V tuto předvánoční sobotu se páníčkové místo nějakého předvánočního šílenství rozhodli, že si se mnou udělají výlet tentokrát k obci Jistebnice nedaleko Tábora na zdejší Naučnou stezku Jistebnickými sady. Já samozřejmě nebyla proti, tak jsme vyrazili.

Na trase naučné stezky nás čekalo celkem 10 tématických zastavení, ale my jsme jich minuly jen 8 – to první a poslední byly někde na cetě po silnici, což my neradi, tak jsme je vynechaly. 🙂

Stezka vedla místním lesoparkem kolem asi 3 rybníků, lesními a polními cestami, takže to bylo zase něco pro mne v podobě zkoumání, čuchání a pobíhání si. V určitých okamžicích jsem byla zejména u rybníků doslova fascinována tím, že na druhém břehu na nás dost hlasitě kejhaly kachny, což jsem si nechtěla nechat líbit, tak jsem je pořád po očku z dálky sledovala a kdybych mohla, došla bych si s nimi „popovídat“ osobně – otvírat si na nás zobák, to se dělá? 🙂

Na cestě jsme se také průběžně potkali i s 3 psími kamarády, s kterými jsme se kamarádsky pozdravili a „pokecali“. Výlet byl opět super a už se zase těším na další. 🙂

V Jistebnických sadech

Další fotky z tohoto putování najdete  v mé fotogalerii tady.

O dnešní třetí adventní neděli jsme si udělali s páníčky výlet k Dolní Cerekvi na tamní Naučnou stezku Čeřínek. Počasí nám vyšlo jak na objednávku – nebylo ani moc teplo, ani moc zima, nepršelo, nesněžilo, takže super. Trasa začínala u dvou rybníků (Chudý a Menší), jež jsem neodolala aspoň zlehka neprozkoumat, přičemž dále nás čekalo celkově 14 zastavení o tamější živé i neživé přírodě. Procházeli jsme téměř pořád lesem a stezka byla dle páníčků velmi dobře značena a i všechna zastavení byla udržovaná.

Já se zase pěkně proběhla, spoustu toho prozkoumala i očuchala a taky jsem prohnala jednoho zajíčka, který kolem nás jen tak profrnknul- asi si myslel, že to jen tak nechám být. Ale to bych nebyla já. Byl však rychlejší než já, tak jsem ho nechala být – přece si nenechám ztratit páníčky.:-)

U Přední skály

Další fotky ze výletu jsou tady ve fotogalerii.

Tuto sobotu jsme se po ránu s páníčky vydali na naplánovaný adventní sraz berňáků u zámku Lemberk. Ačkoliv jsme ze všech účastníků byli pravděpodobně z největší dálky, dorazili jsme včas na 11. hodinu.  🙂

Jelikož se jednalo o 1. ročník tohoto srazu, účast byla taková komornější oproti zaběhnutým srazům, ale aspoň si páníčkové každý s každým mohli jen tak popovídat a my, zúčastnění hafani, společně proběhnout a taky si pokecat. Jako dáreček každý obdržel pamětní list na tuto akci, krásně ozdobený perníček ve tvaru hlavy berňáka a pro pejsky škvarkovou kostičku (byla výborná). Doufáme, že se budou v budoucnu konat i další ročníky tohoto setkání, kterých se zase rádi zúčastníme, když to bude možné.

Společné foto účastníků

Další fotky ze srazu jsou tady ve fotogalerii.

Jelikož se nám po skončení této akce nechtělo hned domů a již jsme byli „tam na severu“, páníčkové se rozhodli, že si uděláme ještě výlet na nedalekou Bukovou horu. Tam nás čekalo překvapení, co se týče počasí – všude byl na stromech namrzlý nafoukaný sníh, po cestách pro auta to klouzalo a všude kolem mlha jak mlíko. Vypadalo to, jako bychom dorazili do jiného podnebného pásma. 🙂

Nejprve jsme se na Bukovou horu chtěli vydat po turistické trase vedoucí přes lesy a louky, bohužel však jsme to museli vzdát – ač všude okolo bylo namrznuto a lehce sněhavo, zamýšlená trasa byla asi traktory rozježděná do velmi kluzkého bláta, že se tam nedalo jít. Upravili jsme tedy plán a popojeli jsme hned pod telekomunikační vysílač na Bukové hoře – zde jsme kvůli mlze však ze samotného vysílače viděli ani ne třetinu, ale řekli jsme, že když už jsme sem dojeli, tak si nějakou procházku ještě uděláme. Našli jsme  si tedy jiný okruh, kde již procházková cesta byla lepší a byla taky hlavně po lesích a loukách, což se mi samozřejmě líbilo a neváhala jsem průběžně ochutnávat i tamější sníh – u nás doma jsem ještě neměla nějak příležitost. 🙂

Na Bukové hoře

Další fotky ze výletu jsou tady ve fotogalerii.

Tentokrát jsme se s páníčky vydali k Lomnici nad Lužnicí na tamní naučnou stezku Velký lomnický. Název je sice takový zvláštní, resp. není z něj hned patrno, o co se jako jedná, ale hned vám to prozradím – jedná se o trasu kolem Velkého lomnického rybníka.:-)

Bylo tam moc pěkně, putovali jsme po louce, lesními cestami a po místních dřevěných lávkách u rybníku. Celkově nás čekalo 12 tematických zastavení o této oblasti, potkali jsme jich bohužel jen 10 – ty zbývající 2 jsme se též snažili objevit, ale nepovedlo se. 🙂

Na trase mne moc zaujala pozorovatelna vodního ptactva (kachny ani jiní opeřenci tam sice vidět nebyli a pořád jsem je po okolí cítila), do jejíhož vnitřku jsem též „nakoukla“ a taktéž mne zaujala místní vyhlídková věž na rybník, na niž mne však páníčci nepustili, jelikož na ni vedly dost prudké schody, které bych dle paničky asi v pohodě vyběhla nahoru, ale při sestupu dolů bych se skutálela jak brambora a přivodila si při nejlepším pěknou bouli. Takže jsem na páníčky v klidu počkala v bezpečí pod vyhlídkou. 🙂

Takhle jsem paničce fotografce u Velkého lomnického rybníku zapózovala:

Póza u rybníka 🙂

Další fotky z této procházky jsou tady ve fotogalerii.

Tuto neděli jsme se s páníčky vydali k Veselí nad Lužnicí na tamní naučnou stezku Veselské pískovny. Čekalo nás zde celkem 14 tematických zastavení o tamní fauně, floře, těžbě písku apod.

Bylo tam moc fajn, jelikož jsme procházeli kolem jakoby 2 velkých rybníků, ale nebyli to rybníky, ale zatopené pískové jámy. Takže jsem byla opět (jako pokaždé) téměř pořád v blízkosti vody i lehce v ní. Pro mne nezvyklým překvapením byla tamní přírodní rezervace Písečný přesyp u Vlkova. Jedná se o místo, kde se nachází jemný písek a dělá to dojem, jako byste byli na pláži. Jelikož jsem zatím na ničem takovém nebyla, tak to byla pro mne zajímavá zkušenost – v tom písku se krásně běhalo, leželo, zlehka hrabalo, ale chtěla jsem ho i ochutnat, ale to nebylo nic moc. 🙂

Taktéž se mi moc líbilo na zdejších písčitých plážích, odkud jsem opětovně pozorovala provokativní kachny, plavající si uprostřed. 🙂

Na písečném přesypu 🙂

Další fotky z tohoto výletu jsou tady ve fotogalerii.

Dneska jsme si s páníčky udělali výlet k Mělníku na soutok Vltavy a Labe. Ač počasí vypadalo všelijak (zvláště když jsme o Mělníka dorazili, tak začínalo pršet, ale naštěstí se to vybralo a déšť zase začal, až když jsme odjížděli domů – no jo, to je ten nevyzpytatelný podzim).

Procházeli jsme tu nejdřív kolem plavební komory, která je před místním přístavem. Zde mne nejvíce zajímali kolempoletující i sedící holubi, tudíž panička mne musela krotit, abych za nimi nešla. Bylo to nějak silnější než já, ti opeřenci mne dost silně iritovali, tak jsem je chtěla prohnat, ať si nedovolujou (dokonce i na nás žbrblali). Většina jich však byla na okrajích plavební komory (asi takticky), takže kdybych se za nimi rozběhla, hrozilo by, že bych to neubrzdila  a zahučela z výšky do vody. Takže panička předvídala správně, že bych asi nejdřív činila a až pak myslela, tak si mne hlídala.

Pak jsme putovali na trase mezi místními poli, lesíky a nějakým jablečným sadem – ve všech těchto lokalitách byly stále patrné stopy po nedávných silných záplavách, takže pohled to nebyl zrovna pěkný, ale všichni jsme si uvědomili, jaká je voda silný živel. Tam, kde jsme procházeli, byla tehdy voda ve výšce cca 5m – to je jako kdyby páníčci byli asi 3x vyšší. Hrozná představa.

Samozřejmě jsme následně dorazili i na soutok Vltavy a Labe. Mne se u vody moc líbilo, téměř pořád jsem byla u ní či lehce v ní . Na řece (bylo to už snad jen Labe) mne pak začaly zajímat místní kachny, které jsem chtěla také prohnat (zase nějací opeřenci), ale takticky se od břehu přesunuly doprostřed řeky, kde jsem na ně nemohla, tak jsem je ze břehu pořád pozorovala a hlídala. 🙂

A jako završení výletu jsme dokonce zahlédli i relativně vzácnou vydru říční. Já jí považovala za větší vodní myš, tudíž, jelikož jsem toho dne byla v proháněcí ráži, chtěla jsem ji prohnat též. Ale než jsem k ní stačila nějak přes všelijaký porost doběhnout, jelikož je plachá, zdrhla mi a čučela na mě z bezpečné dálky a z místa, kam jsem k ní nemohla. Potvora jedna. 🙂

Na břehu Labe 🙂

Další fotečky z našeho výletu jsou umístěny zde ve fotogalerii.

Dneska jsme se s páníčky vydali na výlet do Nepomuku na naučnou stezku pod Zelenou Horou. Čekalo nás celkově 9 zastavení s naučnými tabulemi. Jedna z nich byla např. i u sochy Jana Nepomuckého, kolem kterého já zcela bez povšimnutí (oproti paničce) prošla, jiná tabule byla o řece Úslavě, přičemž než si páníčci stihli pomalu na tabuli přečíst, jak se tato řeka, kolem níž jsme procházeli, jmenuje, já už jsem byla přímo u ní (a trochu i v ní) a ochutnávala místní vodu (co kdyby byla jiná než u nás). 🙂
Trasa stezky byla jak po silnici (z čehož jsem příliš nadšena nebyla), tak i potom ale i v lese, kde jsem si pobíhala a čmuchala, což já moc ráda.:-)
Společně s páníčky nás však zaujalo, že nikde po okolí nejsou žádné směrovky navádějící na zámek Zelená Hora, na němž se kdysi natáčel slavný film Černí baroni. Ač tedy příchod k němu nebyl nikde značen, rozhodli jsme se to zkusit k němu lesem na vlastní pěst. A tak jsme šli, procházeli jsme kolem oplocení příjezdové cesty k areálu zámku, ale pak jsme to již vzdali – terén na to nebyl (asi i schválně) uzpůsobený. Nakonec páníčkové někde objevili, že by zámek měl být přístupný asi až v roce 2015, ale prý z toho má být do té doby hotel – tak uvidíme. 🙂

Já se aspoň jako trikolorní baronka proběhla v podzámčí a musím říct, že „absurdní“ mi to fakt nepřišlo. 🙂

U sousoší Rodinka (ze dřeva) 🙂	U kamenného sousoší Rodinka 🙂
Na břehu Úslavy 🙂

Dalších pár fotek je možno zhlédnout ve fotogalerii.

Na dnešní den jsme si s páníčky naplánovali výlet do Českého středohoří k obci Kostomlaty pod Milešovkou na zdejší naučnou stezku Březina. Když jsme od nás z domova vyjížděli, bylo krásně slunečno a teplo. Na půli cesty jsme však začali pozorovat zvětšující se mraky a po další části cesty začalo z původně jen drobného mrholení rovnou pršet. S páníčky jsme to však nechtěli hned vzdát a jet zpátky domů (když už jsme k našemu cíli byli poměrně blízko). Tak jsme dorazili na místo. Tam to vypadalo, že to bude dobré, vesměs jenom mrholilo, tak jsme se vydali na cestu. Bohužel však „chyba lávky“, počasí nás zradilo a během našeho putování začalo zase pršet. Ačkoliv jsme šli hlavně v lese, kde jsme si myleli, že ten déšť zachytí tamní stromy, tak to byla také chybná myšlenka – daný les byl veskrze listnatý, listí nyní již opadané, tak z našeho plánovaného antidešťového úkrytu bylo prd. 🙂
Procházku jsme nakonec byly oproti plánu nuceni zkrátit po jiných turistických trasách, jelikož déšť byl chvílemi i pořádnější. Celí zmoklí jsme dorazili k naší „boudičce na čtyřech kolech“ a já do ní s velkým nadšením naskočila – konečně místo, kde na mne přestalo pršet. 🙂
Počasí nám tedy tentokrát moc nepřálo, ale snad si to s páníčky více vynahradíme jindy.

Pac a haf.

Zmoklá v autě 🙂

Dne 4.11.2013 se mojí mamce Aschley Trikolore Fortuna narodili moji noví sourozenci (vrh D) a to konkrétně v nadílce 5 kluků a 2 holky, k níž velmi gratulujeme.

Aschley se štěňátky (foto: Z. Baleková)

Mamince Aschley nyní společně s mými páníčky přejeme hodně mlíčka a trpělivosti s mrňouskama a štěňátkům hlavně hodně zdravíčka, ať pěkně rostou a prospívají a ať posléze najdou hodné páníčky.

Jak štěňátka rostou, můžete sledovat na této stránce.

Tento den jsem využili počasí (ačkoliv podmračeného, mlhavého, ale ne příliš deštivého) a udělali si výlet do Ždárských vrchů, do přírodní rezervace Žákova hora. Na tamní turistickou a pak i částečně naučnou stezku jsme vycházeli z osady s originálním názvem Cikháj. Na začátku cesty jsme procházeli kolem Pomníku partyzánů. Tam jsem se snažila chovat s úctou, jelikož páníčkové mi říkali, že to je pietní místo. Pak jsme pokračovali dál lesem kolem zajímavého skalního útvaru Tisůvka až jsme došli nahoru na Žákovu horu. Tam sice nebyla k vidění žádná zvláštní zajímavost, ale panoval tam krásný podzimní klídek. Odtud jsme putovali kousek po tamní naučné stezce až ke Stříbrné studánce, která je jedním z pramenů řeky Svratky. U tohoto pramene mne přepadla velká žízeň (ačkoliv páníčkové mi vícekrát dávali k dispozici naší donesenou vodu), že páníčkové si pomalu začínali myslet, že snad ten celý pramen vypiju a bude po prameni 🙂 Jelikož se (pro nás zatím stále nezvykle) zase začalo stmívat docela brzy, ač jsme se snažili jít svižně, dorazili jsme k naší „pojízdné boudičce na čtyřech kolech“ už za tmy. Ještě že páníčkové měli s sebou i baterku, abychom se cestou někde nepřerazili. 🙂

U památné desky 🙂

Panička mi udělala i pár dalších fotek z výletu, tak jsou tady.