající, jen já jsem jich dle mých měřítek dostala do tlamičky dost málo. Moje samosběrná funkce v tomto nějak nefunguje, tak jsem čekala, co „vypadne“ ze sbírajících páníčků – jak říkám, fakt toho moc nebylo, mohli se snažit víc. 🙂

Na Studénce jsme naší pochodovou barvu změnili na modrou, na níž jsme nejprve míjeli zdejší lesní školku, kdy mi fakt nešlo na mysl, jak tady můžou ty pidi stromky v tom hicu vůbec chtít růst směrem vzhůru, já být tady jimi, rostla bych spíš do země – tam by byl určitě příjemný chládek. Následně jsme narazili i na rybník Hřídelec, v němž jsem se hezky osvěžila a trochu dobrovolně nedobrovolně jsem si procvičila i pár plaveckých temp. Nejdřív se mi do toho rybníka fakt nechtělo, pak jsem byla vyjukaná, že jsem najednou ve vodě bez pevné půdy pod nohama, započla jsem tedy čubičkovat a po výlezu a oklepání se jsem zjistila, že je to docela dobrý být smočeným psem, jelikož mi přestalo být tak hic. 🙂

Jako ochlazená trikolora jsem poté s páníčky cupitala po červené barvičce až ke zřícenině tvrze Mokřice, což měl být hřeb dnešního dne a taky tak nějak byl, avšak v tom smyslu, že jsme zde ze zříceniny nalezli doslova jen pár kamenů naskládaných na sobě, tudíž dobytí této tvrze nebylo až tak obtížné a na vrcholek „tvrze“ jsem mohla dokonce i vítězoslavně vystoupit. 🙂

Z tvrze/netvrze jsme to pak vzali po neznačené cestě do obce Lužany, kde jsem si procvičila průchod civilizací, kdy krom jednoho psího uštěkance za plotem, jemuž jsem musela trochu vysvětlit, že na mne si tlamu nebude jen tak někdo otvírat, jsem to zvládla výborně, a proťapkáním si přes 2 dešťové přeháňky jsme došli také ještě omrknout zdejší kemp Lužany, kdy mi však páníčci nedovolili žádný karavan ani stan nějak prozkoumat, ač to tam u mnohých moc pěkně vonělo nějakými dobrotami. 🙂

Nic ale extra zajímavého jsme tam neshledali, krom rybníku Marešák, v němž mne lákalo se jít zase smočit, ale chyba lávky, od června do srpna se v něm my, domácí mazlíčci nesmíme koupat. Takže nic, načež jsme se následně odtud po zelené barvičce vypravili zpět k našemu procházkovému počátku.

Takže suma sumárum, zvládli jsme během dneška vystřídat všechny 4 turistické barvičky a dokonce se paničce i poštěstilo a dokázala tu najít houbový úlovek v počtu až 4 hub. 🙂

Trikolorní dobyvatelka tvrze Mokřice 🙂

Fotogalerie z tohoto jičínského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na Rakovnicko k obci Mutějovice na zdejší Naučnou stezku Kounovské kamenné řady a okolí.

Jako začátkový bod jsme zvolili železniční stanici V Mutějovicích, odkud jsme se vydali hezky do lesa na danou naučnou stezku a lesem a polem jsme dorazili k samotným Kounovským kamenným řadám. Asi jako zajímavé (no prostě kameny v lajnách), ale mnohem záživnější byly pro mne místní pořádné louže až laguny, jichž jsem si zde užívala do sytosti a mému průchodu se vyhnuly snad jen 2 kousky, jinak jsem je všechny osobně prokličkovala. 🙂

Poté nás čekal průchod přes malou osadu na Rovině, kde jsme byli pod dozorem místních bílých kravek a koníků a také jsme si zde udělali lehkou gastrozastávku ve formě samosběru třešní přímo do tlamiček (nutno říct, že byly výborné). A takto posilněni jsme si udělali ze stezky lehkou odbočku po žluté barvičce ke kapli sv. Vojtěcha, kde bylo moc hezky, klidně a rozjímavě, načež posléze jsme se stejnou cestou vrátili zpět na stezku, přičemž páníčci si zde všimli, že zde asi někdo hrál fáborkovou hru, kdy některé z těchto fáborků již byly jen tak na zemi, takže páníček neodolal a mou maličkost ozdobil na ocásku do fáborkového stylu, takže jsem dočasně přestala být trikolorou, ale dokonce až pětikolorou. 🙂

Po stezce jsme dál pokračovali až k rozcestí K Čertovu kameni a odtud po neznačené cestě na samotný Čertův kámen. Byl vskutku velmi zajímavý, originální a dokonce i hezky chladil. 🙂

Od něj jsme se po modré barvičce vydali na zříceninu hradu Pravda, kde jsme zhlédli pozůstatky hlavně ve formě vstupní brány a obvodových zdí, načež odtud jsme se napojili na barvičku žlutou vedoucí do obce Domoušice. V ní jsme se nějak extra nezdržovali (nebylo ani proč) a po zelené jsme se přes meziluční průchody a třešňovo-višňové občerstvování vrátili na náš výchozí bod u mašinek v Mutějovicích a k našemu čtyřkolovému oři, jehož kufrový prostor jsem s radostí uvítala a jak široká, tak dlouhá jsem ho obsadila, abych mohla hezky v pohodlí rozjímat o dnešních zážitcích. 🙂

Na Čertově kameni 🙂

Fotogalerie z tohoto rakovnického výletu je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky vydaly na na Jindřichohradecko k obci Valtínov, kdy naším cílem zde byla přírodní zajímavost Ďáblova prdel a také i rozhledna U Jakuba.

Naše putování jsme započali na parkovišťové louce kousek od rozhledny, přičemž s přihlédnutím k mé nevybité energii a nevyběhání páníčci po chvilce zavrhli to, že bychom hned na začátku šli hned k té samotné rozhledně, odkud bylo slyšet, že se tam dnes děje nějaká akce, jelikož hrála hudba a lidí k rozhledně mířilo celkem dost. Hrozilo totiž, že nevybitá trikolora, by se mohla chovat jak utržená ze řetězu a udělat z okolí rozhledny kůlničku na dříví, takže této prý ostudy chtěli být páníčci ušetřeni. 🙂

Vyrazili jsme tedy nejprve na ťapačku hezky do lesa, kdy jsme dorazili ke zdejším lesním rybníčkům. Tady jsem se seznámila s místním dřevěným panem vodníkem a vyzkoušela jsem si na jeho „lavičce“, jaké to je být jednou prdelkou na dvou židlích. Mne osobně to nijak zvláštní nepřišlo, prostě normal. 🙂

K nevůli páníčků jsem si zde také neodpustila jedno extempore a to, že jsem dokázala v těch asi 5 rybníčkách na jednom místě přijít na to, kde se tu schovává jedna jediná kachna široko daleko a nedovedla jsem jí zde vůbec strpět, takže jsem ji hnala od jednoho rybníku k druhému, třetímu až poslednímu, z nějž už konečně odlítla fuč. Za toto jsem si tedy od páníčků vysloužila pěkný sekec mazec, ale holt kachna je kachna, tomu nelze odolat. 🙂

Po mé „kachní vsuvce“ jsme se od rybníčků vydali vstříc Ďáblově prdeli, která se mi celkem líbila, jelikož zde byl hlavně hezký polostín a zvládla jsem si vyzkoušet, jaké to asi může být, když někdo říká, že je mu někdo/něco u p****e. U této to fakt bylo dobré, takže nevím, co na tom člověci mají, ale nevylučuji, že jiných pozadí než tohoto to může být jiné, takže to asi nejde zevšeobecnit. 🙂

Odtud jsme se posléze napojili na zelenou turistickou barvičku, která nás dovedla k hraničnímu kameni Čech a Moravy a z navazujícího rozcestí Terezín jsme „hupsli“ zase do lesa, kde bylo bájo v možnosti sbírání borůvkových pokladů. Pak jsem si na jedné louce prubla balíkopózování (kdo by nerozuměl, odkazuji na fotogalerii) a průchodem před Dolní Radíkov jsme se napojili na část zdejší Graselovy stezky, která nás dovedla na místní vrch Skalka – Měděný vrch a odtud jsme se již vydali vstříc rozhledně U Jakuba.

U rozhledny bylo moc hezky a svou přítomností jsem si zde od několikerých návštěvníků vysloužila obdiv a pomazlení. Navštívila jsem tu zdejší Perníkovou chaloupku, poslechla si koncert ve formě živé hudby a s páníčky se šla podívat i jak v reálu vypadá býk na ohni, jehož tu měli v gastronomické nabídce. Pohled zajímavý, ale pro mne mnohem zajímavější bylo, že pan „kuchař“ od býka jen co mne spatřil, tak z pod jedné pokličky vytáhl moc pěknou býčí kostičku, kterou mi s radostí daroval. Mne se kostička velice zamlouvala, než jsme došli na místo, kde jsem si jí mohla hezky v klidu začít ohlodávat, tak jsem si jí hrdě s čumáčkem nahoru nesla jako dobytou trofej, čímž jsem opět pobavila několik zdejších návštěvníků.
V tu dobu se zde objevila se svými páníčky i moje berňácká kolegyně, na níž jsem ale neměla příliš času se jí zabývat, jelikož jsem si musela hlídat a obhospodařovat právě ukořistěnou kostičku, aby mi jí náhodou někdo nevyfoukl. Holt kostička se stala dnešním vrcholem výletu. 🙂

U rozhledny U Jakuba 🙂

S kostičkovým „úlovkem“ 🙂

Fotogalerie z tohoto jindřichohradeckého výletu je TADY. 

Dnešní státněsváteční den jsme se s páníčky vyrazili výletově oslavit na Jičínsko k obci Lomnice nad Popelkou na zdejší vrch Tábor a jeho okolí.

Začali jsme hned na samotném vrchu Tábor se zdejší Tichánkovou rozhlednou, jež nám svým vzezřením postačila jen tak zvnějšku a ze země (prostě jsme na ní vzhůru nešplhali), načež jsme se posléze po modré turistické barvičce vydali ke zdejší Allainově věži, která se páníčkům velice líbila, mne spíše ne (mne nějaké budovy fakt neberou), mnohem zajímavější pro mne  bylo pro ohniště pod věží a také i pramen u Allainovy věže, který jako by byl vytvořen akorát pro mne a to jak ideálně výškově, tak i dokonale přesně pítkově přesně na mou hlavičku. 🙂

Odtud jsme poté pokračovali dále po modré barvičce, kterou jsme pak proměnili na zelenou a takto dorazili na zříceninu hradu Kozlov. Jednalo se opravdu o dokonalou zříceninu, kde jsme našli jen jeden shluk kamenů, které byly kdysi asi součástí tohoto hradu, a další zvláštností zde bylo dosti netypické turistické posezení. 🙂

Po zelené barvičce dál jsme poté dorazili do obce Morcínov, kde mne velmi zajímala zdejší zvučící hospodářská zvířata (páníčci mne k nim ale odmítali pustit, tak jsem se musela spokojit jen s dojmy prostřednictvím mých smyslů) a také mne velmi lákalo zdejší hezky udržované golfové hřiště, na nějž mne páníčci taktéž nevpustili a víte proč? Mám totiž velice ráda posekaný trávník a tento umím i velice dobře „ocenit“ – třeba zrovna i na golfovém hřišti by se mnou zde zanechaná „hromádka“ určitě vyjímala. 🙂

Následně jsme pokračovali průchodem přes civilizaci a to pro změnu obcí Košov, kde jsme se samostatným sběrem mohli občerstvit výbornými třešničkami a já to zde zvládla završit ve funkci třešňové lady. Po této přírodní gastrozastávce jsme se poté vrhli na žlutou barvičku k rozcestí Lomnice n. Pop. – u obory a odsud jsme kolem vyschlého pramene Křížovka a přes křížovou cestu vrátili zpět k naší výchozí Tichánkově rozhledně.

Pod Tichánkovou rozhlednou 🙂

A když už jsme byli na Jičínsku, zvládli jsme dnes i druhou štaci a to, že jsme popojeli k obci Brada, kde jsme si poťapali v okolí zříceniny hradu Brada (konkrétně Naučná stezka o historii hradu Brada a jeho podhradí) a navštívili jsme i v lese Řáholci Rumcajsovu jeskyni. Rumcajs s Mankou doma tedy nebyli, ale Cipísek ano, spinkal však ve své postýlce, tak jsme se tam jen potichu porozhlédli, jaké to v té své jeskyni mají, a v poklidu jsme pak odešli, abychom jej náhodou nechtěně nevzbudili. 🙂

V Rumcajsově jeskyni s Cipískem 🙂

Fotogalerie z tohoto jičínského výletu je TADY.