O dnešním státním svátku jsme nezaháleli a oslavili jej zase výlet. Tentokrát to bylo do Jáchymova a pro změnu zase na naučnou stezku – tady se jmenuje Jáchymovské peklo a pojednává o tamním dobývání uranu. Stezka začíná na tamním náměstí, kde to zprvopočátku nevypadalo, že bych mohla výletovat na volno, ale po chvilce putování už to bylo dobré a mohli jsme jít zejména po lesních cestách, což se mi líbí nejvíc, jelikož si mohu pobíhat tak, jak chci.
Procházku jsme měli zpestřenu i o jednoho psího kamaráda (dle paničky pravděpodobně černého křížence labradora), kterého jsme z čista jasna potkali na jedné lesní cestě a kámoš se k nám (tedy spíš ke mně) hodně měl. Já nejprve k němu také, ale pak mne to přestalo bavil, což on poznal a šel si dál svou cestou (opačnou než jsme šli my). My po chvíli došli k osamělému domečku, na jehož zahrádce na nás houkla starší paní (za asistence pejska rotvíka), jestli jsme cestou nepotkali takového tmavého psa. Páníčkové přitakali, že ano, přičemž paní nám sdělila:“Tak to je ten náš hajzlík, vždycky přijedeme na chalupu, pustíme ho z kufru ven a on místo aby šel s námi, tak zdrhne a jde si oběhnout místní okolí.“ Tak nás paní pobavila a my putovali dál. Celkově jsme prošli kolem 12 zastavení a naplánovanou trasu jsme dokončili těsně před setměním (takže akorát). Tentokrát se začalo stmívat o hodinu dříve než jsme byli zvyklí, jelikož se včerejšího dne měnil čas z letního na zimní – tudíž si musíme zase zvyknout na změnu, i když společně s páníčky jsme pro to, tuhle změnu času zrušit.

Jako dokumentaci z našeho výletu přikládám svoji fotku u Skautského kříže zdejší naučné stezky.

Skautský kříž a já 🙂

Dalších pár fotek je k nahlédnutí zde.

Tento den jsem se s páníčky vydala kousek od Jičína do Prachovských skal na naplánovaný sraz berňáčků (samozřejmě byli vítáni i jiní psí kamarádi než naše plemeno a také se jich několik z nich dostavilo). Sešlo se nás docela dost (nepočítali jsme se, tudíž přesné číslo nevíme) a já se musela s téměř s každým nově příchozím psím kamarádem seznámit a očuchat. 🙂
Na místě jsem se setkala s bráškou Cargem a kamarádem jorkšírem Maxem, s mojí babičkou Babettkou a kamarádkou stafordkou Dee (samozřejmě všichni byli i se svými páníčky). Vytvořili jsme „naší“ skupinku a šli jsme si koupit vstupenky (já měla taky svou vstupenky a dostala jsem také dáreček ve formě papírového pytlíčku na možnou mou velkou potřebu). Poté jsme vyrazili na cestu „po zelené“. Na většině trasy jsem si pobíhala na volno, ale hlavně na tamních krkolomných (i klouzavých) schodech mne panička přidržovala na vodítku, jelikož jsem zbrklouš a prý bych se na těch schodech určitě skutálela dolů v kotrmelcích.
Výlet to byl i co do počasí velmi pěkný, my hafani i všichni páníčkové jsem si pěkně pokecali. Akorát těch schodů bylo docela dost, že jsem z toho byla hodně ucaprtaná.
Na konci cesty se páníčkové občerstvili v tamním bufetu (údajně výbornou svíčkovou – krásně voněla), vzájemně jsme se rozloučili a vydali jsme se zpět na cestu domů, kterou celou v autě pěkně prospala. 🙂

Tady mi panička přikládá (jako referenci) společnou fotku se mou maličkostí, Cargem a Babettkou. Sluší nám to, co?

Babetta, Cargo, Celesta

Další fotky z výletu můžete zkouknout tady ve fotogalerii.

Tentokrát jsme si pro změnu udělali s páníčky výlet do Horního Slavkova, kde jsme využili ke krásné procházce naučnou stezku Po stopách uranového hornictví (ta měla celkově 13 zastavení s naučnými tabulemi). Ač to ze začátku nevypadalo pro mé volné běhání moc nadějně – stezka totiž začínala u panelákového sídliště – po kousku cesty se to zlepšilo a čekalo nás putování hlavně po lesních cestách, což já moc ráda.
Na začátku stezky jsme šli kolem místního rybníku, kde mne zaujala nějaká paní, co házela něco do rybníku a na tu dálku to hezky vonělo. Tak jsem se poodběhla podívat blíž, co to může být – a hle, paní házela do rybníku kousky rohlíků. Tomu jsem nějak nemohla odolat a s úmyslem pochytat rohlíky jsem vyrazila na břeh rybníku, kde jsem však byla nečekaně překvapena. Ty házené kousky rohlíků si dovolily pojídat místní kachny, což se mi značně nelíbilo (ony jedí a já ne), tak když jsem nemohla k rohlíkům (koupat se mi fakt nechtělo), chtěla jsem si kachny aspoň vyplašit. Ale byly nějaké moc nevylekatelné, takže pořád jedly a ze mne měly leda srandu. Tak jsem to za chvilku vzdala – přece nebudu pro srandu kachnám…
Pro změnu ke konci stezky jsme procházeli kolem místní věznice. Ta mne docela zaujala – pořád jsem nemohla pochopit, že už jdeme takový kus cesty a pořád jdeme kolem betonové zdi, která vypadá stále stejně. 🙂

Plaším kachny 🙂
V lese na stezce 🙂	U věznice 🙂

Výlet se nám vyvedl velice pěkně, i co se týče počasí. Když jsme do Horního Slavkova přijížděli, vypadalo to, že nám bude pršet, ale naštěstí přestalo. A téměř jen co jsme při odjezdu zavřeli dveře auta, začalo hustěji pršet. Pomalu jsme měli dojem, že jsme si to počasí objednali.:-)

V posledních asi 14 dnech se páníčkové vrhli na delší dobu plánovanou rekonstrukci naší zahradní kůlny, aby se drobet zkulturnila. Jelikož svépomocí by to pro ně bylo složitější, začali k nám téměř každodenně docházet i jiní pánové, které neznám, ale kteří páníčkům s rekonstrukcí pomáhali. Jelikož však někteří z nich se psů bojí, páníčkové mi na zahradě vytvořili omezený prostor, abych pány nějak neděsila a mohli v klidu pracovat. Já bych jim ale fakt nic neudělala, jen bych:

• si půjčovala jejich nářadí, abych je ochutnala a upravila k obrazu svému
• zkoumala (a možná i ochutnávala) všechen materiál, s kterým pracovali (trámy, beton, omítka, montážní pěna…)
• zcela určitě nepřekážela na místech, kde se zrovna pracovalo, jelikož bych chtěla podrbat nebo si hrát

Tudíž zejména z těchto důvodů jsem v době průběhu stavby pobývala na omezeném prostoru, aby se rekonstrukce udělala co nejdříve a dle páníčků také i z důvodu mé bezpečnosti, aby na mne něco nespadlo nebo jsem nesnědla něco, co by mi mohlo ublížit. A protože mám ráda nad vším dozor, všechny jsem průběžně na dálku kontrolovala, jestli pracují tak, jak mají – zejména páníčky.

Zde přikládám dokumentační fotku z mé dozorské činnosti:

Dozorkyně stavby 🙂

Tentokrát jsme si udělali výlet do našeho okolí k bývalému zlatodolu Roudný – opětovně jsme putovali po naučné stezce, která je zřízena i zde. Čekalo nás celkem 15 tématických zastavení, přičemž tentokrát byli páníčkové spokojeni, jelikož zastavení byla hezky udržovaná. Já byla také spokojená, jelikož jsem se krásně vyběhala a očmuchala okolí a procházku jsem měla zpestřenou i neznámým psím kamarádem, s kterým jsme si v lese zablbli – hráli jsme si na honěnou na blátivé cestě a páníčkové (jak moji, tak i pán od psího kamaráda) z toho měli docela srandu. 🙂

Tady jsem na Roudném i zvěčněna.

U naučného zastavení 🙂

„Na“ štole Václav 🙂

Dneska jsem se s páníčky vydala opět na zkoumání hornictví, tentokrát jsme zamířili k Jihlavě. Ne že mne osobně by hornictví nějak bralo, ale byla jsem ráda, že jsem s páníčky, můžu si jen tak pobíhat (a hlídat si páníčky, aby se mi někam neztratili) a také že jsme zase v mnou oblíbené přírodě. Stezka vedla vesměs lesem, panovalo hezké počasí a klídeček, pohodička. Čekalo nás několik naučných zastavení, ale páníčkové byly u některých zklamaní, jelikož byly poničeny vandaly a tak se nemohli nic dozvědět…

Cestou jsme též došli nahoru na vrch Rudný (Šacberk), kde nás uvítala zřícenina tamější dřívější rozhledny.

U ruiny rozhledny 🙂

Zajímavostí je, že od této „rozhledny“ dolů je pěkná sjezdovka, kterou jsme si také sešli dolů. V zimě se tu dá prý docela pěkně lyžovat, ale to by asi nebylo nic pro mne, byl to pro změnu zase docela velký sráz dolů – to by mne leda páníčkové museli naučit lyžovat nebo snowboardovat. 🙂

A na závěr ještě hádanka. Najdete mne na fotce? 🙂

Fakt tam jsem 🙂

Dnešního dne jsme si s páníčky udělali výlet až za Plzeň do města Stříbro. Čekala nás tam tamější naučná stezka „O historii hornictví na Stříbrsku“. Stezka se mi moc líbila, jelikož téměř celá vedla lesem, kde jsem mohla zkoumat, co tu mají jiného než u nás a u všeho jsem musela být jako první, aby mi náhodou něco neuteklo. 🙂 Došla jsem i na konec zdejší hornické tratě, tak jsem neodolala a nechala se zde páníčky vyfotit.

Já a konec tratě 🙂

Na místě jsme objevili ještě křížovou cestu se 16 zastaveními. Ač to byl pořádný krpál, došli jsme až nahoru na Křížový vrch. A vyplatilo se – nahoře byl krásný výhled na Stříbro.

Já s paničkou 🙂

V sobotu 28.9.2013 jsem byla páníčkům morálně pomoci v jejich pracovních telekomunikačních aktivitách. Byla jsem se podívat u 2 telekomunikačních věží, na nichž páníčkové potřebovali udělat nějaké úpravy, čemuž nerozumím, ale jelikož v okolí těchto stožárů se dá pěkně pobíhat a čmuchat, vzali mne s sebou. Moc se mi tam líbilo, i když byl značný nezvyk na páníčka koukat ze země do výšky 30 m (on lezl na oba ty stožáry).  Tady jsem zvěčněna u obou zmiňovaných stožárů:

Telekomunikační pes poprvé 🙂

Telekomunikační pes podruhé 🙂

A nebyli bychom to my, abychom jeli zase hned domů. Páníčkové zjistili, že toho dne se koná v Karlštějně vinobraní a tamější loňský burčák byl prý výborný, tak jsme si společně udělali výlet ještě tam. Pro mne už to tam však nebylo tak pohodlné jako v přírodě u stožárů, jelikož všude byla spousta (neorganizovaných) lidí, úzké uličky a hlavně i spousta stánků s dobrotami (koláčky, sýry, maso a samozřejmě burčák), které mne lákaly ze všeho nejvíc, takže panička se mnou měla plné ruce práce.:-)

Ale aby mi prý nebylo líto, že jsem nic nedostala, dali mi páníčkové okoštovat i trošku zakoupeného burčáku a pak jsme si udělali za odměnu i oddychovou procházku u břehu Berounky. Jak mi šmakoval burčák dokumentuji takto:

Ochutnávka burčáku 2013 🙂

Tak se Vám musím pochlubit, že jsem s páníčky navštívila Onen svět. Ne, nebojte, tam kde jsme byli, se to jen tak jmenuje, je tam klídek a hezká rozhledna. Ale uznávám, že ten název lokality je trošku zavádějící. 🙂

Měli tam dokonce i v ohradě 2 koníky, z kterých jsem nejdřív měla respekt, ale pak už dobrý, a dokonce měli i 2 kozy. Ty se mi nějak nelíbily. Asi proto, že byli srovnatelně velké, proto jsem si troufla si na ně víc dovolovat a dost se mi nelíbilo, když jim páníčkové dali něco dobrého na zub a já byla až druhá v pořadí. Tak jsem dostala lehce vyčiněno, co že blázním, tak jsem se lehce uklidnila. Ale stejně ty kozy byly divný. 🙂

Z Onoho světa jsme se vydali ještě na nedalekou přehradu Orlík. Nejprve jsem byla trošku vykulená z toho, že jdeme po nějakém mostě a pod námi je až v takové velké hloubce voda z Vltavy, ale pak mne to vykulení přešlo, jelikož jsem přišla na to, že na druhé straně mostu je ta voda výš i blíž a já vymýšlela, jak bych se k ní dostala, abych se v ní mohla vycachtat. Vymyslet se mi to nepodařilo, jelikož buď bylo všude kovové zábradlí nebo betonové sloupky. Tak nic, vodičku si nechám někam na příště .:-)

Dnes jsem se s páníčky vydala ku Táboru na klubovou výstavu. Už při příjezdu bylo jasné, že počasí tentokrát přát nebude – už jen během naší cesty se vícekrát vystřídal déšť, průtrž mračen a nepršavo. Tak jsme byli zvědaví, jak to bude vypadat během průběhu výstavy (nakonec to vypadalo podobně). Na výstavě jsme se setkali v bráškou Cargem, babičkou Babettkou a kamarádkou stafordkou a pudlicí.

Jelikož se jednalo o klubovku, dalo se čekat, že nahlášených psů na výstavu bude hodně. Toto se nám potvrdilo hned po registraci a prostudování katalogu. Poprvé jsem se účastnila v mezitřídě – do třídy mladých jsem se „nevešla“ o 1 den, jelikož v den konání výstavy jsem dosahovala věku 18 měsíců a právě ten 1 den. Jelikož jsem tedy byla v mezitřídě, před námi nejdříve probíhalo hodnocení ve třídě mladých (asi 32 fen) a pak teprve byla na řadě naše mezitřída (asi také 32 fen). Takže čekání bylo dlouhé a na náladě nepřidával ani déšť a ani všude přítomné bláto.

Kolem poledního jsme se konečně dostali na řadu. Rozhodčím byl pan Jiří Janda. Samotné hodnocení jednotlivých psů bylo na náš vkus bylo také zdlouhavé a Celesta to začínala dávat více najevo, že jí nebaví v kruhu jen tak stát pro nic za nic a čekat. Ale nakonec jsme se také dočkali ohodnocení a k mému překvapení nás pan rozhodčí ocenil známkou V, s tím, že po ohodnocení všech zbývajících fen v „naší“ mezitřídě bude následně ještě probíhat určování pořadí mezi výborně oceněnými fenami. V tomto určování pořadí (bylo účastno asi 13 fen) odvíjejícím se následně jen v běhání v kruhu, jsem bohužel v mé pažravosti (kdy mne zajímalo to, co se vyskytuje v kruhu na zemi, místo toho abych pořádně běžela a pan rozhodčí si toho zrovna všiml) zachybovala a pan rozhodčí se s námi rozloučil. Škoda. Mohlo to být lepší, ale i tak nepsaný výsledek V7 z cca 32 fen v mezitřídě je super.