Dnešního dne jsme si s páníčky užili hezky aktivní den, kdy jsme po ránu vyrazili nejdříve na jednu nutnou pracovní opravu, které jsem se jako dozorový orgán účastnila také, i když mne to teda moc nebavilo (musela jsem totiž na páníčky čekat v autě u dálnice, dálkově je dozorovat a přitom hlídat i jiné velké a malé „boudičky“, které kolem té naší vždy jen prosvištěly, aby nám něco neudělaly). Posléze jsme se již vydali jako účastníci na naplánovaný každoroční výstup berňáků na horu Říp. Ač je již skoro podzim, počasí nám vyšlo parádně, lidiček i pejsků se sešlo hodně a i díky tomu se podařilo charitativně vybrat na Berňáčky v nouzi a tentokrát i mělnický útulek poměrně hezká částka korunek, takže jsme z toho měli všichni velkou radost. 🙂
My jsme se zde s páníčky setkali zejména s naší „salašnickou“ rodinkou (psí i člověčí) kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna, vzájemně jsme si hezky zase po nějaké době popovídali, sdělili novinky a probrali všechno možné i nemožné – prostě jsme si udělali hezké setkání. Moc za to všem děkujeme, bylo to super a už se těšíme na další společné setkání. 🙂

No a jelikož mne s páníčky se nechtělo jet z Řípu rovnou domů, zavýletovali jsme si ještě kousek od Řípu k obci Brocno na část zdejšího Naučného putování loupežníka Štětky (tu část, která vede mimo obce). Jednalo se o hezkou procházku hlavně mezi poli a lesy, ale stejně byla nějaká „divná“ – zase nikde žádná voda, přitom všude hliněné památky po loužích nebo vymletých cestičkách od vody. Nebo teda přesněji, jednu vodičku jsem objevila, ale tu mi páníčci důrazně zamítli (i když jsem protestovala), přitom vypadala tak „hezky“ – byla v ní shnilá jablka, listí a bůhví co ještě. 🙂

A jako završení dne jsme se po procházce naší „boudičkou“ transportovali ještě do Mělníka na tamější vinobraní. Já v řádné „hlídací“ pozici posečkala v „boudičce“, do toho (prý hudebního) kraválu a do tlačenice mezi lidmi se mi beztak skutečně nechtělo. Tak si to páníčky zkoukli samostatně, „natankovali“ si zde burčáček (který já také moc ráda a věřím, že za mé hlídání taky z něj něco dostanu) a po dnešním pořádném aktivním odpočinku jsme přes nově otevřený pražský tunel Blanka zamířili již k domovu.

„Rodinka“ na Řípu 🙂

Fotogalerie z tohoto pěkně aktivního dne  je  TADY.

O dnešní neděli jsme si zavýletovali stejně jako včera zase do zahraničí, přičemž tentokrát se naším cílem stalo Německo a to obec Furth im Wald se zdejší turistickou atrakcí Wildgarten neboli Divokou zahradou (originálně zpracovaná stezka přírodou včetně podvodního akvária).
Na místě samém bylo moc hezky, i když bylo zase docela teplo, viděli jsme zde spoustu zajímavostí (viz fotogalerie), ale nevýhodou tohoto výletu pro mne bylo to, že v areálu stezky jsme museli být my pejskové „an die Leine“ neboli na vodítku, což pro mne bylo trochu nezvyklé, proto jsem se na páníčky pořád otáčela a čekala, kdy že mne tedy pustí, když je tady takového prostoru a takových zajímavých věcí k prozkoumání. 🙂
Aby mi však odvedené „utrpení na vodítku“ páníčci vykompenzovali, po absolvování stezky jsme popojeli naší „boudičkou“ kousek dál k jezeru Drachensee, kde jsem se mohla příjemně smočit, ochutnat německou vodu a i se lehce proběhnout.

Výlet byl moc pěkný, ale ťapkání si na volno je holt ťapkání si na volno. 🙂

Trikolorní princezna na trůnu 🙂

Fotogalerie z tohoto německého výletu  je  TADY.

O dnešním prvním víkendovém dni jsme se s páníčky vydali zase po nějaké době do zahraničí a to tentokrát  na Slovensko k obci Plavecké podhradie na zdejší Náučný chodník Plavecký kras. Cesta nejprve vedla do pěkného kamenitého krpálu, na jehož vršku jsme si z chodníku trochu odbočili a zašli jsme si prohlédnout zdejší zříceninu Plaveckého hradu. Až sem se mnou pěkně šili všichni čerti, hrála jsem si na hluchou v poslouchání páníčků, tak jsem si vysloužila hezký sekec mazec, abych se srovnala, což následně pomohlo. 🙂

Na zřícenině bylo moc hezky, i když na mne docela dost teplo, pokochali jsme se krásnými výhledy, zhlédli  jsme zde i dělníky opravující tuto zříceninu (chtěla jsem jim i pomoci s maltou v kolečku) a byli jsme docela překvapení, kolik lidi se sem dnes před námi i po nás vydalo. 🙂

Pak už jsme se vrátili na náučný chodník, který pak již vedl hezky v chládku lesa, což se mi dost zamlouvalo, minuli jsme i nějakou bezejmennou studánku s dobrou vodičkou a paničce se povedlo najít hned u cesty i několik hříbků, z čehož měla  velkou radost. Jelikož zdejší chodník, resp. stezka nebyl okružní, udělali jsme si po lesních cestách okruh svůj vlastní  a příjemně uťapkaní jsme dorazili zpět k naší cestovatelské boudičce, v níž jsem se zodpovědně chopila „povelu“ „Hlídej boudičku“ 🙂

Hradní paní na Plaveckém hradě 🙂

Fotogalerie z tohoto slovenského výletu  je  TADY.

O dnešní již téměř typicky podzimní neděli jsme s páníčky vyrazili se vyvětrat na Třebíčsko k obci Štěměchy na zdejší Naučnou stezku Mařenka.
Cesta vedla hezky lesem, kdy jsme byli doprovázeni pořádným šuměním stromů za dnešního pěkně větrného počasí, minuly jsme naučná zastavení a panička dokonce našla aspoň i 3 klouzky, když už jinde široko daleko víc jedlých houbiček nebylo. Poté jsme dorazili na dnešní hlavní cíl a to krásnou a jen 3-letou rozhlednu Mařenka. Jednalo se o rozhlednu volně přístupnou na vlastní nebezpečí a páníčci věděli moc dobře, proč mne nechávají na ně posečkat dole pod rozhlednou a neberou mne s sebou nahoru, ačkoliv bych výstup nahoru a sestup dolů určitě zvládla. Na vrcholu rozhledny prý totiž foukalo tak, že to páníčky málem odneslo, takže být tam já také, musela bych se asi fofrem naučit létat, aby ze mne nebyl pod rozhlednou trikolorni flek. 🙂
Takže jsem si páníčky hezky hlídala zespoda a vyzkoušela si funkci zaparkovaného „kola“ u zdejšího kolodržiče. No a jelikož stezka byla jen z bodu A do bodu B a nikoliv okružní, udělali jsme si dál svojí vlastní okružní trasu po neznačených lesních cestách a pěkně vyfoukaní tudy dorazili zpět k naší čtyřkolové boudičce, která nám poskytla již pěkné závětří. 🙂

Pod rozhlednou Mařenka 🙂

Fotogalerie z dnešního Třebíčska je  TADY.

Dnešní poslední prázdninovou neděli jsme opětovně nechtěli strávit doma jen tak nějakým nicneděláním a vyrazili opět na nějaký ten vandr. Tentokrát jsme jako cíl našeho výletu zvolili západ Čech a to konkrétně nedaleko od Konstantinových Lázní vzdálenou Naučnou stezku Šipín.

Cesta vedla dá se říct celou dobu lesem, což bylo v dnešním velmi teplém dni pro mne dosti vyhovující, a zvláště výborné bylo, že v asi první polovině cesty jsme šli podél místní říčky Hadovky, takže naše turistická sestava vypadala tak, že páníčkové šli normálně po cestě a já přímo vodou. 🙂

Následně jsme dorazili ke zřícenině hradu Gutštejn, kde jsem si jako „hradní paní“ vše okoukla a zkontrolovala, zkusila jsem si i pozici „palné zbraně“ ve zdejším obranném výklenku a dle páníčků bylo akorát škoda, že ač hrad je na takovém krpálu, výhled není nikam jinam než do lesů (leda možná z věže, která však byla nepřístupná).

Odtud jsme za pěkného hicu ťapali dál po stezce chvilku z kopce, chvilku do kopce, minuli jsme zdejší Slovanské hradiště, jenž bylo však poznatelné jen z naučného zastavení, až jsme dorazili k Úterskému potoku, kde jsem se opět řádně vycachtala a osvěžila a pokračovali dál, přičemž po chvilce jsme přišli na to, že jsme to někde u toho potoka popletli a jdeme již mimo stezku, ale jak už jsme byli „uvaření“, nechtělo se nám vracet, tak jsme to nechali být. Potkali jsme ještě 2 „mimostezkové“ bunkry (řopíky) a dorazili k naší „boudičce“ na kolečkách. Abychom však nebyli ochuzeni o to, jak to vypadá na hradišti Šipín, přiblížili jsme se tam naším čtyřkolovým ořem a zhlédnutím kostela svaté Barbory tímto náš vandr uzavřeli. 🙂

U zříceniny hradu Gutštejn 🙂

Fotogalerie z dnešního západočeského vandru je  TADY.

Jelikož již máme hodně zúžený výběr z naučných stezek tak, aby to nebyly ty, kde jsme již byly, byly okružní a měly přijatelnou délku, začínáme být nuceni k tomu dělat si stezky sami. Dnes jsme si k této praktické realizaci vybrali Podkrkonoší u obce Malé Svatoňovice a hlavním cílem byla zdejší rozhledna Žaltman.

Naši cestu jsme započali u rozcestníku U Šrejberky, kdy jsme následně po turistické nejdřív modré a pak zelené dorazili k samotné rozhledně Žaltman. Jednalo se o rozhlednu uprostřed lesa a ač ne příliš vzbuzující u páníčků důvěru, vystoupali si vzhůru na ní, zatímco já důkladně klimatizovala pod rozhlednou a hlídala páníčky, jestli z rozhledny nepadají. Poté jsme pokračovali dál míjejíce několik zdejších bunkrů neboli řopíků až jsme dorazili k Jestřebí boudě, kde jsem dostala možnost okoštovat si zdejší pivo Krakonoš – bylo dobré snad jako každé pivo, nejsem tak vybíravá 🙂

Dál jsme pak ťapali už směrem zpátky k naší čtyřkolové boudičce a abychom nešli tou samou cestou, zvolili jsme k tomu turistickou červenou a pak žlutou a dobře jsme udělali – natrefili jsme zde na mňamózně zralé lesní ostružiny, tak jsme si dali pěkně do tlamiček. 🙂

Klimatizující pod rozhlednou Žaltman 🙂

Fotogalerie z dnešního podkrkonošského výletu je  TADY.

Dnes jsme tentokrát s páníčky vyrazili na námi oblíbenou Šumavu, přičemž naším hlavním cílem byla rozhledna Libín nedaleko Prachatic.
K rozhledně vedla cesta po turistické modré, jednalo se o příjemnou cestu po kamínkách nebo jehličí a následně jsme mohli zhlédnout samotnou rozhlednu. Byla moc pěkná, ale mne zde spíše zajímal stánek s občerstvením, v němž jsem si vyhlédla párek v rohlíku, který mi však nebyl dopřán, panička mi vysvětlila, že to není nic pro mne (i když pro člověky to moc přínosné také není) a že lepší pro mne budou vlastní mlsíky, co máme s sebou. Tak jsem se tímto nechala uchlácholit, že teda jo. 🙂

Páníčci si zde nemohli nechat ujít možnost vystoupit si na rozhlednu a pokochat se výhledem, takže jsem na ně vzorně a v klidu, i když za několikerého obdivování mé maličkosti jinými turisty, počkala dole pod rozhlednou. 🙂

A nebyli bychom to my, abychom jeli posléze hned domů, takže jsme si v okolí rozhledny udělali samostatnou turistickou procházku chvilku po „barvičkách“, chvilku po neznačených cestách, což bylo moc fajn.
Na závěr jsem pak již v naší „boudičce“ napravila včerejší fotografické opomenutí, kdy páníčci po cestě v jednom obchůdku narazili na mou zmenšenou plyšovou podobiznu, jíž panička nemohla odolat, a já posléze nemohla odolat tomu se s tímto „štěňátkem“ i hezky zvěčnit. 🙂

U rozhledny Libín 🙂

Fotogalerie z dnešního šumavského výletu je  TADY.

O dnešní sobotě se cílem našeho výletování stalo Semilsko (Český ráj) a to blíže obec Kozákov se zdejší Naučnou stezkou Kozákov.

Stezka začínala na vrcholu kopce Kozákov, kde byla i stejnojmenná restaurace i rozhledna. Následně jsme pak po trase stezky „zahučeli“ do lesíka, kde jsme narazili na Radostnou studánku, která mne osobně moc radosti neudělala, jelikož vodičky v ní bylo hodně pomálu a jen u dna, takže jsem se k ní nemohla dostat. Našla jsem si však ale jiný lesní pramínek, z které byla vodička jedna báseň. 🙂

U Radostné studánky jsme také na louce narazili na pasoucí se kravky, z nichž měla největší radost panička, přičemž já jsem raději posečkala od jejich ohrádky dál, aby mne nenapadlo si s nimi chtít provokatérsky hrát a kamarádit. Paničce se dokonce podařilo jednu „krávu Jitku“ přilákat na nějaký zelený plevel až na kraj jejich ohrady a i si jí i pohladit. Na můj vkus se u kravek zdržela nějak moc dlouho, takže jsem ji po návratu ke mne musela důkladně přivítat, jako bychom se týden neviděly. 🙂

Pak jsme pokračovali hezky lesem dál, kdy jsme dorazili na vyhlídku na Drábovně, kde jsem si trochu pocvičila kamenové šplhání, abych měla hezký výhled do kraje i na samotnou rozhlednu Kozákov, a minuli jsme i zdejší pořádnou skalní jeskyni. Poté jsme už dorazili zpátky k samotné rozhledně, kde jsme se za menšího občerstvení ze zdejšího krámku, ale zato s větším zájmen vos povyhlíželi do dáli z místního paraglidingového startoviště. 🙂

Na cestě domů jsme pak u hlavního města zaregistrovali pořádně velký a pořádně tmavý velký čoud, o němž jsme se následně dopátrali, že se jedná o dost velký požár v jednom průmyslovém areálu. Nebyl to zrovna veselý pohled a ač to páníčci jejich „čuchometrem“ nemohli zaznamenat, pro mne to byl pěkná nevůně.

U rozhledny Kozákov 🙂

Fotogalerie z dnešního výletu do Českého ráje je  TADY.

Dnes jsme se s páníčky vydali na výlet kousek od Pelhřimova a to na Naučnou stezku Křemešník. Hned na začátku, respektive u parkoviště nás upoutala jako zajímavost pořádně velká cykloturistická značka zapsaná také jako největší na světe v pelhřimovském Muzeu rekordů a kuriozit. Pak jsme minuli lezecký park pro malé i velké, který teda nebyl nic zajímavého pro mne (byl mi přesněji úplně fuk), následně jsem paničce zapózovala u dřevěné sochy pana Křemešníka a pak? Pak už jsem si konečně mohla volně a po svém pobíhat na naučné stezce. Cesta vedla hezky v chládku lesíkem, což mi plně vyhovovalo, přičemž páníčci mne natěšili ještě i tím, že cestou bychom měli minout i 2 studánky. Což o to, na ty 2 studánky jsme opravdu narazili (Studánka U Buku a Zázračná studánka), ale skutečně podivné a pro mne nepochopitelné bylo, že ani v jedné nebyla ani kapička vody ( hlavně že u Zázračné studánky byly hned 3 trubky; holt asi zázrak), takže moje tekuté občerstvení se sice konalo u studánek, ale z vlastní mističky a domácí vodičky. 🙂
Na trase jsme poté minuli ještě i zdejší lyžařskou sjezdovku, z dálky zhlédli rozhlednu Pípalka a páníčci si také vyzkoušeli jízdu z kopce po sjezdovce na čtyřkolových „kolech“, během čehož já na ně tu chvíli v pohodě posečkala v naší čtyřkolové boudičce. Posléze jsem si na našem výchozím bodě pocvičila i své vychování na venkovní zahrádce Restaurace Křemešník, kde jsem na obsluhu působila asi tak zklamaně z toho, že jsem nemohla ochutnat místní vodičku, že mi sami od sebe donesli jejich mističku s vodou, do níž jsem se k překvapení páníčků s vervou pustila (pro jasnější pochopení překvapení páníčků je třeba poznamenat, že se zásadně vodně napájím buď z volných vodních zdrojů nebo z vlastní mističky, cizí mističky jsou mi nesympatické, nevoní mi a chvilku předtím, než jsme do restaurace zamířili, jsem byla napojena vlastní domácí vodičkou). 🙂

S panem Křemešníkem 🙂

Fotogalerie z dnešního Pelhřimovska je  TADY.

Kromě koupání, funění a klimatizování v chládku jsme dnes zvládli i návštěvu u kamarádů Baka a Maxe. Naposledy jsme se u nich byli podívat v březnu, kdy jim bylo 5 měsíců a byly to pořádní neposední a uštěkaní živlové, takže jsem je musela s páníčky téměř po půl roce zajet opět „zrevidovat“, jestli nedělají nějakou ostudu psímu klanu. 🙂

Od posledně pořádně vyrostli, se štěkáním se uklidnili, ale lítání sem a tam jim stále zůstalo. Hodně naivně si hošíci mysleli, že i já za nima budu lítat jak utržená ze řetězu. To se pořádně spletli, puberťáci jedni, já přece nejsem nějaké hej nebo počkej. S jejich provokováním jsem měla trpělivosti dost, ale samozřejmě nadešel po chvíli taky čas na to jim ukázat, že má trpělivost není bezedná, z čehož byli trošku překvapení, přičemž se pánové následně poté „proměnili“ z „okolních pobíhačů“ na mé doslovné „vlezdoprdelníky“. Takže jsem musela vzít vše zase do svých pacek a udělat tomu útrum a vymyslela jsem to geniálně tak, že jsem si vyskočila na své „kufrové místo“ v naší „boudičce na kolečkách“, kde jsem na puberťáky shlížela dolů na zem jak ze trůnu a prostor jsem měla hezky jen pro sebe bez žádného otravování a utiskování, jelikož „chlapci“ do auta naskakovat neumí (naštěstí). 🙂

S Bakem a Maxem 🙂

Další fotky z dnešní návštěvy u psích kamarádů jsou  TADY.