Navzdory dnešnímu velmi teplému a slunečnému počasí jsme si dnes s páníčky udělali takový menší výlet též a to tentokráte na Žďársko k obci Dolní Heřmanice na část místní Naučné stezky Balinského a Nesměřského údolí.

Naším startem se stalo rozcestí Nesměř – hájovna, odkud jsme se po bezbarvé cestě vydali do lesního stínu podél řeky Oslavy, kde jsem měla párkrát i možnost si do řeky zaběhnout a osvěžit se, což bylo v dnešním hicu super, ale nějakého toho plavání se ode mne páníčci skutečně nedočkali, ač mne přesvědčovali, že bych se tak osvěžila mnohem víc. 🙂

Takto jsme posléze doťapkali až k Řihákovu mlýnu a u nějž jsme udělali jakoby „čelem vzad“, přešli zdejší mostek a po druhém břehu Oslavy a tím i po části naučné stezky jsme ťapkali zase zpátky. Na této straně jsme si prošli u rozcestí Eliášova myslivna i okrajem rekreačního střediska Nesměř, kde páníčci celkem naivně mysleli, že tu bude možnost nějakého kafíčkového dýchánku, ale ono zcela prdlajs, takže si museli nechat zajít chuť. 🙂

No a pak jsme již došli na náš start, kde jsem si ještě v řece Oslavě před odjezdem hezky zablbla v její vodičce (co také jiného ideálně dělat v teple) a tím jsme naše dnešní výletování zakončili. 🙂

Hollywoodská trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto žďárského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme se tentokrát s páníčky vydali za aktivní odpočinkem na Královéhradecko k obci Vojenice k prozkoumání místní rozhledny Osičina a jejího okolí.

Naším startem se stala samotná rozhledna Osičina, kdy hlavně paničce nestačilo se na ní podívat jen tak ze země, takže i navzdory jejímu respektu z výšek a to hlavně na kovových, příhradových konstrukcích, kdy je skrz „proděravělou podlahu“ vidět až hluboko dolů, zvládla vystoupat až do 30m výšky na vyhlídkovou plošinu a kochat se. I když nutno poznamenat, že byl na ní zespodu celkem veselý pohled, jelikož se tam nahoře přemísťovala po plošině jak v autobusu – pořád se musela držet nějakého „klandru“, aby prý snad nespadla nebo co. 🙂

My s páníčkem zatím na paničku počkali hezky v chládku v přízemí rozhledny a po sestoupení paničky z výšin a mnou provedeném bouřlivém přivítání (přece jsme se hrozně dlouho neviděly) jsme se vydali na ťapkání a to hezky ve stínu lesa po zelené turistické barvičce, která nás dovedla až k rozcestí Dřízna – poutní místo. Zde jsme měli v plánu si blíže prohlédnout místní kapli Panny Marie Lurdské, ale jelikož zde zrovna probíhala venkovní bohoslužba s dosti účastníky, nijak jsme nerušili a i já jako slušně vychovaný pes jsem se zde chovala taktně s ohledem na probíhající akci. Za to jsem si od páníčků vysloužila velkou pochvalu, což já moc ráda. 🙂

Nerušíce ostatní jsme se zde zvládla osvěžit i ve zde plynoucím Vojenickém potůčku, načež posléze jsme pokračovali v ťapkání, kdy jsme si zde udělali „kolečko“ po místní Křížové cestě Přepychy a pak pokračovali po žluté barvičce kolem rozcestí Dřízenské údolí až do obce Vojenice, přes níž jsme udělali drobný civilizační průchod (chtěli jsme se zde dle mapových zákresů dostat takovou zkratkovou obecní nebarevnou cestou na lesní nebarevnou cestu, ale nebylo nám nějak přáno – ta obecní cesta vedla jen na něčí zahradu, takže chtě nechtě jsme si museli obcí Vojenice projít a také i poťapkat po kousku silnice).

Pak nás ale čekal krásný luční průchod, kde se mne osobně v té vyšší trávě velmi líbilo (šlehající travička v dnešním teple i hezky chladila), načež jsme takto nebarevně dorazili až na žlutou barvičku, jež nás posléze dovedla zase zpátky na náš start s rozhlednou Osičina. 🙂

No a jelikož měli páníčci chuť na nějakou tu kávovou gastroturistiku, popojeli jsme následně ještě i do obce Častolovice do areálu místního Zámku Častolovice (na zámku se dá prý čekat dobré kafíčko a dle páníčků zde tomu tak také bylo), přičemž páníčci si zde následně lehce prošli ještě i zdejší zámecký park a to tentokrát bez mé aktivní přítomnosti, jelikož zde byly ohrady se zvířátky (ty by tak nevadily), ale hlavně i rybníčky s kachnami, takže panička nechtěla riskovat, že bychom společně mohly být v tomto smyslu atrakcí pro jiné turisty s ohledem na můj obvyklý kachnovitý zájem. 🙂

Trikolora pod rozhlednou Osičina 🙂

Fotogalerie z tohoto královéhradeckého výletu  je TADY. 

Tak i o dnešní neděli se nám s páníčky díky hezkému počasí nechtělo zůstávat jen tak doma, takže jsme se vyrazili zase někam „vyvětrat“. Tentokrát naše výletové kroky zamířily na Žďársko k obci Karasín u Bystřice nad Pernštejnem k prozkoumání zdejší Svratecké vodohospodářské naučné stezky, taktéž i nedaleké rozhledny Karasín.

Naším startem se stala přehradní hráz vodní nádrže Vír, která byla fakt pořádná (myslím ta přehrada) a kterou jsme se zatím jen zlehka pokochali, načež posléze jsme vyrazili po trase naučné stezky podél jejího břehu. Jak jsme tak ťapkali, tak jsem se pořád rozhlížela směrem k vírské vodní hladině a nějak nemohla pochopit, proč mne do ní páníčkové nechtějí pustit, když u jiných vodních útvarů s tím většinou nemají problém. Snažili se mi vysvětlit, že je zde zákaz přibližovat se k vodní hladině kvůli riziku jejího znečištění či co. Nepochopila jsem (já přece nejsem žádný znečišťovatel) a při této podélné cestě jsem se projevovala čím dál víc útrpně, až se mne páníčků konečně zželelo a na jednom vhodném místě se schůdky mi konečně dovolili se jít vnitřně i vnějškově do Víru osvěžit. Bylo to bájo, ale takové práce než se k tomu pes dostane. 🙂

Pak jsme pokračovali dále podél nádrže v průběžném stínu místního lesíka, ale jelikož dnes bylo docela teplo, i přes výskyt stínu jsem se po chvíli opětovně začala shánět po nějakém tom vodním občerstvení. Pro vstup do nádrže již díky prudšímu kamenitému či roštím zarostlému srázu nebyla možnost, ale poštěstilo se nám potkat krásnou studánku Pravobřežku, kterou jsem uvítala s velkou radostí a chvíli to vypadlo, že z ní chci její tekoucí vodičku úplně vypít. 🙂

Kousek za studánkou jsme se pak od naučné stezky odklonili a vydali se po cyklostezce a poté po bezbarvé lesní cestě až do obce Karasín, přes níž jsme si udělali civilizační průchod a já si ve zdejším rybníčku brčálníčku zvládla také i trochu zasportovat v plavacím ohledu (ač se mi nejprve do toho moc nechtělo, nechala jsem se páníčky přemluvit a dobře jsem udělala). No a pak už jsme docupitali k k místní rozhledně Karasín, kde jsme si nemohli neudělat drobnou gastro zastávku a kde se páníčci vydali také i do rozhlednových výšin obhlédnout zdejší krajinné výhledy.

Od rozhledny jsme se poté vydali mezilučně a lesíkově po červené barvičce, zvládli minout ještě i místní studánku U Hráze, do níž mi byl bohužel vstup nedovolen, jelikož zde byli zrovna i jiní člověci, kteří si čepovali vodičku z ní do nespočtu butilek a kanystrů a dle sdělení páníčků, by nebyli asi mou přítomností a asistencí u jejich čepovací činnosti nadšeni. No nic, škoda, ale nedalo se nic dělat.
No a pak už jsme dorazili zpátky k přehradní hrázi nádrže Vír, kde mne to tentokrát již nějak nezajímalo, tak se zde ale alespoň páníčci její mohutností pokochali sami. 🙂

Trikolora pod rozhlednou Karasín 🙂

Fotogalerie z tohoto žďárského výletu  je TADY. 

Tuto sobotu naše výletové kroky společně s páníčky zamířili tentokrát na Šumavu a to k prozkoumání vrchu Čerchov a i zdejší rozhledny Kurzova věž.

Naším startem se stala obec Pec, z níž jsme se po modré turistické barvičce vydali vzhůru do kopečka, kde mne po chvilce velmi potěšila přítomnost zdejší studánky Pod Pecí, v níž jsem se mohla hezky osvěžit a taktéž i demonstrovat, že jsem dokonale „týraná“ žízní. 🙂
Kopeček se následně změnil v kopec a od rozcestí Horizontálka až v pořádný krpál, takže jsme se výšlapem celkem zapotili. Ale aby nám nebylo asi takové horko, zastihly nás také i 2 lehké dešťové přeháňky, které ale mne osobně neosvěžily vůbec, pro mě však byly po cestě naštěstí k dispozici různé lesní potůčky, louže či bahýnka, takže jsem měla vystaráno. 🙂

Na samotném vrchu Čerchov jsme se mohli pokochat hezkými výhledy do kraje a taktéž si prohlédnout zdejší rozhlednu Kurzova věž, na níž si posléze páníčci také vystoupali, aby se mohli navýhledovat ještě více (já počkala hezky v přízemí, co bych tam v té výšce dělala).
Následně jsme zde absolvovali zastavení v obou místních gastroobčerstvovnách, což se mi velmi líbilo a zvláště v té, kde se se mnou páníčci podělili o pivní zlatavý mok a též i místní domácí chodský koláč – bylo to prostě mňam. 🙂

Následně jsme se od rozhledny vydali zase dolů a to tentokrát po barvičce zelené k rozcestí Pod Čerchovem a pak již jen po červené a dnes již absolvované barvičce modré zpátky do Pece. Stejnou cestu dolů po modré barvičce jsme zvolili také i proto, že dle interneto-meteo-radaru počasí nad Šumavou vypadalo celkem nevyzpytatelně a neměli jsme úplný zájem nechat se někde překvapit nějakou průtrží mračen. 🙂

Trikolora pod Kurzovou věží 🙂

Fotogalerie z tohoto šumavského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme s páníčky podnikli takové odpočinkové ťapkání, kdy jsme se za výletem vydali k obci Otradovice nedaleko Brandýsa nad Labem k prozkoumání zdejší Naučné stezky Krajinou Rudolfa II. a jejího okolí.

Naším startem se stal okraj obce Otradovice, kde jsme se vydali na ťapkání po modré barvičce hezky v chládku lesíka a to kolem nespočtu chatek a chatiček, v nichž k mé nevoli zrovna nikdo nic nevařil a ani negriloval, že bych zašla zkontrolovat kvalitu daných poživatin. 🙂

Na cestě jsem se zvládla moc hezky osvěžit v řece Jizeře, načež poté jsme doťapkali až do obce Nový Vestec, kde páníčkové neodolali a zašli se včetně mne osvěžit na letní zahrádku místní gastrohospůdky. Tam bylo moc hezky, povedlo se nám „chytit“ místa hezky ve stínu, takže jsme mohli hezky gastrorozjímat. 🙂

Z Nového Vestce jsme následně pokračovali kousek dál po modré barvičce, načež poté jsme se kolem lesních školek listnatých i jehličnatých stromků z modré odklonili a dostali se tak konečně na Naučnou stezku Krajinou Rudolfa II.. Ta ovšem oproti zákresu v mapách neměla v reálu velkého trvání, jelikož zdejší pískový lom se značně oproti mapám zvětšil, takže značená naučná stezka byla ta tam. Tudíž jsme si udělali samostatný průchod přes stromově vykácenou, ale pískově ještě nevyhrabanou část a podél mašinkových kolejí jsme si doťapkali zpátky na náš start v obci Otradovice. Nutno poznamenat, že cestu jsme měli alespoň zpestřenu 2 projíždějícími mašinkami, což ale mne až tak nezajímalo, já se zajímala hlavně o nějakou tu vodičku k osvěžení, jelikož mi bylo fakt celkem teplo. 🙂

Trikolora u pískového lomu 🙂

Fotogalerie z tohoto brandýského výletu  je TADY. 

Ani tuto sobotu jsme s páníčky nezaháleli a vyrazili za výletovým aktivním odpočinkem. Tentokrát se naším cílem stalo Ústeckoorlicko u obce Králíky a zdejší rozhledna Suchý vrch a posléze i Naučná stezka Betonová hranice.

Naše dnešní ťapkání jsme započali hned u rozhledny Suchý vrch, u níž nám stačilo jen venkovní pokoukání (a mne okolní očuchání), přičemž nutno konstatovat, že rozhledna má skutečně zajímavý tvar, kdy panička ji pokřtila pojmenováním „houbová rozhledna“. 🙂

Pod rozhlednou Suchý vrch 🙂

Od rozhledny jsme se poté vydali na naše dnešní ťapkací kolečko, kdy jsme se nejprve napojili na červenou barvičku, která nás provedla přes vrch a skalní útvar Bradlo a poté přes rozcestí Pod Bradlem, rozcestí U Tří lip a rozcestí Nad Boudou na samotnou Naučnou stezku Betonová hranice. No a zde nás postupně čekaly zajímavosti hlavně ve formě Dělostřelecké tvrze Bouda, nedokončeného řopíku či převráceného bunkru až jsme dorazili k rozcestí Pod Vysokým kamenem, kde jsme se z dálky pokochali daným vrchem i tamním řopíkem, přičemž jsme si tento vrch posléze po nebarevné cestičce obešli a to k rozcestí Nad Kolotočem, od nějž jsme se po další části naučné stezky kolem dalších řopíků dostali k rozcestí Pod Boudou a odtud dále kolem několika různých pěchotních srubů a i dělostřelecké věže až k rozcestí Odranec.
No a odtud jsme již hezky uťapkaní vyrazili po dnes již absolvované části červené barvičky zpět k rozcestí Pod Bradlem a abychom nešli úplně zcela stejnou cestou, „střihli“ jsme si to na náš start u rozhledny Suchý vrch pro změnu po barvičce modré, na jejímž konci na nás čekala naše věrná čtyřkolová boudička, se kterou jsme se zase velmi rádi setkali. 🙂

U Dělostřelecké tvrze Bouda 🙂

Fotogalerie z tohoto ústeckoorlického výletu  je TADY. 

O dnešní neděličce jsme si tentokrát s páníčky vyrazili zavýletovat na jih Moravy na Blanensko k obci Křtiny, kde se naším cílem stala Sluneční stezka a její okolí.

Naším výchozím bodem se stalo rozcestí Arboretum MZLU, z nějž jsme za dnešního slunečného a teplotně letního počasí vyrazili po stezce do chládku zdejšího lesíka, kde jsme hned po chvilce minuli rybníček Pod Schindlerem II a Pod Schindlerem I, což se mi velmi zamlouvalo, jelikož jsem se zde mohla hezky osvěžit (na nějakou plavbu jsem asi ale netroufla, ač panička povídala, že by mne to osvěžilo ještě více; to by tam leda musela jít se mnou). 🙂

Následně jsme na stezce minuli Památník Karla Schindlera a pak nás již čekala naučná zastavení týkající se (nejen) planet sluneční soustavy, kdy jsme hned u prvního zastavení přišli na to, že jsme vyrazili na stezku zase odzadu, jelikož první zastávkovou planetou byla v lese planeta Uran (na Neptun jsme narazili hned na začátku u arboreta a brali jsme to jen jako jakýsi „omyl“). Ale co, i odzadu se potká to samé. 🙂

Po stezce jsme postupně doťapkali až do obce Křtiny, kde já se jala zchladit do stínu zdejšího betonového exponátu Slunce (zvláštní, že i sluníčko může mít takový chladivý stín) a jelikož se chtěli zchladit i páníčci, udělali jsme si zde i gastrozastávku ve venkovním posezení místní hospůdky, kde jsem se od páníčků dočkala také občerstvovací ochutnávky pivního moku (mňam!!!) a kde bylo moc příjemně, načež posléze jsme se ze Křtin vydali po zelené barvičce zase do lesíka až jsme dorazili ke studánce Karla Klostermanna, kde se nejvíce líbilo asi zase mne a to z důvodu přítomnosti krásně čisté, tekoucí a osvěžující vodičky a taktéž i zde bylo takové „odtokové korýtko“, do nějž jsem si mohla na celou svou délku pěkně stoupnout a osvěžit si hezky a souměrně i své ťapičky. 🙂

Odtud jsme pak zamířili po nebarevné lesní cestě na náš start, kdy jsme tuto cestu měli nečekaně zpestřenou tím, že jsme museli jinou lesní cestou obejít zdejší močály a křoví, jelikož na původní plánované cestě byl z čista jasna najednou plot a zamčené mříže (v mapách páníček neměl značeno), kdy za mřížemi jsme mohli vidět naši cestovatelskou boudičku. Takže touto obchůzkou jsme se dostali až k cyklistické stezce, kdy my s paničkou zde u závory počkaly a páníček se po silnici vydal pro naší čtyřkolovou boudičku (ač to byla celkem okresková silnice, byl na ní poměrně velký provoz, takže jsem byla ráda, že jsem se po ní nemusela vláčet také). 🙂

Trikolora ve stínu „Slunce“ 🙂

Gastrotrikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto jihomoravského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme tentokrát s páníčky zamířili na Jindřichohradecko k obci Nový Vojířov, kde se naším hlavním cílem stal nejsevernější bod Rakouska a jeho okolí.

Naším výchozím bodem se stalo parkoviště u zdejšího Lesního hotelu Peršlák, u nějž jsme se hned mohli pokochat krásným pomníkem Kámen republiky, načež poté jsme se již vydali po zelené barvičce směrem k nejsevernějšímu bodu Rakouska. Mne zde byl nějaký ten bod úplně jedno, zato se mi velice zamlouval zdejší hraniční Koštěnický potok, v němž jsem se mohla krásně vnitřně i vnějškově osvěžit a bylo mi zcela fuk, jestli to bylo na straně české či rakouské. 🙂

Následně jsme se od tohoto hraničního bodu vrátili zpět a pokračovali v naší pochůzce dále po zelené barvičce, kdy jsme po cestě minuli Novomlýnský rybník, Dolní pstruhový rybník či Horní pstruhový rybník, což se mi velice zamlouvalo, jelikož v každém jsem měla možnost se hezky osvěžit, akorát panička musela mít trochu oči na šťopkách ohledně přítomnosti/nepřítomnosti vodních opeřenců, ale i to jsme zvládli v pohodě. 🙂

Takto jsme dorazili až k rozcestí U Prokopského kříže, kde jsme se chvilkově napojili na modrou barvičku a z ní se poté po místní cyklostezce (naštěstí jen s minimem cyklistů) vydali zpět na náš start, kde jsme měli v plánu (tedy páníčci) udělat si ve zmíněné Lesním hotelu Peršlák kafíčkovou zastávku, ale nebylo nám přáno. Při našem zpětném příchodu jsme se zde dočkali jen cedulí, že dnes zde již bude jen nějaká soukromá akce a že je můžeme přijít navštívit zase zítra. Takže k nelibosti páníčků byl místně plánováný kávový dýchánek zažehnán, ale nebojte, po cestě domů si to vynahradili jinde. 🙂

Trikolora na nejsevernějším bodu Rakouska 🙂

Fotogalerie z tohoto jindřichohradeckého výletu  je TADY.