O dnešní neděli jsme si s páníčky vybrali výletovou štaci na Plzeňsko k obci Štáhlavy do okolí zámku Kozel.

Hned na začátku nás čekalo ťapkání kolem zdejšího zámeckého Lopatského rybníka, kde mne velice zajímaly zdejší kachny a je dost pravděpodobné, že bych se za nimi šla i sama osobně do vody „podívat“, pokud bych nebyla pod páníčků kontrolou. 🙂

Poté jsme se vydali kousek po Naučné stezce Okolo Kozlu, u rekreačního areálu Hájek jsme to střihli na modrou, po níž jsme se dostali až Hádeckému potoku a kolem zříceniny hradu Lopata (nutno podotknout, že vskutku originálně turisticky značené skutečnými lopatami), kde nám to bylo již povědomé, jelikož těmito místy jsme již v minulosti ťapkali v rámci Naučné stezky F.X. France. Tehdy jsme tu však byli v zimě, takže jsme to mohli obhlédnout i v bezsněžném stavu. 🙂

Cestou jsme zvládli minout i pořádné lesní louže, které mne velmi zajímaly a to v tom smyslu, že se z nich ozývalo podivné jakoby kejhání, takže jsem se chopila důkladné obhlídky místa, jelikož mi to přišlo jako kejhání kachen s tím, že si asi se mnou hrají na schovku a jsou určitě potopené pod vodou. Nakonec jsem však byla páníčky vyvedena z omylu, žádné kachny to nebyly, nýbrž však kvákající žáby, které na nás dokonce i z daných louží čučeli jak puci, co že tam děláme a proč je rušíme. 🙂

Poté nás čekalo minutí hájovny Hádek s občerstvením a se spoustou jiných turistických lidiček, přičemž mne byla ze strany páníčků zamítnuta jak nějaká moje individuální „objednávka“ něčeho na zub, tak i prozkoumání občerstvovacího stavu místních turistů. 🙂

Následná neznačená cesta nás posléze dovedla až k hájovně Potoky, kde mne to velmi zajímalo, jelikož zde v ohrádce byly kozy a jedna z nich dokonce tak odvážná, že se přišla zcela zblízka na mne i podívat. Nedokážu nějak posoudit, co jsem od toho očekávala, ale jakmile jsem si jí očuchala, ztratila jsem o ní veškerý zájem – kozy nic tak zajímavého asi ve skutečnosti nejsou. 🙂

Odtud jsme to pak vzali po žluté barvičce kolem Neslívského rybníku, připojili se na zelenou a i kousek Naučné stezky Okolo Kozlu, kdy jsme tudy dorazili až k samotnému zámku Kozel. Zde jsem si to vše jako trikolorní zámecká paní lehce obhlédla, navštívila s páníčky zdejší kávovou občerstvovnu (kde jsem se nemohla chovat jinak než jako důstojná zámecká paní) a pokochali jsme se a i lehce prošli zdejší hezky rozkvetlou zámeckou zahradou. 🙂

A celkem nečekaně i zde na paničku přišlo básnické střevo, takže i tentokrát se mohu pochlubit nějakými veršíky o mne:

Na zámek jménem Kozel,
dorazil trikolorní posel,
jmenoval se Celesta,
zámecké kachny hezky vytrestá.
K tomu všechno obhlédne,
ať je večer nebo poledne.
S páníčky pak vesele,
informuje přátele. 🙂

V areálu zámku Kozel 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na okraj Hradce Králové na zdejší Pohádkovou naučnou stezku a i do jejího okolí.

Naším výchozím bodem byla lokalita Lesního hřbitova, odkud jsme se po modré barvičce vydali k Vlčím jámám, z nichž jsme to následně střihli neznačeně do lesa, abych se mohla taky hezky proběhnout, jelikož dosavadní cesta vedla celá po cyklostezce, která v dnešním hezkém počasí nalákala spoustu cyklistů i inlinistů, takže jsme si nemohla ťapkat dle svého gusta, jelikož jsem trikolorní specialistka na to motat se pod koly nebo pod nohami, takže v rámci předejití nějakým potížím si mne páníčci drželi hezky pod kontrolou. 🙂

A ještě že jsme se tak vydali, jelikož díky tomu dnes mohla panička učinit první letošní houbový úlovek ve formě krásného hříbku. 🙂

Poté jsme se opět přes část cyklostezky a následnou zelenou a žlutou barvičku dostali k výběhům divočáků a daňků, které jsme zhlédli jen tak z dálky, jelikož nás zde začalo zlobit počasí, kdy to vypadalo, že se na nás ze dvou stran hnaly 2 bouřky, takže jsme museli přidat do kroku tak, abychom se měli kde dočasně schovat, k čemuž nám posloužila Mazurova chalupa, kde jsme přečkali krátké deštění a následně se za hromování a chvilkami i blýskání vydali prozkoumat Pohádkovou naučnou stezku, která byla moc pěkná a mohli jsme se zde pokochat krásnými dřevěnými soškami různých lesních „pajduláků“. Poté jsme míjeli i rybník Výskyt, který mne velmi zajímal, jelikož jsem v něm zaregistrovala hned na kraji kachní páreček ukrytý v rákosí (asi si mysleli, že se jako o nich neví nebo co). 🙂

Následně jsme se přes rozcestí U Dvou Šraňků vrátili zpět k Vlčím jámám a tím i k občerstvovně U Vlka, kde se mi moc líbilo, jelikož jsem zde jako odměnu za dnešní zvládnuté ťapkání za bouření dostala páreček i ochutnávku pivní pěny. Mňam. 🙂

No a pak jsem se již zašli jen podívat ke Svatému Hubertovi a hezky uťapkaní jsme se znovu shledali s naší čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Jinak se ještě musím pochlubit tím, že za absolvované dešťové chvilky se v paničce trošku probudilo skladatelské „střevo“ a složila mi písničku v duchu známé lidovky a to následovně:

Prší, prší, jen se leje,
Celesta se z gauče směje.
hromy, blesky šlehají,
Celestě to nevadí.

Myslím, že na první pokus docela dobré, ne? 🙂

S Bukovým dědkem 🙂

Fotogalerie z tohoto královéhradeckého výletu je TADY. 

Ani dnešní velmi teplé počasí nás neodradilo od toho, abychom se vyrazili někam „vyvenčit“. Naším cílem se stalo Dobříšsko u obce Stará Huť se zdejší Naučnou stezkou Karla Čapka.

Naším výchozím bodem bylo rozcestí Strž, z nějž jsme se vydali ťapkat po stezce přes doprovodnou modrou barvičku, kdy jsme následně dorazili k bývalému mlýnu Plechhamr, z kterého tu zbyly skutečně jen kamenné pozůstatky, ale zvládla jsem se u něj hezky osvěžit v řece Kocábě a dokonce udělat i pár plavacích temp. A hned v tom dnešním hicu bylo trikoloře o dost lépe. 🙂

Po stezkové cestě jsme si po chvilce všimli, že nás na stromech místo klasických turistických značek doprovází jakýsi „oranžový medvídek“, přičemž páníčkům nešlo do hlavy, co to jako má být. Samozřejmě já to věděla hned, o co jde, tak jsem musela svými pohyby několikrát páníčkům naznačit, aby jim to docvaklo, a povedlo se. Nejednalo se samozřejmě o žádného medvídka, ale o obrázek Dášenky. Jak taky v lokalitě pana Karla Čapka jinak, že? 🙂

Na naší cestě hezky stinným lesíkem jsme posléze dorazili k rybníku Strž a pak hned do areálu Památníku Karla Čapka. Mne zde nejvíce zajímala občerstvovna (rozuměj bufet) a taková hezká malá plastová mistička u vchodu s jakýmisi kočičími granulkami, které mi však páníčky byly zatrženy požírat – prý to není pro mne, ale pro místní kočičky. Nechápala jsem, jelikož kočky nikde (beztak bych je hnala), mistička opuštěná (tudíž ničí a když jsem tu já, tak tedy moje) a pořád samé „Nesmíš!“. Divný, ale budiž, když si to páníčkové přejí. 🙂

V Památníku jsme si hezky v klídečku i chvíli poseděli, já sklidila od ostatních přítomných pochvalu, jak tak velký pes prý dokáže být v klidu, a příjemně vyvětraní jsme se pak vydali na cestu k domovu.

V Památníku Karla Čapka 🙂

Fotogalerie z tohoto dobříšského výletu je TADY. 

Jinak ještě je třeba k dnešku zmínit jednu věc a to, že jsem si večer od páníčků vysloužila i malý, ale výborný dortík. A víte za co? Že přesně k dnešku jsou to 4 roky, co si mne páníčci přivezli jako malé tříbarevné klubíčko k sobě domů a byla jsem tehdy dáreček k paničky „-náctinovým“ narozeninám. 🙂

4 roky s páníčky 🙂

O dnešní sobotě naše výletové kroky zamířily na Kroměřížsko k Bystřici pod Hostýnem na Naučnou stezku Hostýnské vrchy.

Naším výchozím bodem zde byla místní lesní školka, z níž jsme se vydali po červené barvičce hezky do lesa. Hned na začátku jsem páníčky „velice“ potěšila tím, že jsem zvládla vyčmuchat poblíž se vyskytující parádní a dosti jetou bahenní zónu (dle mne krásně voněla, dle páníčků z ní bylo smradu jako z Cařihradu) a v ní byli dokonce naházené staré veky, rohlíky a chleby a to již ve stádiu polorozmočeného rozkladu. Tím jsem prostě nemohla pohrdnout, přičemž svými hltavými, funivými a mlaskavými projevy jsem silně upoutala páníčky, co že to tam kousek od nich provádím. Vysloužila jsem si sekec mazec s častováním, že jsem mrcha jedna tříbarevná nenažraná a k tomu ještě smradlavá. Uleželého bahenního smradu mne panička poté zbavila mým několikerým „nuceným“ průchodem v kolem protékajícím potůčku Bystřička a konečně jsme se mohli vydat dále. 🙂

Cestou jsem se posléze domyla a osvěžila u pramene Táborského a Ondrúška a pak jsme se vydali lesem vzhůru do hezkého krpálu až ke zřícenině hradu Obřany, kde jsem se mohla hezky ochladit na zdejších kamenech a i hezky vyfunět. 🙂

Následně jsme se pokochali z vyhlídkového místa Klapinov, kde jsme potkali dosti i jiných turistů a prohánějících se cyklistů, kdy jsem se zde od nich dočkala několikerých politování v tom smyslu, že mi chudince musí být určitě horko, když tady tak musím chodit. Bylo mi sice tepleji, ale to mám sedět jen tak doma a když je sluníčkový den, tak vůbec nevylézat? 🙂

Pak na nás čekalo ťapkání v oblasti skal Skalný, kde zdejší skalní útvary byly tak dobře ukryty za všemožným křovím, že nebylo nikde vidět nic, a já se zde těšila na od páníčků přislibovanou studánku Pod Skalným, kterou jsme sice objevili, ale byla vyschlá tak, že ani kapička vodičky zde nebyla. Já tento stav nemohla nějak pobrat a pořád jsem nadějně čučela k rouře u studánky, kdy jako ta voda ráčí začít téct. No, nedočkala jsem se. 🙂

Toto mé zklamání jsem si však vynahradila u studánky Pod Valy, kterou jsem vypila málem celou, a zvládla jsem si přitom vytvořit i ochlazovací vodní „emulzi“ na celou svou hlavu. Poté už jsme dorazili na vrchol Hostýn, do zdejšího poutního místa Svatý Hostýn s krásnou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, 2 křížovými cestami (Starou křížovou a Jurkovičovou), Vodní kaplí a taktéž i s rozhlednou Hostýn. Vše jsme zde za mé přítomnosti řádně prozkoumali, načež jsme se poté po červené barvičce neboli Naučné stezce Příroda hostýnských vrchů navrátili zpět k naší čtyřkolové boudičce, a jaké zde bylo pro nás (ne)překvapení – opět jsme tu na parkovišti byli poslední. 🙂

No a na zpáteční cestě domů jsme se zajeli ještě jako vsuvku podívat i na stav pokládky nového mostu přes dálnici D1 u Psář, abychom viděli a mohli se trochu namlsat tím, po čem bude moci v blízkém budoucnu (až to bude všechno dodělané) naše čtyřkolová boudička zase jezdit. Mne to bylo fuk, nějaký most sem nebo most tam mne nebere. 🙂

U rozhledny Hostýn 🙂

Fotogalerie z tohoto kroměřížského výletu je TADY. 

Dnešní neděle se u mne a páníčků nesla v duchu výletování na Brněnsko k obci Svinošice do okolí místní rozhledny Babí lom i k rozhledně samotné.

Naše putování jsme započali na rozcestí zelené barvičky nedaleko hlavní silnice, odkud jsme to přes lehce vzrostlé pole s obilím vzali vstříc ke žluté barvičce. Nutno poznamenat, že obilné plodiny nebyly znehodnocovány páníčky (ti šli hezky po polní cestě), zato já si tyto plodiny podávala ve vší parádě – byla totiž velká sranda v nich běhat a tím šustit a tím vším v poli vytvářet vskutku „nenápadné“ cesty a cestičky. 🙂

Následná žlutá barvička nás vedla hezky v chládku lesíka, kdy po cestě rostlo i dost jetelíčku, načež panička k tomuto na jednom místě prohlásila: „Nebyl by tu i nějaký čtyřlístek?“ A hle, jen co se sehla k zemi, mohla si natrhat celou kytičku čtyřlístků. Já osobně sice nerozuměla tomu, proč tam tu trávu škube, ale když jí to udělalo radost, proč ne. 🙂

Pak nás na cestě čekala studánka Buková, jejíž přítomnost jsem s nadšením uvítala a vrhla jsem se do ní jak široká, tak dlouhá, abych se mohla řádně osvěžit, takže i kdyby v tu chvíli někdo k ní chtěl, měl by smůlu, jelikož jsem tam byla prostě celá já a tím bylo plno. 🙂

Po této pauzičce už nás čekala samotná rozhledna Babí lom, kde se mi velice líbilo, jelikož zde i moje maličkost mohla vystoupat vzhůru do vyhlídkové části, kde jsem se mohla kochat pohledy do kraje. Bylo to fakt zajímavé, moc jsem si to užívala a ani jsem neměla nějaké trauma z toho, že jsem ve výšce (byli tam holt i páníčci, tak co bych se strachovala). 🙂

Z rozhledny jsme se pak vydali po červené (a zároveň po Naučné stezce Krajem říčky Ponávky) ke skalnímu útvaru Babí lom, odtud na rozcestí s místní zajímavostí Lelkovadlem (prostě past na lelky) a poté po cyklostezce, abych zde mohla prozkoumat studánku U Lávek a Olšovou studánku. Cyklostezku jsme pak opustili naším odkloněním se na neznačenou lesní cestu, jež náš dovedla na barvičku zelenou, po níž jsme šli, šli a šli, až jsme došli k Naučné stezce Babí lom, kterou jsme prostě nemohli jen tak minout. A ještě že jsem ji neminuli – ač byla dosti krátká, o to více byla hezká a navíc zpestřená ze dřeva vyřezanými lesními obyvateli, kteří se líbili i mne, jelikož jsem si je mohla hezky očuchat a nikdo z nich přede mnou nezdrhal. 🙂

Na rozhledně Babí lom 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme jako směr našeho výletování zvolili Domažlicko a to poblíž obce Klenčí pod Čerchovem Naučnou stezku Capartické louky o její okolí.

Po příjezdu na místo to však vypadalo na to, že se tady moje maličkost zajde jenom v rychlosti vyvenčit a „úspěšně“ pojedeme domů, jelikož jen co jsme dorazili na místo, započala zde pořádná průtrž mračen i s hromováním a z pochopitelných důvodů jsme za těchto podmínek nechtěli někde ťapkat. Páníčci to však nechtěli vzdát, nažhavili mobilní vlny s interneto-meteo udělátkem (rozuměj meteoradarem), aby se podívali, jak to vypadá. Naštěstí pro nás to vypadalo dobře, stačilo půl hodinky počkat a krásně slunečně se nám vyčasilo. Takže jsme šup šup konečně vyrazili ťapkat. 🙂

Naším výchozím bodem byla lokalita Výhledy jako místní rozhledový bod, kde jsme mohli zhlédnout a prohlédnout si sochu pana spisovatele Baara a i jiné pomníky a památníky, které mne však nebraly, já osobně vyhlížela konečně les, v němž si budu moci hezky čmuchat a kmitat tlapkami, jak mi bude vyhovovat. 🙂

Tohoto jsem se dočkala po chvilce, kdy jsme do lesa zamířili po zelené barvičce, kterou jsme poté u odpočinkového altánku vyměnili za „bezbarvou“, z ní jsme se napojili pro změnu na žlutou a dorazili až na zalesněný vrch Sádek s místní lyžařskou chatou (nyní již zavřenou, jelikož lyžařská sezóna je fuč), kde mne velice zajímali zdejší 2 pánové u ohniště – s největší pravděpodobností si pekli buřty, které již ale museli před naším příchodem spořádat (vonělo to tam totiž po nich, nikde již však nebyly vidět) – škoda, že na mne nepočkali, určitě bych trhla rekord v rychlosti pojídání buřtu. 🙂

Ze Sádku jsme pak proťapkali kolem Sádkovy skály až k rozcestí Pod Haltravou a odtud jsme se přes zelenou a bezbarvou barvičku dostali až do obce Capartice na zdejší malou, ale hezkou Naučnou stezku Capartické louky, kde byl klídeček, pohodička a seznámila jsem se zde hlavně s funkcí vodního kola a stavidla – zajímavé, ale dle mne lepší voda v tlamičce nebo na pacičkách než na vodním kole. 🙂

No a z Capartic jsme to posléze po modré barvičce vzali zpět na náš výchozí bod Výhledy, kdy jsem však po cestě mohla páníčkům zajistit ještě i „drobné“ extempore. Po cestě u jednoho z posledních míjených obydlí se totiž jen tak producírovaly místní slípky, přičemž jakmile mne spatřily, začaly zdrhat zpět do svých pootevřených vrátek od své ohrádky, načež já se chtěla zdárně vrhnout za nimi, abych jim vysvětlila, co si o nich myslím. Naštěstí (tedy pro páníčky) měla panička dobrý postřeh a stihla mne zastavit a na procházkovém špagátku udržet tak, abych slepičí brankou neprolezla až k těm zpropadených opeřencům. 🙂

Trikolora kamínkuje 🙂

Fotogalerie z tohoto domažlického výletu je TADY. 

O dnešním nedělním a zároveň i státněsvátečním dni jsme se s páníčky vyrazili „vyvětrat“ na okraj Brna do okolí hradu Veveří.

Naším výchozím bodem se stalo parkoviště pod samotným hradem, odkud jsme se po zelené barvičce vydali vstříc zdejšímu, hezky stinnému lesu, což jsem zejména já při dnešním dosti teplém počasí uvítala. Pak jsme se ze zelené na chvili odklonili na barvičku „bezbarvou“, abychom se vyhnuli „civilizaci“ Obora, kde bych musela být omezována, načež pak jsme se zase na zelenou barvičku úspěšně napojili.

Požadavek na mé špagátkové omezení mne však ale dostihlo a to ve formě nezvykle se objevených pánů policistů na motorkách na zpevněné lesní cestě, kudy jsme šli, kteří páníčkům ve vší slušnosti sdělili, ať si mne páníčkové „ošpagátkují“, že prý tady nesmím na volno pobíhat. Sice jsme nerozuměli tomu proč, jelikož nikde žádné upozornění nebylo, ale napadlo nás leda to, že jsme prostě v lese, tak proto, anebo z důvodu toho, že zde 1x za půl hodiny projel nějaký cyklista a přitom to nebyla cyklostezka. 🙂

Takto jsme dorazili k Ríšově studánce, která se mi velmi zamlouvala a to jak vnitřně, tak i vnějškově (to hlavně na pacičkách), přičemž odtud jsme se dál vydali (to už zase mimo „špagát“) po žluté barvičce a pak po „bezbarvé“ cestě ke studánce Živa, kterou jsem také řádně prozkoumala a okusila. No a následně nás posléze modrá barvička kolem myslivny Prádelna dovedla zpátky na výchozí bod pod hrad Veveří. 🙂

A ač nejsme zrovna žádní hradomilové, když už jsme zde byli, vydali jsme se jej také aspoň zlehka zhlédnout. Mne osobně hrad Veveří až tak příliš nezajímal, za to velmi lákavé byly 2 zdejší občerstvovny, do nichž mne ale páníčci nechtěli vpustit (fakt nechápu proč, když to z nich tak hezky vonělo). 🙂
Mého“antiobčerstvovacího týrání“ si při páníčkovic kávové pauzičce na hradě všimli i jedni ruští turisté, jimž se mne zželelo, a po schválení páníčky, zda-li mi můžou dát kousek housky, jsem se do té nabídnuté suché a tvrdé housky s vervou pustila a nějak jsem si nestihla všimnout, že jsem do sebe nevpravila jen nějaký ten kousek housky, ale housku zcela celou. Ale což, vždyť i jedna celá houska je takové jídlové prd. 🙂

Na hradě Veveří, Celesta to prověří 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme měli s páníčky původně naplánovanou účast na Výstupu berňáků na Děčínský Sněžník, avšak páníčkům toto skrečovaly neodkladné pracovní povinnosti, takže jsme náš dnešní program museli operativně upravit. A došlo na rozhodnutí, že se zajedeme podívat do pražské ZOO.

Nutno poznamenat, že po příjezdu na místo jsme přišli na to, že tento nápad jsme neměli jen my, ale asi hlavně díky dnešnímu velmi hezkému a teplému počasí to napadlo i pořádný nespočet dalších lidí a čtyřnožců. U hlavní vstupní brány jsme to nejprve chtěli hned vzdát, jelikož zde byla fronta na vstupenky asi na hodinu a mne to zprudilo natolik, že jsem málem jedněm, na lavičce odpočívajícím lidičkám málem úspěšně odejmula a sobě si přivlastnila jejich jen tak se povalující trdelník. 🙂

Vstup jsme posléze zašli zkusit ještě ke druhé, takové vedlejší vstupní bráně, kde to bylo, co se týče fronty o 200% lepší, ale zase se zde vyskytla komplikace, že nám málem nebyl umožněn vstup kvůli mne samotné, jelikož prý pejskové smějí do ZOO vstupovat od 1.5.2016 jen po předložení očkovacího průkazu, který jsme s sebou vážně neměli. Ale paní pokladní jsem asi byla nějak dost sympatická, že jsme to zvládli jen s domluvou pro příště a dostala jsem od ní výjimku na vstup. 🙂

Po vstupu do areálu to byl celkově pro mne trošku šok, jelikož zde všude byly opět mraky lidí, pořád jsem se musela někomu vyhýbat, nemohla jsem si chodit, kam jsem chtěla, a byla jsem stále omezována na svém procházkovém špagátku. Takže ze začátku to se mnou panička neměla až tak lehké, než jsem se sžila s tím, jak se ode mne očekává, jak ťapkat mám, abych nemusela být stále nějak usměrňována, ale jelikož jsem holka šikulka, tak jsem to po nějaké době úspěšně pochopila. 🙂

Jak už to tak v ZOO bývá, míjeli jsme průběžně spoustu různých zvířat a zvířátek, které mne povětšinou nechávali chladnou (dokonce ani za sklem procházející velká kočička ve formě tygra mne nebrala a ani sloni), ale to co mne zajímalo byli hlavně opeřenci (a to jsem teda koukala, kolik jich je druhů, vesměs znám jen holuby a kachny), mezi nimiž ale vévodil hulákající pan páv se svým pořádným (pro mne divným) ocasem, kterého jsem měla po celou dobu naší přítomnosti u jeho „obydlí“ pod řádným dozorem – co kdyby dělal nějaké nepřístojnosti a já musela zakročit? 🙂
A v mém zájmu posléze byli jak jinak než vzdálení příbuzní a to vlci, kteři se sice nepřišli ke mne nějak podívat blíž, ale svým čuchometrem jsem je měla zaznamenané už jakou dobu před jejich výběhem, a pak jsem svou přítomností velmi zaujala ještě i 2 pány psouny a 1 psa pralesního, kteři jakmile mne spatřili za sklem, tak se ke mne hnali a chtěli si mne očuchat, a dokonce mne i přes to sklo vyzývali ke hře. Tímto naším „dováděním“ jsme i pěkně úsměvně pobavili zdejší člověčí okolí. 🙂

Má přítomnost v ZOO vzbuzovala u návštěvníků vesměs pozitivní reakce, kdy jsem mohla poslouchat chválu ve smyslu : „Jéé, to ale ale krásný pejsek!“, „Jéé, hele koukej, berňák!“ nebo „Dobrý den, můžeme si toho pejska pohladit?“ Málem jsem se dokonce začala až červenat. 🙂
A největší radost i zážitek z celé ZOO jsem udělala i několikerým dětem, které byly fascinovány tím, že se mne mohou naživo dotknout, pohladit si mne a dokonce s tím, že je „nesežeru“. A jedna holčička ze mne byla paf až natolik, že na mne zůstala úplně nevěřícně zírat, jelikož jako svého kamaráda v batůžku si nesla mého trikolorního plyšového kolegu v menším provedení vůči mne (cca 1 :20), tudíž byla očividně překvapená, jak její kamarád vypadá v živém reálu o „trošku“ větší. 🙂
Taky jsem se několikrát setkala i s tím, že jsem byla nazývána bernardýnem, což se páníčci snažili dotyčným chybujícím aktivně vysvětlit a někteří byli celkem překvapeni, že existuje i plemeno bernský salašnický pes. Nu což, i osvětu mé rasy jsme v ZOO úspěšně zvládli. 🙂

Na závěr našeho pobytu jsme se odměnili zdejšími turistickými „medailemi“ za zdárně zvládnutý, ale pro mne celkem únavný výlet a dneškovým poznáním nám bylo, že výletování po loukách, polích a lesech je o dost lepší, klidnější i pohodlnější, než se pořád někomu vyhýbat a nemoci se ani na chvilku někde trošku volně proběhnout. Ale uznávám, že na škodu určitě dnešní mé otrkávání v davu nebylo, dnešní nabyté zkušenosti by se mohly dokonce i někde hodit. Člověk i pes se holt pořád učí. 🙂

P.S. Focení s mou maličkostí jsme dnes bohužel museli vesměs pominout, jelikož když už jsem se chtěla s něčím zajímavým zvěčnit, bylo všude mraky lidí, takže na nějaké mé „aranžérství“ nebyl nikdo zvědavý a pořád paničce lezl někdo do záběru, a když už někde bylo výjimečně skoro liduprázdno, že by moje pózování bylo realizovatelné, nebylo mne možno zvěčnit s něčím, co by stálo za řeč. 🙂

Dozuruju bílé „kozy“ 🙂

Fotogalerie z dnešního zoologického výletu je TADY. 

O dnešní pěkně teplé sobotě jsme si s páníčky zavýletovali na jih Čech k obci Zvíkovské Podhradí na zdejší Naučnou stezku Orlík – Zvíkovské Podhradí.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Kopanina, odkud jsme se vydali vstříc vyhlídce Zvíkov, kde jsme se mohli pokochat samotným hradem Zvíkov uprostřed soutoku řeky Otavy a Vltavy, kde mne osobně pořádně lákaly a zajímaly právě ty obě vody, než nějaký hrad, takže mne páníčci museli řádně kontrolovat, abych nechodila až na kraj zdejších skalisek, kde bych do jedné či druhé vody mohla klidně i nedobrovolně z výšky pěkně zahučet. 🙂
Jako mnohem lepší vodu, v níž jsem se mohla hezky osvěžit a proťapkat byl posléze Zbonínský potok, čehož jsem řádně využila a to v celé délce, po kterou jsme jej míjeli. 🙂

Pak už nás čekala pro změnu vyhlídka Lipice, ťapkání po okraji obce Ochoz, odkud jsme z mezivesnické asfaltky poté zamířili zpátky do lesa a zde jsem se začala chopit své samostatně vymýšlené chladicí terapie v dnešním teplém počasí, což znamenalo polehové chlazení se v pěkném bahýnku či následné vyvalování se přímo na cestě na stinných místech, kdy jsem na sebe, na stávající na mne ulpěné bahno zdárně nalepila i prach z cesty, suché listí a jehličí, takže jsem vskutku vypadala jak bezdomovecké a neudržované stvoření. 🙂

Po stezce naučné jsme dorazili až na rozcestí Cesta k Letošici, odkud jsme si na náš výchozí bod udělali vlastní trasu po červené barvičce, jíž jsme poté vystřídali za lesní „bezbarvou“ cestu (nechtělo se nám potiž ťapkat přes obec Zbonín a preferovali jsme přírodní trasu), načež jsme se poté napojili na barvičku modrou, která nás dovedla zpátky k naší cestovatelské „boudičce“.

Zvíkovské bahnochlazení 🙂

A kromě výletování jsme si dnes doma udělali i čarodějnický večer, na nějž panička samostatně vyrobila vlastní (a dle mne dost povedenou) čarodějnici, ale je možná asi jasné, že při výrobě jsem musela také asistovat, avšak tak, že výroba byla úměrně prodloužena tomu, kolik větviček, z nichž byla naše čarodějnice sestavována, jsem zvládla paničce z pod ruk přemístit jinam či je rovnou rozžvýkat. 🙂
Naše čarodějnice nakonec dostala i novinovou sukýnku a ksichtík, aby byla fešanda, a nutno říct, že její „hoření“ bylo vskutku úspěšné. 🙂

Naše letošní čarodějnice 🙂

Fotogalerie z dnešního jihočeského výletu i pálení čarodějnice je TADY. 

O dnešní neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Kroměřížsko nedaleko obce Zdounky, abychom zde prozkoumali pozůstatky původně plánované, ale nakonec nedokončené dálnice z dob protektorátu a zároveň i zhlédli zdejší rozhlednu Brdo.

Před obcí Zdounky jsme dokonce potkali před námi jiné autíčko, v jehož kufrovém prostoru se nacházel můj trikolorní kolega v sedící pozici, avšak bylo tak nějak patrno, že jízdu autem nemá asi ještě tak vychytanou, jelikož při každém přibrždění či zatáčce se v tom kufru pěkně kymácel ze strany na stranu přes celý kufr, takže by se mu určitě šiklo nějaké školení ode mne, jak se v kufru uspořádat (a to nejlépe vleže), aby tam nebyl jak otloukánek. Snad na to brzy přijde sám. 🙂
Ve Zdounkách jsme se pak s kolegou na dálku rozloučili, jelikož jejich „boudička“ na jedné křižovatce jela jinam než my, a to jsem se dokonce i já zvládla zvednout ze svého kufrového polehu do posedu, aby se jak hafan, tak i jeho člověčí spolucestující mohli mnou pokochat, přičemž má přítomnost a čučení je viditelně pobavila. 🙂

Následně jsme již dorazili na náš výchozí bod dnešního vandru, a to rozcestí Bunč, odkud jsme se po červené barvičce vydali na Jeřabčinu skálu, z níž sice nebyl výhled nikam, ale zvládla jsem si zde hezky pocvičit „kamínkování“, a pak pokračovali dál s tím, že jsme si udělali z cesty i odbočku ke zdejší studánce Metúdka, která se mi svým vzezřením i čistotou velmi zamlouvala až tak, že jsem do ní chvíli zůstala jen tak zírat a vypadalo to jako když se ptám: „Studánko, studánko zdejší, kdo je v této zemi nejhezčí a nejhodnější?“ Odpovědi jsem se sice žádné nedočkala, ale stejně by mne zajímalo, kdyby studánka mluvila, co by odpověděla. 🙂

Poté jsme si cestou prohlédli a prozkoumali dosud řádně zachovalé a bytelné betonové pozůstatky mostních pilířů nedokončené dálnice (mostní pilíře Na Salárně) a také i zhlédli násep této nedokončené dálnice.

No a pak už na nás čekala samotná rozhledna Brdo, kde se mi velmi zamlouvalo, že jsem do jejích výšin mohla vystoupat, načež jsem po schodech vzhůru chvátala, jak kdyby na mne nahoře čekal buřt (nebo kachna), ale čekal tam na mne hezký výhled do kraje, s čímž jsem se také spokojila a vážila jsem si možnosti své přítomnosti zde tak, že jsem nevymýšlela žádné psoviny a chovala jsem se slušně a vychovaně. 🙂

Z rozhledny jsme pak vydali po „nebarevné cestě“ a lesní „silnici“ až na modrou barvičku, kde jsme si s páníčky proběhli zamýšlenou dálniční propustí (zajímavé, i když dost tmavé, ale dozorkyní ve „tunelu“ jsem ještě nebyla) a snažili jsme se zde nalézt studánku Pod Brdem, ale ať jsme se rozhlíželi, jak jsme chtěli, zůstala nám utajena, ba ani já ji nevyčmuchala, takže těžko říct, jestli náhodou nevyschla. 🙂

Tudy jsme se vrátili na rozcestí Pod Brdem a odtud se pro změnu vydali směrem po zelené barvičce, kde jsme měli poblíž minout studánku Drahušku. Tu jsme ale opět minuli nějak zcela úplně, přičemž nám ale milá Drahuška dala o sobě řádně vědět, že tam někde je, tím, že jsme v jejím okolí ťapkali vskutku zajímavou cestou přes pořádné lesní bahýnko. Mne to zas takový problém nedělalo, ale páníčci museli řádně přemýšlet, kam šlápnout a chvilkami poskakovali jak kamzíci, aby se těm největším bahnitým místům s co nejmenší újmou vyhnuli. 🙂

No a ze zelené barvičky jsme se pak napojili na barvičku žlutou a dorazili tak k moc hezké Roštínské kapli a i zdejší studánce. Zde jsme chvilku porozjímali v krásném klidu lesa, já během toho řádně okoštovala „kapličkovou“ vodu a následně jsme se zpět po žluté barvičce, poté přes již nám známou studánku Medúvku a po červené barvičce dostali zpátky k našemu věrně čekajícímu čtyřkolovému oři. 🙂

Na rozhledně Brdo 🙂

Fotogalerie z tohoto kroměřížského výletu je TADY.