O dnešní neděli jsme za cíl naší cesty zvolili zase Jihlavsko, přičemž tentokrát to bylo u obce Cejle a to Přírodní park Čeřínek a Naučná stezka Čertův hrádek.

Naším výchozím bodem se stala turistická chata Čeřínek, od níž jsme ťapkali po modré turistické čeřínkovským přírodním parkem až do Dolní Hutě, kde jsme se napojili na červenou barvičku a vydali se po Naučné stezce Čertův hrádek vstříc jemu. Bohužel však 400m od jeho dosažení jsme potkali rojnici asi 30 myslivců, kteří nás požádali, abychom na Čertův hrádek nechodili, že tam v té lokalitě jsou divocí pašíci a oni jdou na ně, tak aby se nepřihodilo nějaké neštěstí. Tak jsme se holt otočili a po červené turistické se vrátili zpět do Dolní Hutě. Odtud jsme se dál drželi červené barvičky a po chvíli si udělali pozorovací odbočku ke zdejší sjezdovce Čeřínek, kde se páníčci oteplili čajíkem a já si zde prohlédla, co to jsou lyžaři a též jsem zhlédla i originální paní sněhulákovou. 🙂

Pak jsme pokračovali dál po červené zpátky k turistické chatě Čeřínek, jíž jsme následně také navštívili a i já měla vstup povolen, takže jsem si mohla procvičit zase i gastroturistiku. V hospůdce bylo velice příjemně, jak co se obsluhy týče, tak i atmosféry – byl zde zrovna nějaký pán harmonikář a krásně mu to hrálo – dokonce i na mou počest nám zahrál jakousi písničku (pro páníčky neznámou) Já a můj pes, což nás velmi potěšilo i pobavilo, a z té hospůdky se nám pomalu ani nechtělo odcházet. 🙂

S panem sněhulákem 🙂

 Fotogalerie z tohoto čeřínkovského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme se za hezkého chumelení vydali na naplánovaný turistický výlet k Děčínu, avšak náš původní plán jsme museli upravit (v jednu chvíli to dokonce vypadalo na to, že po příjezdu do Děčína to zase hned otočíme a pojedeme zpátky domů). Naše výletové potíže by se daly shrnout asi následovně:

• s tím, že to bude cestou klouzat a budeme muset jet pomaleji, jsme počítali. Vybrali jsme si však „štěstí“ na dálnicích, kdy jsme potkali synchronní sypače v obou pruzích našeho směru, kteří takto v provozu tvořili jakýsi špunt, takže jsme v zásadě popojížděli v dálniční koloně (nutno ale říct, že dělali určitě záslužnou práci, dle páníčka se za nimi jelo celkem dobře). Takže suma sumárum jsme do Děčína dorazili asi o 1,5 h déle než jsme i s klasickým „klouzáním“ plánovali.
• když už jsme do Děčína k našemu plánovanému místu dorazili, shledali jsme se zde se „studenou sprchou“ s nemožností kdekoliv vhodně zaparkovat (všude byly buď závěje nebo odklizené vjezdy u domečků). Takže další čas zbytečně strávený hledáním.
• do toho byli páníčci nuceni řešit jeden náhlý pracovní problém s nějakým internetospojem a už to vypadalo, že náš výlet bude spočívat jen v příjezdu do Děčína a jeho zase rychlém opuštění a vrácení se zpět domů. Ale jelikož jsou páníčci šikovní, povedlo se vyřešit tak, že jsme mohli zůstat na místě.

Takže na původní turistický plán nám čas do setmění již najisto nevycházel, takže jsme museli vymyslet alternativu (když už jsme do Děčína dorazili, tak tu musíme něco podniknout). Zvolili jsme tedy pro naší procházku Naučnou stezku Kaňon Labe s výstupem na Stoličnou horu a následně ťapkání sněhem po červené a naučné turistické, kdy jsme minuli zajímavou vyhlídku Labská stráž a potkali se zde se sympatickým teriérovým kamarádem, jenž si bláhově myslel, že s ním budu závodit v běhu (tudle nudle), a posléze jsme se po zelené turistické již za tmy vydali zpět na náš výchozí bod s naší čtyřkolovou „boudičkou“. Nutno poznamenat, že já ťapkala jako oranžová světluška – páníčci mne totiž ozdobili blikacím oranžovým obojkem, abych prý byla vidět či co (nechápu, jako bych snad byla přehlédnutelná). 🙂

Na Stoličné hoře nad Děčínem 🙂

 Fotogalerie z tohoto děčínského výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme svou výletovou návštěvou poctili tentokrát jih Čech u Vimperka a to konkrétně okolí obce Pravětín se svou Lesnickou naučnou stezkou.

Na náš vandr jsme pěškobusně vyrazili kousek za obcí Pravětín, kde jsme se drželi červené turistické a nutno poznamenat, že asi jiní cvoci než my v tom sněhovém nadělení tudy nikam nevyrazili,jelikož jsme si cestu museli sněhem hezky prošlapávat komplet sami a že místy toho sněhu bylo poměrně dost. Posléze jsme se takovou naší polní zkratkou napojili na Lesnickou naučnou stezku, přičemž cestou jsme minuli oplocenou oboru s parožnatci, jež mne na dálku svým pachem celkem zajímali, ale dle paničky naštěstí zůstalo jen u pachového zájmu a nikam jsem se nehnala stopovat. 🙂

Z naučné stezky jsme pak odbočili na neznačenou, ale naštěstí průchozí cestu, která nás dovedla uprostřed zasněženého lesa nečekaně k civilizaci ve formě hezké hájovny Veselka a odtud jsme po červené turistické pokračovali k našemu výchozí bodu s „boudičkou“. Než jsme však dorazili k cíli, zvládla jsem si vyzkoušet také to, jaké to je cítit se jako zahrabaná trikolora (naštěstí jen ve sněhu a dojem fakt nic moc) a taky jsme si lehce „pokecali“ s 2 kamarádskými a umazlenými koníky v lokalitě Veselka – jak bylo vidno, docela jsem se jim zamlouvala. 🙂

Sněhová kontrolorka 🙂

 Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu  je  TADY.

Dnes jsme si s páníčky zavýletovali opět na Jihlavsko, ale tentokrát k obci Janštejn, kde se naším hlavním cílem stal vrch Javořice.

Naši trasu jsme započali u skláren Janštejn, ťapkali kousek po Naučné stezce Otokara Březiny, z níž jsme posléze odbočili na žlutou turistickou, kde jsme minuli Studánku Páně, z níž jsem se prostě nemohla nenabumbat, a pak již po zelené přímo na vrchol Javořice. Zde jsem jako správný telekomunikační pes musela řádně zkontrolovat zdejší velký anténový vysílač, jestli je všechno v cajku, a zdokumentovat zde svojí „kontrolní“ přítomnost. Z vrcholu jsme pak cupitali dolů po zelené barvičce, až jsme se napojili zase na Naučnou stezku Otakara Březiny, na níž bylo zajímavé, že v celé její délce na ní nebylo žádné naučné zastavení, aby se páníčci něčemu přiučili (ale aspoň nebudou přechytralí). A hezky vymrzlí a uťapaní jsme takto dorazili zpátky ke sklárně s vidinou zahřátí se v našem plechovém mazlíkovi. 🙂

Telekomunikační pes na Javořici 🙂

 Fotogalerie od Javořice  je  TADY.

Dnes jsme za vandrem vyrazili směr Jihlavsko k obci Třešť na zdejší Naučnou stezku Špičák.

Na trasu jsme vyrazili po naučné stezce z kraje obce a chvilkami jsme míjeli i souběžnou Naučnou stezku Podivuhodná setkání E. Sternbachové. Ťapkali jsme si hezky mezi loukami, poli a lesíky kolem hájovny Třešť až na vrchol Špičák, kde bylo „zajímavé“ to, že tam vesměs nic bylo, tak jsem to tam chvilkově ozdobila aspoň já a lehce zde svou přítomnosti vyplašila místního radioamatéra, který se bál, že mu jdu asi sníst svačinu nebo všechny ty jeho „hračky“. 🙂

Z vrcholu Špičáku jsme to pak vzali po modré turistické zpátky k hájovně a pak vzhůru k naší čtyřkolové boudičce, do níž jsme všichni hezky vymrzlí s radostí zahučeli. 🙂

Kládová vzpěračka 🙂

 Fotogalerie z toho třešťského výletu  je  TADY.

Tentokrát jsme si s páníčky zavýletovali nedaleko od nás a to na Táborsko k obci Dražičky, kde jsme si udělali opět vlastní „barevné kolečko“.

Naším výchozím bodem byl okraj obce Dražičky, odkud jsme po žluté turistické doťapkali ke zřícenině hradu Příběnice, kde jsem si procvičila funkci trikolorní hradní paní ( a že mi to šlo) a poté po červené turistické jsme se vydali podél řeky Lužnice, v níž jsem stále vyhlížela kachnovité opeřence, a také jsem zde musela překonat divnou lávku „nalepenou“ hned u skály – obvykle to dávám levou zadní (a i tou pravou), ale zde byly při sestupu poměrně vysoké drátově děravé schody, takže jsem spíš než chůzi ze schodů chtěla volit lezení po skalách, takže panička mne musela celkem i trošku násilně donutit. A to bylo radosti po překonání tohoto „nebezpečí“. 🙂

Cestou jsme se pokochali i Matoušovským mlýnem a po zelené jsme následně stoupali vzhůru k obci Dražičky, přes níž jsem si udělala také socializační poznávačku (abych si prý nemyslela, že zapomenu, jak se chovat i v civilizaci) a pak jsme se hezky uťapkaní a vyvětraní rádi shledali s naší čtyřkolovou „boudičkou“. 🙂

Hradní paní na Příběnicích 🙂

 Fotogalerie z toho táborského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si zavýletovali do Brd k obci Malý Chlumec u Dobříše, kde jsme si vytvořili vlastní „barevný“ pochodový okruh.

Naším výchozím bodem byla autobusová zastávka u hlavní silnice, odkud jsme zamířili kousek po Naučné stezce Dobří(š) v poznání, pak jsme si poťapkali po čevené a zelené turistické, kde se hzky ťapkalo, ale nebylo tu nic, co by stále nějak extra za zmínku a poté jsem se trochu socializovala i po obci Malý Chlumec (abych to nezapomněla) a pak jsme se lesem po neznačené, žluté a červené cestě dostali až k našemu cíli a to vrcholu Studený vrch se svojí rozhlednou. Rozhledna však byla zavřená, ale zas tak nám to nevadilo, jelikož stejně by nebylo do dáli nic vidět. Nutno konstatovat, že na Studeném vrchu bylo fakt celkem studeně, tak jsme se zde až tak moc nezdržovali a po červené jsme doťapkali zpět na autobusovou zastávku a to již i za hezkého šera. 🙂

Na Studeném vrchu 🙂

 Fotogalerie z toho brdského výletu  je  TADY.

Pro první letošní novoroční výlet jsme dnes zvolili naší oblíbenou Šumavu u obce Krasetín a s tím spojený výšlap na horu Kleť a i poťapkání si po Naučné stezce okolo Kletě.

Naše putování jsme započali u spodní stanice lanovky a ťapkali jsme vzhůru právě pod touto lanovkou (stejně jako i řádně početný stav jiných turistů). Nutno poznamenat, že výšlap to byl opět náročný na mozkové buňky mé trikolorní hlavičky, jelikož se ťapkalo do kopce mezi kameny, takže jsem musela řádně přemýšlet, kam se svými pacičkami naložím, abych si nenaběhla k nějakému zapadnutí či uklouznutí, což by zde nebyl velký problém, jelikož mezikamenové cestičky byli hezky uklouzaně vyšlapané. 🙂

Po absolvování asi poloviny trasy pod lanovkou jsme si po modré turistické a následně po žluté turistické jen tak odbočili nakouknout prozatím jen na část zdejší naučné stezky, přičemž posléze jsme se opět doťapkali zpátky pod lanovku a vrhli se zase mezi kameny vzhůru na vrchol. Zajímavé pro mne bylo po cestě zjištění, že daná lanovka se dokáže také hýbat (většinu času stála), takže když ji pustili, chvilku mi trvalo než jsem pochopila, co mají ty ve vzduchu jezdící židličky (a občas dokonce i s lidičkama) znamenat. 🙂

Výšlap vzhůru jsme zvládli parádně a jako odměnu jsme si zde (včetně mne) udělali i gastroturistiku v hospůdce na vrcholu Kleťi. Vstup jsem sem měla povolený i já, chovala jsem se zde velmi slušně, přičemž za chvilku nás zde vevnitř byly celkově 4 kusy pejsků, ale vše bylo v klídečku a pohodičce. Ochutnala jsem zde s páníčky mňamózní kleťský punč s rozinkami, brusinkami, mandlemi a lískovými oříšky, pořídili jsme si tady kleťskou „medaili“ (rozuměj turistickou známku) a po tomto pauzingu jsme se vydali dál na ťapkání a to po zbytku naučné stezky, která vedla po lesních cestách kolem anténového vysílače v mlze (který zajímal hlavně páníčka) a také i pramene Chlumeckého potoka (který zajímal zejména mne). 🙂

A jelikož se nám u žluto-zeleno-modrého rozcestí zejména z důvodů již pěkného šera a do toho i mlhy nechtělo scházet dolů na parkoviště zase mezi kameny pod lanovkou (jelikož i za světla byla cesta tudy zajímavá), k naší čtyřkolové boudičce jsme doťapkali sice takovou okružní cestou po zelené turistické, ale nemuseli jsme se zase bát, že někam zahučíme. Bohatě nám stačilo naše hezké omrznutí a vymrznutí.

A i tentokrát jsme při naší zpáteční cestě „hráli“ naši „hru“ se sčítáním viditelně ozdobených nebo svítících stromečků (abychom se při cestě domů nenudili) a od Kleti až k nám jsme jich zaznamenali 138 kousků, přičemž toto bylo naše poslední letošní sčítání a těšíme se zase na to další. 🙂

P.S. No a tímto jsem se ještě rozvzpomněla, že jsem vám zapomněla sdělit, že při našem předchozím výletu na Trojmezí ( pro ozřejmění tady ) jsme stromečky sčítali též a to jsme zaznamenali náš celkově nejvyšší rekord asi za všechna sčítání, a to 303 kousků od českých hranic až k nám domů. Málem jsme si při tom vykroutili hlavičky, aby jsme žádný stromeček nepřehlédli. 🙂

Na vrcholu Kleť 🙂

 Fotogalerie z toho putování na Kleť  je  TADY.

Dnešního dne jsme se rozhodli, že naplníme naše březnové předsevzetí, kdy se nám tehdy na šumavské Trojmezí (neboli setkání hranic 3 států zároveň a to České republiky, Rakouska a Německa) nepodařilo dorazit (podrobněji zde) s tím, že milé Trojmezí pokoříme v tomto roce a proč ne právě zrovna dnes. 🙂
Náš výchozí bod byl stejně jako v březnu na rakouské straně Šumavy nedaleko vísky Oberschwarzenberg. Odtud jsme se vydali po hezky kamenitých cestách a cestičkách vzhůru, což bylo docela namáhavé, i když ne až tak moc fyzicky, nýbrž spíš pro mojí tříbarevnou hlavu, jelikož jsem při tomto musela řádně přemýšlet kudy, kam a jak budu ťapat, abych někam nezapadla jak trikolorní vlastenka, nebo někam nesklouzla apod. 🙂

Výstup vzhůru jsme zvládli za krásného počasí a parádních výhledů velmi dobře, přičemž na samotném Trojmezí bylo jiných turistů celkem požehnaně, takže se zde pomalu musela stát fronta na vyfocení se s hraničním mezníkem. A jak už to tak bývá, tak objektem focení jsem byla u páníčků já, čímž jsem u několika člověků vzbudila úsměv na tváři, když mne páníččci zvěčňovali na všech třech hraničních stranách mezníku. 🙂

A jelikož se nám nechtělo jít tou stejnou cestou dolů, vrhli jsme se ještě na výstup na nedaleký Plechý (nejvyšší horu Šumavy), kde bylo pořádně větrno, že jsem musela pořádně vyvažovat svou rovnováhu, aby mne to někam neodneslo. Zde jsme se chvíli pokochali krajem, dali si na chvilku pauzing a vydali se turistikově dál nějakými šumavskými cestami a cestičkami směrem k naší čtyřkolové boudičce.

Byli jsme velice rádi, že jsme to Trojmezí pokořili (přece nejsme žádná másla) a přišli jsme zde na to, proč se nám nám naše březnové putování zde nezdařilo – příčinou bylo pro nás zvláštní turistické značení hlavně na plochých kamenech, které v nánosu či návanu sněhu nemůže být patrné. Rakušané asi nepředpokládají, že nějací blázni tudy budou turistikovat v zimě, takže značky nejsou v tuto dobu viditelně zapotřebí. 🙂

A jelikož jsme si v Rakousku hezky užili chvilku času, neodolali jsme strávit chvíli i v Německu (aspoň na naší zpáteční cestě domů; nebudeme přece jezdit tou samou zpátky), tak jsme na chvíli nakoukli i tam, ale jak je známé a pravdivé, všude dobře, doma nejlépe. 🙂

Přesně na Trojmezí 🙂

 Fotogalerie z tohoto trojmezného výletu  je  TADY.