Dnešního dne jsem se s páníčky vypravila na naplánovaný sraz berňáčků (a i jiných pejsků) na Veselém vrchu u Mokrska. Počasí vyšlo výborně a i psí účast byla hojná – sešlo se celkově 44 pejsků s nepočítaně lidičkami. Za naši psí „rodinu“ (nejen) Trikolore Fortuna bylo účastníků také dost a to konkrétně: babička Babettka, skoroségra Desree, brácha Cargo, skorobrácha Draco, skoroségra Beáta, skoroségra Dakota (Rozárka), skoroségra Abigail a také kamarád jorkšírek Maxík a holky stafordky s pudlicí. 🙂
Od pořadatelky akce jsme po výšlapu nahoru na kopec obdrželi pamětní list k této akci a také krásnou perníkovou velikonoční psí tlapku a mohli jsme dle svého uvážení finančně přispět na občanské sdružení BSP v nouzi – na něj se nakonec celkově vybralo 3 761 Kč, což je moc pěkné. 🙂
Jelikož bylo skutečně moc pěkné počasí, po výstupu (nebo spíše po sestupu dolů) se páníčkové s páníčky od psích kamarádů dohodli, že by bylo škoda jet hned domů a naplánoval se výlet na docela nedalekou zříceninu Kamýk. Bohužel auto kamarádek stafordek bylo zcela proti tomu a rozhodlo se stávkovat. Ani po hodině laborování se však k činnosti nepřinutilo, tudíž jsme si s mými páníčky udělali otočkový výlet do Prahy, kam jsme to neposlušné auto naší boudičkou na kolečkách na laně odtáhli. Pro mne to byl celkem nezvyk, jak to chvilkama zvláštně od toho lana s naší boudičkou škubalo, ale pak jsem to přestala řešit a vrhla se nerušené „hlídání“. Do Prahy jsme se přes vesničky pomalu ale jistě dokodrcali, zlobivé auto páníčkové pomohli vhodně „zaparkovat“ a pak jsme si „procvičili“ jízdu po dálnici k nám domů.:-)

Vskutku velmi zajímavě plánovaně i neplánovaně strávený den. 🙂

Rodinné foto 🙂

Fotky z tohoto psího setkání naleznete ZDE.

O dnešní neděli jsme se s páníčky rozhodli (teda spíš jen páníčci), že svou návštěvou tentokrát poctíme Pardubický kraj – bylo tomu z toho důvodu, že zde páníček potřeboval něco pracovně zařídit a nechtělo se mu jen tak bez jiného užitku jet jen od nás k Hradci Králové a zpět, tak se sem účelově právě nedaleko Hradce Králové vymyslel i další plán, a to ve formě výletu, proti čemuž jsem nebyla vůbec proti. 🙂
Jako výlet jsme podnikli procházku Naučnou stezkou Dívčí doly nacházející velmi nedaleko obce Choceň. Trasa vedla zejména krásným lesem, kdy jsme za jarního ptačího štěbetání putovali po udržovaných lesních cestách mezi 9 naučnými zastaveními, které jsme opravdu všechny objevili. Bylo tomu hlavně z důvodu, že byli výborně (stejně jako i značení stezky) značeny a udržovány.
Mne se po cestě líbila krom samotné procházky téměř každá louže, takže můj pochod vypadal hlavně ve stylu z louže do bláta a do listí, a když to nebyla louže, tak jsem zahučela do lesního potůčku, lesní studánky nebo říčky Divoká Orlice. Moc hezky jsem se proběhala, přečetla si informace od jiných pejsků, co tu byli přede mnou, a příjemně unavená jsem se následně těšila na hlídání v naší boudičce na kolečkách. 🙂
Po cestě domů páníčkové ještě zastavili u nějakého opraveného statku, kde se vevnitř asi hodinku zdrželi, zatímco já jsem v boudičce důkladně hlídala. Poté co vrátili, asi půlhodinky povídali o dobrotách, co si tam dali k večeři, až se mi začaly sbíhat sliny a už jsem se začala těšit na svou večeři doma. Pro brzké příště musím vymyslet, jak bych se podobné gastroturistiky (následující po předcházející pěší turistice) mohla o výletech také účastnit (a nemuselo by to být tak složité, jelikož už začínají pozvolna fungovat i zahrádky u hospůdek). 🙂

Čtu si 🙂

Fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

O dnešním víkendovém dni jsme s páníčky vyrazili do jižních Čech k obci Tažovice na zdejší Naučnou stezku Boží kámen. Příjezd do obce nás tedy na začátku docela vyděsil, jelikož jsme stále po silnici klesali níž a níž do pořádného dolíku, takže to vypadalo, že naše stezka bude také pěkně kopcovitá. Ale nakonec se to dalo, nebylo to tak hrozné – cupitali jsme hlavně lesem a v místech, kde jsme měli jít po silnici, jsme to vzali přes pole nebo louku (nepůjdeme přeci po asfaltu, když to není nezbytně nutné). 🙂
Ač to byla naučná stezka, nikde po trase jsme nepotkali žádné naučné zastavení (dokonce ani žádné úvodní), takže jsme usoudili, že stezka i když je značená, není asi více udržovaná, abychom se my, turisté něco nového aspoň dozvěděli. Možná i proto, že jsme nenarazili na žádné to zastavení, tak jsem se zajištění nějakého vzrůša chopila já a to ve formě prohnání 2 srnek a 1 zajíce. Já neviděla, neslyšela, letěla za nimi a (dle paničky jak jinak) mi zdrhli. Takový sprint, co jsem za nimi předvedla, nebývá u mne velkým zvykem – také jsem se k páníčkům následně vrátila hodně ufuněná a docela mne to i znavilo. 🙂

Na Božím kameni 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

O dnešním krásném slunečném dnu jsme s páníčky nechtěli jen tak sedět doma, tak jsme si udělali nedělní výlet nedaleko Olomouce k obci Hřebeč na zdejší Naučnou stezku Hřebečské důlní stezky.
Trasa vedla po lesních cestách, kde jsem si pobíhala a čmuchala (a vícekrát i ochutnala nějaké „dobroty“, z čehož panička silně nebyla nadšená, a vysloužila jsem si za to i sekec mazec a pak jsem si již na to dávala pozor). V lese bylo krásně, ptáčci zpívali, byl tam chládek, ale i přes to bylo mne docela teplo – ještě jsem se nestihla úplně zbavit mého zimního kožíšku.
Jako největší zajímavost na stezce byla kovová vyhlídka Nad Doly (doslova a do písmene), kde byl prý hezký výhled na jedno z míst, kde kdysi probíhala důlní těžba – já tam tedy osobně nešla, jelikož vyhlídka byla postavena ze železných roštů, které by zrovna nebyly příjemné pro moje pacičky, ale počkala jsem na páníčky nahoře u ní –  tam, kde se na ní scházelo dolů. Druhou hlavní zajímavostí byl zdejší Rezavý potok, který fakt rezavý byl a mne se do něj hrozně moc chtělo se svlažit. Tak mne do něj páníčci na krajíček pustili a hle, probořila jsem se lehce do rezavého blátíčka, čímž ze mne přestal být trikolorní pes, ale čtyřkolorní (panička byla nadšená). 🙂
Jedinou stinnou stránkou našeho putování byl závěrečný pochod po silnici. Na plánku stezky si toho páníčkové bohužel nevšimli, tak jsme museli cupitat po asfaltu – ale již zde byl stín, tak to bylo na mé pacičky dobré. Příště dostali páníčkové za úkol lépe na plánky stezek koukat, abychom předešli těmto překvapením. 🙂

U štoly Josefka 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

Dneškem se u nás stávající pěkné a slunečné počasí z minulých dní jako mávnutím proutku zkazilo a již od rána jen pršelo, pršelo a pršelo, takže to vypadalo, že dnešek strávíme zalezlí doma. Páníčka však napadla spásná myšlenka a to, že se podívá na meteo-interneto radar počasí, jestli všude prší, tak jako u nás a hle, v celé republice ano, akorát v okolí Znojma ne, tak jsme vyrazili tam, jelikož se nám doma lenošit fakt nechtělo.
Jako cíl cesty jsme zvolili Naučnou stezku Údolím lásky, nacházející se u obce Božice nedaleko právě Znojma. Po cestě sem fakt všude pršelo, ale jak jsme dorazili na místo, tak to zde vypadalo, jako když tu ani nepršelo, ač bylo také zataženo. Stezka vedla po lesních cestách, kde jsem si poletovala a čmuchala, a také kousek po poli, kde jsem prohnala zdejšího zajíce pořádným sprintem. 🙂
Stezka byla však poněkud zvláštní – nebyla nijak turisticky značená (takže jsme se navigovali podle paniččina GPS v mobilu, abychom se neztratili) a krom úvodního naučného zastavení na začátku trasy jsme žádné další nepotkali. Nakonec to páníčkové pochopili tak, že jelikož se stezka jmenuje tak, jak se jmenuje, tak si dotyční zaláskovaní turisté mohou své zastavení udělat kdekoliv a nepotřebují k tomu žádnou pevnou ceduli, která by jim to zastavení určovala. 🙂
Dnešní výlet páníčkové završili ještě gastroturistikou (tak jako téměř pokaždé), kdy se tentokrát zastavili vyzkoušet, jak vaří kuchyň v hospůdce Pivovaru Dalešice, kde se kdysi natáčela i česká filmová komedie Postřižiny. Já mezitím důkladně hlídala naší „boudičku na kolečkách“ a když se páníčci vrátili, vypadalo to, že zdejší kuchyň asi vaří dobře. Příště by mne mohli také vzít s sebou – já bych udělala také kuchyňskou kontrolorku. 🙂

Počasí nám vyšlo 🙂

U rybníčku 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

Ač to z počátku dnešního dne vypadalo, že zůstaneme celý den doma, jelikož se zrovna na víkend zkazilo dosavadní hezké a slunečné počasí na vítr a déšť, páníčkové nakonec zaveleli, že na výlet vyrazíme, jelikož dešťový radar na vlnách internetu ukazoval, že než dojedeme do cíle našeho výletu, mělo by tam přestat pršet. Tak jsme to riskli a jeli, jelikož doma se nám opravdu jen tak lenošit nechtělo. 🙂
Vyrazili jsme tedy směrem k Třebíči k obci Nová Brtnice na zdejší Naučnou stezku Chaloupky. Počasí se zde skutečně v době našeho příjezdu umoudřilo, bylo sice chladněji, ale bez deště. Trasa stezky vedla hlavně lesem, přičemž jsme po cestě měli 2x jen přecházet hlavní silnici a pokračovat dál, ale na obou místech byl s přejitím trošku problém. Na prvním přecházení jsme sice silnici přešli, ale jak jsme posléze zjistili, byla to již nepoužívaná silnice odnikud nikam, jelikož hned kousek vedle ní byl nový silniční obchvat, takže jsme se chtě nechtě museli vydat pěšmo po krajnici toho obchvatu, než jsme jej mohli přejít a napojit se opět na naši trasu. Na tom obchvatu to nebylo zrovna nejpříjemnější, jak kolem nás fofrem jezdila auta, ale zvládli jsme to. Druhé přecházení přes samotnou silnici již bylo normální, ale na druhé straně jsme měli trošku problém kudy jít naší trasu, tak jsme to tam obcházeli ze všech stran, abychom to našli. Nakonec se nám to povedlo – problém byl v tom, že naše přímá cesta zde byla zasypána velkou hromadou jehličnatého chvojí, takže jsme to fakt nemohli lehce najít. 🙂
Na konci naší cesty jsme dokonce na jedné mezi potkali vzácný úkaz letošní zimy, a to 3 hromádečky sněhu. Tak jsem je hned musela jako zmrzku ochutnat a potěšit se s nimi. Již to tedy nebylo chuťově tak dobré, jako když je sníh čerstvě napadnutý, ale lepší něco než nic. 🙂

U lesního potůčku 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

Dneska nám nastalo opět velmi pěkné počasí, tak se nám zase nechtělo zůstávat, tak jsme dnes s páníčky vyrazili kousek od Písku k obci Oslov na místní Naučnou stezku Partyzánskou. Začátek stezky mne tedy moc nenadchl, jelikož jsme šli cca 1,5km po silnici, což mne fakt nebaví, ale pak to již bylo v pohodě. Procházeli jsme hlavně po polích, lesích a loukách a já si mohla pobíhat do sytosti. 🙂

Na stezce jsme jako nejvíc zajímavé věci narazili na pěknou dřevorubeckou studánku (byly u ní dokonce i plechové hrnečky na napití se) nebo krásnou skalní vyhlídku na řeku Otavu. Ač se jednalo o naučnou stezku (a docela i dobře turisticky značenou), na celé její délce jsme nalezli pouze 2 naučná zastavení, přičemž podle jejich chatrného stavu páníčci usoudili, proč jsme asi nenarazili i na jiná – ta už asi nepřežila…

Po projití naučné stezky jsem se s páníčky vydala ještě na nedaleký hrad Zvíkov, na kterém se natáčela mj. i pohádka Lotrando a Zubejda. Ač hrady a zámky moc nevyhledáváme, bylo zde docela hezky (hlavně tu byl klídek, jelikož zde zatím nebyli turisté) a mne se nejvíce líbilo u zdejšího přístavu, kde jsem se mohla čvachtat ve vodě. Pak už jsme se pomalu vrátili k naší boudičce na kolečkách. Já do ní zahučela a začala pořádně hlídat. 🙂

Páníčkové šli (jako po každém výletu) do místní restaurace v místním malém pivovaru. Výborně se napapali a jeli jsme příjemně unavení domů.

Na pařezu 🙂

Na hradě Zvíkov 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

O dnešním pěkném, teplém a slunečném dnu jsme s páníčky vyrazili na jižní Moravu k Moravskému Krumlovu na zdejší Naučnou stezku Krumlovsko-rokytenské slepence. Stezka vedla hlavně po lesních a polních cestách, přičemž chvíli vedla i po silnici, ale to se dalo zvládnout – bylo to jen kousek.

Na trase jsme vícekrát přes různorodé mostky, lávky apod. přecházeli místní řeku Rokytnou a lesní potůčky, přičemž jeden z mostků ve mne zanechal dojem – byl takový vachrlatý a hýbací a cca 20 m dlouhý, že se mi přes něj moc nechtělo, tak mi páníček ukázal, že přes něj zvládne přejít on, tak proč bych nepřešla já. Tak se pak ke mne vrátil a že ho přejdu na volno s ním. Ale chyba lávky, jak on šel, mostek se začal více hýbat, tak jsem se pro jistotu vrátila zpět před něj. Panička mostek pak přešla taky a výsledek byl, že na jedné straně jsem zůstala já a na druhé straně byli oba páníčci – prostě prekérní situace. Já k nim moc chtěla, ale ten mostek ve mne důvěru opravdu nevzbudil a přes vodu se to vzít nedalo – byl tam k ní sráz a voda na mne hluboká. Řešením nakonec bylo, že pro mne páníček přešel na druhou stranu a dobrovolně/nedobrovolně mne přes mostek převedl. To bylo radosti, že jsem zase u nich.

Cestou jsme potkali i více psích kamarádů, s kterými, pokud chtěli, jsem si pokecala. Asi nejzajímavější a nejhezčí z celého výletu to bylo u kaple sv. Floriána, kde jsme se společně s páníčky kochali krásným výhledem na Moravský Krumlov (dokonce jsme odtud viděli i naší zaparkovanou boudičku na kolečkách).

U kaple sv. Floriána 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.