Dnes jsme se již počtvrté zúčastnili super akce a to Vánočního výstupu (nejen) berňáků na horu Blaník. Setkali jsme se zde s naší „rodinkou“ kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna včetně holek stafordek (co se týče čtyřnožců, čítali jsme 13 kousků), což bylo velice příjemné, vzájemně jsme si udělali hezkou procházku a probrali vše možné a nemožné, co se změnilo od našeho posledního setkání. 🙂
Na výstupu se sešlo celkově 82 pejsků (nejvíce berňáčků) a jako každoročně se zde vybírali korunky na Berňáčky v nouzi, kdy se původně podařilo vybrat 6 498 Kč, přičemž panička nemá ráda nezakulacené částky, takže doběhla doplnit ještě ty 2 korunky, aby byl výtěžek krásných 6 500 Kč. 🙂
Jinak sestup dolů jsme s našimi přáteli zvolili odlišný od toho, kudy jsme šli nahoru, a to nejprve po červené a pak po hranicích přírodní rezervace Blaník kolem Blanické studánky. Já si na té trase zvládla „pořídit“ i takové malé chlupaté „klíště“ ve formě jorkšírka Maxíka, který mi stále vyznával své city a kam jsem se hnula, tam byl u mne nebo na mne. 🙂

Moc všem přátelům děkujeme za hezky strávenou část „Štěpána“, všem přejeme vše dobré v novém roce a těšíme se v něm zase na nějaké společné setkání.

Naše „rodinka“ v celé své kráse 🙂

Drobná fotogalerie z Blaníku  je  TADY.

Dnes jsme si s páníčky vyrazili po vánočním lenošení zase zavýletovat, přičemž tentokrát jsme zvolili lokalitu Brdy kousek od Mníšku pod Brdy s vlastním „barevným“ okruhem okolo vrchu Babka.

Naše putování jsme započali na zelené turistické poblíž hlavní silnice, přičemž za chvilku jsme již byli ponořeni hezky v lese, kde byl klídeček, pohodička a dorazili jsme tudy do poutní lokality Skalka, kde jsme si prohlédli tamní křížovou cestu i budovu poustevny, ale nejzajímavější zde byla otevřená občerstvovna, kde jsme si s páníčky ochutnali zdejší svařák a já zde dostala dáreček ve formě 1 buřtíku a 1 rohlíku (jiní lidičkové si tam buřty i opékali na ohni, mne to stačilo na syrovo). Abych však obojí do sebe nevsoukala fofrem jako husa, panička mi z těchto 2 věcí udělala 2 chody a to nejprve rohlíko-buřto sendvič a pak i buřtové jednohubky. Obojí bylo moc povedené, moc dobré, ale mohlo toho být samozřejmě víc. 🙂

Ze Skalky jsme to následně poťapkali po červené k Červenému kříži, následně po žluté a pak i modré kolem Jezírka a studánky Landovka, jež vypadala spíš jak psí bouda nad lesním potůčkem. K samotnému skalnímu útvaru Babka jsme nakonec nešli (hlavně z důvodu rozbahněného terénu – mne by to teda nevadilo, ale páníčci docela brblali), tak jsme pokračovali k rozcestníku Pod Strážným a odtud po zelené vstříc k naší čtyřkolové boudičce, s níž jsme se velmi rádi hezky uťapkaní setkali a já se fofrem chopila své „hlídací“ funkce. 🙂

U křížové cesty 🙂

Fotogalerie z tohoto brdského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme se s páníčky rozhodli zažehnat předvánoční shon na vandru na Berounsko u obce Hudlice na zdejší Naučné stezce Okolo Krušné hory. Stezku jsme započali u rozcestníku Na Církvi a vydali jsme se hezky lesem po její trase. Jednalo se o velice hezké klídečkové ťapkání, kdy jsem si zvládla vyšplhat na zdejší Pyramidu, zkusila si udělat jako štamgast na jednom odpočívedle objednávku u vrchního (žádný vrchní ale nedorazil) a potrénovala jsem si i stromolezení. Cestou jsme potkali i několik bezejmenných studánek, jež jsem musela jako správná kontrolorka jakostně pohodnotit s tím, že uspěly všechny na jedničku. 🙂
Při našem putování jsme taktéž zvažovali, že bychom se zašli podívat až na vršek Krušné hory k rozhledně Máminka, ale toto jsme si nakonec rozmysleli, jelikož byla i jen ve výhledech ze země mlha hustá, že by se dala krájet, takže by beztak bylo vidět velké nic. 🙂

Našla jsem klacíček 🙂

Na cestě zpátky domů páníčci ještě zabrzdili na nějakém divném, velkém, hlučném parkovišti, kde pořád jezdila a parkovala i jiná auta a stále člověci jezdili s nějakými průhlednými kovovými taškami (rozuměj: nákupními vozíky) nacpanými tak, že při troše fantazie to vypadalo jako hora Říp, s tím, že tam potřebují něco pořídit, takže jsem jako správná ostraha zalehla k té správné „hlídací“ pozici a na páníčky v poklidu počkala. Za to jak jsem byla hodná, jsem si od páníčků vysloužila i dáreček (prý u příležitosti letošní poslední adventní neděle) ve formě krásně voňavého buřtíka a rohlíčku. Byli fakt parádní, ale nenávratně ve mne zmizeli nějak zvlášť rychle. 🙂

Adventní dáreček 🙂

Fotogalerie z tohoto berounského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si s páníčky zavýletovali na Moravu, jelikož zde opět bylo potřeba řešit nějakou pracovní záležitost s dopravou nějakého serveru (který si již páníčci nedovolili chtít nacpat ke mne do mého kufrového království, tam se prostě vejdu jenom já), takže jsme spojili opět pracovní potřebu s tou výletovou. 🙂

K výletování jsme zvolili jižní okraj Břeclavi s Naučnou stezkou Pohansko. První část našeho putování byla v rámci obory Soutok, kdy hned při vstupu jsem byla nedobrovolně zastavena antizdrhacím opatřením pro lesní zvířátka. Jednalo se o vstup přes železné trubky s mezerami mezi sebou a s jámou pod nimi, načež jsem jako správný trikolorní plašan nejprve šla a až pak přemýšlela, takže jsem skončila na břiše ležící na těch trubkách se všema nožkama v mezerách a ve vzduchu. Zkrátka pravá zapadlá trikolora. Vůbec jsem nechápala, jak je to možné, že mi nic k vysvobození nepomáhá, nohama hýbu jak divá a furt nic, načež mne z tohoto „týracího mechanismu“ vysvobodili páníčkové ve stylu vysvobozování pytle cementu, to znamená ve dvou, jeden mne chytl pod předními packami, druhý mne podebral u pacek zadních a vytáhli mne jak řepu ven a už jsem konečně mohla zase běhat. 🙂

Po stezce jsme došli k zámečku Pohansko a taktéž i do lokality Staroslovanské hradiště Pohansko, kde jsem prozkoumala imitaci staroslovanského obydlí a následovali jsme do části Muzea lehkého opevnění, kde měli poblíž velice zábavný a zajímavý rybník (zajímal mne o dost víc než nějaký bunkr) a také parádní pořádnou závoru, jíž jsem nemohla fotograficky neodolat. Odtud jsme pak po zelené turistické ťapkali ke zdejšímu přístavišti Pohansko, kde mne zajímaly hlavně kejhající kachny, a pak jsme po turisticky neznačené cestě, jež je jakýmsi valem nad močály, dorazili k Zámečku Lány a odtud už zase po stezce naučné zpátky k zámečku Pohansko a posléze i naší čtyřkolové boudičce. Překonání antizdrhacího opatření jsem tentokrát zvládla dobře, ač mne páníčci museli dosti navigovat, abych neskončila podobně jako prve. 🙂

U pohanské svatyně 🙂

Fotogalerie z tohoto břeclavského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si s páníčky zavýletovali zase hor, přičemž dnes se naším cílem staly Krkonoše a to konkrétněji obec Horní Malá Úpa s Pohádkovou naučnou stezkou.

Naším výchozím bodem se staly Pomezní boudy doslova na pomezí naší zemičky a Polska, odkud jsme se vydali po naučné stezce vstříc naučným zastavením se skutečnými pohádkami. Na začátku našeho putování jsem si neodpustila nějaké to své extempore s hluchotou (tzn. neposloucháním) a lezením tam, kam mi to páníčci nedovolili, tak jsem vyfasovala od paničky bubu a tytyty, načež jsem se následně zklidnila a už jsem vesměs byla jak milius. 🙂

Po cestě se nám naskytly hezké výhledy na horu Sněžku, ťapkali jsem si vesměs pořád trochou sněhu, zvládla jsem zblízka prozkoumat i co to je sněžné dělo a potkali jsme i nějaké to horské zvířectvo u člověčích obydlí a to nejprve v první polovicně cesty smečku oveček, které se mi velmi zamlouvaly, ale dle paničky jsem si s nimi nemohla jít hrát, a posléze ke konci vandru i koníka s nějakou kozičkou, z nichž jsem nejprve měla respekt, ale po chvilce jsem se otrkala, že bych k nim do ohrádky strčila hlavu, načež zasáhla panička – kolem jejich ohrady měli elektrický ohradník a pokud bych se ho dotknula, určitě by se mi to prý nelíbilo. 🙂

Minuli jsme také rozcestí Cestník, kde byly různé dřevěné prolézačky a jiné útvary na hraní pro děti, přičemž já si na takové dítko také zahrála a povedlo mi po několika pokusech k velké radosti paničky prolézt takovou průlezní rourou, jíž jsem se nejprve bála, jelikož opravdu nemám ráda zúžené prostory, ale nakonec jsem uznala, že to prolézání je docela švanda a několikrát jsme si to s paničkou i zopakovali (to znamená: já prolézala a panička mi dávala odměny). 🙂
na tomto místě jsem si taky vyzkoušela funkci paní mašinfírové u zdejšího dřevěného vláčku. naštěstí měl zrovna „pauzu“ ve své „jízdě“, takže mne u něj panička zvládla i řádně zvěčnit. 🙂

Z Cestníku jsme se poté vydali do Malé Úpy ke Kostelu sv. Petra a Pavla a odtud jsme již za pořádného šera a posléze až tmy ťapkali po červené zpátky na náš výchozí bod k Pomezním boudám. Jak už jsem zaštěkala na začátku, byly jsme tady přesně na hranicích, tak jsem se ještě před naším odjezdem došla na krok podívat i do Polska, jaké to tam je (musím říct, že asi stejné jako u nás), abych si ve svém „seznamu“ mohla odškrtnout další zahraniční „pobyt“. 🙂

A musím Vám sdělit ještě jednu věc. V tomto adventním čase mají páníčci zvyk při večerním cestování jen tak pro zábavu počítat, kolik potkáme cestou viditelných ozdobených nebo svítících stromečků (započítávají se skutečně jen stromečky). Já nejprve nepobírala, kam se pořád páníčci při jízdě otáčí a koukají, přičemž posléze jsem už na to přišla a občas koukala s nimi a musím říct, že včera jsme cestou z Horní Malé Úpy až k nám domů napočítali rekord ve formě 160 kousků takovýchto stromečků. Takže to jen tak na okraj a na závěr. 🙂

Paní mašinfírová 🙂

Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu  je  TADY.

Tentokrát jsme za výletem vyrazili na sever Čech do českoněmeckého pohraničí k obci Tisá na zdejší Naučnou stezku Tiské stěny.

Naším výchozím bodem se stala Turistická chata, u níž bylo díky jiným človíčkům hodně živo, o čemž jsme se přesvědčili hned na začátku námi zamýšlené naučné stezky, takže jsme náš původní plán trochu upravili tak, že si zavandrujeme nejprve po okolí a pak se sem vrátíme, až už tu nebude tak plno. 🙂

Zvolili jsme tedy ťapkání od Turistické chaty po červené turistické značce, kde jsme natrefili na Horolezecký památník, cestou nás „doprovázely“ krásné pískovcové skály, až jsme dorazili do lokality Ostrov, kde jsme uvažovali nad zastávkou ve zdejší občerstvovně Pod Císařem, což nám nevyšlo, jelikož bylo zavřeno. Pokračovali jsme tedy dál a napojili se přitom na část Naučné stezky Zapomenuté pohraničí, kde jsme cupitali přesně na hranici Česka a Německa, přičemž mne to bylo v zásadě jedno a přebíhala jsem jsem si střídavě jak k nám, tak i do germánska. 🙂
Na rozcestníku Nad Rájcem jsme se poté po žluté turistické vydali hezky lesíkem zpět k „naší“ Turistické chatě. A jak jsme správně předpokládali, v tuto dobu již zde bylo téměř vylidněno, tak jsme se vydali si obejít ještě tu Naučnou stezku Tiské stěny.

A tušili jsme docela dobře, proč bylo radno posečkat. Vedly zde totiž několikery ne zrovna pohodlné schody, přičemž toto „utrpení“ nám vynahradila krása zdejších pískovcových útvarů, kdy jsme dorazili až na skalní náměstí, odkud jsme ťapkali zpět zase po červené turistické, aby jsme nešli stejnou cestou. Zhlédli jsme podvečerní výhledy do kraje a vrátili se zpátky na parkoviště k naší čtyřkolové boudičce, kde jsme k našemu nepřekvapení, byli již skoro tradičně zase poslední. 🙂

U pana Císaře 🙂

Fotogalerie z tohoto severočeského výletu  je  TADY.

Dnešní sobotu jsme si s páníčky zavýletovali na Zlínsko k obci Lukov na zdejší Naučnou stezku Lukov.

Téměř celá stezka vedla hezky lesíkem, kdy jsme narazili na krásnou studánku Rybárku, u níž se občerstvila a zamaskotovala si, a následně jsme až k rozcestí „U Obrázku“ ťapali „krásnou“ bahnitou turistickou cestou a ještě celou dobu do kopce, což bylo docela unavující, jelikož každým mým krokem mi pacičky popojeli po bahně o něco zpět, takže než jsem zde udělala svůj normální krok vyšlo to asi na 2-3 bahnité kroky. 🙂

Kousek před tím rozcestím jsme taktéž potkali 2 pány myslivce vystupující z auta, přičemž jeden nesl v kyblíku návnady a druhý si nesl flintu. Sice na moje volné pobíhání nic neříkali, ale páníčkům bylo jasno, že jdou asi na lesní zvířátka, takže v rámci mé bezpečnosti si mne pro jistotu vzali na tu mojí procházkovou šnůru (rozuměj vodítko). Byl to pro mne trochu nezvyk být v lese na „šňůře“, ale za chvilku jsem se s tím srovnala. A asi ještě že tak páníčci učinili, jelikož bylo vidět díky mému několikerému nasávání stop, že v lese je nějak živo, a právě i po cestě po žluté turistické byly všude takové malé husté lesíky akorát třeba pro schované lesní pašíky.

Původně jsme měli v plánu se zajít ještě i podívat na zříceninu hradu Lukov, ale jelikož již bylo ošklivé tmavé šero, nedalo se nic dělat a muselo jsme ji nechat být – třeba na ní přijde řada někdy jindy. 🙂

U studánky Rybárka 🙂

Fotogalerie z tohoto zlínského výletu  je  TADY.

Po včerejším sněhovém namlsání se v horách Orlických jsme i dnes dostali chuť vydat se za sněhem. Tentokrát jsme za cíl našeho výletu zvolili hory Krušné a to konkrétněji okolí obce Horní Krupka s Příhraniční hornickou naučnou stezkou.

Jelikož u nás doma při startu výletu pořádně pršelo, zejména páníček se obával, zda-li nebude podobně pršet i v našem zamýšleném cíli. Ještě v obci Krupka to vypadalo podobně jako u nás, pak jsme vyjeli asi o 200m výše do Horní Krupky, kde již pršelo se sněhem a o dalším cca 200m výše na našem výchozím bodě Komáří vížka – parkoviště již byla typická zima a to sníh, vítr a pořádná mlha. 🙂

Jelikož samotná naučná stezka byla jen z bodu A do bodu B, udělali jsme si k ní i vlastní okruh a to po červené turistické. No a protože všude bylo aspoň 15cm sněhu a ne zrovna vyšlapané trasy, zvolili jsme prvotní naše ťapkání právě po té červené (správně jsme předpokládali, že poté v šeru se líp poťape zpět po té naučné než po této). Mne se zde velice líbilo, se snížkem byla sranda i byl chutný a dokonce jsem si zahrála i roli sněhové trikolorní sfingy, která posléze ze svého sněhového „obložení“ ožije a vyskočí (pokud nerozumíte, neváhejte nahlédnout do fotogalerie) a také i funkci navigátorky v mlze. 🙂

Po absolvování okružní procházky a vrácení se na náš výchozí bod jsme se došli podívat k rozhledně Komáří vížka, která v té mlze nebyla skoro ani vidět, ale super bylo, že zde byla i hospůdková občerstvovna, v níž jsem jako psí zástupce byla též vítána, tak jsem se opět proškolila v gastrosocializaci, což mi šlo velice dobře – pod stolem jsem důsledně hlídala veškerý pohyb obsluhy i páníčků. 🙂

Trikolorní navigátorka v akci 🙂

Fotogalerie z tohoto krušnohorského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si na pořad dne zvolili výlet zase do nějakých těch českých hor, přičemž tentokrát jsme vyrazili do hor Orlických nedaleko Deštného v Orlických horách do lokality vrchu Šerlich na zdejší Naučnou stezku Okolím Deštného.

Naším výchozím bodem byla Masarykova chata na pomezí českých a polských hranic, u níž foukal vítr jak hrom, že jsem měla co dělat, aby mi to neodneslo ouška, ocásek nebo i mne celou samotnou. Ale statečně jsem to zvládla a vybojovala. 🙂
Pak jsme již vešli do krásně zasněžených lesíků, kde vítr již naštěstí dost ustal, a já si do sytosti mohla užívat velkou radost za napadaného snížku, v němž mne nejvíce bavilo se brodit nebo v něm čuchat, co se pod ním ukrývá (dle paničky občas radši nevědět, co tam může být). 🙂
Cestou jsme potkali také i jiné turisty, kteří s sebou měli divný „kočár“ s mimčem, který mne málem zajel (rozuměj: mimčo na sáňkách), takže jsem se toho nejdřív lehce lekla, ale pak jsem zacítila, že sebou vezou i něco dobrého, a bylo po obavách – už jsem totiž zkušenostmi zjistila, že když jdou/jedou malé děti, většinou sebou mívají i piškotky a ty já tuze ráda. Chvilku to tedy vypadalo, že jsem průvodcem těch jiných turistů a ne průvodcem mých páníčků, ale pak jsem to uvážila zase zpět do normálu. 🙂

Z naučné stezky jsme posléze Pod Sedloňovským vrchem odbočili na modrou turistickou a různě vzrostlými lesíky jsme ťapkali zpět k Masarykově chatě. Nutno poznamenat, že sníh jsem si zde užívala taktéž naplno, největší zábava byla procházet pod zasněženými stromky a nechat z nich na sebe sníh padat – to jsem pak vypadala jak trikolorní sněhulák. 🙂

K Masarykově chatě jsme dorazili pěkně vyvětraní a vymrzlí, takže jsme si naplánovali teplé občerstvení v ní. Páníčci se byli nejprve zeptat, zdali k nim můžou vstoupit i se mnou, načež jsem prý byla vítána též, takže jsem si zase po nějaké době vyzkoušela gastrosocializaci (rozuměj slušné chování v gastrozařízení). A že mi to šlo docela dobře. U ostatních hostů jsem vzbudila docela zájem (panička slyšela z jejich povídání) a jedna paní z Polska si mne dokonce přišla i osobně pohladit. Mému kouzlu neodolal ani pan hospodský, který si mne v mezičase obsluhování zašel taky asi 2x pohladit, a dokonce jsem od něj dostala i horskou vodičku do mističky a i jen tak něco dobrého malého z kuchyně. 🙂

Česko-polské pomezí u Masarykovy chaty 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu do Orlických hor  je  TADY.