Dnešního dne se naším cílem měla dle plánu stát opět naše oblíbená Šumava v pozici za Plzní, avšak osud tomu chtěl jinak. Kousek před Plzní se naší čtyyřkolové boudičce přihodilo na dálnici a ještě v dopravním omezení (průjezdným jen 1 pruh) „bebí“ ve formě píchnuté „botičky“, takže jsem byla nucena k dočasnému vystoupení za svodidla u dálnice, jelikož pod mým „výsostným“ kufrovým královstvím byla uschována náhradní botička, kterou jsme zde museli vyměnit za tu porouchanou, jinak bychom zde zůstali „navždy“. Můj dočasný výstup a vodítkové zabezpečení za stromek za svodidly jsme brala docela uraženě, opuštěně a týraně, jelikož jsem měla respekt z toho dálničního hluku kolem a bála jsem se, že mne tam páníčkové nechají na pospas osudu, jelikož si mne při výměně „botičky“ vůbec nevšímali, ale o to větší radost jsem měla poté, co si mě opětovně „vyzvedli“ a já mohla opět nastoupit na naší palubu. 🙂

V rámci respektování naší nouzové „botičky jsme provedli úpravu plánu na nějakou bližší turistiku. Za cíl jsme po chvilkové úvaze a mapovém hledání zvolili okolí Starého Plzence se Staroplzeneckou naučnou stezkou. Výchozím bodem bylo rozcestí zříceniny hradu Radyně, odkud jsme se nejprve vydali na pěší turistiku zejména s ohledem na mojí opět nevybitou splašenost, tak prý abych se trochu uklidnila. Trasa nejprve vedla hezky lesem, kde jsem lítala a čuchala o sto šest, až jsme dorazili přes skalní památku Andrejšky k Muzeu Plzeňské železnice (kde měli bohužel zavřeno). Tudy jsme tedy jen prošli, pokochali se výhledem na Starý Plzenec i samotnou dálnici D5 a kolem vysílače mobilního operátora jsme dorazili až k bývalému zdejšímu lomu, odkud se nám vyskytl pohled na krásné podzimní lesní scenérie. Odtud jsme se opět zase napojili na naučnou stezku (přes město se nám fakt stezka jít nechtěla) a dorazili zpět na náš výchozí bod. Jelikož páníčci předpokládali (a celkem správně), že již budu po procházce hezky vyťapkaná, vydali jsme se i k samotné zřícenině hradu Radyně, kde jsem si nemohla nesehrát svou „roli“ trikolorní hradní paní. Ač zde bylo docela hezky, jakousi nevýhodou (tedy hlavně pro nás) byla skutečnost, že samotná zřícenina byla doslova jen kousek od parkoviště, takže zde byl pěkný frmol člověčích příchodů a odchodů, což není nic až tak záživného pro nás, ale zvládli jsme to. Jednu chvíli to zde dokonce vypadalo na nějaký sraz nás čtyřnožců – nezávisle a neorganizovaně se nás na tom jednom místě „sešlo“ asi 7 „kousků“. 🙂

Pod zříceninou hradu Radyně 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme si dali za cíl opět houbobraní (když jsme se včera na Šumavě hezky houbařsky namlsali) a k tomuto jsme si zvolili pro změnu východní Čechy a to konkrétně obec Borovou nedaleko Poličky s částí zdejší Borovské naučné stezky.

Naším výchozím bodem se stalo lesní koupaliště Borová, jenž jsem si musela pořádně prozkoumat, zejména z důvodu možnosti (ne)přítomnosti nějakých opeřenců, přičemž následně jsme pokračovali tu a tam po stezce i mimo stezku a plnili plán našeho houbobraní – a že se nám hezky dařilo. Houbiček jsme zde nalezli požehnaně a dokonce několik jsem jich páníčkům „ukázala“ mým šikovným kopacím nadáním mých tlapiček, ale zvládla jsem i ukazování mým čuchometrem s podtextem: „Páníčci, tady je houba, to jí snad nevidíte?“ 🙂

Udělali jsme si tedy takové naučně-zelené houbařské kolečko, náš košíček jsme měli houbami doslova přeplněný a když nalezené houby panička doma poté z košíčku vyložila, bylo již na pohled ještě o dost víc než jsme vůbec čekali, že jich v té naší „proutěné misce“ bude. 🙂

Haló, tady je houba! 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto opět šumavského výletu  je  TADY.

Po náročném pracovním týdnu páníčků jsme si dnes zajeli „vyčistit“ hlavy zase na „naší“ Šumavu a to konkrétně na Domažlicko k obci Lísková.

Původní plán zněl tak, že si procupitáme zdejší Naučnou stezku Lísková, ale plán jsme posléze přestali plnit, jelikož po 2 úvodních naučných zastaveních přestala být stezka jakkoliv značena a nějaké to zastavení nikde dál na obzoru také nebylo (jak jsem se pak dozvěděli, stezka byla z nezjištěného důvodu zkrácena a my k ní měli nějaké starší podklady).

Udělali jsme si tedy za pomoci nějakého interneto-mapového pomocníka či co (rozuměj: mobilní navigace), abychom se neztratili, vlastní skorostezkový okruh místo po cestách, tak přímo lesem a udělali si tak šumavský houbohledací dýchánek. Mne osobně to teda moc nebavilo, takže jsem se v lese zabavovala po svém (nějakým čmucháním, žvýkáním klacků, ale také samozřejmě hlídáním páníčků). Páníčkům se hledání hub docela dařilo, našli asi 3/4 našeho košíčku, z čehož měli velkou radost, a jelikož měli radost oni, měla jsem ji s nimi i já, i když houby fakt nejsou nic zajímavého pro mne. 🙂

Houbařský úlovek na Šumavě 🙂

Fotogalerie z tohoto šumavského výletu  je  TADY.

Dnešního dne jsme si s páníčky zavýletovali do našeho oblíbeného Pošumaví a to k obci Skoronice na část Naučné stezky Řemeslo na řece a část vlastní turistické „stezky“. 🙂

Jelikož jsme byli z naší poslední návštěvy u Šumavy nadšeni z nalezených krásných hub, dnešní výlet jsme pojali spíše než naučně, tak v houbařském duchu včetně vybavení se hezkým košíkem i nožíkem. Jelikož námi zvolená část naučné stezky vedla po lesní asfaltce mezi lesy a široko daleko jsme nikde neviděli žádné naučné zastavení, ponořili jsme se přímo do lesa vstříc houbám. Já z toho byla tedy drobet zmatená, jelikož jsem zvyklá ťapat po vyšlapaných lesních cestách, takže jsem pořád nějakou hledala a nemohla jsem pochopit, že lesem mám ťapat jen tak všude okolo. 🙂

Po naučné stezce jsme si udělali jakýsi půlkruh našeho celkového okruhu a jakmile jsme dorazili k modré turistické, dali jsme se na “zdolání” druhého půlkruhu (kdo nechápe, ať koukne na naší dnešní mapku ve fotogalerii). Zde se mi velice líbilo, jelikož krom lesa a hub, jsem se zde mohla průběžně brouzdat a ochutnávat vodičku v řece Malši a mohla jsem si zde procvičit funkci hradní paní u zříceniny hradu Louzek.

Jinak koho by zajímalo, jak jsme houbařsky dopadli, tak by se to dalo shrnout takto: Kdo se na něco těší a je připraven, zákonitě to na 99% vyjít nemusí. Znamená to tedy, že za celou dobu jsme horko těžko našli 4 hříbky, a abychom v tom našem krásném košíčku neměli tak prázdno, sbírali jsme i houbičky, které obvykle nesbíráme, a to václavky, kterých zde bylo skutečně hoodně a dokonce i já osobně jsem páníčkům nějaké “utrhla” (rozuměj: při procházení kolem jsem je odkopla nějakou svojí tlapičkou. 🙂 )

U zříceniny hradu Louzek 🙂

Fotogalerie z tohoto pošumavského výletu  je  TADY.

O dnešní sobotě se naším směrem pro vyvětrání se stala Morava a to obec Lednice se svou Naučnou stezkou Lednické rybníky. Naše ťapkání jsme započali na rozcestí “U Apolla”, kde jsem hned musela jít zkontrolovat místní “moře” a to Mlýnský rybník, zkouknout, jak moc je tu dobrá voda, jak se hezky běhá po písku a hlavně, kde všude jsou na obzoru kachny a jiní opeřenci. Nutno podotknout, že jsme cestou potkali i nějakou divnou “kachnu”, která se pořád potápěla a vynořovala se na jiném místě, což mne značně iritovalo (dle paničky se prý jednalo o “neškodnou” potápku). 🙂

Cestou dále jsme minuli Apollonův chrám, částečně vyhořelou vyhlídku na Mlýnský rybník a dokonce i koňské kamarády v ohradě (2 blonďáky a 2 brunety), dle paničky byli moc hodní a hezky přítulní, ale já z nich měla při každém jejich pohybu respekt – holt jsou o dost větší než já no. 🙂

Pak následoval pochod kolem Prostředního rybníku, přičemž z časových důvodů a již celkem brzkého stmívání jsme naší trasu po stezce zkrátili právě u tohoto rybníku (ač stezka pokračovala ještě dál) a po jeho druhém břehu (a zase i stezce) jsme pak ťapkali na náš výchozí bod. Zde jsme minuli Rybniční zámeček, který mne moc nebral, za to o dost zajímavější byl pro mne zdejší, již hezky zarostlý vojenský bunkr neboli řopík. 🙂

Ač se jednalo o naučnou stezku, tak jsme zde sice na několik naučných zastavení narazili, ale bohužel byla informačně úplně nulová – byly zde totiž jen dřevěné stojany bez informačních cedulí, ale což, já stejně číst neumím a bylo pro mne fajnovější, že jsem mohla “špehovat” a “hlídkovat” kachny a zvládla jsem i hezky vyplašit místní koroptev. 🙂

Pod Rybničním zámečkem 🙂

Fotogalerie z tohoto moravského výletu  je  TADY.

Dnešní nedělní den jsme nechtěli strávit nějakým nicneděláním a vyrazili jsme zase na vandr. Tentokrát jsme se vydali do hor, a to hor Jizerských do zde nejvýše položeného místa a zároveň i nejchladnějšího místa v ČR, tj. na Jizerku a zdejší Naučnou stezku Tři iseriny.
Naše putování jsme započali na rozcestí “Pod Bukovcem” a po naučné stezce jsme dorazili až na Karlovský most, u nějž se nachází hraniční přechod Jizerka/Orle, takže jsem si kromě naší domoviny chvilku poťapala i na polské půdě. Touto půdou byla zejména říčka Jizera, v níž se mi velmi zamlouvalo její koštování a cachtání se mezi kamínky a kameny. 🙂

Odtud jsme dál pokračovali po kamenité žluté turistické, z níž se po chvíli stala betonová žlutá turistická, jelikož jsme se napojili na tzv. Jizerskou magistrálu, a odtud jsme doťapkali přímo do osady Jizerka, typické horské vesničky (i tu zdejší meteostanici jsme objevili). Mne se na Jizerce velmi líbily pasoucí se ovečky v ohradě, k nimž mne však páníčci opět nepustili, a místo toho jsme si zašli vyzkoušet horskou gastroturistiku v Panském domě, ale já i přesto na gastrozahrádce pořád (aspoň po očku) zkoumala ty zajímavé “vlněné” tvory. 🙂

Pak jsme si po naučné stezce obešli lesíkem horu Bukovec a dostali jsme se na náš výchozí bod k naší čtyřkolové boudičce a nutno podotknout, že počet zaparkovaných boudiček oproti našemu příjezdu značně prořídl, ale tentokrát jsme zde nezbývali jako poslední, což se nám často stává. 🙂

Na Jizerské magistrále 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu do Jizerek  je  TADY.

Dnešní sobotní den byl ve znamení výletování na Jindřichohradecko, přičemž jsme za ten den zvládli výletování ve stylu 3 v 1. 🙂

Nejprve jsme se vydali do obce Kaproun a odtud po zelené turistické barvičce na zdejší železniční stanici, kam jsme došli „navštívit“ Járu Cimrmana, který zde měl být vyhozen z vlaku a má tady k této události vyhotoven i svůj „pomník“, u nějž jsem si zakusila společně s panem Cimrmanem, jaké to je být v dané „vyhazované“ pozici. 🙂
A dokonce jsme zde měli i štěstí, že zrovna v naší přítomnosti tudy jela místní mašinková úzkokolejka, tak jsme naši procházku na toto místo měli neočekávaně zpestřenu 🙂

S Járou Cimrmanem 🙂

Odtud jsme se vrátili zpět do obce Kaproun a naší čtyřkolovou boudičkou popojeli kousek dál po silnici k rozcestí „Pod Vysokým kamenem“, odkud jsme se po žluté barvičce vydali na zdejší vrch Vysoký kámen s hraničním kamenem, který kdysi označoval trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Posléze jsme pokračovali jen tak lesní procházkou dále po žluté, pak neznačené a poté červené (udělali jsme si prostě zase „náš“ okruh) a celkově jsme to pojali jako houbo-hledací ťapkání. Ne teda, že bychom cíleně lítali za houbami po lese, ale hledání jsme zúžili jen kolem cest, kudy jsme šli a i tak se pěkně zadařilo a z nalezeného úlovku měli radost jak páníčci, tak i já (i když mne houby nějak nic neříkají). 🙂

Pod Vysokým kamenem 🙂

S houbovým úlovkem 🙂

A následně si páníčci udělali odtud i gastroturistiku do Třeboně a když to jsou jižní Čechy a zvláště právě Třeboň nemohli si vybrat nic jiného než zdejší Rybářskou baštu. A aby mě nebylo nějak líto, že jsem se bašty neúčastnila, udělali jsme si tady s páníčky ještě i krátkou procházku podél Světa (rozuměj zdejšího rybníka), kde mne velmi fascinovali mrskající se kapři ve vodě, o nichž jsem si myslela, že to jsou provokující kachny, které se přede mnou schválně potápějí. 🙂

U Světa a s kachnami 🙂

Den jsme měli skutečně pestrý, takže jsem posléze po cestě domů v naší čtyřkolové boudičce všechny zážitky důkladně a nerušeně „třídila“. 🙂

Celková fotogalerie z tohoto jihočeského výletu  je  TADY.

O dnešní neděli jsme si jako směr našeho výletování zvolili Plzeňsko a to okolí obce Skomelno se svou Naučnou stezkou Putování s Dubíky.

Hned na začátku jsme natrefili na rybník s několika kachnami, kam mne ale páníčkové nepustili, jelikož bych těm kachním potvorovám určitě chtěla pročechrat ty jejich brka a bylo by o „zábavu“ postaráno. Pak jsme po cestě míjeli několik oveček, s nimiž bych si chtěla určitě taky hrát, ale těžko říct, jestli by ony byly k nějaké té hře také náklonné, tak to páníčkové radši nepokoušeli a na ovečky jsme se jen podívali a pokračovali dál. „Hon“ na kachny jsme si procvičila u jiného rybníčku, který jsme v lese potkali, ale ač jsem ho hezky celý zkontrolovala, žádná kachna nikde, tak jsem aspoň paničce předvedla, jak se hezky chodí po rybníkové lávce, že ona se s tím přecházením moc „maže“ a jde jí to pomalu. 🙂

Za zmínku určitě ale stojí i to, že jsem se při našem „ťapkání“, resp. v pauzových intervalech začala trochu víc zajímat o „kloboukovou“ módu, kdy jsem zakusila slušivost mé maličkosti pod „kloboukem“ klasickým, rádiovkovým a také i „mysliveckým“. Ač sebechvála nevoní, sama jsem byla se sebou spokojena a nevylučuji, že bych se v budoucnu mohla více módně angažovat a třeba ne jen v „kloboucích“. 🙂

„Myslivecká“ trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto západočeského výletu  je  TADY.

O dnešním sobotním víkendovém dni jsme se s páníčky vyrazili vyvětrat na šumavský jih Čech a to do obce Vyšší Brod na zdejší Opatskou stezku I a II.
Nejprve jsme se vydali po Opatské stezce I, podél níž nás doprovázel krásný lesní potůček, který jsem na sobě nemohla vnějšně i vnitřně nevyzkoušet a který nás dovedl až k Vodopádům sv. Wolfganga, kde bylo krásně, i když přes šumění vody trochu neslyšno. 🙂

Odtud jsme již na chvíli “nenaučně” pokračovali postupně po žluté a červené turistické barvičce, kde jsem se na jednom místě snažila páníčky proškolit v tom, jak se zdárně brodí přes vodu, ale nějak je to nepřesvědčilo, tak si vodičku “přelezli” sami přes takovou vachrlatou kmenovou lávku – já to vzala samozřejmě vodou, proč to zbytečně komplikovat. 🙂

Pak jsme dorazili na modrou turistickou barvičku a tím i na Opatskou stezku II, jíž jsme tedy absolvovali protisměrně, což nám ale až tak nevadilo. Na této cestě jsem také narazila na “dárek od šumavských skřítků”, který se mi velmi zamlouval a jeho “likvidace” mou šikovnou tříbarevnou tlamičkou na sebe nenechala příliš čekat. 🙂

U Vodopádů sv. Wolfganga 🙂

Fotogalerie z tohoto vyšebrodského výletu  je  TADY.

Dnes jsme opětovně neváhali a vyrazili zase na nějaké to turistické vyvětrání se. Tentokrát jsme zavítali k našim sousedům na Slovensko k obci Stupava, kde se naším středobodem zájmu stala zřícenina hradu Pajštún. Ze Stupavy jsme se vydali po žluté turistické pěkným krpálem až k samotné zřícenině, kde jsem si procvičila funkci hradní paní, s páníčky se odtud pokochala krásnými výhledy jak z letadla a ne ze zříceniny a prozkoumala různá zříceninová zákoutí.
No a jelikož se nám nechtělo jít tou samou cestou zpátky, tak jsme si udělali svůj okruh, na němž jsme kromě žluté barvičky ťapali i po červené a modré. Jednalo se takovou klasickou lesní procházku, kdy jsme během ní narazili dokonce i na malý tekoucí potůček, z čehož jsem měla největší radost já (všude okolo bylo totiž vyprahnuto na troud) a panička si zvládla udělat radost taky a to „velkým“ houbovým úlovkem, slovy řečeným až 1 hřib. 🙂

Trikolorní vrátná na Pajštúnu 🙂

Fotogalerie z tohoto slovenského výletu  je  TADY.