O dnešní neděli jsme se s páníčky vydali výletově vyvětrat na jih Čech na Českobudějovicko k obci Třísov na zdejší Naučnou stezku Třísov – Dívčí Kámen – Holubov a okolí.

Naším výchozím bodem se stala mašinková zastávka v Třísově, od níž jsme se po naučné stezce vydali k vyhlídce na zříceninu hradu Dívčí Kámen a posléze jsme navštívili i přímo areál této zříceniny. Mne, jakožto místní dočasné hradní paní se tu poměrně líbilo, hezky jsem to tu zrevidovala (obsah tašek a batůžků jiných turistů mi však páníčci zrevidovat nedovolili) s výsledkem velmi dobré, ale kdyby tu byla možnost většího chládečku, bylo by to ideální. 🙂

Vytouženého chládečku jsem se následně dočkala na naší gastroturistické zastávce v Třísovském Hamru, kde jsem jako vrchní ochutnávačkaa zvládla okoštovat místní pivní Hamerskou jedenáctku a musím uznat, že byla moc dobrá a osvěžujícíTADY, jen páníčci s ní na mne docela šetřili, dostala jsem ke koštu jen trošičku, ale kdybych mohla sama, klidně bych do sebe zvládla dostat celý načepovaný džbáneček. Ale jaké by to mělo posléze následky, nedokážu soudit. 🙂

Z této občerstvovny jsme pak přes neznačenou lesní cestu dostali na trasu místní cyklostezky, na níž jsme minuli Borský rybník a pokračovali až do obce Vrábče, v níž jsem si procvičila ťapkání v civilizaci, načež jsme se poté vrhli přes zelenou barvičku až k rozcestí U Cáby a dále po červené, které nás vedla po břehu řeky Vltavy, u níž se mi velmi líbilo a udivilo mne, kolik v ní je celkem rychle tekoucí vody, jelikož znám hlavně rybníky či louže, které vesměs jen stojí a nikam netečou. 🙂

Tudyma jsme dorazili zpátky ke zřícenině hradu Dívčí Kámen a abychom se nevraceli na náš výchozí bod tou stejnou cestou, vzali jsme to dále po červené vzhůru do lesního kopce a kousek po klidné lesní cestě, až jsme se setkali opět s naší čtyřkolovou boudičkou, s níž jsme následně vyrazili na cestu domů.

Cestu zpět jsme očekávali ve standardu jako obvykle, ale tentokrát jsme se nachomítli k jednomu „zpestření“ a to, že jsme už za tmy u obce Jankov, která je nedaleko od našeho domova, potkali na silnici pobíhající, osamocené černé štěňátko velkého plemene, kterému zde dosti hrozilo, že ho porazí nějaké projíždějící auto, jelikož i my jsme jej zahlédli na poslední chvíli. To, jak jsme s ním naložili a jak to s ním dopadlo, vám shrnuji samostatně TADY .

Hradní paní na Dívčím Kameni 🙂

Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si za cíl našeho výletování vybrali Mladoboleslavsko u obce Příhrazy a zdejší Naučnou stezku Příhrazskými skalami.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Na Krásné vyhlídce, z něhož fakt byl krásný výhled v dál, mne však více zajímaly místní bečící rušivé elementy (rozuměj ovce), které se rozbečely hned po našem příjezdu, resp. poté, co moje maličkost ráčila vystoupit ven ze své boudičky. Každá ovce si jela ve své tónině, kdy jedna třeba zněla jako když jí bolí břicho a jiná zase jako když jí někdo špendlíkem píchnul do záděle. Zvláštní, divný. Nejdřív jsem na ně se zájmem koukala, jako co jsou zač, ale po chvilce mi ten jejich koncert začal lézt na nervy, takže jsem byla ráda, že jsme s páníčky vyrazili na cestu dál. 🙂

Vydali jsme se tedy po naučné a zároveň červené barvičce vstříc Studenému průchodu, ve kterém bylo skutečně celkem chladno (což mne přišlo jako zcela vyhovující) a zároveň byl i poměrně dosti úzký, což však mne, neklaustrofobického psa nemohlo rozházet a hnala jsem jak ďas na druhou stranu průchodu, abych se co nejdříve dozvěděla, co je na druhé straně. No a kupodivu to tam bylo celkem obdobné jako v místě, odkud jsme do průchodu vcházeli. 🙂

Tudy jsme následně dorazili k původně středověkému hrádku Drábské světničky, který si páníčci šli obhlédnout samostatně, zatímco já jsem na ně posečkala hezky v přízemí – šplhání po příkrých schodech či dokonce po žebříkách opravdu není nic pro mne. Po páníčkovic „sejití dolů z drábských výšin“ nás zde zastihla malá letní dešťová přeháňka, o níž jsme mysleli (bohužel naivně), že by mohla hezky pročistit dnešní dost teplý vzduch, ale chyba lávky – po přeháňce bylo parádně prádelnově, takže super. 🙂

Následně jsme se vydali ke zřícenině hradu Klamorna, odkud byly opět krásné výhledy ke kochání, minuli rozcestí Skalka a po modré barvičce jsme se vydali k Obětnímu kameni. Já jsem si s ním až tak hlavu nelámala, přišel mi jako hezké křesílko, takže jsem se v něm dočasně „obětovala“ já sama. 🙂
A když už jsem byla v tom „obětování se“, neměla jsem problém za chvilku ani s proměnou na „hrdinku“, kdy jsem se hrdě a bez okolků vrhla vstříc studánce Hrdinka, jejíž vstup byl přesně tak akorát na mé rozměry (víc už se sem nikdo nevešel, než jsem ráčila poodejít). 🙂

Po modré barvičce jsme poté dorazili až ke zřícenině hradu Hynšta a zdejší modlitebně, kterou jsem si důkladně prozkoumala a zjistila, že tam vlastně krom kamene nic není, načež jsme postupně po červené, žluté a opět modré barvičce dorazili kolem kraviček zpátky k našemu čtyřkolovému oři, v němž jsem mohla poté řádně rozjímat o dnes nabytých zážitcích. 🙂

Trikolora na Klamorně 🙂

Fotogalerie z tohoto mladoboleslavského výletu je TADY. 

O dnešní neděli se naše výletové kroky vydaly poměrně nedaleko a to ke středočeským Jevanům na zdejší Naučnou stezku Voděradské bučiny.

Hned na začátku našeho výletování jsme míjeli místní Lenhartovu studánku, která se mi velice zamlouvala a v dnešním dosti teplém počasí byla doslova ochlazovacím balzámem. Poté nás čekalo jen tak poklidné ťapkání lesem, kdy jsme průběžně míjeli Jevanský rybník, studánku u Vyžlovského rybníka a pak i samotný Vyžlovský rybník.

No a následně jsme cestou chvilku po stezce a chvilku i mimo ni navrátili zpátky k našemu výchozímu bodu. Nebylo to dnes sice o nějakých extra zajímavostech a zážitcích , ale prochajda to byla moc pěkná. V tom dnešním hicu by to ani pořádně jinak nešlo – páníčci ze mne nechtěli mít vařenou trikoloru (což skutečně oceňuji), takže jsme to dnes pojali hezky v lesních stínech a poblíž chládku vodních zdrojů. 🙂

Kytičková lady 🙂

Fotogalerie z tohoto středočeského výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme zamířili na výlet k jihomoravskému Blansku a to konkrétně k obci Olomučany na zdejší Naučnou stezku Olomučany a také hrad Nový Hrad.

Naše putování jsme započali na okraji Olomučan u rozcestí Pod Hrádkem a zdejší nedaleké studánky U Sasanky, která nebyla pro psí občerstvení příliš praktická. Jednalo o moderní pojetí s nějakými „mřížemi“, takže má maličkost, aby se mohla nějak občerstvit, musela pořádně ohnout svůj hřbet, aby trošku té tekoucí vody nachytala do tlamičky, ale zároveň musela dávat bedlivý pozor na to, aby neměla osprchovanou celou hlavu. Na tyto studánkové moderny mne moc neužije, studánka má být buď klasicky, bez nějakých prostocviků dostupná roura nebo zavodněná „jáma“, ne? 🙂

Odtud jsme se posléze průchodem přes hezkou stráň s rostlinou džunglí dostali ke zřícenině Čertova hrádku, kdy se opravdu jednalo o pořádnou zříceninu – z pozůstatků hradu jsme zde nalezli jen takový větší kámen (tak jsem se vyfotila u šutru, jako že jsem tu byla, a pokračovali jsme dál). 🙂

Pak na nás čekal samotný hrad Nový Hrad, v jehož útrobách jsme i chvíli pobyli, jelikož zde zrovna probíhal jakýsi středověký jarmark. Lidiček tu bylo celkem dost a já u nich svou přítomností vzbuzovala reakce: „Jé, to je ale krásný pejsek!“. To mne moc těšilo, přičemž tyto „ódy“ se posléze trochu zvětšili, jelikož na hrad dorazila se svojí lidskou smečkou i jistá jiná berňácká kolegyně, takže lidičkové byli v úžasu, že je zajímavé, že na 1 hrad v 1 chvíli dorazili 2 „stejní“ hafani. Já bych se s kolegyní moc ráda kamarádila, ale její páníčci tomu nebyli příliš nakloněni, horko těžko nás nechali se společně očuchat, ale což, aspoň takto zlehka jsme si „pokecaly“.
Na hradě samotném jsem také prubla kousek zdejší domácí klobásky a trošku místního piva (přece nezůstanu o tyto pochutiny ochuzena), páníčci si prošli celý zdejší hrad a při odchodu z hradu, jsem jako hradní paní nemohla odolat tomu, abych se nezvěčnila se zdejšími vstupními „hlídači“, kteří neměli problém a s velkou ochotou mi udělali „fotokřoví“. 🙂

Z hradu jsme to pak střihli po červené barvičce, kdy mne páníčci namlsali na to, že za chvilku tu bude studánka U Kukačky a já zde budu moci uhasit žízeň po tom hradním občerstvení. A ono ve výsledku prdlajs – studánka byla vyschnutá na troud a ať jsem koukala okolo všude možně, nebyla tu fakt ani kapička vody. Z toho jsem byla celkem rozmrzelá, ale toto „utrpení“ jsem si následně vykompenzovala u pramene U Huberta, což byla taková jakoby vodní vanička s již „lehce“ uleželou vodičkou, což se mi moc líbilo (páníčkům o trochu méně), jelikož to zde bylo moc hezky osvěžující. 🙂

Od Huberta jsme se pak vrátili zpět k vyschnuté Kukačce a odtud zamířili vstříc Památníku K. H. Máchy, kde bylo moc hezky a klidně, přičemž panička mi zde předčítala jakousi básničku: „Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas…“, což jsem tedy nechápala (mluvila o večeru a bylo odpoledne, mluvila o máji a je červen) a tak jsem se spíše se věnovala očmuchávání zdejší lokality, přičemž na povel „Hynku, Viléme, Jarmilo jdeme“ jsme vyrazili dál a to k Pomníku Leopolda Grabnera a opětovným minutím vyschnuté Kukačky jsme po neznačené lesní cestě dorazili až na rozcestí Na rozcestí, z nějž jsme odbočili směrem ke studánce U Tetřeva, kde se mne víc než samotná studánka líbil zdejší uleželý a lehce „voňavý“ lesní rybníček, ale přes domluvu páníčků jsem po chvilce nepohrdla ani tedy tou samotnou studánkou, když už se tu tedy také nabízela. 🙂

No a následně jsme se vrátili Na Rozcestí a pochodem po luční cestě s hezkými výhledy do kraje jsme se navrátili k našemu čtyřkolovému oři, který na nás věrně čekal na našem výchozím místě, kde jsme jej zanechali. 🙂

Hradní paní se svou družinou 🙂

Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky ubíraly po delší době na naší oblíbenou Šumavu – v poslední době totiž pokaždé, když jsme sem uvažovali zamířit, bylo zde hlášeno deštivo a bouřkovno, což jsme podstupovat nechtěli. Ale dnes to vypadalo nadějně a tak jsme to riskli, přičemž nám bylo opravdu v dobrém počasově přáno. 🙂

Tentokrát jsme zamířili k obci Žlíbek nedaleko Kašperských Hor, kde jsme se vrhli na část Naučné stezky Strážců hranice a také na ohlídku hradu Kašperk.

Naším výchozím bodem bylo parkovací shromaždiště u Žlíbku, odkud jsme se po červené barvičce vydali na ťapkání až na rozcestí U Nového dvoru, kde jsem si u zdejší ubytovací chaty mohla vyzkoušet i venkovní apartmán č.8 ve formě hezké dětské nebo psí boudičky – jako pěkná fakt byla, ale moje domácí boudička je lepší, tady chyběly hlavně nějaké mističky s jídlem. 🙂

Odtud jsme dále pokračovali po barvičce žluté přes Nové Dvory, krásné šumavské louky s parádními výhledy do kraje, vísky Trnové Dvory a Dolní Dvorce a také i po kousku zdejší pozemní komunikace pro auta, až jsme se vrtli zase do lesa a to na část Naučné stezky Strážců hranice. Kousek od stezky jsme se tu snažili najít pramen studánky u Baby Jagy, ale tato baba ho asi nějak začarovala, že se nám jej nalézt nepodařilo, ba ani můj čuchometr jej neobjevil (a to vodu umí hledat celkem spolehlivě) – bůhví jestli milý pramen nebyl momentálně vyschnutý a my tak mohli hledat „jehlu v kupce sena“, jak jsme chtěli. 🙂

Z naučné stezky jsme si posléze udělali ještě jeden takový odklon a to na zelenou barvičku, kdy jsme si vyzkoušeli sestup z kopce a zase jen tak do kopce a já zde měla možnost potkat 2 „divné“ lesní existence a to nějaké lesní černé dlouhosrsté „potkany“, kteří umějí lézt po stromech (rozuměj veverky). První této „myši“ jsem si všimla tak, že po zemi v jehličí začala přede mnou zdrhat, jen co mne spatřila, což jsem nemohla jen tak nechat, tak jsem začala běžet za ní, přičemž najednou se mi ztratila. Koukám všude možně a náhle jsem uslyšela nějaké šramocení nade mnou na kmeni stromu. No zvednu hlavu a ona si tam spirálově leze vesele vzhůru, potvora jedna. Já začala strom obcházet ve stylu „chodí pešek okolo“, že ta potvora musí určitě z toho stromu spadnout (když ze stromů padají jablka nebo šišky, tak proč by nepadala i tahle „myš“). Jejího „pádu“ jsem se ale skutečně nedočkala, tak jsem to nechala být a šli jsme dál. A co by pes nechtěl, za chvíli se obdobný scénář s jinou touto „myší“ odehrál opodál znovu a to si dokonce tahle potvora při šplhání nahoru na strom dovolila na mou maličkost hodit i větvičku, což mne vážně nakrklo (co si to jako dovoluje, „myš“ má být na poli v díře a ne lézt někde po stromech) a pořádně jsme přemýšlela, jak se za ní nahoru dostat, abych jí mohla jasně říci, co si o ní myslím. No nedostala jsem se nikam, šplhání po stromech mi fakt nejde a ona beztak na mé sdělení nebyla asi zvědavá – ač jsem si hlavu vzhůru mohla vykoukat, ona tam prostě už normálně nebyla. To jsou ale způsoby… 🙂

Poté jme se pak napojili zase na naučnou stezku a po ní došli až k hradu Kašperk, který jsem si jako trikolorní hradní paní hezky zrevidovala, následně jsme se zašli podívat i na zřícenu Pustého Hrádku s vyhlídkovými možnostmi, které mne moc nebraly, radši jsem si řádně a v poklidu klimatizovala. No a  procházkou přes obec Žlíbek, kde jsem okusila zdejší vodní Koryto Žlíbek, a zase zpět jsme se vrátili k našemu cestovatelskému „oři“, v němž jsem posléze úspěšně rozjímala o všech dnešních nabytých zážitcích. 🙂

Trikolora na Kašperku 🙂

Fotogalerie z tohoto šumavského výletu je TADY. 

Tuto neděli jsme se s páníčky vydali na Rokycansko k obci Těškov na vyvětrání se do zdejšího Přírodního parku Radeč.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce, kdy jsme se po červené barvičce vrhli vzhůru do lesa, kudy jsme dorazili až k pozůstatkům hradu Radeč, přičemž nutno poznamenat, že pozůstatky jsou skutečně trefné označení, jelikož nevědět to, že to kdysi býval jakýsi hrad, člověk i pes by si myslel, že je to jen nějaká kamenná skála. 🙂

Zde jsme se mohli pokochat hezkými výhledy do dáli a poté jsme se kousek vrátili, abychom se napojili na barvičku zelenou, po níž jsme pokračovali až na vrchol Brno se zdejší telekomunikační věží, která svými anténami zajímala hlavně páníčka, že na ní pomalu mohl oči nechat. Ale zvládl se od věže po chvíli odpoutat a přes nezaregistrované minutí vrcholu Radeč jsme docupitali na Bílou skálu, kde bylo ještě hezčí výhledové místo než u bývalého hradu, a úplně to zde vyzývalo k nějakému tomu mému pózování. Museli jsme ale dávat celkem velký pozor, aby to náhodou někomu z nás někde neuklouzlo nebo já nelezla někam, kam nemám, jelikož místo bylo celkem ve výšce, a jedno uklouznutí by mohlo být dosti neveselé, což bychom opravdu silně neradi.

Po kochací zastávce na Bílé skále jsme se pak propletli po neznačené cestě až na zdejší cyklostezku a zde to začalo. A víte co? Začalo se tu ozývat z nedaleka hřmotné šramocení, z nepatrného poprchávání během chvíle byla nebeská zálivka jak z konve, takže jsme chtě nechtě museli přidat zdárně do kroku směrem k naší čtyřkolové boudičce, kdy nás stihlo doběhnout i zmiňované hřmění přesně nad nás, takže nic extra příjemného. Sprintovou chůzí jsme to všichni úspěšně a promokle zvládli a jak už to tak bývá, jen co jsme dorazili k boudičce, pršet náhle přestalo. Páníčci se obstarali svým náhradním oblečením zpátky do sucha, já se snažila alespoň trošku si svůj zmoklý kožíšek od vody vytřít v travnatém paloučku, ale času jsme na toto nezískali příliš mnoho, jelikož během chvilky začal dešťový slejvák nanovo, ale to jsme se již zvládli fofrem schovat do útrob našeho cestovatelského „oře“, kde nám bylo oproti venkovnímu prostředí o dost příjemněji. Počasí ve stylu „prší a bouří“ opravdu nemám zrovna v oblibě. 🙂

Na Bílé skále 🙂

Fotogalerie z tohoto rokycanského výletu je TADY. 

Pro dnešní sobotu jsme si jako cíl našeho výletování zvolili jižní Čechy a to konkrétně Písecko u obce Albrechtice nad Vltavou a zdejší rozhlednu Vysoký Kamýk a též místní lesnaté okolí.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce Albrechtice u zdejšího telekomunikačního anténního stožáru, kdy jsme se po neznačené cestě vrhli hezky do lesa a ač jsme sem nešli nijak s houbařským cílem, po asi půl minutovém pobytu zde jsme našli asi 10 parádních houbiček, které jsme tam prostě nemohli nechat. Toto tedy páníčky nadchlo k tomu, že ač půjdeme klasicky po cestě, budou se dívat hezky ze strany na stranu, zda nebudou na obzoru další houboví kolegové a kolegyně. Dokonce i mne zkusili na houbaření „naočkovat“ a to tak, že mi jednu z hub nechali očuchat a povelem „Hledej“ si mysleli (a to teda dost naivně), že bych fakt mohla přes můj čuchometr nějaký ten hřib nebo babku najít. Což o to, ono asi kdyby se mi chtělo a houby by pro mne byly zajímavé, tak by se asi najít něco dalo, ale houby jsou pro mne fakt divný, takže páníčkové měli v tomto smyslu z mé strany smůlu. Kdybych tak měla hledat buřt, to by bylo něco jiného, to by mi ani nemuseli dávat očuchávací „nápovědu“. 🙂

Bezbarvou cestu jsme následně průběžně proměnili přes zelenou barvičku až na barvičku modrou, po níž jsme dorazili až k rozhledně Vysoký Kamýk. A naštěstí pro nás (resp. páníčky) tu byl hodný pan správce, jelikož v době našeho příchodu již bylo asi čtvrt hodiny po zavíračce, ale i přesto páníčkům umožnil ještě jako posledním dnešním návštěvníkům výstup na rozhlednu. A dle slov páníčků to stálo za to, výhledy byly dost pěkné (třeba jaderná elektrárna Temelín zde byla jak na dlani) a dokonce i panička zvládla výstup do výšky a pohyb po rozhledně, která byla vytvořena ze železných roštů, skrz ně je vidět i pěkně do hloubky dolů, a to u ní nebývá až tak obvyklé. 🙂

Já na páníčky počkala hezky v poklidu pod rozhlednou – ne že bych výstup jako takový nezvládla, ale celé stoupání a pak celý sestup zrovna po roštech by nebylo nic příjemného pro mé pacičky, takže jsem raději zůstala v rozhlednovém přízemí.
Z rozhledny jsme se pak napojili na žlutou barvičku, u rozcestí Zlatá louka následně na cyklostezku a přes bezejmenný pramen, ohradu s daňky na kraji Albrechtic a i kousek průchodu přes samotnou obec jsme se navrátili k naší čtyřkolové boudičce.

P.S. Jinak ještě ohledně toho houbaření, páníčkům se v této disciplíně po celou naší procházku celkem úspěšně dařilo a to až tak, že celkový houbový úlovek lze měrově označit jako 3/4 taškový. Letos napoprvé docela tedy úspěch na to, že jsme ťapkali jen na cestách a nikoliv i uprostřed lesa. 🙂

Podrozhlednová trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu je TADY. 

Tentokrát jsme se v rámci našeho hlavně víkendového cestovatelství s páníčky vydali na Olomoucko k obci Týn nad Bečvou do okolí zříceniny hradu Helfštýn.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Pod Helfštýnem u zdejšího lanového parku, kdy jsme se vydali ťapkat hezky lesem po modré barvičce přes Kamenku až ke Gabrielce, kde jsme se posléze napojili na barvičku žlutou a hezky do lesního krpálu vystoupali až ke zdejšímu anténovému vysílači, který jsem já, jakožto správný telekomunikační pes, i řádně zkontrolovala, načež posléze jsme odtud docupitali na zdejší vrch Maleník, kde jsme si příjemně v chládku zapauzovali, a poté se po červené barvičce vydali zpátky k Helfštýnu. Nutno však poznamenat, že velké části naší trasy byly zároveň i cyklostezkou, takže jsme musela být v rámci bezpečnosti dost pod kontrolou, jelikož někteří cyklisté se zde proháněli jak ve stylu rallye Paříž-Dakar, což není moc zkloubitelné s mou schopností být „šikovným“ trikolorním motákem se pod kola. 🙂

Na závěr našeho výletu jsme se také zašli podívat k samotnému hradu Helfštýn, ale zůstali jsme jen u vstupní brány, jelikož v tu dobu již bylo pro dnešek zavřeno. Ale jelikož nejsme až takoví hradní nadšenci, plně nám postačilo jeho zhlédnutí takto – plnění funkce trikolorní hradní paní lze přece realizovat i před hradem samotným. 🙂

U hradu Helfštýn 🙂

Fotogalerie z tohoto olomouckého výletu je TADY.