Ač dnes bylo ne sice teplotně ale pocitově docela chladno (teda spíš pro páníčky) a i větrno, nechtělo se nám i přesto zůstávat doma a vyrazili jsme na výlet ku Třeboni k prozkoumání a absolvování naučné stezky Cesta kolem Světa.
Samozřejmě se nejednalo o to, že jsme s páníčky obešli celou zeměkouli, ale trasa byla kolem rybníka Svět. A všichni jsme poznali, že obejít ho kolem dokola je docela dost dlouhé, ač se to moc nezdá 🙂
Na trase nás opět čekalo několik (asi 16) naučných zastavení, ale ty jsme tentokrát až tak moc nepočítali, jestli jsme prošli u každého, jelikož počasí, tedy spíše vichr nám nebyl příliš nakloněn, takže zastavení jsme až tak moc neřešili. Z počátku našeho putování jsem lítala sem a tam, jak utržená ze řetězu – měla jsem radost z procházky, z běhání a hlavně i sněhu, kterého tam bylo trochu víc než u nás, který jsem na různých místech neodolala neochutnat, vyválet se v něm nebo se brodit v nafoukaných sněhových závějích. V dalším průběhu naší cesty jsem pak trošku litovala, že jsem se ze začátku tak vylítala – musela jsem pak trochu šetřit síly, abych trasu zdárně zdolala. Tato trasa totiž byla zatím nejdelší, jakou jsme s páníčky ušli a po pravdě řečeno, bylo toho dost – velice ráda jsem pak na konci vítala naši „boudičku na kolečkách“ (= auto).

U Světa

Ke konci našeho putování jsme taktéž procházeli trochu i přímo městem Třeboň, kde na jednom nábřeží rybníka Svět bylo hejno snad milionu kachen. Byly jak přímo na nábřeží, tak i na zábradlí a přímo ve vodě a všechny na nás otevíraly ten svůj zobák a kejhaly. Byla jsem z nich naprosto v tranzu a nejradši bych je všechny prohnala a dala jim co proto, ale páníčci si mne prozřetelně drželi u sebe na vodítku, i když tedy chvilkami měli co dělat, aby mě udrželi. Toliko kachen jsem ještě pohromadě nikdy neviděla a oni prý snad také ne.:-)

Milion kachen 🙂

Galerii fotek z tohoto výletu naleznete ZDE.

Dnešního dne mrazivé počasí dále pokračovalo, ale ani to nás neodradilo od toho, zase někam vyrazit. Tentokrát jsme zvolili výlet k Písku na dvě naučné stezky – Cestou drahokamů a Lesní dřeviny.

Oproti včerejší Sigmondově stezce byla trasa zde výborně značena, takže jsme se všichni mohli plně věnovat samotnému putování. Trasa vedla tamním lesem s 21 tématickými zastaveními – mj. jsme procházeli kolem bývalého lomu, vyhlídky píseckých horníků (z níž jsme bohužel nic neviděli, jelikož byla mlha a lehce sněžilo)  a také kolem rozhledny Jarník (na ni by páníček klidně vylezl, ale uvážil, že když je mlha, uvidí prd, tak nikam nešel; panička by na rozhlednu nešla ani za mák – já taky ne).

Jako telekomunikační pes jsem se také pokochala vysílačovou věží Kraví hora, i když po pravdě řečeno, více se jí kochal páníček, než já s paničkou dohromady. 🙂

Vrátná u rozhledny

Ke konci stezky Cestou drahokamů jsme narazili ještě na jednu tamější krátkou naučnou stezku Lesní dřeviny – jelikož jsme měli do soumraku ještě čas, vydali jsme se i na ni. Na to jak byla relativně krátká bylo na ní 19 „zastavení“, tedy spíše cedulek o různých druzích stromů, co se zde vyskytují, jejich stáří, výšce, šířce a tak. V blízkosti se tu nacházela i oplocená obora se srnkami a jinými lesními kopytnatci – panička je zdálky viděla, já tedy ne, ale cítila jsem je, tak jsem byla trochu nesvá, co to jako je, ale jelikož jsme už byli nedaleko naší „boudičky na kolečkách“ (rozumějte: nedaleko našemu autu), moc jsem to neřešila, jelikož jsem již byla nějaká uťapkaná a do „boudičky“ jsem se těšila.

🙂

Galerii fotek z tohoto výletu naleznete ZDE.

Ač bylo dnešního dne mrazivo, s páníčky nám to zas až tolik nevadilo a udělali jsme si výlet ku Plzni na naučnou Sigmondovu stezku. Trasa stezky začínala u obratiště tramvají, z nichž jsem byla trochu vyjuknutá – ještě jsem nikdy tramvaj neviděla a nějak do teď jsem nepochopila, jak můžou jezdit na divných vrzajících kolech jen v takových železných drážkách. No nic, jen ať si jezdí jak chtějí, ještě že jsem do toho nemusela nastupovat. 🙂

Trasa stezky vedla tamním lesoparkem, v němž jsme potkali několik psích kamarádů – mj. 7-měsíční štěňátko berňáčka, s nímž jsme si hezky rozuměli, postaršího jezevčíka, který mne dal do latě, když jsem si ho chtěla očuchat asi ne dle jeho představ a pejska knírače, kterému jsem se nějak moc zamlouvala, že se mu ode k jeho paničce vůbec nechtělo a dokonce jsem si s ním dala i menší okružní sprintovací běh lesíkem a mám za to, že jsem byla rychlejší než on. 🙂

Bohužel však trasa naučné stezky byla dost divně značena, klasická turistická značka pro naučnou stezku zde nebyla vůbec, akorát jsme pořád všude potkávali žlutou turistickou značku, která však dle paniččiny GPS naučné stezce v dost místech neodpovídala, takže putování bylo spíše dle GPS navigace. Pravděpodobně asi tomu dotyčnému, kdo značení této trasy měl na starosti, došla barva, tak značil jen žlutou. 🙂

Měli jsme celkově minout 15 naučných zastavení, ale minuli jsme jich díky špatnému značení méně. Bylo zde „milion křižovatek“ se samým odbočováním někam kdovíkam, takže jsme byli spíše než ze samotné procházky unaveni z neustálé nutnosti hlídání a hledání správné trasy. Ale aspoň nás díky tomu „zmatku“ páníček pobavil svým (už trochu v zoufalství provedeném) zvoláním nad jedním naučným zastavením: „To se táhneme sem do toho krpálu nahoru jen pro to, abychom se dozvěděli, že se tu nacházejí šišky?“ 🙂

Jo a abych nezapomněla, na trase jsme míjeli i jeden rybník, v němž byly zase kachny. Chtěla jsem je prohnat, ale potvory uplavaly zase tak daleko, že jsem k nim nemohla (nebudu se přece namáčet) a byla tam ještě taková jiná větší bílá „kachna“, která na mne z dálky pořád „prskala“(dle paničky se jí říká labuť). Kdyby nebyla srab a ráčila se přiblížit, ukázala bych jí zač je toho loket. Otvírat si na mne zobák, to tedy ne. 🙂

U kolomazné pece

Galerii fotek z tohoto výletu naleznete ZDE.

Dnešního dne jsme se s páníčky vydali kousek od Veselí nad Lužnicí na Naučnou stezku Borkovická blata.
Na trase nás čekalo 12 velkých tabulových zastavení o zdejší fauně, floře, těžbě rašeliny a rekultivaci tohoto území a nespočetně malých tabulek s obrázky rostlinek a živočichů, kteří se vyskytují přesně na tom daném místě.Cesta byla pořád v lese, což se mi velice líbilo a mohla jsem zase dle své libosti pobíhat a čmuchat. V rámci své bezpečnosti jsem však byla párkrát omezena pochodem na vodítku a to z toho důvodu, že trasa stezky vede místy po prkenných „chodnících“, které dosti klouzaly (což by zase tak nevadilo) a které vedou těsně nad rašeliništi, tudíž páníčkové nechtěli riskovat to, že bych se šla podívat k nějaké nevinně vzhlížející zarostlé louži, která by mne následně mohla vcucnout a za nějakou dobu by se ze mne stala také rašelina. 🙂
Taktéž jsme po cestě procházeli kolem několika vyhlídek na zatopená rašeliniště, kdy pohled na ně byl takový zvláštní, dle paničky jako bychom se ocitli někde v pravěku.

Na „chodníku“

Další (i zajímavé) fotky z tohoto putování jsou v mé fotogalerii.

Jelikož páníčky (tedy zejména páníčka) od začátku nového roku trápí nějaký moribundus chrchlalus, omezili jsme teď trochu naše pravidelné výletování a s paničkou podnikáme procházky tady v okolí našeho doma. Ale dnes se naskytla příležitost (které jsme s paničkou neodolali) a to, že páníček jel pracovně kousek od hory Blaník, tak jsme se (zcela nenápadně) k němu připojily, hezky poprosily a hle, už jsme byly na parkovišti pod horou Blaník. 🙂

Udělali jsme si s paničkou hezký výstup nahoru k rozhledně. Jelikož bylo velmi pěkné počasí, cestou na vrchol jsme potkali dost jiných výletníků (ať dvounohých i čtyřnohých). Byly jsme se podívat i k Veřejové skále (kde panička dosud nikdy nebyla a ani o ní netušila) a pak jsme se již po lesní cestě dostaly až nahoru k rozhledně. Až na ni jsme nešly z následujících důvodů:

•  já bych tam za prvé snad ani nemohla, ale za druhé bych tam ani asi nelezla (je to moc prudké), nebo spíš ve zdraví neslezla dolů
• paničku by pravděpodobně stihnul strach z výšek (pohled z vrchu rozhledny dolů po schodech není pro akrofobiky zrovna pozitivní), takže nechtěla riskovat dilema, co potom s ní…

Dokonce jsme na trase potkaly i naši sousedku, čtyřnohou kamarádku jorkšírku Betynku s paničkou – konečně jsem si jí (myslím tím Betynku) mohla taky trochu očuchat, jelikož jinak přede mnou všude zdrhá pryč – asi jí připadám moc velká. Ale zvládla to celkem v pohodě a bez úhony. 🙂

Pod rozhlednou 🙂

Další fotky z tohoto prvního výletu v roce 2014 najdete  tady ve fotogalerii.