Dnešního dne se naše výletové kroky tentokrát vydaly na severovýchodní okraj Prahy u její části Nebušice k prozkoumání místní Naučné stezky Les Hlásek.

Naším začátkem se stal okraj Nebušic, který byl ale paradoxně reálně konec naučné stezky, takže jsme šli zase (jak je naším častým zvykem) naučně odzadu. 🙂

Průchodem kolem krásných zděných božích muk jsme se dostali k místnímu lesíku, přičemž než jsme do něj ještě došli, měli jsme možnost se kochat několikerými letadly nedaleko prolétajícími, resp. připravujícími se k přistání, což bralo hlavně páníčky (nás čtyřnožky čuchově zajímalo něco úplně jiného). 🙂

V samotném lesíku Hlásek bylo posléze moc pěkně a zvládli jsme tu s Fanny i paničce hezky průběžně fotogenicky zapózovat (z čehož měla velkou radost), načež jsme poté dorazili do civilizace jménem Nebušice. Jelikož bylo dnes dost teplo, páníčci nám zajistili ťapkání i kolem místního Nebušického rybníka, který jsme společně s Fanny prubly jak ochutnávkově (žízeň fakt byla veliká), tak i plavacími tempy (toto bylo parádní osvěžení). Následně jsme si udělali částečný civilizační průchod Nebušicemi a měli za cíl si i s Fanny poprvé na výletě vyzkoušet i gastroturistiku. Bohužel nám ale nebylo přáno – v nedaleké vyhlídnuté hospůdce měli z důvodu kompletní rekonstrukce zavřeno. Tak z toho tentokrát nebylo nic. 🙂

No a jelikož nás páníčci nechtěli v horku vláčet dál po asfaltu směrem na náš start, tak se směrově rozdělili tak, že my čtyřnožky s paničkou jsme se vrátily zpátky k Nebušickému rybníku, kde jsme se ještě opětovně zlehka osvěžily, přičemž páníček pokračoval civilizačně dál až na start s naší čtyřkolovou boudičku a k rybníku si nás, babské osazenstvo, přijel vyzvednout. 🙂

Trikolory u Nebušického rybníka 🙂

Fotogalerie z tohoto pražského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli nám tentokrát letošní letní velmi teplé počasí dovolilo podniknout zase nějaký ten výlet, aniž bychom všichni byli zcela „vaření“. Tentokrát se naším výletovým cílem stal okraj Berouna a zdejší Naučná stezka Brdatka – Talichovo údolí.

Naše ťapkání jsme započali poblíž rozcestí Beroun – chaty, odkud jsme se po naučné stezce a zároveň červené barvičce vydali do místního lesíka a zdejším stinným chládkem jsme dorazili až k rozcestí Brdatka, kde jsme natrefili na takový moc hezký rybníček. A víte co bylo? Já skoro sama od sebe jsem do něj vlezla nepříliš hledíc na to, že v něm nestačím a nemám pevnou půdu pod nohama a jen tak jsem si „střihla“ pár plavacích temp a krásně jsem se osvěžila. Holt to teplo dělá asi svoje. 🙂
No a samozřejmě „opice“ Fanny nemohla zůstat pozadu, takže se také zvládla smočit a dát nějaké to plavací tempo (a jak hezky jí to šlo).

Následně jsme se takto příjemně osvěženy s páníčky vydali dál po stezce a zároveň žluté barvičce zpět do chládku lesa a tudy hezky v klídečku doťapkali zpět na náš start s naší čekající čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Smočené trikolory 🙂

Fotogalerie z tohoto berounského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme si já, Fanny a páníčkové zase hezky společně zavýletovali. Dnes se naším výletovým směrem stala obec Lhota nedaleko Kojčic u Pelhřimova, kde jsme se vrhli na prozkoumání zdejšího Lhoteckého naučného okruhu.

Naše ťapkání jsme započali na okraji obce, odkud jsme vydali po kousku modré turistické barvičky, která nás dovedla na začátek naučné části a zároveň i do příjemného chládku místního lesa. Tady jsme si s Fanny hezky pobíhaly a čuchaly, resp. já nějak šla nebo začala čmuchat, načež ona jak klíště musela být u všeho hned taky, vtěrka jedna. 🙂

Když jsme posléze procházeli po cestě, která vedla nad listnatou strání nad Lhoteckým potokem, napadlo mne, by bylo fajn se v dnešním teplém počasí zajít dolů k potůčku osvěžit, tak jsem se začala vydávat na cestu dolů i s „přísavkou“ Fanny, načež od páníčků po chvilce zaznělo zákazové houknutí, že tam prostě nepůjdeme. Já, ač jsem z toho nebyla zcela nadšena, jsem teda poslechla, ale Fanny dělala hluchou a pokračovala vesele dolů k potůčku dál nedbaje paniččina volání, pískání ani mého štěknutí. Holt vzala uvažování na chvíli sama na sebe, což se jí ale pochopitelně nevyplatilo. Nejprve nemohla z korýtka potůčku vyskočit zpátky nahoru, jelikož koryto bylo vyšší než ona (zahučení směrem do potůčku bylo o dost snadnější), tak jsme se jí vydaly s paničkou na pomoc, kdy já tam byla samozřejmě první a ukázala jí, že když nevyskočí, může jít kousek v korytu potůčku, z nějž kousek dál vedla jakási jakoby cestička, prošlo se mělkou tůňkou a už se dalo vrátit zpátky na normální stezkovou cestu.
To by ale nesměla být Fanny jak torpédo a opičit se po mne ve všem (holt jsem trošku větší a mne tou tůňkou lze lehce projít), takže se jí povedlo do té tůňky dokonale zahučet až po krk, načež z toho byla vyjančená, jak kdyby jí někdo ubližoval (přitom tam všema 4 packama stačila). To už se povedlo dolů sejít i paničce, která si z tůňky Fanny „vylovila“, načež Fanny se hned začala zbavovat přebytečné vody ze svého kožíšku válením se v listí, prašné hlíně, jehličí či nějakém zeleném plevelu, takže ze sebe zvládla vytvořit dokonalé čuně. To je holt tak, když prcek začne „přemýšlet“. 🙂

Po této vsuvce jsme pak pokračovali hezky lesem dále, kdy na nás na jednom plácku čekalo odpočinkové místo s hezkou člověčí houpačkou, kterou páníčci samozřejmě museli vyzkoušet. To se ale očividně nelíbilo mne, jelikož houpačky jsou „velká nebezpečí“, takže jakmile se páníčci začali houpat, šla jsem je okamžitě před tou „potvorou“ chránit. 🙂
A představte si, co páníčci teda vymysleli, když se prý nemohou houpat sami. S houpačkou a samotným houpáním nejprve seznámili Fanny, které to šlo velice dobře, načež posléze přišla řada na mne, kdy jsem se na houpačku nechala též přemluvit a zvládla jsem se zhoupnout jak v sedě, tak i vleže. To jsem asi fakt měla nějakou slabší chvilku, že jsem do toho šla – ale musím uznat, že to bylo docela fajn. 🙂

Následně jsme pak naše dnešní „kolečko“ doťapkali kolem jedné vyhlídky nevyhlídky (byl zde totiž dokonalý výhled do stromů a křoví) zpátky na naši startovní pozici s naší čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Pózující trikolory 🙂

Fotogalerie z tohoto pelhřimovského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme se obě trikolory zajely s páníčky opět někam „vyvětrat“. Tentokrát jsme zamířili k pražské čtvrti Zbraslav k prozkoumání místní Naučné stezky Oppidum Závist.

Naším startem se stalo lesní parkoviště, odkud jsme se hezky za chládku lesa nejprve po bezbarvé a poté zelené barvičce vydali vstříc rozcestí Hradiště, od nějž jsme se následně napojili na samotnou okružní naučnou stezku, která nás zavedla přímo i k hradišti Závist. Nutno poznamenat, že milá malá Fanny je tedy pořádná opice – kamkoliv jsem šla já, musela tam jít taky, k čemukoliv jsem čuchala já, musela si jít čmuchnout taky, vtěrka jedna. 🙂

U samotného hradiště Závist jsme měli také i takovou neplánovanou socializační zastávku a to ve smyslu, že jiní turisté v počtu asi 6 kusů, nás začali obdivovat, což pro mne je takový normal, ale hlavně pro Fanny to bylo dost nové, tak se nejdřív nejistě schovávala buď za mne nebo za paničku, ale po chvilce ostychu nějak nabyla sebevědomí a už byli turisté i „její“. Dokonce měla i tu čest s tím, co to je za zvuk, když někdo z člověků kýchá a smrká – mne samotnou to nemůže rozházet, ale právě Fanny i z tohoto byla nejprve celkem nejistá, ale když už dotyčná turistka kýchala a smrkala asi potřetí (asi prý nějaká alergie, ale určitě ne prý na psy), tak to Fanny přijala za normal také a mohl pokračovat turistický drbací a hladící maraton. 🙂

Stezkový okruh nás posléze „vrátil“ zpátky na rozcestí Hradiště, odkud jsme si pro změnu poťapkali po modré barvičce až na náš start, ale nutno poznamenat, že než jsme na něj dorazili, stihla jsem po cestě zdárně „štěkotem umravnit“ nějaké 2 malé uňafané psí „smetáky“ – nikdo si na nás fakt nebude otvírat tlamu, když jdeme kolem a nikomu nic neděláme. 🙂

Čučící trikolory 🙂

Fotogalerie z tohoto zbraslavského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli nás, 2 trikolory, páníčci podrobili prvnímu společnému výletování. Nejprve si bláhově mysleli, že hned by mohlo být v pohodě usazení nás obou v kufrovém prostoru naší čtyřkolové boudičky, což však nebyl příliš super nápad, jelikož milá malá Fanny při jízdě začala lézt všude možně – na mne samotnou, na kufrovou síťku, na okno a dokonce se ráčila nacpat i do úzkého meziprostoru mezi kufrovou síťkou a zadními sedačkami tak, že zadníma nohama se odrážela ode mne – takže toto bylo už moc i na mne, takže páníčci na můj (pochopitelný) popud, zajistili naše rozsazení a mohli jsme v jízdě pokračovat dále. 🙂

Po cestě páníčci ještě zkusili podruhé náš společný pobyt v kufru, ale nebylo to opět příliš úspěšné (Fanny se chtěla pořád někam přes mne dobývat – nechápu, v kufru se přece odpočívá), takže v rozesazené pozici jsme dorazili až k našemu dnešnímu výletovému cíli. Tímto cílem byl okraj obce Nedvězí u Říčan a zdejší Naučná stezka Mýto. Jednalo se o takovou krátkou stezku (hlavně s ohledem na Fanny), ale i tak zde bylo pěkně (nic zásadního za zmínku mne nenapadá, prostě procházkové kolečko v lesíku). Aspoň se ale Fanny ráčila seznámit s tím, co to je stezka a jak by se tam mělo chodit. 🙂

Po obejití tohoto naučného kolečka jsme posléze zamířili ještě na jedno páníčků zařizování (prý snad nějaký hobbyobchod či co), po jehož absolvování se páníčci rozhodli do třetice zkusit naše společné cestování v kufru. No a tentokrát to bylo už v klídku, Fanny se totiž na prochajdě i trošku unavila, takže neměla výmysly pořád něco zkoumat a takto „na hromádce“ jsme posléze dorazili zpátky domů. 🙂

P.S. Ač byla samotná procházka taková kraťoučká, celkově to byla celkem fuška, vždyť ta malá tříbarevka je pořád všude a nikde. 🙂

Dvě trikolory na palubě 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto říčanského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě se mne páníčků konečně „zželelo“ a dopřáli trochu „odpočinku“ bez našeho nového trikolorního přírůstku Fanny. Tento „odpočinek“ jsme pojali opět výletově, kdy jsme zamířili k obci Kojčice u Pelhřimova, kde se naším zájmem stala říčka Hejlovka a posléze i Sedlická přehrada.

Naším startem se stalo rozcestí U Šlejferků, odkud jsme přes bezbarvou cestu vedoucí po okraji louky sešli dolů k samotné říčce Hejlovce, kterou jsem při dnešním dosti teplém dni s radostí přivítala, načež jsme se zde poté napojili na červenou barvičku a příjemným chládkem lesa zpestřeným i mým průběžným osvěžováním se z říčky Hejlovky (samozřejmě tam, kde byla vodička hezky dosažitelná a nehluboká) jsme doťapkali až k rozcestí Na Vyhlídce. Za ním nás posléze čekal průchod kolem nespočtu chat a chatiček, kdy mne zejména zajímalo, zda-li nemají někde něco k snědku (tzn. třeba zrovna negrilují, neopékají buřtíky a tak) či zda v okolí těchto chatiček se nevyskytuje nějaký dosažitelný „odpad“ ve formě kostiček, odložených svačin a jiných chutností či nechutností. 🙂

Za chatičkami se náš terén změnil na luční průchod (dle paničky byla naštěstí ta louka i posekaná s ohledem na klíšťata, avšak mne by v dnešním slunečním svitu fakt vyhovovala více možnost chlazení se mezi stonkama vzrostlé trávy, kytiček a jiných porostů, klíště neklíště), kudy jsme se dostali až k břehu Sedlické přehrady. Zde jsem samozřejmě neopovrhla s důkladným vnitřním i vnějším občerstvením se, po očku zvládla i vteřinově zhlédnout tu danou přehradu, načež jsme zde poté udělali „čelem vzad“ a vydali se po skoro stejné cestě (rozuměj v jedné části kolem jiných chatiček než původně) zpátky na náš start. 🙂

Trikolora v Hejlovce 🙂

Trikolora u Sedlické přehrady 🙂

Fotogalerie z tohoto pelhřimovského výletu  je TADY. 

O dnešní dosti teplé neděli jsme se s páníčky rozhodli pro takový menší ťapkací výlet (hlavně s ohledem na mne a ten hic), přičemž tentokrát jsme zamířili na Lounsko k obci Stebno na zdejší Naučnou stezku Jesenicko.

Naším startem se stal okraj obce Stebno, kde jsme hned po příjezdu s naší čtyřkolovou boudičkou zapadli jedním kolem do neveliké betonové díry, takže už jsme si mysleli, že tím naše výletování skončilo a páníčci budou muset jít po obci hledat nějakého traktoristu, aby nás vytáhl. Ale jelikož máme jak šikovného páníčka, tak i šikovnou čtyřkolovou boudičku, povedlo se jim se úspěšně vyhrabat, takže jsme mohli vyrazit na prochajdu. 🙂

Z okraje obce Stebno jsme vyrazili po červené barvičce, kde hned v úvodu jsme prubla zdejší Stebenský rybník, načež jsme „červeně“ pokračovali dále kolem Památného dubu v Petrohradě a dorazili až ke zřícenině hradu Petršpurk a Kapli všech svatých. Páníčky to zde celkem zajímalo a opět se kochali, můj zájem byl tedy slabší, „četla“ jsem si spíš svým čuchometrem místní „noviny“ nebo hledala příjemný chládeček. 🙂

Dále nás červená barvička dovedla až k rozcestí Petrohrad – pod zříceninou, kde jsme se přebarvili nažluto a příjemným lesním chládkem jsme docupitali ke zdejší Kapličce Guschel – Marterl. No a jelikož po cestě nebyla žádná vodička v okolí, vzala jsem tuto záležitost do svých pacek a kousek od kapličky jsem si našla takovou hezkou louži, kterou jsem si řádně přivlastnila. 🙂

Poté jsme pokračovali dále lesíkem po stezce naučné, kdy kousek za lokalitou U Švýcarské hájovny jsme se odklonili na bezbarvou cestu, která nás dovedla přes malou chatovou osadičku zpět ke Stebenskému rybníku, jehož vodičkou jsem opětovně neopovrhla a tímto výborným osvěžením jsme dnešní „kolečko“ zakončili. 🙂

Trikolora u Kaple všech svatých 🙂

Fotogalerie z tohoto lounského výletu  je TADY. 

O dnešní takřka letní neděli jsme si s páníčky tentokrát zavýletovali na Plzeňsko k obci Stod k prozkoumání místní Naučné stezky Stodsko a též i pokoření zdejšího Křížového vrchu.

Naše ťapkání jsme započali na okraji obce Stod u kynologického cvičiště, kde sice zrovna v tu dobu nebyl nikdo přítomen, ale já i přesto tu načerpávala spoustu zanechaných informací od jiných pejsků a když už jsem tady byla, zanechala jsem jim zde i nějakou tu svojí „informaci“. 🙂

Odtud jsme se následně vydali po bezbarvé cestě kolem ohrad s kravkami (mooc pěkně to od nich vonělo), načež jsme se poté napojili na červenou barvičku a tím i na samotnou Naučnou stezku Stodsko. Jelikož dnes bylo skutečně dosti teplo, měla jsem velký zájem o nějaké to vodní osvěžení a úspěšně jsem se po chvilce dočkala a to konkrétně Vrabinského rybníka. Na jeho okraji jsem se hezky smočila po bříško, osvěžila se i vnitřně a pokračovali jsme pozvolna dále po stezce až k rozcestí Pod Křížovým vrchem, kde se měla nacházet studánka Žabička, takže jsem byla natěšena na další vodu. Bohužel však tato studánka byla „vyzděná hlubší jáma“, takže se do ní nedalo dosáhnout, ale jelikož jsem holka šikovná, kousek dál jsem si v lesíku našla takový mini rybníček (možná jakýsi odtok od Žabičky), takže jsem se v něm mohla hezky počvachtat. 🙂

Posléze jsme si s páníčky vystoupali do kopce vzhůru na zdejší Křížový vrch se stejnojmennou rozhlednou, kde si panička absolvovala oblíbené vyhlídkování do kraje, trochu jsme se porozjímali a občerstvili se (páníčci se se mnou dokonce rozdělili o trošku osvěžujícího zlatavého moku), načež poté jsme sešli zase dolů k rozcestí Pod Křížovým vrchem a pokračovali dále po červené kolem rozcestí Černé vrchy a kousek za ním již po bezbarvé luční cestě, kde jsem si vyzkoušela opětovně seno-balíkové pózování, které se mi moc líbilo (a to hlavně že jsem takto byla skoro stejně vysoká jako páníčci, takže jsme si mohli i hezky zpříma koukat z očí do očí). 🙂

Takto jsme se lučně dostali opětovně k Vrabinskému rybníku, kde jsem si tentokrát k velkému překvapení páníčků střihla sama od sebe pár plavacích temp (už mi bylo fakt zase teplo, tak jsem holt potřebovala zchladit celého psa) a odtud jsme již jen jednoduše ťapkali dál do stezce zpátky na náš start u kynologického areálu.

Trikolora na Křížovém vrchu 🙂

Trikolorní „balík“ 🙂

Fotogalerie z tohoto plzeňského výletu  je TADY.