O dnešní neděli se nám s páníčky nechtělo být jen tak doma, tak jsme s ohledem na můj momentálně potřebný klidovější režim vyrazili na odpočinkový výlet na okraj Českých Budějovic, a to na Naučnou stezku Po hrázi Vrbenských rybníků.

Téměř hned na počátku stezky nás zaujala cedule s požadavkem, abychom my hafani byli na vodítku, s čímž u mne nebyl problém, jelikož bych na něm byla stejně i bez cedule, jelikož nemám momentálně lítat jak jantar, takže musím být pod „špagátovým“ dozorem. No a za chviku jsme přišli na důvod té cedule – ve zdejších rybnících „bydlí“ nespočet zdejších opeřenců, a to zejména kachen, jež samozřejmě musely mít kejhavé připomínky k tomu, že jdeme okolo, takže bez mé přítomnosti na „špagátku“ by bylo velmi „veselo“, jelikož bych jim chtěla ideálně z očí do očí řádně sdělit, co si o nich myslím. 🙂

Ač jsem z počátku byla z těch kachen trochu vyjevená a v transu, za chvilku mne to celkem přešlo – přece nebudu reagovat na každou kejhací kachnu, bych se z toho zbláznila – a hezky jsem si ťapkala po hrázi, čmuchala a kochala se výhledy na mlžné rybníky.

A na konci našeho ťapkání jsme potkali ještě i jedny existence, kterým (kdyby mne páníčci nechali) bych taky pověděla, co si o nich myslím, a to provokatérské kočky, jež si byly očividně dobře vědomy toho, že k nim nemůžu, tak se před námi promenádovaly o sto šest, potvory jedny, a to zvláště jedna z nich, s níž jsem posléze byla i v postavení kdo s koho. 🙂

Rybníková póza 🙂

Fotogalerie z toho českobudějovického výletu je TADY. 

Tak o dnešním sobotním dni jsme si s páníčky udělali jen takovou lehkou krátkou prochajdu nedaleko Kutné Hory u obce Chlístovice okolo zdejší zříceniny Sion a tím jsme jen „čuchli“ na začátek Naučné stezky Cestou husitských hejtmanů.
Dnešní krátkost našeho výletování byla zapříčiněna mým momentálním marodným stavem, kdy prý mám nějaký zánětový fujtabl uvnitř sebe a k tomu ještě fujtabl od klíšťat, takže užívám nějaké divné „granulky“, které vypadají jako granulky, ale jimi nejsou a chutnají divně (resp. nechutnají vůbec), a i díky nim mám být v relativním klidu. Avšak asi po třech dnech polehávání mi značně pookřálo, takže jsem si na prochajdě chtěla ty „prolenošené“ dny vynahradit, takže jsem pobíhala a lítala jak utržená ze řetězu, což páníčci na jednu stranu oceňovali, že je mi očividně líp (ťuk, ťuk), ale na druhou stranu mne zase museli v mé lítavičnosti trochu nedobrovolně omezit z chvilkového volna na můj procházkový „špagátek“, abych se skutečně udržovala v klidu. 🙂

Jinak na místě bylo moc pěkně, hezký lesík, možnost spousty čmuchání, protékající vodička, takže se sem určitě ještě vrátíme na důkladné prozkoumání celé stezky.

S Janem Roháčem z Dubé 🙂

A dokonce i za takto krátkou prochajdu panička stihla udělat i nějakou tu fotodokumentaci, která je dostupná TADY. 

Po včerejším „prodlouženém“ ťapkání jsme tentokrát pro naše ťapkání zvolili trošku odpočinkovější trasu. Za tímto jsme vyrazili na Novohradsko k obci Hojná Voda na zdejší Naučnou stezku Hojná Voda.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce, odkud jsme se po neznačené lesní cestě vydali k samotné stezce naučné. Než jsme k ní však dorazili, měli jsme tak trochu na dálku čest s místními 2 srnkami, které se pásly hned u kraje naší cesty. Naštěstí je spatřila dřív panička než já, takže jsme předešli „veselé“ vsuvce ve stylu trikolora naháněč. 🙂

Naučná stezka posléze vedla také lesem, kdy jsme zde mohli pozorovat skutečně les ponechaný běhu času, přičemž já si zde také hezky zadřevorubcovala i pozjišťovala a zkontrolovala stav zdejších zásob dřeva. Část stezky poté vedla i hned na hranicích naší zemičky a Rakouska, takže jsem zde oprášila svou funkci mezinárodního psa a vyzkoušela, jaké to je v lesním Rakousku v porovnání s námi. Velké rozdíly jsem však nezpozorovala, ale doma je doma. 🙂

Grüss Gott 🙂

 Fotogalerie z tohoto novohradského výletu  je  TADY.

O dnešní sobotě jsme s páníčky vyrazili opět na Liberecko a to poblíž obce Oldřichov v Hájích na zdejší Naučnou stezku Viničná cesta a okolí.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí U Kozy. Jelikož se nám nechtělo jít po naučné stezce jednou tam a poté i zpátky, přizpůsobili jsme si trasu tak, aby to byl náš oblíbený okruh a to tak, že jsme tedy nejprve vyrazili po zelené turistické barvičce, která vedla vesměs jen stále vzhůru do kopce a „potkali“ jsme zde hezky větrné počasí, kdy i díky jemu jsme měli i naše ksichtíky hezky ošlehané od padajícího snížku. Za těchto podmínek a za ťapkání v několika číslech snížku jsme dorazili na vrchol zdejšího vrchu Poledník, kde nebylo nic zajímavého kromě ze země vyčuhujícího vytyčovacího bodu označujícího samotný vrchol. 🙂

Odtud jsme následně dál pokračovali po zelené (tentokrát ale již lehce z kopce) až na rozcestí Bílá kuchyňka. Zde jsem zkontrolovala zde zrovna pauzující a svačící lyžaře a pokračovali jsme pro změnu po modré barvičce, přičemž z prvopočátku to byla cesta ve znamení brodění se sněhem, jelikož zde krom nás, cvoků, nikdo jiný před námi nešel, a posléze šlo o kličkování mezi kluzkými polozasněženými kameny a loužemi roztátého sněhu zpestřenými nánosy mokrého listí. Ale čekalo nás zde i jakési přírodní potěšení ve formě vodopádu nazývanému Malý Bílý Štolpich. Jeho vodičkou jsem se i opodál zvládla občerstvit (musím přece kontrolovat kvalitu vod) a odtud jsme se po chvíli dalšího ťapkání napojili i na samotnou Naučnou stezku Viničná cesta, po níž jsme mířili zpět na náš výchozí bod.

Bohužel tato stezka nebyla nijak obvykle turisticky značená (leda že bychom za neobvyklé „značení“ brali v úvahu četné ptačí budky na okolních stromech), nebyla na ní ani žádná naučná zastavení a jelikož jsme po ní ťapkali již za šera a posléze již i přímo za tmy, nic z dalších jejích možných „tajů“ jsme nezaznamenali. Ale vlastně jednu věc ano a to její velkou zatáčkovitost, kdy jsem za každou zatáčkou vyhlížela, jestli se tam již nenachází naše čtyřkolová boudička, do níž jsem se značně těšila – bylo tomu z toho důvodu, že páníčkové při výběru okruhu si pozapomněli zjistit i jeho délku, která v reálu byla cca 16 kilometrů, takže je očividné, proč jsem se dosti do svého kufrového království těšila. Takže příště to chce, páníčkové, i zjišťovat a měřit, než někam půjdeme, abyste z délky trasy nebyli překvapení. 🙂

Na vrcholu Poledníku 🙂

 Fotogalerie z tohoto libereckého výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme s páníčky vyrazili svou návštěvou poctít Liberecko a to konkrétně nedaleké okolí obce Jeřmanice se zdejší Naučnou stezkou Mojžíšův pramen – Císařský kámen.

Naším výchozím bodem bylo rozcestí Mojžíšův pramen, odkud jsme vyrazili na samotnou naučnou stezku. Trasa vedla celou dobu hezky lesem, chvilku do kopečka, chvilku z kopečka, přičemž jsme si z ní udělali i drobnou odbočku po zelené turistické barvičce na místní rozhlednu Císařský kámen. Já se tady zhostila hlídání všech našich věciček pod rozhlednou a páníčci se vydali vzhůru na její vrchol, aby se pokochali výhledem do kraje. Rozhledna to byla velice pěkná, relativně nová (z roku 2009) a i jiných turistů se zde za tu naší zdejší chvilku vystřídalo dost. 🙂

Kromě rozhledny jsme cestou minuli i krásné vyřezávanky vytvořené z vysokých pařezů, z nichž mne nejvíc padla do oka vyřezánka ve tvaru pana klauna, přičemž jsme se vzájemně i porovnávali, jestli je mezi námi i nějaký rozdíl. 🙂
No také jsme zvládli v lese potkat vlezlého psího kolegu se svými páníčky, který na mne pořád dorážel a myslel si, že mu budu trpět jeho hopsání po mých zádech a prdelce, načež jsem tomu po dosti velké mé trpělivosti razantně řekla ne, ale byl jak tatar, vůbec se nenechal odbýt, až museli zasáhnout jeho páníčci a zklidnit ho na jeho procházkovou šňůru. 🙂

Po absolvování stezky jsme se navrátili opět na náš výchozí bod, kdy jsme se rozhodli vyzkoušet i zdejší gastroturistiku v hospůdce Mojžíšův pramen, kam jsem i dle cedulky hned u vchodu mohla bez problémů i já. Bohužel ale obsluha zde dosti vázla, měla zmatek v tom, kdo již něco objednáno má a nemá a co to vůbec má být, do toho zde byli i značně rozjívené dětičky znuděné z toho, že musí čekat, takže se nám to tu neplánově dosti protáhlo, ale chuťově dle páníčků bylo gastro velice chutné. To celé čekání mne ale dosti zmohlo, že jsem se následně s nadšením vyhoupla do naší čtyřkolové boudičky, kde jsem v klídečku mohla o celém dnešku hezky a podrobně rozjímat. 🙂

Pod rozhlednou Císařský kámen 🙂

 Fotogalerie z tohoto libereckého výletu  je  TADY.

Po hektickém pracovním týdnu páníčků jsme se dnes společně vydali za aktivním odpočinkem a i za sněhem a to do Krkonoš, přičemž jsme zas tak netroškařili a naším cílem se stala přímo hora Sněžka.

Naším výchozím bodem byla Pec pod Sněžkou, odkud jsme si (včetně mne) vyzkoušeli jízdu zdejší novou kabinkovou lanovkou na Růžovou horu. Nějakou lanovkou jsem dosud nijak necestovala, tak jsem z toho byla dosti vyvalená, co to jako je a seděla jsem zde jako přilepená a nešlo se mnou po cestě kamkoliv hnout – měla jsem pocit, že bych z té kabinky mohla vypadnout. 🙂

Z Růžové hory jsme se pak po žluté turistické vydali přímo na Sněžku. První polovina této cesty byla v klídečku v pohodě takřka po rovné upravené cestě, ale pak to přišlo a to výstup do krpálu přímo na vrchol. Za normálních okolností by to nebylo až tak náročné, ale nyní zde byla krásně do kluzka ušlapaná cesta, takže výstup byla pěkná makačka, jelikož to parádně podkluzovalo a pes i člověk měl pocit, že je stále na stejném místě. Takže nahoru na Sněžku jsme doťapkali celkem uťapkaní, dali si zde pauzing, pokochali se, co se zde změnilo/nezměnilo od naší poslední návštěvy v 11/2014 a chystali jsme se jít zpátky tou samou cestou, ale následně jsme to zavrhli – klouzalo to jako ďas, že se opravdu dolů jít nedalo (ledaže bychom si dobrovolně chtěli pořídit nějaký úraz, což jsme skutečně nechtěli), takže jsme si na částečnou pomoc vzali zase lanovku a to zpátky na Růžovou horu. Zdejšímu panu pokladnímu jsem se dokonce i nějak asi zalíbila, jelikož sám od sebe nám sdělil, že já budu moci lanovkovat zdarma (jinak se pejsci normálně platí) – takže jsem si zažila, jaké to je být protekční trikolorou. 🙂
Moje dnešní druhá lanovková cesta již byla v pohodě, jako bych jí podstupovala každý den, kochala jsem se hezkými výhledy a dokonce se i v kabince zvládla lehově rozvalit jako by to byla moje boudička. 🙂

Z Růžové hory jsme pak ťapkali po žluté turistické až na Růžohorky, kde jsme zvládli ve zdejší útulné Děčínské chatě i drobnou gastroturistiku a kde já dokázala být nenápadně a neslyšně hezky pod stolem, že kdo o mne nevěděl, nemohl si mne ani všimnout (leda by šel okolo s něčím mňamózním). 🙂
Z Růžohorek jsme pak pokračovali po zelené turistické (zpočátku za šera a pak již za polotmy) zpátky do Pece pod Sněžkou a nutno poznamenat, že ač to byla cesta z kopce, byla opět celkem náročná a několikrát i u páníčků (tedy spíše u paničky) tlamopádová i zadkopádová – byla totiž opět hezky sněhově ušlapaná do kluzka a průběžně i „obohacena“  o ledové úseky. Takže bylo skutečně veselo. 🙂

Suma sumárum řečeno, ač jsme neuťapkali až takovou vzdálenost co jindy, náročností výstupu i sestupu bychom to zrovnovážnili a já bych k tomu přidala i své inovativní lanovkové zážitky. Takže z pochopitelných důvodů jsem následně v naší plechové boudičce měla o čem řádně rozjímat. 🙂

P.S. Prý se říká „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, ale o horách se nic takového snad neříká (na Sněžce jsem již byla nyní podruhé, o mém sněžkovém poprvé podrobněji tady) a i kdyby o tom chtěl někdo špekulovat, tak to vskutku nebylo nastejno, tentokrát jsme vycházeli vzhůru z naší zemičky a v tom listopadu 2014 od polských sousedů. Takže tak. 🙂

S paničkou na Sněžce 🙂

 Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme za výletováním vyrazili na jih Moravy k obci Radostice na Naučnou stezku Bučín.

Stezka vedla sama o sobě po asfaltce mezi lesy, kdy já využívala zejména pochodovou pozici v lese, ale jelikož stezka nebyla nijak okružní (vedla v zásadě z bodu A do bodu B), vytvořili jsme si jakýsi svůj okruh sami, a to že nejdřív jsme ťapkali po stezce naučné až k rozcestí Kopaniny, odtud pak po červené barvičce jakoby zpátky, pak jsme se z ní odklonili neznačeně na stezku naučnou a z ní se následně absolvováním výstupu do pěkného krpálu napojili na žlutou barvičku. Takže vskutku takový „barevný“ okruh neokruh. 🙂

Jednalo se o hezké poťapkání, kdy:

• jsme několikrát míjeli tekoucí vodičku z lesů, což mi bylo velmi sympatické jak pro vnitřní i vnější vyzkoušení,
•  jsme potkali i jiné turisty se smečkou asi 5 hafanů, které jsem velice zajímala, ale oni mne až tak moc ne (ke každému z nich mi stačilo jedno čuchnutí a šmitec),
•  jsem si zvládla pořídit průběžně několik klacíkových kamarádů a úspěšně si zkoušela funkci trikolorní dřevorubkyně,
•  jsem zvládla objevit jednu hezkou studánku (Svatoplukovu studánku) a páníčkům jsme názorně ukázala, jak se z ní má správně bumbat. 🙂

Jediným minusem dnešního putování (tedy pro mne) bylo dnešní celkem teplé počasí, jelikož jsem se na zimu vybavila kvalitním kožíškem a jsem teď docela zmatená z toho, jak s ním mám nyní nakládat (jestli ho již začít sundavat nebo si ho ještě pošetřit). V únoru snad normálně bývá ještě zima ne? 🙂

S kamarádem klacíkem 🙂

 Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu  je  TADY.

O dnešní sobotě se cílem našeho výletování staly Krkonoše a to konkrétně okolí obce Horní Malá Úpa s horskou chatou Jelenka.

Naše ťapkání jsme započali v Horní Malé Úpě u zdejší Pomezní boudy a po modré turistické jsme vydali vzhůru do kopce. Zajímavostí bylo, že přesně touto cestou tu prochází česko-polská státní hranice, takže můj pohyb byl zde mezinárodní, jelikož jsem chvíli ťapkala na straně naší domoviny a chvíli zase u sousedů Poláků. 🙂

Cestou jsme minuli vrchol Čelo se Skalním stolem, z nějž byl parádní výhled do polského kraje, a přešli jsme i vrchol Tabule, z nějž byl parádní výhled pro změnu na horu Sněžku a zároveň i na vysílač Ještěd. Na obou místech jsme se však potýkali s pořádnými poryvy větru, takže jsme všichni museli sebe řádně vyvažovat, aby nás to někam neodneslo. 🙂

No a následně jsme po minutí přírodního hraničního přechod Soví sedlo dorazili k našemu cíli a to horské chatě Jelenka, u níž jsem musela podrobně prozkoumat zdejšího maskota a to dřevěného ležícího jelena v životní velikosti. A jelikož jsme byli řádně vyfoukaní, rozhodli jsme se, že bychom si v chatě udělali i gastroturistiku. V Jelence jsem jako čtyřhohý host byla vítána a tohoto povolení jsem si řádně vážila, jelikož jsem se chovala slušně, nenápadně, ale přitom pozorně tak, abych vše, co se kde šustne, mohla zaregistrovat. Prostě trikolorní gastropes. 🙂
Na chatě jsem od páníčků dostala ke koštu i zdejší krkonošské kyselo, které jsem hodnotila velmi dobře chuťově, ale množstvím pro mne silně nedostatečně. 🙂

Z Jelenky jsem se pak vyrazili podívat k nedalekému Emminu pramenu, který však asi vyschl či co, jelikož na jeho místě jsme nalezli jen nic neříkající betonový sloupek. No nic. Následně jsme se již vydali po žluté turistické hezky lesem a z kopce do kopce zpátky do Horní Malé Úpy, kde jsem ještě před naším odjezdem stihla svou přítomností zaujmout jednu mladou rodinku, takže jsem si tak „pořídila“ chvilkové drbací člověky. 🙂

S výhledem na Sněžku 🙂

 Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu  je  TADY.

Tentokrát jsme s páníčky vyrazili za výletem nedaleko jihomoravské metropole Brna a to konkrétně do okolí obce Babice nad Svitavou na zdejší turistické „barvičky“ a také i na Alexandrovu rozhlednu.

Naše ťapkání jsme započali za okraji Babic, kdy jsme odtud dali po neznačené lesní cestě, u níž jsme měli natrefit na Pomník 10 let ČSR, ale bohužel na místě jsme místo nějakého klasického pomníku nalezli jen několik nic neříkajících kamenů obrostlých mechem. Pak jsme tedy pokračovali dál, až jsme se napojili na modrou turistickou a tudy hezky lesy a lesíky až k místní moravskokrasové jeskyni Nad Švýcárnou, jíž jsem si musela hezky prohlédnout a také vyzkoušet, jaké by to bylo býti její vstupní vrátnou. 🙂

Posléze jsme dorazili k rozcestí U Sedmi dubů, odkud jsme se vydali na takové „červené“ kolečko, na němž jsme minuli veliký Památník lesníků, také Slučí studánku, z níž jsem se zvládla jak občerstvit, tak i si umýt ťapičky, a též jsme si „střihli“ i kousek pochodu obcí Adamov, kde však kromě paneláků nic extra nebylo. 🙂

Po této červené jsme se navrátili opět k „Sedmi dubům“ a tentokráte jsme se od nich vydali po zelené barvičce vstříc Alexandrově rozhledně. Po výšlapu pěkně bahnitého krpálu jsme ji mohli obdivovat v celé její kráse, přičemž páníčci se zašli podívat i přímo z jejího vršku do kraje (pro mne by to opravdu nebylo, já na páníčky vzorně počkala pod rozhlednou) a prý to tam bylo moc hezký. 🙂

A z rozhledny jsme pak již po zelené barvičce docupitali zpátky k našemu plechového čtyřkolovému přibližovadlu. 🙂

P.S. Musím se vám přiznat ještě i k jedné věci a to, že dnes to se mnou páníčci neměli několikrát až tak jednoduché, jelikož se mi párkrát přihodilo nějaké náhlé „zatmění mysli a sluchu“, kdy jsem si jen tak z cesty odbočila tam, kam jsem chtěla já (a dle páníčků to bylo buď k nějakému humusu či bordelu), takže jsem si zvládla vykoledovat několikrát sekec mazec, čímž se opravdu není moc co chlubit a pro příště se budu snažit „sekat latinu“ o dost víc. 🙂

Pod Alexandrovou rozhlednou 🙂

 Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu  je  TADY.

O dnešní sobotě jsme zase po nějaké době zamířili opětovně na „naší“ Šumavu a tentokráte k obci Železná Ruda, kde se naším cílem stal výstup na vrchol pancíř i se stejnojmennou rozhlednou.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Gerlova Huť, odkud jsme původně chtěli pochodovat přes Naučnou stezku Sklářskou, což jsme zkusili, ale po chvilce vzdali, jelikož tato trasa byla upravena hlavně pro lyžarské běžkaře (jichž tu bylo požehnaně) a mimo tyto stopy jsme se řádně zapadávali do sněhu, že se opravdu nedalo pořádně ťapat. Tak jsme nechtěli běžkařům tu jejich trasu ničit, vrátili se na náš výchozí bod a naše ťapkání jsme tedy započali napodruhé a tentokrát po žluté turistické. Tou jsme se dostali k Prameništi Řezné a odtud jsme se „chytli“ kousek po Naučné stezce Sklářské, došli jsme k hotelu na Hofmankách a tedy i dolní stanici zdejší lanovky a po modré turistické jsme se vydali podél lanovky vzhůru na vrchol Pancíř. Po celé cestě jsem si zvládla kamarádsky pokecat s dalšími 3 psími horskými turisty a za paniččiny asistence se vyhnout nespočtu zdejších běžkařů, přičemž jsem si taky několikrát vyzkoušela své „běžkování“ ve stopě, ale nic zvláštního jsem na tom neshledala. 🙂

Na vrcholu Pancíř jsme si nejprve naplánovali, že se páníčkové zajdou podívat na zdejší rozhlednu, jelikož to v okolí vypadalo, že výhledy by mohly být dost povedené, ovšem páníčkům plán skrečovala strohá informace hned u vchodu s konstatováním: „Rozhledna zavřena“. Tak jsme místo toho zauvažovali o společné gastroturistice ve zdejší hospůdce pod rozhlednou, kde jsem však jako psí stvoření nebyla uvnitř vítána, bylo nám nabídnuta jen možnost pobýt na venkovní terase bez zastřešení, zavětrování a bez obsluhy. Takže náš gastronomický plán byl také zhatěn, páníčci se tedy odtud občerstvili jen kafíčkem s sebou. Posléze jsme uvažovali, že sestup z vrcholu bychom vzali jinou cestou než nahoru, ale ani to nám tak nějak nevyšlo, krom této cesty nebyla totiž jiná turistická cesta vyšlapaná nebo upravená, takže by to znamenalo velké boření se do sněhu, na což jsme chuť zrovna neměli. Takže pro cestu zpět na náš výchozí bod jsme zvolili stejnou trasu – aspoň už jsme na ní věděli, co a kde můžeme čekat. 🙂

Takže suma sumárum, ač jsme se dnes na výletě setkali s několika nedokonalostmi, náladu nám to určitě nezkazilo a výlet můžeme všichni hodnotit jako hezky vyvedený. 🙂

Na vrcholu Pancíř 🙂

 Fotogalerie z tohoto železnorudského výletu  je  TADY.