O dnešní sobotě jsme s páníčky zavítali na Liberecko k obci Rýnovice prozkoumat zdejší Naučnou stezku Stopy 2. sv. války.

Naším startovacím bodem se stal lesní okraj Rýnovic, odkud jsme se po stezce vydali přes civilizaci ve formě ulice Pod Prosečí, kde na nás dokonce z jedněch vrátek vystartoval místní jezevčíkovitý hlídač, který nejprve při přebíhání zahrady směrem k nám rádoby bubákově „hulákal“, ať jdeme pryč, když však doběhl ke mně, jeho hulákání náhle ustalo (nevím, jestli jsem ho tak okouzlila, nebo spíš byl paf z toho, o kolik jsem větší než on) a nakonec za mnou kus cesty vlál jak magnet a ne ne se od nás odlepit. Ale za chvilku se mě vzdal, tak jsme v klídku mohli pokračovat dál. 🙂

Dorazili jsme takto k místní věznici Rýnovice, kolem jejíž betonových „hradeb“ jsme procházeli, a pak jsme za těmito „hradbami“ míjeli i nějakou policejní kynologickou stanici, jelikož na nás sic nespatřitelně, za to silně hlasitě a nekamarádsky štěkotem hulákali místní cvičení hafani. Já se pořád rozhlížela, odkud ten štěkot pochází, jelikož jsem žádného čtyřnožce nemohla zahlédnout, ale když se nikdo neobjevoval, nechala jsem to být – ať si ti štěkalové hulákají, jak chtějí. 🙂

Na cestě nás pak čekal zdejší Památník obětem německého barbarství, kde to nepůsobilo zrovna pozitivně a dokonce i já, jako uvědomělý tvor, jsem se zde chovala slušně, klidně, prostě tak, jak se očekává na takovýchto místech se chovat…

Od Památníku jsme se pak po stezce trošku vrátili, abychom se vrhli na její část, která tu vedla kus do kopce, a udělali si zároveň i mimostezkové odbočky po modré barvičce na rozcestí Prosečský hřeben – jih a pak po neznačené a následně červené cestě na rozcestí Prosečský hřeben – východ a posléze jsme se již vrhli vstříc hlavní zajímavosti této stezky a to k rozhledně Prosečský hřeben. Bohužel v době našeho příchodu bylo zavřeno, ale to nevadilo, pokochali jsme se jí i tak alespoň vně a zhlédli jsme, v jakém stavu je obnova zdejší Chaty Nad Prosečí, jelikož ta původní v roce 2003 vyhořela (a dle budovaného vzezření jí to bude docela slušet). 🙂

No a z rozhledny jsme si ještě před naším odjezdem udělali jen takovou lesní prochajdu po modré barvičce k rozcestí Nad Kunraticemi a zpátky a poté jsme se již jali naskladňovat se do našeho čtyřkolového oře – a to zase přesně včas, těsně před deštěním 🙂

Pod rozhlednou Prosečský hřeben 🙂

Fotogalerie z tohoto libereckého výletu je TADY. 

Tuto neděli naše sestava ve formě páníčků a mne zamířila za aktivním odpočinkem na Českobudějovicko k obci Borovany na zdejší Naučnou stezku Totalita rozděluje.

Naše vandrování jsme započali u zdejšího kamenného mostu a po naučné stezce vedoucí nejprve přes chatovou oblast a pak i hezky lesem jsme minuli Borovanský mlýn na protějším břehu říčky Stropnice, přičemž mne se po cestě velmi líbila právě ta říčka, která prostě musela projít mou vnitřní i vnější kontrolou kvality 🙂

Posléze jsme proťapkali chatovou oblast U Šírků a pak nás čekala cesta kousek po silnici (a to nedaleko památníku Jana Žižky z Trocnova, kde jsme to již byli nedávno prozkoumat), ale nebylo to nijak mega dlouhé a za chvilku jsme zase byli v přírodnu. Minuli jsme hezký rybník Pražan, jehož okupovalo již několik rybářů a páníčci mi bohužel nedovolili jít jim „pomáhat“, a pak jsme dorazili na kraj Borovan, kde měl být i zdejší skanzen, ale ten jsme bohužel zhlédnout nemohli, jelikož zde byl zrušen a přeložen jinam. No nic… 🙂

Posléze nás čekal průchod přes samotnou obec Borovany, kde to ale vypadalo, jako když tam „chcípnul pes“, nebylo tu téměř žádného živáčka kromě nás a ani nic extra zajímavého krom nějakého toho naučného zastavení, takže jsem si procvičila alespoň ťapkání přes civilizaci až zpátky k „našemu“ kamenného mostku.

Ale jelikož jsme po cestě nějak minuli jedno naučné zastavení, vydali jsme se jej pomocí naší čtyřkolové boudičky hledat a jelikož jsme šikovní, úspěšně jsme jej našli. Bylo skutečně takové ukryté, stezka k němu nebyla značena, ale za jeho nalezení jsme byli odměněni možností zhlédnout si zdejší zrenovanovaný bunkr a dokonce nás zde „přivítala“ i právě tudy projíždějící mašinka. 🙂

A poté jsme již náš pobyt v okolí Borovan ukončili a nutno říct, že přesně včas, pomalu jen co jsme se naskladnili do našeho plechového oře, začala tady pořádná průtrž mračen, která nás doprovázela po cestě až domů.

Jinak ještě si neodpustím poznamenat jednu věc – lokalita Borovan je skutečně nějaká zvláštní oblast, jelikož při našem ťapkání jsme cestou přímo potkali nebo za ploty minuli celkem 8 mých kolegů berňáků – vskutku zajímavé, toto se nám ještě nestalo:-)

Paní mašinfírová 🙂

Fotogalerie z tohoto českobudějovického výletu je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletováníchtivé kroky vydaly na Kroměřížsko k obci Koryčany do oblasti Chřiby, kdy se naším cílem stala zřícenina hradu Cimburk a její okolí.

Začátek našeho výletování jsme zvolili na rozcestí U Křížku, odkud jsme po červené barvičce kolem skalního útvaru Kozel dorazili na rozcestí U Mísy se stejnojmennou studánkou a i jinými turisty, kteří mne velmi zaujali a to ze zcela prostého důvodu – moc hezky mi voněla jejich svačina, jíž se zrovna živili, ale nevím proč, nechtěli se se mnou rozdělit. 🙂

Odtud jsme pak ťapkali dál po červené a to do pěkného krpálu až na Kazatelnu, kde bylo moc hezky a Kazatelna byla vskutku originálně přírodní, a pak po červené a zelené stále dál až na vrch Ocásek, kde jsem „dobyla“ jeho vrchol ve formě patníku a kde se tedy sešly 2 ocásky najednou – Ocásek jako tento vrch a můj ocásek jako moje chlouba. Z vrchu Ocásku jsme to pak střihli po „bezbarvé“ lesní cestě až na zelenou barvičku, kde jsme posléze narazili na studánku U Štambacha a panička zde nalezla i lesní „poklad“ ve formě paroží, takže jsem si vyzkoušela jaké to je být na chvíli parožnatou trikolorou (musím říct, že to teda žádné terno nebylo). 🙂

Po zelené jsme odtud posléze již přes nám známou studánku U Mísy vyrazili vstříc zřícenině hradu Cimburk. Zde jsem zaujala dočasnou funkci hlídačky pod stolem a pak se chopila pro změnu i funkce hradní cimburské paní, za což jsem od páníčků obdržela i „medaili“ (rozuměj turistickou známku). 🙂

Z hradu Cimburk jsme to posléze vzali po neznačené cestě směrem k vodní nádrži Koryčany a pak přes cyklostezku, kde se cyklisti naštěstí nerojili, a následně zelenou a žlutou barvičku až jsme narazili na Studánku Paní, kterou jsem málem celou vypila, což v dnešním velmi teplém počasu nebylo nic tak udivujícího.

No a pak jsme již dorazili zpátky k rozcestí U Křížku a spokojeni z toho, že jsme dnes proťapali skoro všechny turistické barvičky, jsme vyrazili vzhůru k domovu.

Cimburská hradní paní 🙂

Parožnatá trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto kroměřížského výletu je TADY. 

O dnešní neděli naše existence zavítaly na jih Čech nedaleko Vodňan a to k obci Vodňanské Svobodné Hory na zdejší Naučnou stezku Stožice.

Naše putování jsme započali právě na okraji obce Vodňanské Svobodné Hory, kde jsem měla velikou radost z místního pole s mlaďounkou travičkou, která hezky chladila, šimrala a taktéž i chutnala a to až tak, že si páníčci chvilku mysleli, že jsem se snad převtělila do kozy, jak jsem travičku začala zdárně uždibovat a přežvykovat. 🙂

Pak se naše krůčky ubíraly přes louky a pole k obci Stožice, přes níž jsme zdárně procupitali a já si zase procvičila, co to je chodit taky v civilizaci, načež pak jsme zase prostřídali pole a louky a dorazili pro změnu do obce Křepice, na jejímž okraji nás přivítalo zdejší malé stádo koníků a kravek, ale jelikož zde měli i svou paničku, raději jsme ji nedráždili tím, že bych si to její stádečko očmuchala. Pak jsme dál pochodovali i kus po silnici, což nebyl až tak úžasný zážitek, ale poté jsme to „střihli“ zase do lesa, takže už to bylo veselejší. Zde jsme se z naučné stezky odklonili na nebarevnou lesní cestu a z ní pak po napojení na žlutou barvičku dorazili na vrchol zdejší Svobodné hory, kde kromě vrcholového kamene a pořádné radiostanice nic extra nebylo, i když – byla jsem zde já, takže by se to za extra stav dalo považovat. 🙂

No a pak nás žlutá barvička dovedla přímo do obce Vodňanské Svobodné Hory, přes níž jsme posléze za dozoru nejdříve zdejšího skotu a posléze i dozoru místního koňského osazenstva dorazili zpět k našemu, na nás čekajícímu plechovému oři. 🙂

Našla jsem suvenýr 🙂

Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu je TADY. 

Dnešní sobota se u nás s páníčky nesla v duchu výletu na západ Čech nedaleko Mariánských Lázní k obci Kladská na Naučnou stezku Kladská s tím, že si naše ťapkání posléze v daném místě i nějak prodloužíme, jelikož daná stezka byla sama o sobě procházkově jen taková chuťovka.

Už při samotném příjezdu na místo nás zde zaujalo množství jiných čtyřkolových boudiček, což nám naznačilo, že tady bude asi turisticky rušno. A toto se nám následně potvrdilo při ťapkání po trase stezky, která víc než přes polovinu vedla po dřevěných prkýnkách nad zdejšími rašeliništi a močály, takže jsem si zde fakt nemohla běhat, jak se mi zlíbí, a pořád jsme se museli někomu vyhýbat. Kromě tohoto dřevěného chodníčku, který se mi moc nezamlouval (nejraději bych si cupitala hezky mimo něj) jsem posléze byla opět i páníčky kachnově školena, jelikož jsme procházeli kolem malých bezejmenných rybníčků a i pořádného Kladského rybníku, kde se průběžně všude nějaký ten vodní opeřenec vyskytoval. Pokrok byl sice zaznamenán v mých zvukových projevech (nekňourala jsem, jak když mne na nože bere, že mne páníčci k těm kachnám nepouští, bylo to kultivovanější), ale vícenásobné pokusy o přímočaré tažení (včetně páníčků) přímo do vody nechyběly. 🙂

Z důvodu výskytu tolika jiného lidského osazenstva zde jsme posléze přehodnotili náš plán a prodloužení naše ťapkání jsme nerealizovali tady, ale popojeli jsme kousek odtud k obci Valy na zdejší Naučnou stezku Okolím Valů. Naše ťapkání jsme zde započali u zdejší zahrádkářské a chatové oblasti a vydali se směrem k hájovně, u níž nás se zájmem ve své ohrádce uvítal sympatický, zvědavý a i mazlivý koník ryzáček, s nímž jsem si bez problémů vyměnila i několik pusinek, a následně jsme zamířili směrem k Balbínovu prameni, kde jsme pro změnu měli štěstí na sympatického hnědého labradora, takže jsem mohla realizovat lehký „pokec“ i s ním. A po zhodnocení kvality vody v Balbínově prameni jsme vyrazili vstříc za Medvědím pramenem, kde na nás čekala soška medvídka (bohužel však s rozbitou hlavičkou, jinak by mu to slušelo mnohem víc), a s malou odbočkou ze stezky jsme se pokochali i pramenem Medvídě. Pak nás čekalo ťapkání kolem židovského hřbitova, jehož za plotem hlídal místní vlčáček, se kterým jsem se chtěla pokamarádit, ale očividně jsme se mu vůbec nelíbili, začal na nás štěkavě hulákat, tak měl ze mne smůlu – já se přece nebude kamarádit s nějakým štěkalem. 🙂

Na stezce nás následně měly čekat ještě i Vlčí pramen I a Vlčí pramen II, které měly být ve stráni poblíž zdejší mašinkové trasy, ale ať jsme se snažili, jak chtěli, nalézt se nám je nepodařilo – dokonce ani já jsem je neobjevila, takže jsme je nechali být a místo nich jsme se po stezce zase kolem hájovny vydali za Myším pramenem. Ten jsme našli celkem v poklidu, byl hezky udržovaný a i s „boudičkou“ nad sebou. Já zde opět provedla kontrolně-kvalitativní zkoušku vody a zvládla jsem se i hezky zrzavě obarvit od zdejších železnatých vodních nánosů, takže ze mne byla místo trikolory čtyřkolora. A abych v tom železnatém vzezření nebyla sama, povedlo se mi při průběhu odtékající vodičkou hezky zrzavými kapkami ohodit i paničku – a nadšení z mého umu bylo vskutku veliké. 🙂

U Myšího pramene 🙂

Fotogalerie z tohoto západočeského výletu je TADY. 

Dnešního nedělního dne jsme se po včerejším delším turistikování rozhodli k nějaké pohodové a odpočinkové procházce, k níž jsme zvolili jižní Čechy poblíž obce Mazelov a zdejší turisticky „barevné kolečko“.

Naším výchozím bodem se stal menší bezejmenný rybník poblíž Mazelovské hájovny, kde nás hned upoutala přítomnost 2 labutí na něm, které mne sice celkem zajímaly a vypadalo to, že i já je, ale držely se od nás docela daleko, takže jsem je v zásadě v poklidu po očku stále sledovala, přičemž panička si v duchu pochvalovala, že snad labuť by mohla být opeřenec, kterého jsem ochotna bez nějakých cavyků tolerovat.
Od tohoto rybníčku jsme posléze dorazili k Velkému mazelovskému rybníku, kde na nás čekala zase nějaká ta labuť, jíž má přítomnost zajímala mnohem víc, a ač byla také v celkem velké (bezpečné) vzdálenosti bylo jasně patrné, že na mne značně upřeně čučí, což se mi opravdu znelíbilo (nebudu na sebe nechávat přece zírat nějakým opeřencem) a vydala jsem se samostatně prozkoumat kraj rybníku se zájmem toho dát labuti jasně najevo, co si o jejím čumění myslím. Páníčkové byli v klidu, jelikož vodička mi bývá sympatická maximálně po bříško, takže z prvopočátku měli celkem srandu z toho, že jsem zvládla ve vodě dobrovolně popoběhnout (nutno říct ve směru k té labuti), ovšem když jsem pokračovala dál až do stadia, že jsem dokonce začala plavat, úsměv jim z jejich ksichtíků rázem zmizel. Plavala jsem ve stylu nevidím ani neslyším jak fretka rovnou za tou nesympatickou labutí, která ode mne vždycky kus odplavala, já se k ní „čubičkově“ přiblížila, ona zase zlehka odplula a takto se to opakovalo až doprostřed rybníka. Paničku mohl na břehu pomalu trefit šlak, zvláště když jsem uprostřed rybníka začala podivně „čubičkovat“ na jednom místě, ale za chvilku jsem to zase rozhýbala do plavání a už to vypadalo, že mířím ke břehu. Ovšem ze strany do rybníka najednou přiletěla té první labuti „na pomoc“ přede mnou i labuť druhá, což mne zase rozdmýchalo, takže z mého návratu na břeh byl opět návrat doprostřed rybníka. To už panička skutečně nevydržela (já prý přece nezvládnu tak dlouho plavat, když na to nejsem zvyklá, a zvláště i po loňských zkušenostech ze Sázavy, kdy mne při plavání to plavání prostě přestalo bavit tak, že jsem přestala pacičkama hýbat v plavacím rytmu a tím jsem logicky gravitačně šla hned pod vodu a páníčci mne z ní museli lovit)a jala se mne jít osobně v botech i oblečení jít zachraňovat. „Vtipné“ bylo, že jakmile panička vlezla po kolena do vody, hned jsem najednou začala plavat směrem k ní, ona mi ale šla i dál rybníkem v ústrety a když mne již měla na dosah, čapla honem po mne s tím, že mne nechá sice ve vodě, ale na svých rukách podsunutými pode mne odpočinout, a pak budeme společně pokračovat na břeh. Jaké však bylo její překvapení, když ve vodě hledala mé zadní nožky, že těmi nožkami pěkně dosáhnu na dno rybníka, tudíž jí jasně docvaklo, že mé podivné „čubičkování“ na jednom místě byla vlastně moje odpočinková pauza mezi dalším plaváním. Já nejevila žádné známky toho, že bych tedy odpočívat potřebovala, takže jsme společně hezky dorazili na břeh, já řádně „vodou vypraná“, ale rozesmátá jak sluníčko, panička po pás mokrá jak vodník (ani v půlce rybníka totiž nebyla hloubka větší než po paniččin pas), ale posléze se již také usmívající, i když z počátku dosti nakysle. Já si tímto svým činem zvládla získat titul „tříbarevného debila“ a už to vypadalo, že z naší dnešní prochajdy to bude všechno. Naštěstí panička s sebou měla v naší čtyřkolové boudičce i náhradní oblečení, takže se přehadrovala do suchého a mohli jsme se na druhý pokus vydat na naše ťapkání.

Nyní se již skutečně jednalo o klídkové ťapkání v lese či na kraji lesa, kdy jsme nejprve putovali po zelené barvičce, kterou jsme pak vyměnili za modrou, napojili se na cyklostezku a po modré a zelené jsme se pak opět kolem Mazelovské hájovny vrátili k našemu čtyřkolovému plechovému oři. V tomto poklidném duchu bylo původně uvažováno celé naše dnešní výletování, ale to bych do toho nesměla strkat svoje packy já. 🙂

Mokré neviňátko 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto jihočeského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme v rámci našeho výletování tentokrát svou návštěvou poctili Jesenicko nedaleko obce Zlaté Hory a tím i Zlatohorskou hornickou naučnou stezku.

Naše ťapkání jsme započali u Poutního kostela Panny Marie Pomocné, odkud jsme se vydali po červenonaučné až na rozcestí Výr a odtud jsme pokračovali po modré barvičce dále hezky lesem až na Hřeben – nutno však podotknout, že cesta byla vskutku velmi rozmanitá, od klasické normální lesní cesty, přes cestu bahnitou či hezky podmáčenou (včetně četných louží) až po cestu sněhově ledovou, takže jak já (i když v menší míře), tak i páníčci (ti tedy ve větší míře) jsme museli chvílemi pěkně přemýšlet, kam bude dobré šlapat a kam ne. 🙂

Z Hřebenu nám však bylo z důvodu pořádného podmáčení terénu nikoliv jen loužemi, ale pomalu rybníky (a páníčkům se nechtělo plavat) dočasně znemožněno pokračování po naučné stezce, čímž jsme se tedy museli vzdát poznatku ze štoly Velké Pinky a štoly Starohoří, takže jsme zvolili cestu po normální červené barvičce, až jsme se opět napojili na naši stezku, na níž na nás čekala štola Nový Hackelberg, vyhlídkový Výrův kámen, moc pěkná studánka Nad Mírem či zřícenina hradu Edelštejn, kde jsem si procvičila funkci hradní paní (a že mi to šlo). 🙂

Kousek od zříceniny Edelštejna jsme posléze narazili na lyžařskou sjezdovku a zároveň i lanovku v rámci zdejšího Skiareálu Příčná Zlaté Hory. Z důvodu již téměř bezsněžného stavu tu už obojí nebylo v provozu, takže jsem si lanovku a zejména sjezdovku mohla hezky a v klidu prozkoumat. Nic však zásadního jsem v tom nespatřila – prostě taková klasická louka z kopce s nějakýma zavěšenýma širokýma „židličkama“ ve vzduchu. 🙂

Z vrchu sjezdovky jsme poté hezky lesem vedle ní za přítomnosti zajímavého Zámeckého potoka sešli po naučné a modré barvičce až do jejího „přízemí“, kde jsme se napojili na žlutou barvičku a v zásadě to, co jsme sešli kolem lanovky dolů nás zde čekalo opět vyjít zase nahoru. Cestou jsme zde minuli Měděnou štolu a část zdejší křížové cesty a přes „uhnutí“ na červenonaučnou cestu jsme si prohlédli nynější stavy štol Marie Pomocná I, II a IV. A pak nás čekal už jen kus kopečku nahoru k Poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné, jejž jsme velmi rádi hezky uťapkaní spatřili a zvláště i naší plechovou boudičku, která zde na nás opět čekala v osamoceném stavu (jiní živáčci než my se tu již opravdu nevyskytovali). 🙂

Jesenický kamarád 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu do Jeseníků je TADY. 

O dnešním Velikonočním pondělí jsem po dopoledním pracovním nasazení ve formě dozorování koledníků vyrazila s páníčky i za aktivním odpočínkem, kdy se cílem naší cesty staly Brdy na Příbramsku a to konkrétně vrch Třemšín a jeho okolí.

Začátek našeho ťapkání byl na okraji obce Mýta u zdejšího zámku Roželov, který dle nás moc jako zámek nevypadal a odtud jsme se postupně vydali po červené a neznačené cestě až jsme napojili na zelenou barvičku, na níž jsem zkontrolovala zdejší Gejzovu studánku a po níž jsme dorazili ke Třemšínské boudě. Odtud se sice dalo jít rovnou na vrch Třemšín, ale to jsme společně zavrhli a udělali si ještě takovou lesní „obchůzku“ po modročervené barvičce k další lesní vodičce a to studánce Kobylí hlava a od ní po nijaké a pak žluté barvičce na vrch Křemel, kde krom hezkého borůvčí, v němž se pěkně hrálo na schovku, a vrcholového šutru nic nebylo. A žlutá barvička nás posléze dovedla i na samotný vrch Třemšín. Bohužel na něm toho až tak k vidění také moc oproti očekávání nebylo – páníčkové zde počítali se zříceninou hradu Třemšín a i stejnojmennou rozhlednou, bohužel však ze zříceniny tu již byly zachovány jen skutečně zbytečky hradeb a po rozhledně tu zbyly jen 4 patky v zemi. 🙂

Ze samotného vrchu jsme si kolem zdejší kapličky udělali po modré barvičce malou odbočku ke Třemšínské studni, která byla fakt parádní včetně funkčního vrátku a spouštěcího kyblíku do ní. No a odtud jsem se vrátili zpět na žlutou a zašli se pokochat i zde zachovaným partyzánským bunkrem, který jsem si prozkoumala i já a zkusila jsem si být trikolorou partyzánkou – musím říct, že nic moc, ač tam bylo vevnitř hezké posezení se stolkem, žádné prostřeno tam nebylo. 🙂

No a pak už jsme to vzali přes červenou, modrou a zase červenou zpátky na nášna výchozí bod u zámku Roželov, kdy jsme ještě cestou minuli i Partyzánskou studánku, která však byla řádně partyzánsky schována a právě díky mne jsme ji společně s páníčky objevili (na studánky já mám holt čuch). 🙂

Srdíčková trikolora 🙂

Na vrchu Třemšín 🙂

Fotogalerie z tohoto brdského výletu je TADY. 

Dnešní Velikonoční neděle se pro nás již tradičně stala synonymem Velikonočního výstupu (nejen) berňáků na Veselý vrch u Mokrska. Zase po nějaké době jsme se zde setkali s našimi psími a člověčími přáteli kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna a taktéž i sestavou holek stafordek.

Účast na tomto setkání byla i z důvodu parádně jarního počasí skutečně hojná, sešlo se zde 61 pejsků (páníčky jako obvykle nepočítaje, ale v průměru na jednoho pejska vycházeli tak 2 – 3 člověci) a také jako vždy se korunkama přispívalo na Berňáčky v nouzi, kdy se povedlo vybrat 6 373,- Kč, což je opravdu velice pěkná sumička.

Celé setkání se neslo v přátelském duchu, dobré náladě a radosti z toho, že si zase všichni můžeme spolu hezky popovídat, co je od posledně nového. Moc všem přátelům děkujeme za příjemné setkání a zase se na vás brzy někde těšíme. 🙂

Většina účastníků se posléze z Veselého vrchu rozprchla zase zpátky na parkoviště, ale to bychom nebyli my, abychom si nechtěli udělat ještě nějakou prochajdu, když už bylo dnes tak moc hezky jarně, a vybrali jsme k tomu (stejně jako loni) Naučnou stezku Zlaté Psí hory vedoucí kolem dokola celého Veselého vrchu. K tomuto našemu nápadu se následně připojili i holky stafordky a ještě další dvoje lidičkové s pejskama (kokršpanělkou Nelou, velkou švýcarkou Kessy a berňačkou, jejíž jméno bohužel panička zapomněla), do té doby pro nás zcela neznámí, ale to nevadilo – jak se říká, pejskaři se přes pejsky seznámí velice rychle, což se také potvrdilo. 🙂

Všem účastníkům děkujeme za milou společnost na tom „našem“ turistickém mokrskovém „kolečku“, bylo s Vámi moc fajn a třeba příští rok opět tady nashledanou. 🙂

Naše „rodinka“ na Mokrsku 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto výletu je TADY. 

A o dnešní sobotě jsme kromě bonitace jako jakousi odměnu za můj úspěch absolvovali i naše oblíbené výletování. No a když už jsme byli u Mladé Boleslavi, tak jsme tam i +/- zůstali a svou návštěvou poctili obec Vranov nedaleko Mimoně a zdejší Naučnou stezku Ralsko.

Hned na začátku našeho ťapkání mne popadla silná potřeba se tak nějak „odvýstavnit“, což tkvělo nejprve v tom, že jsem si zdárně poťapkala v hezkém bahýnku, pak jsem se poválela v listí a uzavřela to hrabáním ve zdejším písku. Takže jsem se zdárně a šťastně upravila k obrazu svému. 🙂

V tomto mém vylepšení jsme následně dorazili na Juditinu vyhlídku, kde byl moc pěkný výhled jak na Vranov, tak i na Mimoň, a odtud jsme již krásně hezky do krpálu stoupali dál a dál vzhůru ke zřícenině hradu Ralsko. Tady jsme měli štěstí na typicky jarní a příjemné počasí, takže jsme si zde pobyt hezky užili, včetně i okolních výhledů a já i tak, že jsem byla obdivována místními spoluturisty a zaujala jsem je až na tolik, že si mne nějakým způsobem chtěli s sebou i odvést, což jsem jim já s páníčky dopřála formou fotografického zvěčnění se na jejich fotostroji, a snažila jsem, ať mi to tam pořádně sluší. 🙂

Ze samotného vrcholu jsme si poté zaprocházkovali dál a lesem po červené turistické, u zdejších bunkrů řopíků jsme se vydali po cestě neznačené a pak se napojili na žlutou barvičku a zde to bylo zase zajímavé – nejprve jsme na louce z dálky zahlédli jen tak se volně pasoucí srnku, resp. zahlédli ji hlavně páníčci, takže si mne mohli řádně pohlídat, abych si se srnkou nechtěla udělat běh kdo s koho, a následně naše trasa vedla po pěkných bahnitých úsecích, což mne bylo v zásadě jedno (ťapkání v bahně mi nedělá žádný problém), ale u páníčků z toho moc velké nadšení nebylo a byli nuceni kličkovat jak zajíci vybíraje rádoby méně blátivější cestičky mezi tím vším celkovým bahýnkem. 🙂

Trikolora na Ralsku 🙂

Fotogalerie z tohoto pobonitačního výletu je TADY.