Dnešního dne jsme si s páníčky vyrazili zavýletovat na sever Čech k Děčínu a to na setkávací akci Výstup berňáků na Děčínský Sněžník. Celkově to byl již třetí ročník, ale pro nás to zde byla premiéra.

Setkali jsme se zde krom jiných berňáčků i neberňáčků zejména „rodinně“ s mým bráškou Cargem a skorobráškou Dracem a jejich paničkou Jitkou, což bylo moc fajn – člověci si mohli hezky pokecat mezi s sebou (a že jim to šlo) a my hafani též (přece nebudeme pozadu). 🙂

Startovním bodem se stalo parkoviště u Hotelu Hřebenová bouda, odkud jsme se za dnešního hezkého, ale pro nás hafany dosti teplého počasí vydali vzhůru, kdy jsme při výstupu navštívili i místní přícestní Drážďanskou vyhlídku, no a posléze jsme již hezky ufunění dosáhli dnešního cíle a to samotného vrchu Děčínský Sněžník se svou stejnojmennou rozhlednou.

Sešla se nás zde asi dvacítka hafanů a i na této akci se vybírali korunky na Berňáčky v nouzi, kdy se podařilo vybrat krásných cca 1 700 Kč (panička si nezapamatovala přesně). Samozřejmě jsme se zde všichni hromadně vyfotili a následně se jednotlivě rozprchli dle vlastních uvážení.

Moc děkujeme zejména Jitce za příjemnou společnost a těšíme se zase v brzku na setkání další. 🙂

Úcastníci výstupu pohromadě 🙂

Celesta, Cargo a Draco pod Děčínským Sněžníkem 🙂

Fotogalerie z tohoto děčínského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme si tentokrát s páníčky vyrazili za výletem na Turnovsko k obci Besedice k poznání zdejší Naučné stezky Besedickými skalami a též i jejího okolí.

Naše turistické výletování jsme započali v samotné obci Besedice a to hned u jedné otevřené venkovní gastroobčertvovny, což mne hned na první pohled zaujalo, ale od páníčků mi bylo řečeno, že teď ne, že to tu případně prubneme až po ťapkání. Vyrazili jsme tedy po červené barvičce přes obec až k rozcestí U Kalicha, kde již začalo být necivilizačno, zato hezky přírodno, načež jsme se ťapkavě „chytli“ barvičky modré, které nás provedla kolem krásným skalních útvarů, balvanů i kamínků, dále i kolem Památníku odboje a obětem 2. světové války a též i kolem zajímavé Modlitebny a hrobu Českých bratří.

Ač jsme šli takřka ve stínu stromů a též i mezi chladnými skalami, díky dnešnímu dosti teplému počasí jsem stále vyhlížela, jestli se tu bude vyskytovat také i nějaká ta voda a má tužba se mi posléze po chvilce splnila a to ve formě studánky Na Kalichu, která v sobě skrývala výbornou a krásně osvěžující skalní vodičku a též jsem si zde u nedalekého rozcestí U Tůňky dopřála (i když zpočátku trochu nuceně) 3-tempovou plavbu v jedné tůňce – hned mi bylo teplotně o dost lépe. 🙂

Po této osvěžovací vsuvce jsme posléze od rozcestí U Tůňky pokračovali hezky chládkem lesíka po barvičce zelené, z níž jsme se po chvilce odchýlili na kousek jakési Naučné stezky Suché skály a dostali se tak na turistickou červenou, jež nás dovedla až k rozcestí Pánovo pole. No a odtud jsme se již vrhli na samotnou Naučnou stezku Besedickými skalami, která nás různými skalními chodbami a cestičkami provedla přes vyhlídku Kde domov můj k Hořákově vyhlídce, z níž jsme shlédli i Husníkovu vyhlídku a kolem sluje Václava Sadovského jsme doťapkali až k rozcestí Kalich – Na Rovně. Tady jsme se trochu rozmýšleli, jestli již nezamíříme zpátky na náš start k venkovní občerstvovně, ale jelikož zde bylo moc hezky, ještě jsme si dali „pár krůčků“ přes turistickou červenou a následně opět stezku naučnou ke zdejším skalním útvarům Sokolík a Tyršova skála a taktéž i k vrchu Sokol, z jehož vyhlídky jsme se mohli kochat výhledem na Suché skály – mne osobně teda nějaké to kochání fakt nezajímalo, bylo mi totiž dost teplo, takže jsem se tentokrát jako vyhlídková ignorantka uvelebila na hezkém stinném místě u lavičky pod samotnou vyhlídkou a čekala, než se ráčí pokochat samotní páníčci. 🙂

Naštěstí jim to vyhlídkové rozjímání netrvalo až tak dlouho a mohli jsme přes naučnou stezku zamířit již zpátky do samotné obce Besedice a to zejména k té venkovní občerstvovně, kterou jsem si přislíbeně pamatovala celou cestu (přece se jen tak nenechám „opít rohlíkem“, že něco bude potom a ono by to nebylo), takže po příchodu do obce jsem páníčky rovnou sama navigovala kam mají jít, aby trefili. Zde jsem jako odměnu od paničky dostala pár osvěžujících loků zlatavého moku Rohozec a též jsme zvládla samozřejmě po očku zkontrolovat všechny jiné turisty, co mají k jídlu a pití – přehled musí být. 🙂

Trikolora na Husníkově vyhlídce 🙂

Fotogalerie z tohoto turnovského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme si tentokrát s páníčky zavýletovali na Brněnsko k obci Soběšice k prozkoumání místních jarních jihomoravských lesíků a též zdejší Lesní naučné stezky.

Naší startovní pozicí se stalo rozcestí Nad Soběšicemi – MHD, odkud jsme po modré barvičce zamířili hned do lesíka a doťapkali až na rozcestí Písky. Zde došlo trochu ke zmatení našich turistických smyslů, jelikož zdejší rozcestník ukazoval jiné směry barev než nám ukazovaly páníčkovi internetové mapy – ale co, na barvách přece až tak nesejde. Takže po zorientování se jsme vyrazili po reálné modré barvičce (mapově po zelené) vstříc rozcestí Pod Kněží Horou, kde se mne osobně nejvíce líbil zdejší rybník Mates. Ne až tak z důvodu toho, že zde byla spousta žab, ale hlavně z důvodu výskytu jednoho provokativního kačera na něm, s nímž jsem měla v úmyslu si jít „popovídat“, čemuž ale páníčci nebyli nakloněni, takže jsem ho aspoň po očku stále sledovala, abych byla v obraze o jeho výskytu, a to až tak, že jsem pomalu neměla zájem okusit zdejší rybníkovou vodičku – ale nakonec jsem neodolala a dokonce se se zvládla i trošku po bříško smočit. 🙂

Od rybníčku jsme se posléze trošku vrátili zpět a vydali po reálné zelené barvičce (mapově po červené) směrem k rozcestí U Jezírka, u něhož jsem se napojili na zdejší „kulatou“ Lesní naučnou stezkou, kterou jsme si hezky obešli. Zde byl asi nejzajímavější koutek s figurínami lesních zvířátek a představte si, že se sem dokonce dovolila vkrást na strom i figurína kočky. Ty potvory se fakt nacpou snad všude. 🙂
Pak zde mimo jiné byl ještě i koutek z různými typy kamenů, ale to mne fakt moc nezajímalo, pro mne je šutr jako šutr. 🙂

Z naučné stezky se poté naše kroky ubíraly dále po reálně i mapově se shodující červené barvičce a to hezky lesíkem až k rozcestí Panská louka, kde nutno poznamenat, že zdejší okolí moc na nějakou louku nevypadalo, spíš jen jako zarostlá pustina, takže zde nemělo cenu se příliš zdržovat, tudíž jsme po modré barvičce vyrazili dále lesíkem až k našemu startu. 🙂

Trikolora se srnečkou 🙂

Fotogalerie z tohoto brněnského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky zase po nějaké době zavýletovali na námi oblíbenou Šumavu a to konkrétně na Železnorudsko k obci Špičák k prozkoumání zejména zdejší rozhledny Špičák a i části místní Naučné stezky Historie obce Špičák.

Naším startem se stalo parkoviště Špičácké sedlo, odkud jsme se po modré barvičce a zároveň kousku naučné stezky vydali do vstříc rozcestí Rozvodská stezka. Už hned takto na začátku jsem byla za sebe celkem překvapená z toho, že tady mají oproti naší domovině ještě poměrně dost snížku (nějako jsem si neuvědomila, že holt hory jsou hory a tam bývá spousta věcí jinak), ale už po chvilce jsem se s tím „sžila“ a měla radost z toho, že se mohu průběžně osvěžovat jak vnitřně, tak vnějškově touto přírodní „zmrzkou“. 🙂

Z rozcestí Rozvodská stezka jsme posléze pokračovali po klasické modré barvičce dále, která nás provedla zpevněnou, místy ještě i hezky zasněženou lesní cestou skrze polozasněžené okolí až jsme se dostali k rozcestí Rozvodí, kde se zejména páníček zajímal o zdejší telekomunikační stožár s anténami, zatímco mne zajímal hlavně průzkum místního odpočinkového přístřešku (ale jako správný telekomunikační pes jsem si toho stožáru jako taky všimla jen tak mezi řečí). 🙂

Dále se naše kroky ubíraly k rozcestí Pod Malým Špičákem, od nějž jsme odklonili na nebarevnou, sezónní část Rozvodské cesty, přes níž jsme se přes několikero zaboření se do sněhu a minutí několika sjíždějících lyžařů vyšplhali až na samotný vrch Špičák. Zde se zejména páníček těšil na nějaké to občerstvení (zejména kávovou vsuvku), ale chyba lávky – zdejší občerstvovna již měla po zimní sezóně zavřeno a otevřeno bude až zas v létě. Takže z toho přespříliš nadšen vskutku nebyl. 🙂

Na vrcholu Špičáku jsme se tedy chtěli zajít blíže mrknout na stejnojmennou rozhlednu Špičák (rozuměj vystoupat si na ní – tedy páníčci), ale pokochání se s ní nám bylo dopřáno jen z přízemí – rozhledna pro změnu neměla pro letošní sezónu ještě otevřeno. 🙂

Pokochali jsme se zde tedy alespoň ještě i již pro letošek zastaveným lyžařským vlekem a vydali se na sestup dolů. K tomu jsme zvolili modrou turistickou barvičku, která vedla po okraji místní sjezdovky (vlastně asi více sjezdovek dohromady, ale to je fuk) a tady byla fakt sranda, s kterou začal páníček, a to ve smyslu sklouzávání se po sjezdovce vestoje vlastním přičiněním, což mu docela pěkně šlo, ale já nějak nemohla pochopit, proč ode mne najednou tak rychle „odjíždí“ směrem dolů, tak jsem si ho musela řádně dohánět a hlídat si ho. K vyzkoušení tohoto sklouzávání (když už je tu sjezdovka, tak proč ne) byla posléze přesvědčena i panička a navzdory svému sdělení, že toto neumí, to zkusila taky a díky tomu začala nejveselejší část dne. 🙂

Paničce to nejprve neklouzalo zcela vůbec, ale pak se zčista jasna na kraji té sjezdovky rozjela na nohách jak na lyžích, z čehož byla značně vyjevená až začala nahlas „hýkat“ dopředu směrem k páníčkovi a ke mne: „Helee, jeduuu!“, což byl jakýsi impuls pro mne pro zhodnocení kvality jejího sjezdu. Jelikož se mi to příliš nezdálo, šla jsem jí na pomoc a skočíce z boku na ní jsem „vylepšila“ její původní postoj do sjezdové boční ležící pozice a hopsajíce dále po ní jsme po sjezdovce svištěli dolů jak po másle. Paničky následné „hýkání“ při sjezdu a její snahy o zpomalení či dokonce zabrždění mne v hopsajíce-odstrkovací náladě ještě více rozdováděly, takže jsme po sjezdovce vesele dohnali a pak naší jízdou minuli i páníčka, který ve snaze paničce pomoci ji alespoň zpomalit, efektně uklouzl, takže nezpomalil nic, tudíž naše dámská sestava jela po sjezdovce dále. Mne to ale za chvilku už přestalo bavit (bylo to i celkem namáhavé paničku pořád odrážet a ještě si hlídat, aby mi neujela), takže konečně došlo k paničky toužebnému zastavení. 🙂

No a jelikož panička se mnou sjížděla po tom svém boku, na němž má obvykle upevněn i můj mlskovník, musela jsem hned po zastavení (zatímco se panička ještě sedíce na sjezdovce vzpamatovávala z té naší jízdy) řádně zkontrolovat, kolik mlsíků se na sjezdovce vysypalo, abych je mohla vysbírat a nedošlo tak k „národohospodářské škodě“. 🙂

Po této zábavné vsuvce jsme pak již v poklidu doťapkali k rozcestí Špičák – Jezerní cesta, kde jsme se napojili zase na část Naučné stezky Historie obce Špičák a průběžným průchodem pod vleky Zalomený, Lubák, hlavní lanovkou dráhou Špičák a vlekem Spodní Šance jsme se dostali na nám již dnes známé rozcestí Rozvodská stezka a pak i na náš samotný start. 🙂

Trikolora u rozhledny Špičák 🙂

Páníčci si pak „střihli“ ještě i gastroturistiku (zejména „kávový dýchánek“) ve zdejším gastropodniku Hotel Karl a vypadalo to, že tímto budou dnešní zážitky ukončeny. Ale když už jsme byli v těchto železnorudských končinách, s naší čtyřkolovou boudičkou jsme přemístili na návštěvu ještě do nedaleké hraniční obce Železná Ruda – Alžbětín, k prozkoumání zejména místního zajímavého nádraží a to v tom smyslu, že zde úhlopříčně, takřka uprostřed nádraží prochází česko-německá hranice (což zde kdysi bylo dle páníčka dost komplikované), takže jsem si za dnešek zvládla vyzkoušet pobýt i nějakou chvilku na německé „půdě“. 🙂

Hraniční trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto železnorudského výletu  je TADY. 

Po dnešní dopolední velikonoční pomlázce, která u mne znamenala hlavně hlídání příchozích koledníků a na ty, co mi byli nesympatičtí i pouštění „hrůzy“, jsme se i dnes vydali s páníčky výletově „vyvětrat“. Naším cílem se stal okraj Prahy u obce Zvole a zdejší Naučná stezka Zvolská Homole a okolí.

Naše ťapkání jsme započali na okraji Zvole u fotbalového hřiště, odkud jsme se mezipolně a lesně vydali vstříc rozcestí Zvole – Ohrobská a odtud dále po stezce i nestezce až krásnou vyhlídku Zvolská Homole. Zde jsme se hezky pokochali výhledy a porozjímali ve zdejším jarním klídku, načež nás posléze stezka dovedla k dalšímu (tentokrát bezejmennému) vyhlídkovému místu u elektricko-telekomunikačního stožáru – tady už to rozjímaní nebylo sice takové (už zde bylo trochu lidnato), ale i tak jsme si to nenechali kazit. 🙂

Z vyhlídkových výšin jsme následně sešli „dolů“ až do obce Vrané nad Vltavou, přes níž jsem si procvičila civilizační chování a společně s páníčky jsem se pokochala zdejším mašinkovým nádražím, které nás (zejména tedy páníčky) potěšilo i tím, že zde měli takový ten stroj na kafíčko, takže jsme si na nádraží udělali i takový spokojený kávový dýchánek. 🙂

Po kafíčkové vsuvce jsme se pak od mašinek vydali po červené barvičce do chatkové oblasti podél Zvolského potoka, minuli jsme následně rozcestí V Dolích a studánku U Chalupecké strouhy, načež poté jsme se odklonili na barevně neznačenou lesně-polní cestu, která nás dovedla zpátky do obce Zvole. No a jelikož jsme zde do ní vstoupili na opačné straně, než na nás čekala naše čtyřkolová boudička, procvičila jsem si dnes podruhé civilizační průchod, který jsem tentokrát měla i příjemně zpestřený uprostřed obce přítomností zdejšího Velkého rybníku, v němž jsem neopovrhla se smočit (ale maximálně po bříško) a i vnitřně okusit, jaké zde mají vodní podmínky. To bylo super. 🙂

Trikolora na vyhlídce Zvolská Homole 🙂

Fotogalerie z tohoto zvolského výletu  je TADY. 

Dnešní Velikonoční neděle se pro nás již tradičně stala synonymem Velikonočního výstupu (nejen) berňáků na Veselý vrch u Mokrska. Zase po nějaké době jsme se zde setkali s našimi psími a člověčími přáteli – tentokrát tedy jen se sestavou holek stafordek, ale ani to nevadilo. Ona celkově byla letošní účast poměrně nízká, většina účastníků se pravděpodobně zalekla předpovídaného nehezkého počasí, ale co, my přece nejsme z cukru, takže mezi účastníky jsme nemohli chybět. 🙂

Celkově se sešlo 24 pejsků (páníčky jako obvykle nepočítaje, ale v průměru na jednoho pejska vycházeli tak 2 – 3 člověci) a také jako vždy se korunkama přispívalo na Berňáčky v nouzi, kdy se i dnešní nižší účasti povedlo vybrat krásných 3 097,- Kč.

Celé setkání se neslo v přátelském duchu, dobré náladě a pejskařské radosti z toho, že zase všichni můžeme být takhle hezky pejskařsky pospolu. A toto se líbilo zejména mne, jelikož jsem si mohla v pohodě „lustrovat“ všechny člověčí účastníky a zkoumat to, kdo co má k jídlu, a svým „ublíženým a týraným“ výrazem udržovat s dotčenými řádný kontakt, dokud z nich něco nevypadlo nebo nevypadlo ideálně všechno, co s sebou k dlabanci měli. 🙂
No a po otevření občerstvovny pod rozhlednou jsem musela samozřejmě zajít „prolustrovat“ i tu, na což páníčci přišli po chvíli, kdy mne mezi těmi všemi hafany nemohli najít, načež jsem dle páníčka byla v této občerstvovně odhalena při trochu zoufalé snaze paní provozní mne nějak odehnat, jelikož jsem svojí „chytrou hlavičku“ měla zabořenu v jakési krabici pod výdejním pultem, od níž jsem se nechtěla hnout a musel mne od ní odtáhnout až právě páníček. Co v ní bylo, nezaregistroval, ale jelikož po chvilce našeho pozorování se k dané krabici paní provozní sehnula, když si některý z účastníků si objednal 2 špekáčky, tak je asi celkem jasno, proč jsem se bránila opuštění své strategické pozice. 🙂

Panička proto moc dobře ví, proč není záhodno mne nechávat na volno a bez dozoru u čehokoliv, co má s jídlem něco společného. 🙂

Většina účastníků se posléze z Veselého vrchu rozprchla zase zpátky na parkoviště, ale to bychom nebyli my, abychom si nechtěli udělat ještě nějakou prochajdu, když už jsme sem dorazili a počasí se drželo, načež jsme s holkama stafordkama a jejich kamarádkou s borderkoliákem a jackrusselíkem k tomu vybrali opětovně Naučnou stezku Zlaté Psí hory vedoucí kolem dokola celého Veselého vrchu.

Všem účastníkům děkujeme za milou společnost na tom „našem“ výstupu, bylo s Vámi moc fajn a třeba příští rok opět tady nashledanou. A stafordkám děkujeme za příjemné setkání a zase se na vás brzy někde těšíme. 🙂

Trikolora na Mokrsku 🙂

Fotogalerie z tohoto tradičního výletu  je TADY. 

Dnešní státně-sváteční Velký pátek jsme společně s páníčky oslavili odpočinkovým výletem na Kladensko k obci Libušín k prozkoumání zdejší Naučné stezky Hradiště Libušín a jejího okolí.

Naším startem se stala žlutá turistická barvička v lokalitě U Ručiček, po níž jsme se dostali až na značené rozcestí Na Rovinách, u nějž jsme se přebarvili na barvičku zelenou a díky ní jsme si mohli poťapkat podél místního dolu Libušín, resp. bývalého dolu Schoeller. Zrovna úplně pozitivní pohledy to tu zde nebyly, ale po chvilce jsme si aspoň spravili oko na samotné Naučné stezce Hradiště Libušín a poté i u kostela sv. Jiří. 🙂

Posléze jsme se ťapkavě drželi dále po zelené barvičce, kudy jsme se dostali až do obce Libušín, přes níž jsme si střihli civilizační a pak i podélsilniční procházku, kdy obojí jsem jako vychovaný pes zvládla velmi dobře (nutno ale poznamenat, že tato pasáž byla celkem nuda, což jsem si neodpustila dávat páníčkům celkem otráveně najevo), ale naštěstí to netrvalo až tak dlouho a kousek za autobusovou zastávkou Libušín – Suchá Horka, jsme „huspli“ zase do lesíka, kde to bylo už veselejší, doťapkali jsme k rozcestí Na Rýni a odtud pro změnu zase po žluté barvičce zpět na náš začátek U Ručiček. 🙂

Výletující trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto kladenského výletu  je TADY. 

O této neděli nás na výlet tentokrát vylákalalo také si jarně vypadající sluníčko, kdy naše výletové kroky původně zamířili nedaleko Velkého Meziříčí k obci Dolní Heřmanice, kde jsme se od tamějšího křížku pomocí polní a lesní cesty chtěli pěškobusně dostat až na trasu Naučné stezky Balinského a Nesměřského údolí. Toto nám však nebylo přáno, jelikož už asi po půlhodince ťapkání podmáčeným terénem se paničce povedlo mít své botky skrz naskrz promočené a jelikož netoužila po nějaké té rýmičce a kašlíčku, padlo rozhodnutí, že se vrátíme na náš výchozí bod u křížku. Zde se panička přezula do suchých botiček a jelikož jsme nechtěli riskovat to, že by zde promočila i ty, nastala otázka: Co budeme dál dělat? 🙂

No a jelikož se nám ještě hned domů vyrážet nechtělo, popojeli jsme na okraj Třebíče ve čtvrti Horka-Domky a odtud po cyklostezce a polních a lesních cestách až na Pekelný kopec, na němž jsme žádné pekelníky (možná naštěstí) nepotkali, zato tu na nás čekala Rozhledna na Pekelném kopci. Já v rámci své bezpečnosti na páníčky počkala v jejím přízemí, zatímco si vyťapali vzhůru tamějších 125 schodů a pokochali se krajinnými výhledy zejména na Třebíč a její okolí.

Od rozhledny jsme se pak drželi dále po naučné stezce, která nás dovedla zase dolů pod tento „kopeček“, kde jsme se následně napojili na barvičku zelenou a parádním lepivým bahnitým terénem (který nevadil až tak mne jako páníčkům) jsme se kolem rozcestí Terůvky a poté po kousku cyklostezky vrátili pěkně zahlinění na náš start, takže před nástupem na naší čtyřkolovou palubu, jsme se všichni museli vzájemně trošku zkulturnit, abychom nevypadali úplně jak čuníci a nevezli jsme si sebou v naší cestovatelské boudičce domů přespříliš té třebíčské půdy. 🙂

Trikolora na Pekelném kopci 🙂

Fotogalerie z tohoto třebíčského výletu  je TADY.