Ani o dnešním Velkém pátku jsme nezaháleli a vyrazili jsme jej výletově oslavit. Naším cílem se stalo tentokrát Plzeňsko a konkrétně okolí obce Nová Huť se svou Naučnou stezkou Kokotské rybníky.

Už název této stezky páníčky trochu úsměvně zaujal (já teda nevím proč a zvláště, že dnes prý můžu být právoplatně dočasně přejmenována na trikoloru kokotku) a korunoval to název lesní studánky, k níž jsme po trase stezky za chvilku dorazili, a to studánka U Čůráčku. 🙂

No nic, pro mne to byla sympatická lesní studánka a že vytvořila páníčkům úsměv na tváři, budiž jim přáno, já se následně žulila taky, jelikož se žulili páníčci a netřeba zkoumat proč, jelikož platí páníčci mají radost = já mám radost. 🙂

Po cestě jsme následně minuli moc hezký kamenný útvar Čertův kámen (čerta jsme ale nepotkali) a pak to přišlo aneb míjeli jsme Dolní kokotský rybník s celkem ochočenými kachnami, před nimiž si mne páníčci pro jistotu opatřili procházkovým špagátkem (abych prý byla pod kontrolou) a dobře udělali. Krom pořádného počtu kachen, jež se nezdráhali k nám vyjít pomalu na krok, než jsem je hlasitě vždy vyplašila, a jedné labutě, jíž se moc nelíbilo moje hlučení směrem k ní a syčela na mne jak had, jsem já, chudinka malá, musela podstoupit aspoň trochu jejich tolerování (což se mi moc opravdu nelíbilo a nejradši bych jim hezky na volno a zblízka ukázala, co si o nich myslím), ale zvláště i to, že si je panička dovolila krmit MÝMI piškotky (tak to už jako byl vrchol). 🙂

Po ne až tak úspěšném tréninku sebeovládání před kachnami jsme následně pokračovali dál hezky lesem, pak i přes obec Bušovice a následně přes pole a opět les zpátky na náš výchozí bod.
Nutno podotknout, že panička se mi hned na začátku našeho putování snažila vštípit to, abych se dnes nijak extra neumazala, nelezla do bahna či neválela se v nějakým fujtablu či hlíně samotné, jelikož zítra prý půjdu na bonitaci (taková hodnotící výstava berňáků), tak ať tam jdu jako berňák a ne jak čuník. Ale v době vštěpování jsem byla nějak postižena dočasnou hluchotou, takže to, co mi bylo zakázáno, jsme zdárně podstoupila, takže panička měla hned večer i co na práci a to, že se mne snažila na ten zítřek zase nějak zberňákovat.

Trikolora dozoruje kachny 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu je TADY. 

O dnešním první jarním dni jsme nemohli zavítat nikam jinam než opět do přírody, přičemž naší návštěvou jsme tentokrát poctili Brněnsko a konkrétně okolí obce Olšany s částí zdejší Studánkové naučné stezky.

Naše ťapkání jsme započali na okraji obce Olšany u zdejšího rybníčku U Haltýře, jenž mne hned na první pohled zaujal, resp. u mne spíše na první čuchnutí, jelikož jak jsem nasála, zaregistrovala jsem neomylně pach kachních brk, takže jsem si bláhově myslela, že půjdu dělat k rybníku nějakou tu „veselici“, čemuž však páníčci úspěšně takticky zabránili, takže jsme v poklidu mohli vyrazit ťapkat do lesa. 🙂

Tady jsme cestou po stezce minuli studánku Koretínka, v níž jsem se stihla občerstvit dříve, než jiný pan příchozí s ustrašeným jezevčíkem (asi jsem mu připadala oproti němu veliká, tak na mne musel pouštět hrůzu – myslím ten jezevčík), následně jsme minuli i dosti nenápadný vrchol Červeného vrchu, na němž krom jednoho kamene a geodetické tyče nic nebylo (až tedy do doby, než jsem to tam ozdobila já), přičemž posléze jsme od rozcestí Kalečník chvilkově odbočili ze stezky, abychom zhlédli (a já zkontrolovala) pro změnu Wiehlovu studánku. Poté jsme se napojili na žlutou barvičku, kde jsme měli minout i Pramen U Křížku, ale potkali jsme jen ten křížek a vodičku nikde (ač jsem důkladně hledala) a z rozcestí U Tří javorů, kde jsme teda žádné javory neidentifikovali (nebo jsme je možná spíš jako opadané stromy nepoznali) jsme následně ťapnožkovali po modré barvičce, která nás dovedla až zpátky do Olšan, které jsme si po stezce i lehce prošli (vyzkoušela jsem si tu i funkci hlídačky zdejší šatlavy) a navrátili se takto na náš výchozí bod s „kachním“ rybníkem, jež hned hned pěkně poznala a po jednom důkladném „drcnutí“ na mém procházkovém „špagátku“ směrem ke kachnám uprostřed rybníka se mi málem povedlo strhnout paničku přímo do toho rybníka – naštěstí to vybrala a zvládla se vyválet jen po břehu. Nutno poznamenat, je její nadšení z toho bylo opravdu veliké. 🙂

Ve Wiehlově studánce 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu je TADY. 

Dnešní sobotní den se u mne a páníčků nesl v duchu výletu na Karlovarsko k obci Pstruží na zdejší Plešiveckou naučnou stezku.

Naše putování jsme započali u zdejšího skiareálu, o němž jsme neměli nějak tušení, že tu vůbec bude a zvláště i plně v provozu včetně uměle vytvořeného sněhu, sjezdovky a také i prohánějících se lyžařů. Naše turistická trasa začínala totiž vést částečně po této sjezdovce, takže jsme ji museli přes celou její šířku přejít, abychom mohli jít po jejím kraji a dostat se tam, kam jsme potřebovali. Tento přechod byl ale vskutku veselý, zvláštně pro přihlížející lyžaře, kteří trochu koukali, co nějací 2 blázniví pěší turisti se psem dělají na sjezdovce a posléze se vysloveně hezky i hlasitě pobavili, když jsme vychytali, že zrovna žádný lyžař nejel, že sjezdovku přeběhneme, kdy jako první poklusem vyrazil páníček, já ho nechtěla nechat v tom samotného, takže jsem vyrazila též a stáhla s sebou i nesoustřeďující se paničku, jež se při mém táhnutí snažila neupadnout, takže jsme vypadali jako když provozujeme skijoring (klasicky to bývá lyžování za koněm, ale v našem podání to bylo paničky „lyžování“ bez lyží přes vyklouzanou sjezdovku, přičemž jejím „pohonem“ byla moje trikolorní maličkost a nutno podotknout, že jsem trochu koukala, kam panička dál „jede“, zatímco já jsem pak již zastavila). 🙂

No nic, to byla tako zábavná vsuvka, po níž jsme se pak napojili na normálnější cestu, podél níž ná doprovázel krásný horský potok Bystřice, jenž mne velice zajímal a stále jsem ho pozorovala, jestli se v něm neobjeví něco zajímavého než jen zurčící vodní vlnky a vlny (např. pod vodou se schovávající kachna). Posléze jsme ze samotné stezky odbočili mimo a to přes momentálně nefungující Skiareál Abertamy, jelikož se nám nechtělo jít přes samotnou obec Abertamy (co se taky dá v nějaké obci dělat), pak jsme to „švihli“ už zase po stezce kousek po silnici a pak zase do lesa, kde nás po chvilce ťapkání opět překvapila jiná, funkční lyžařská sjezdovka, jež ale nešla jen tak jednoduše přejít jako ta první, jelikož v těch místech tam zrovna lyžaři proháněli svá „prkna“ dosti rychle, takže jsme to zase vzali trochu okolo a trošku po další silnici, kdy jsme doťapkali až ke Švýcarské boudě (Švýcárně). Zde však krom samotné, nefunkční boudy nebylo nic zajímavého, tak jsme si udělali alespoň naší turistickou zajímavost a to zvěčnění švýcarského psa před Švýcarskou boudou. 🙂

Ze Švýcárny jsme se posléze napojili i na Naučnou stezku Krušnohorských pověstí (jíž jsme potkali takřka zcela náhodou), kdy jsme zde míjeli různé, ale krásné dřevěné postavy a postavičky, kdy mne nejvíce zaujal ležící dřevěný pejsek, tak jsem mu skočila na „hrb“ a zkoušela nastejno napodobit jeho ležící pozici, přičemž mi to šlo velmi dobře a zdařile a nebylo to ani až tak pracné 🙂

Touto cestou/stezkou jsme následně dorazili až na samotný vrchol Plešivec, kde jsme si s páníčky udělali i gastropauzu ve zdejší hospůdce Plešivec, v níž s mojí přítomností neměli problém, a já jakožto znalý gastropes jsem si hezky a nedutavě zalehla pod stůl tak, že kdo o mne nevěděl, tak se o mne vesměs nedozvěděl, ale zaujala jsem samozřejmě taktickou strategickou pozici, abych viděla jak příchozí lidičky, odchozí lidičky, pana číšníka a také hlavně i páníčky, co kdyby jim něco ze stolu náhodou upadlo. 🙂

Z Plešivce jsme se posléze napojili na modrou turistickou barvičku, jež sice vedla na jednom místě opět přes celou šířku další lyžařské sjezdovky, ale naštěstí již bylo po provozní době, tak jsme mohli hezky v poklidu přejít, a tato barvička nás dovedla lesem zase zpátky na náš výchozí bod, přičemž se opět potvrdilo naše „pravidlo“, že jsme na místě opět jako poslední, jelikož naše čtyřkolová boudička na nás čekala na celém velkém parkovišti zcela osamoceně a nikde nebylo ani žádného jiného živáčka než nás tří. 🙂

Na vrcholu Plešivec 🙂

Fotogalerie z tohoto krušnohorského výletu je TADY. 

Dnešní neděle se u nás dnes nesla ve znamení výletu na Dobříšsko k obci Voznice, kdy jsme si udělali vesměs jen takovou ťapkavou procházku po zdejším okolí, kdy jsme naše „kolečko“ započali na okraji Voznice na zelené turistické barvičce, kterou jsme za chvilku změnili na barvičku modrou, kde jsem si prozkoumala zdejší Charvátův rybník, a pak jsme pochodovali přes kus Naučné stezky Dobří(š) v poznání, kde jsme míjeli zdejší Oboru Aglaia, přičemž odtud jsme se pak „obarvili“ na barvičku zelenou, kdy jsme dorazili na rozcestí Knížecí studánky a tady jsme si udělali pauzing, přičemž já ho vzala v duchu dřevoobčerstvení, jenž jsem si samostatně zajistila i zpracovala (pro nechápající viz fotogalerie). 🙂

Opodál tohoto rozcestí jsme dokonce i jednu studánku nalezli, resp. já, jelikož páníčci koukali všude možně, kde co lítá, tak to někdo musel zajistit. Ze studánky jsem měla docela radost, ocachtala jsem se v ní, občerstvila a vydali jsme se po zelené barvičce zpátky k našemu výchozímu bodu. Tady na nás po cestě „čekal“ i rybník Hladovec, jenž mi byl dovolen od páníčků také v prozkoumání, ale moc mne to nebralo, nebylo tam u něj totiž nic extra zajímavého. Být tam například kachny, to by bylo jiné veselo. 🙂

U Knížecí studánky 🙂

Fotogalerie z tohoto dobříšského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme s páníčky vyrazili za společným aktivním odpočinkem tentokrát opět na jižní Moravu a to na Kyjovsko do okolí obce Čeložnice a tím i na část Naučné stezky Kyjov – Bohuslavice.

Naším výchozím bodem byl okraj obce Čeložnice, kdy jsme se po zelené turistické barvičce vydali směrem k samotné naučné stezce a při tomto ťapkání jsme měli štěstí zase na ovečkové stádo, které se nás nijak extra nebálo a bylo silně zvědavé, jestli mu nedáme něco lepšího k jídlu, než to, co mělo ve své ohrádce, přičemž nás rázným a vícehlasým bečením upozorňovalo, ať tedy něco buď navalíme nebo ať si pochodujeme dál. 🙂

Následné nalezení a napojení se na naučnou stezku nebylo až tak jednoduché, jak jsme si mysleli, jelikož naše napojení mělo proběhnout v pozici mezi poli a značení nikde nebylo, takže abychom to trefili, museli páníčci nastartovat „paní navigátorku“ na jejich bezšňůrovém telefonu. Nakonec jsme to tedy úspěšně zvládli a tím vstoupili do lesa pod Lenivou horou. Nutno však říct, že to byl les tak trochu zrádný, jelikož všude to vypadalo na až moc velký klídek a pohodičku, přičemž posléze nás na 3 místech překvapily několikahlavé srnčí smečky – ještě že páníčci měli dobrou předtuchu a byla jsem pod „špagátkovou“ kontrolou, určitě bych si s nimi jinak chtěla dát sprintový závod. 🙂

Samotnou naučnou stezku jsme posléze označili spíše za nenaučnou, jelikož značení bylo skoro neviditelné, minuli jsme jen jedno jediné zastavení a trasa stezky byla spíše v duchu „nauč se jít jinudy než po stezce“, jelikož terén byl buď jen blátivý nebo navíc zpestřen o blátivé traktorové koleje. 🙂

Z (ne)naučné stezky jsme posléze odbočili na červenou barvičku, kdy jsme lesem dorazili na rozcestí Kalíšek a odtud se vydali po neznačené lesní asfaltce směrem zpět k výchozímu bodu, kdy jsme zvládli minout sympatické prameniště U Kolomaznice a také i chatovou oblast Pastvisko, kde se mi moc líbily zdejší chatičky, resp. to, že téměř u každé bylo zřízeno nějaké ohniště nebo krb, což mi asociovalo to, že např. v létě tu musí probíhat pěkné grilovačky. Hmm, to by bylo pošušnášníčko jít vždycky od „souseda“ k „sousedovi“ a zkontrolovat, co kde mají dobrého. 🙂

Trikolora ve vinohradu 🙂

Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu je TADY. 

O dnešním nedělním, takřka jarním dni jsme si s páníčky zavýletovali na Brněnsko do okolí obce Hostěnice a taktéž i na část Naučné stezky Hády a údolí Říčky.

Naše putování jsme započali na okraji Hostěnic a po červené turistické jsme začali ťapnožkovat. Cestou jsme minuli zdejší přírodní úkaz Hostěnické propadání a dorazili k Mokerské myslivně. Odtud jsme posléze pokračovali po lesní silnici až jsme se napojili na stezku naučnou. Na ní jsme nejprve procházeli kolem Jelínkova mlýna, kde se mi moc líbilo u zdejší ohrádky s ovečkama, beránkama a panem kozlem, se všemi jsem se chtěla v dobrém kamarádit, ale oni sami skoro všichni na mne raději koukali z bezpečné vzdálenosti, jako bych byla nějaká nebezpečná či co, ale jeden „odvážný“ a zvědavý beránek si mne přišel prozkoumat zcela zblízka, tak jsme se spolu zvládli hezky opusinkovat a seznámit a oba jsme z toho měli radost. Ostatní kolemčučící tvorové na nás tedy koukali jak puci. 🙂
U tohoto Jelínkova mlýna měli také ale i ohrádku s opeřenci jako jsou slepice a nějaké husokachny, takže zde to se mnou bylo „veselejší“, chtěla jsem se k nim aktivně dostat a „popovídat“ si i s nimi, což mi však bylo od páníčků řádně zamezováno – oni vědí moc dobře proč. 🙂

Odtud se pak naše kroky ubíraly dál po stezce, kdy jsme minuli Kaprálovu studánku a podél říčky Říčka, jež se mi velice zamlouvala jsme dorazili až k jeskyni Pekárna. S páníčky jsme se zašli podívat až dovnitř do jejího lůna, kdy jsem tedy vyzkoušela novou funkci ve formě průzkumového bernského jeskynního psa. 🙂

Poté jsme minuli ještě i o Ochozskou jeskyni, do níž se však vstoupit nedalo, jelikož byla plná vytékající vody, tak jsem prozkoumala alespoň jí vytvářený potůček a po cestě jsme dál potkali krásný Rybník pod Hádkem, u nějž bylo tak hezky, že prostě nešlo odolat tomu si u něj nazapózovat. Kousek odtud jsme se následně napojili na červenou turistickou barvičku, abychom nemuseli ťapat po silnici, a kopcovitým a také i lehce bahnitým výstupem jsme se dostali k zajímavé kapli sv. Anny. No pak už to byl kousek od naší čtyřkolové boudičky, s níž jsme se hezky vyvětraní zase rádi shledali. 🙂

U jeskyně Pekárna 🙂

Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu je TADY. 

Ani o dnešní sobotě jsme nechtěli s páníčky zůstat jen tak sedět doma na prdelkách, tak jsme vyrazili na odpočinkový výlet na Karlovarsko nedaleko obce Žlutice na zdejší Naučnou stezku Cesta za pověstí.

Náš výchozí bod se nacházel poblíž zdejší mašinkové zastávky Záhořice, kdy jsme zrovna měli i na osobní setkání s právě projíždějící mašinkou štěstí. Mašinka na sebe řádně houkáním upozorňovala (dle páníčků prý musí), mne to však nijak nerozházelo, jen jsem zvedla hlavu z roští, co se jako kde děje, spatřila jsem mašinku a vesele jsem si čmuchala dál. 🙂

Odtud jsme se následně vydali po stezce do lesa, kde nás hned na začátku překvapily 3 srnky, které nám postupně splašeně přelítli přes cestu a jež mne vydráždily k tomu, že bych s nimi chtěla hrát na honěnou, čemuž však páníčci skutečně nebyli nakloněni, takže po chvilkovém mém žbrblání a tahání na špagátku jsem se zklidnila a mohli jsme zase v poklidu ťapkat. 🙂

Pokračujícím ťapkáním, kdy jsme se tu setkali i s ještě malým popraškem sněhu, jsme dorazili na vyhlídku na vrcholu Vladař, odkud byl akorát výhled do křovin, takže to byla taková vyhlídka-nevyhlídka, ale byl tu hezký klídeček a pohodička a následně jsme minuli i zdejší údajně bezedné jezírko, jenž jsem zkoušela vypít, ale pořád tam ta voda byla, takže asi fakt bude bezedné. 🙂

Posléze nás čekalo ťapkání vskutku rozmanitým terénem a to jak po normální lesní cestě, pak i přes bahenní cestu „vylepšenou“ díky traktorům nebo koníkům, následně byla cesta ve vysoké suché trávě a pak dokonce i po nakypřené hlíně od zdejších divočáků. Takže vskutku typická turistická trasa, díky níž se moje maličkost trochu přetranformovala z bernského salašnického psa na zabahněné skorosalašnické prasátko.:-)

Naštěstí jsem se mohla trochu vylepšit u studánky Pod Vladařem, kde jsem se v první řadě trochu osvěžila a také jsem se seznámila se zdejší krásnou dřevěnou sovou, na níž jsem nejprve koukala jako na vetřelce. 🙂

Pak jsme již ťapkáním přes obec Vladořice, která čítala jen 2 domy, ale za to asi 4 uštěkané vlčáky, a pak po neznačené lesní cestě (nechtělo se nám totiž jít po silnici) dorazili na náš výchozí bod, kde jsme se hezky obahnění rádi zase setkali s naší čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Na vrcholu Vladař 🙂

Fotogalerie z toho karlovarského výletu je TADY.