Dnes jsme se „pro změnu“ oproti včerejšku vydali opět vstříc tomu bílému studenému nesmyslu, kterému se normálně říká sníh, přičemž dnes jsme si s páníčky na paškál vzali hory Jizerské s obcí Bedřichov a zdejšími 2 naučnými stezkami Lesy Jizerských hor a Černá Nisa (neabsolvovali jsme je celé, ale vždy jejich nějakou část, nebo se nám střídavě prolínaly). 🙂

Naše putování započalo u loveckého zámečku Nová louka, odkud jsme se vydali na cestu pěkně lesem, kde jsem důkladně prozkoumávala všechno možné zasypané troškou snížku, až jsme dorazili k dřevěnému chodníčku, který vedl mezi rašeliništi a hlavně nad nimi. Zpočátku to vypadalo, že budu držet trasu po chodníčku samostatně volně, což jsem si pak ale nechala projít hlavou a uvážila, že pohodlnější by mohlo být ťapkání mimo chodník a to přímo po povrchu rašeliniště, což se páníčkům řádně nelíbilo (nechtěli ze mne mít rašelinu), takže jelikož mi to „samo“ několikrát odbočilo mimo chodník, páníčci si mne museli vodítkově pojistit. A já moc dobře věděla, proč se mi po tom chodníku jít nechtělo. Chodník byl totiž zbudován z prken, mezi nimiž byly mezery (i když pravidelné), takže jsem se musela pořádně soustředit, aby mi kroky paciček vyšly přesně na ta prkna a abych nechtěně nevklouzla ťapkou do nějaké té mezery, což by bylo značně nepříjemné. A jelikož ten chodník měl asi kilometr, celkem mne ta nutnost pořádného soustředění zmohla. 🙂

Za tímto divným chodníkem jsme poté nalezli studánku s pořádnou pařezovou miskou, která byla stále plněna, takže jsem se tu řádně vodně posilnila po absolvovaném chodníkovém výkonu, pokochali jsme se pohledy na přehradu Bedřichov včetně její hezké hráze a meteorologické stanice a mezilesním ťapkáním jsme cupitali zpátky na náš výchozí bod k loveckému zámečku. V mezidobí tohoto ťapkání jsem si v lese našla také kamaráda klacíka, s nímž jsem si hezky vyhrála (rozuměj okousala ho) a chvíli to vypadalo, že si ho budu chtít jako suvenýr odnést a i odvézt sebou domů. 🙂

Hezky vyvětraní a lehce vymrzlí jsme výlet zakončili (resp. páníčci, já již spokojeně hlídala v naší čtyřkolové boudičce) právě v loveckém zámečku v tamní občerstvovně u horské dávky horkého čaje na zahřátí (horskou dávkou rozuměj půllitrový hrnek) a po hezky klouzavých cestách jsme se vydali zase domů (na ta auta by občas neškodilo vymyslet buď lyže nebo i brusle). 🙂

Nad rašeliništěm 🙂

Fotogalerie z tohoto jizerskohorského výletu  je  TADY.

O dnešní sobotě jsme se chystali opět po nějaké době zase do hor a to zejména z toho důvodu, že páníčkové slyšeli v takové té blikací a mluvící „krabici“ (rozuměj televizi) předpovídáno, že právě na horách by se měl objevit letošní první sníh, tak jsme chtěli být u toho. 🙂

Naším cílem tedy staly Krušné Hory a to konkrétně Boží dar se svou Naučnou stezkou Ježíškova cesta. A skutečně jsme zde na trochu sněhu natrefili. Já z toho byla nejprve drobet vyjukaná, co že to je za divnou studící bílou hmotu, ale po ochutnání toho bílého nesmyslu jsem se rozvzpomněla na minulou zimu a už mi bylo zcela jasno, o co jde a moc se mi to líbilo. 🙂

Tuto stezku jsme také zvolili trochu symbolicky, jelikož páníčkové povídali, že skoro přesně za měsíc by měl k hodným lidem i zvířátkům Ježíšek dorazit s dárečky, tak jsme se mu chtěli přijít ukázat a „popovídat“ si s ním. 🙂

Cesta vedla hlavně po horských lesech, potkali jsme několik krásných, že dřeva vyrobených pohádkových postaviček (drak, liška, trpaslík) a pak i krásný dřevěný přírodní betlém (i s Ježíškem v krmelci, jemuž jsem pošpitala své tužby a přání). Právě u toho betléma jsme potkali i pěkný hlouček dětiček, kterým jsem se moc líbila, nadšeně si mne i hladili a velice jsem se pobavila, když jsem si ulehla doprostřed toho celého betléma ve stylu: „Hádej, která postavička do betléma nepatří?“ 🙂

Poté jsme se na stezce krom klasické turistiky pověnovali i gastroturistice ve zdejším parádním občerstvovacím stanu nazvaném „Krmelec“, kam jsem mohla s páníčky vsoupit i já a ač zde bylo opravdu dost maličko místa, byla jsem ráda, že tam s páníčky jsem a dokonce jsem si „nestěžovala“ ani na to, že mám sedět v takovém zúženém prostoru mezi stolkem a židlemi. 🙂

Pak jsme již klasicky turisticky ťapkali kolem několika zastavení pojednávajících o Ježíškových kamarádech a pomocnících, kochali jsme se hezkými pohledy na zasněženou krajinu a páníčci si též po cestě vyzkoušeli jízdu na takové sedací pojízdné lanovce, před níž jsem je musela při jízdě řádným ochranným štěkotem bránit, jelikož vydávala pro mne dost nepřátelské zvuky, tak aby věděla, že páníčci mají s sebou svojí „ochranku před nepřítelem a extra si na ně nedovolovala. 🙂

Posléze jsme již téměř za tmy dorazili příjemně vymrzlí k naší „boudičce“, do níž jsem nadšeně zahučela a začala pečlivě rozjímat o všem nabytých zážitcích za dnešní den. 🙂

Kdo že to prý nepatří do betléma? 🙂

Fotogalerie z tohoto božídarského výletu  je  TADY.

Dnešní státněsváteční den jsme oslavili a strávili zase výletováním, přičemž tentokrát jsme zamířili na Rakovnicko k obci Bílov na zdejší Naučnou stezku Cesta slovanských bohů.

Náš výchozí bod jsme zvolili kousek od zdejšího kravína, takže jsme hned po příjezdu byli pod dohledem zdejších kraviček hlídaček. Stezka vedla buď mezi poli, loukami nebo lesem, kdy hlavně v tom lese byla turistická stezka hezky rozbahněná a vyježděná od lesní techniky, k čemuž páníčci docela brblali, ale mne to bylo jedno, ťapkání v bahně bylo docela zábavné. 🙂

V lese jsme se dokonce mohli pokochat, jak se dnes po modernu kácí a řežou stromy pomocí harvestru. Velmi zajímavé. No a jelikož bylo dnes docela zataženo, stmívaní začalo ještě dříve než obvykle, tudíž při našem ťapkání začalo být v lese a okolí docela zvířátkově živo, což jsem páníčkům prokázala vyčmucháním a prohnáním 2 srnek, takže jsem si v tomto přítmí „vysloužila“ ťapkání na vodítku a dle páníčků ještě že prý tak – než jsme dorazili k naší pojízdné boudičce, minuli jsme ještě asi dalších 5 srnek a 4 zajíce. 🙂

Trikolorní bahnidlo 🙂

Fotogalerie z tohoto rakovnického výletu  je  TADY.

Dnešního dne se nám povedlo úspěšně výletově spojit jak jednu pracovní povinnost páníčků, tak i nějaké to naše turistikovno. Co se týče té pracovní oblasti, tak v tomto smyslu zněl úkol jasně: takovou neskladnou, podlouhlou a zároveň úzkou „krabici“ (rozuměj server) přemístit od nás do Brna. Páníčci nejprve uvažovali, že by tento „krám“ strčili v naší čtyřkolové boudičce ke mne do „mého“ kufrového království, s čímž jsem však zásadně nesouhlasila, takže si ho byli páníčci nuceni vměstnat jinam, což vyřešil sedačkový prostor. S tímto jsem neměla problém (ta divnověc byla daleko ode mne a nesnažila se mne omezovat), takže jsme mohli vyrazit na cestu. 🙂

Předání v Brně proběhlo v cajku a odtud jsme vyrazili kousek dál za Brno na splnění turistického plánu. Naším cílem se stalo Vyškovsko s okolím obce Račice, v němž se nachází Naučná stezka Rakovecké údolí. Cesta vedla nejprve po asfaltce, pak po louce a pak hezky lesem, míjeli jsme několik naučných zastavení a v jednom lesíku se mi povedlo najít zajímavý úlovek a to jen tak mezi stromy a listím povalující se čerstvou půlku chleba. Jelikož byla zabalena v igeliťáku, počkala jsem s pochlubením se svým nálezem i na páníčky (pokud by totiž asi igeliťák nebyl, nebyl by následně již asi ani ten chleba). 🙂

Procházka byla moc pěkná, odpočinková, přičemž ale celkový dojem nám v cca druhé půlce putování trošku zkazil náhle přiševší podzimní deštík, který se nás nechtěl pustit, takže jsme k naší čtyřkolové boudičce posléze všichni dorazili trochu jak zmoklé slepice. 🙂

V Rakoveckém údolí 🙂

Fotogalerie z tohoto vyškovského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si s páníčky zavýletovali na Lounsko nedaleko obce Konětopy na zdejší Naučnou stezku U Petra a Pavla.

Stezka vedla hezky lesem a hned na začátku stezky jsme měli potkat (a i na to upozorňovaly různé šipky a nápisy) dřevěné sošky sv. Petra a Pavla, s kterými mne panička měla v plánu si mne fotozvěčnit. Bohužel jsme ale po chvilce jejich hledání objevili jen informační papír na stromě s prosbou o jejich navrácení. Nějaký neřád sošky holt bohužel ukradl. 🙁

Tak jsme poté pokračovali dál a já  najednou z cesty začala zaujatě odbočovat vstříc hustšímu mladému smrkovému lesíku, v němž mne něco velice zajímalo. V tu dobu mne postihla nějaká náhlá hluchota, páníčci na mne mohli volat, jak chtěli, ale bylo to silnější než já. Usoudili tedy, že mne tam láká nějaká „vonící hromádka“. Ovšem v lesíku jsem se zdržela neobvykle dlouho, přičemž po chvilce páníčkové odtamtud zaslechli divný zvuk, jak když se něco někam pohnulo nebo já někam zahučela, tak na mne volali, ale já byla stále potichu, že ani větvička nezapraskala, takže už se chtěli vydat nakvašeně z cesty směrem za mnou. A v tu chvíli se z lesíku začal ozývat pěkně šustící zvuk, za chvilku i podivně funící a asi 10 metrů od páníčků se přes cestu prohnala „žíznivá čára“ pořádného divočáka ve stylu jak rychle se objevil, tak také zmizel. Páníčci zůstali z toho stát celí zkoprnělí a já pořád nikde. Paničce začaly hlavou procházet katastrofické scénáře, když v tom jsem se z lesíka konečně vynořila, nutno říct že notně vyjukaně, s „opařeným“ pohledem a šla jsem k páníčkům, jak když jsem nešla. Ti mne zkontrolovali, jestli mi něco není, ale naštěstí vše bylo v pořádku a po chvilce jsem se z toho oklepala. No a také poučila: není radno budit ze spaní tvory o dost větší a silnější než já a také, že páníčkové nedávají povely jen tak z bůhdarma. Toho jsem se po zbytek procházky řádně držela – páníčkové mají přece pravdu. 🙂

Dále po cestě nás čekaly krásné podzimní výhledy do barevné přírody a Kozinecké stráně, vyzkoušela jsem si podzimní „módní“ kloboučkování s listím a dokonce i panička byla nedobrovolně ochotna se zranit kvůli tomu, abych měla hezkou fotku právě nad Kozineckou strání. 🙂

Ke konci stezky jsme měli minout ještě i 2 vyhlídky a to na Podlesí a České středohoří, přičemž však první z nich byl jen výhled do stromů, takže druhou jsme pro jistotu nepokoušeli a nechali ji být. 🙂

Nad Kozineckou strání 🙂

Fotogalerie z tohoto lounského výletu  je  TADY.

O dnešním hezkém sobotním slunečném dni jsme si vyrazili zavýletovat kousek od Sedlčan k obci Nalžovické Podhájí na zdejší Naučnou stezku Drbákov – Albertovy skály.
První část stezky vedla hezky v klídečku lesíkem až k Bartůňkově vyhlídce, kde se nám dnes poprvé naskytl krásný výhled na vodní nádrž Slapy a její okolí. Odtud jsme pokračovali dál a cestou jsme potkali jiné turisty i s dětičkami a nutno podotknout, že to byly dětičky rozumné, neuřvané, nadšené, že vidí pejska, a také se ke mne uměli hezky chovat, za což jsem je odměnila možností si mne hladit, což opravdu nedovoluji úplně každému a zvláště ne neurvalým dětem. 🙂

Pak jsme se vrhli na druhou část našeho putování, která již byla poměrně kamenitá, ťapalo se téměř pořád nahoru, dolů, doleva, doprava, trasa vedla i na okrajích srázů, přičemž já se pořád hrnula fofrem dopředu (ani nevím za čím), takže mne páníčci byli nuceni zejména z důvodu bezpečnosti, abych náhodou někam nesklouzla nebo neběžela někam rychleji než o tom řádně popřemýšlím, si mne jistit na vodítku, což se dokonce i párkrát vyplatilo. V této části stezky se nám zde naskytlo několik (i bezejmenných vyhlídek), kdy jsme mohli z různých úhlů obdivovat nádrž Slapy, řeku Vltavu a já z výšky pozorně naslouchat kachnímu kejhání. 🙂

Výlet se nám hezky vydařil, ale jelikož byl docela fyzicky náročný, velmi rádi jsme se opět shledali s naší čtyřkolovou boudičkou, přičemž já ani moc nelenila a vrhla jsem se po chvilce do aktivního „rozjímání“ o celém dnešním ťapkání. 🙂

Na vyhlídce nad Vltavou 🙂

Fotogalerie z tohoto povltavského výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme se zase po nějaké době vydali za hranice naší vlasti a to do Německa k obci Ehrenfriedersdorf, kde jsme původně měli v plánu udělat nějaké vlastní celkové turistické kolečko „po barvičkách“, ale nakonec jsme na místě objevili, že se zde nachází jak Naučná stezka o půdě, tak i Stezka lesních strašidel, takže jsme absolvovali jak je, tak i trošku i jejich okolí.

Cesta vedla celou dobu hezky místním lesem, kdy jsme nejprve narazili na nějakou zatopenou štolu, jejíž vstupní útroby hlídal místní „pan hlídač“, jehož se panička pěkně lekla, že jsme z toho měli s páníčkem docela psinu, poté jsem si zkusila funkci v listí zahrabané trikolory, přičemž pak jsme postupně začali tu a tam potkávat různorodé vyřezávané postavičky a ksichtíky, až jsme dorazili rovnou na Stezku lesních strašidel, kde bylo těchto „individuí“ skoro nespočet, přičemž mne se osobně nejvíce líbily vyřezané muchomůrky. 🙂

Velké nadšení jsem posléze měla z potoku Greifenbach, který nás podél naší cesty doprovázel hodnou chvíli, takže jsem se v něm mohla hezky pocachtat (na co chodit po cestě, když vodou je to lepší). Tudy jsme dorazili ke štolám Greifenstein, kde jsme si prohlédli vstupní prostor se zdejším „psím“ hlídačem, s nímž jsem se chtěla kamarádit, ale on z pro mne neznámého důvodu ani nehnul brvou, a následně jsme přiťapkali ke Geyerischkému rybníku, kde já v cuku letu objevila, že tu opruzuje nějaká místní kachna, kterou mi však páníčci nedovolili prohnat, ba dokonce jí panička hodila několik mých piškotků, potvoře jedné opeřené. Ještě že aspoň byla slušná v tom, že jimi neopovrhla, jinak bych si to s ní musela jít fakt vyřídit. 🙂

Odtud jsme již dorazili zpět na náš výchozí bod, kde jsme se ještě pokochali zdejšími kamennými útvary, objevili sklep na peníze opatřený dalším „psím“ hlídačem a hezky vyvětraní a naťapkaní jsme se vydali zpátky „nach Hause“ do „Tschechische Republik“. 🙂

S německými muchomůrkami 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu do Němec  je  TADY.

O dnešní sobotě jsme si s páníčky vyrazili za turistikou na východ Čech a to k obci Sedmihorky u Turnova na zdejší Načnou stezku Hruboskalsko.

Trasa vedla hezky lesem, kdy jsme míjeli spousty různých skalních vysokých útvarů, ale radost nám zde trochu kazila přítomnost spousty dalších turistů (s nimiž jsme zde asi dost naivně nepočítali) a tudíž hlavně cesty vedoucí na vyhlídky a směrem na hrad Valdštejn vypadaly jako člověčí magistrály.
Avšak tyto člověčí magistrály měly několikrát i pro mne velmi příjemné zpestření a to ve formě mého obdivování, zájmového dotazování se lidiček, co jsem za rasu, nadšení od dětiček: „Jéé, to je krásný pejsek“ a také i několikeré pohlazení a podrbání od kolem turistikujících. 🙂

Cestou jsme se pokochali zejména výhledem z několika vyhlídek (Na Kapelu, U Lvíčka, Janova), prošli jsme kolem Adamova lože a také skrz Arboretum Bukovina, do jehož infocentra jsem s páníčky vstoupila i já, a víte, co mne zde čekalo? Zase nějaké to pohlazení a podrbání od zdejší paní pracovnice. 🙂

Dále jsme absolvovali několik docela úzkých průchodů mezi skalami, které vypadaly jak myší díry (ale po myších zde nebylo ani památky),  též náš tu čekalo ťapkání po schodech nahoru a zase i dolů, které jsem  s přehledem zvládla, a ke konci stezky jsme minuli i nějaké zdejší prameny (Antonínův, Josefův).  K naší čtyřkolové boudičce jsme se vrátili již téměř za úplné tmy a měli jsme velkou radost, že na parkovišti jsme jako obvykle nezůstali jako poslední, ale tentokrát jsme byly předposlední. 🙂

Na vyhlídce Na Kapelu 🙂

Fotogalerie z tohoto východočeského výletu  je  TADY.

Dnešní státně-sváteční den jsme (jak je u nás obvyklé) nemohli strávit jinak, než zase nějakým tím výletovým vyvětráním se. Tentokrát se naším cílem stalo okolí obce Borek nedaleko Jílového u Prahy se zdejší Naučnou stezkou Kněží hora – Halíře.

Naše putování jsme započali u štoly Halíře, kde jsme měli původně v plánu si jí jen zvnějšku prozkoumat, ale jelikož se zde vyskytli i jiní turisté, kteří se chtěli přímo do štoly podívat s průvodcem, páníčci se k nim připojili. Já jako čtyřnožec jsem do štoly nemohla, ba by to pro mne bylo i nebezpečné, takže jsem na páníčky počkala venku u pokladny a zároveň ohýnku za hlídacího dozoru zdejší hodné paní pokladní. Prý jsem byla hodná, ale pokňourávala jsem si směrem za páníčky. Páníčci se mi ale za chvilku zase vrátili, z čehož jsem měla velikou radost, a bylo z nich znát, že exkurze do štoly byla skutečně zajímavá, i prý viděli několik netopýrů, čemuž já nerozumím, co to je, tak mi panička vysvětlila, že je to něco jako okřídlená myš. Divný, myš má být přece na poli v díře a ne v nějaký štole. No nic. 🙂

Odtud jsme následně ťapkali lesem po stezce na zdejší vrch Kněží hora, z nějž tedy nebyl výhled nikam do okolí, jelikož se jednalo o vrch uprostřed lesa, ale zase nás tu jako návštěvníky uvítal a zároveň pobavil zdejší „hlídací“ růžový zajíček Duracell. Poté jsme pokračovali dál až na rozcestí „U Jezdíkova lomu“, odkud jsme z naučné stezky odbočili a vydali se po zelené turistické zpátky na náš výchozí bod s naší čtyřkolovou boudičkou, kam se dorazili zase již za hezkého šera. Ta změna času a zkracování dne je opravdu dost nedobré. 🙂

Na Kněží hoře s „hlídačem“ 🙂

Fotogalerie z tohoto středočeského výletu  je  TADY.

Dnes jsme se tentokrát vydali za výletem na jich Čech k obci Trocnov na zdejší Naučnou stezku Milníky husitství.

Samotná stezka procházela areálem Památníku Jana Žižky a potkali jsme zde nezvykle i dost jiných lidiček i s dětičkami, takže páníčci museli mít trošku víc oči na šťopkách, jestli ty dětičky nemají v ručkách něco k jídlu, jelikož s tím bych si hezky poradila (rozuměj: nenávratně bych si nějakou tu dobrotu přivlastnila) – dětské ručky nejsou pro „nabídnutí“ si nějaké mňamky moc složité, když něco bývá, tak to bývá akorát ve výšce mého šikovného čumáčku. 🙂

Na stezce jsme nejprve minuli samotné muzeum (stačil nám pohled zvnějšku), pak jsme prošli kolem nadživotní sochy Jana Žižky (s níž jsem se prostě vyfotit musela a byla jsem tím středobodem zájmu ostatních turistů, s úšklebky: „Hele, pejsek se jde fotit.“, jelikož se se sochou fotili hlavně samotní lidičkové) a pak jsme dorazili i k místu narození Jana Žižky. No a jelikož samotná stezka byla na nás dost krátká, přidali jsme si k ní vlastní jakousi odbočku po turisticky neznačené cestě lesem, kudy jsme dorazili k železniční zastávce, kde jsme měli štěstí na momentální průjezd mašinky, a odtud jsme se po červené turistické vrátili zase za naučnou stezky, kterou jsme kolem Mikšova dvorce doprošli, a zejména „díky úžasné“ změně času na zimní, jsme k naší boudičce dorazili již za hezkého šera, ačkoliv na tmu dle nás bylo ještě brzy… 🙂

Pod sochou Jana Žižky 🙂

Fotogalerie z tohoto jihočeského výletu  je  TADY.