O dnešní neděli jsme si s páníčky zavýletovali tentokrát na jižní Moravu (páníček se chtěl hlavně také jen tak trošku dále projet s naší čtyřkolovou boudičkou) a to na Blanensko k obci Hořice k prozkoumání zdejší Lipůvecké lesnické naučné stezky.

Naším startem se stal okraj obce Hořice u stejnojmenného rozcestí, odkud jsme došli po stezce k rozcestí Nad Hořicemi, za nímž jsme se po chvíli z naučné stezky odklonili jen na modrou barvičku. Toto zejména z důvodu, že stezka dále vedla po cyklostezce a při dnešním hezkém počasí tu těch cyklojezdců bylo nemálo, takže bychom se, my trikolory, nemohly moc proběhnout, aby nehrozilo, že se nějakému tomu cyklistovi zamotáme po kola. 🙂

Takto jsme si tedy hezky cupitali lesem, načež po chvíli zčista jasna na paničku udeřili 2 sršně. Prý kdyby jen lezli a nic nedělali, bylo by to fajn, ale ač se panička snažila se nepříliš ošívat, schytala od nich 2 pigára – jedno do hlavy a jedno do ruky (asi aby to ani jednomu z nich nebylo líto). Ač to prý nebylo zrovna nejpříjemnější, následně panička prohlásila, že přece není z cukru a nějaké ty štípance jí nerozhází, tak jsme i přes tuto nepříjemnou vsuvku v ťapkání pokračovali dále.

Po cestě jsme pak narazili na moc pěknou Hančinu studánku, která se zejména mojí maličkosti se svojí vodičkou velmi líbila a hlavně chutnala. Následně bylo páníčkům ve zdejším lese podél cesty dopřáno i hezké houbobraní (asi jako „náplast“ za ty 2 sršně), z čehož měli velkou radost a moc je to bavilo. Takto jsme se dostali až na vrch Bukovec, kde byl krásný lesní klídek a pohodička, a přes následné rozcestí Pod Bukovcem a červenou barvičku až na náš start, kde jsme si ještě před odjezdem s páníčky „střihli“ venkovní gastroturistiku v místní hospůdce U Strakatého koně. 🙂

Trikolorní gastroturistky 🙂

Fotogalerie z tohoto blanenského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme se vydali jako aktivní účastníci na naplánovaný každoroční výstup berňáků na horu Říp.

Pro malou Fanny bylo toto první velké setkání hafanů, takže hned zpočátku byla značně vyjevená, ostražitá až bázlivá, ale po chvíli, kdy koukala na to, že se mnou to nic nedělá a jdu se v pohodě očuchávat s jinými čtyřnožci, jí asi docvaklo, že to nemusí brát nijak katastroficky, ale spíš radostně. 🙂

Velmi vtipnou vsuvkou při výstupu vzhůru po vypuštění nás trikolor na volno byla páníčkem zvolená taktika, jak hlavně mne mezi všemi dalšími trikolorami poznat (malá Fanny se ještě dle páníčka poznat dá, ale se mnou to má prý horší, prý my všichni velký jsme prostě stejní a to hlavně zezadu a zvrchu). Takže aby věděl, podle čeho mne může hledat, označil si mne na obojku takovým srolovaným žlutým reflexním proužkem a bylo to. Takhle jsem pro něj prý v trikolorní davu nepřehlédnutelná a nesplete si mne s jinou trikolorou, nebo rovnou nějakým panem trikolorem. 🙂

Počasí letos vyšlo zase parádně a celkově se sešla krásná sestava lidiček i pejsků, díky čemuž se podařilo i charitativně vybrat na Berňáčky v nouzi přes 5 000 korunek a na mělnický útulek přes 2 000 korunek. Takže jsme z toho měli samozřejmě všichni velkou radost, jak jsme dobří. 🙂

My jsme se zde s páníčky setkali zejména s naší „salašnickou“ rodinkou (psí i člověčí) kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna. Naše čtyřnohá rodinná sestava se skládala z těchto kousků: Celesta + Fanny, Cargo + Draco a Ella.
Páníčci si hezky zase po nějaké době vzájemně popovídali, sdělili si novinky a probrali všechno možné i nemožné – prostě jsme si udělali hezké setkání.

Rodinka Trikolore Fortuna na Řípu 🙂

Sestup dolů ze Řípu jsme si posléze ještě zpestřili jinou trasou, než jsme šli nahoru (a to i s doprovodem Elly a její paničky Zdeňky) a to po žluté barvičce k Pražské vyhlídce, kde byl dnes výhled opravdu moc pěkný a následně od rozcestí Pod Řípem po červené barvičce a bezbarvé cestě až na náš start na parkovišti.

Moc všem děkujeme za příjemnou společnost, bylo to super a už se těšíme na další společné setkání.

Trikolory na Pražské vyhlídce 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu  je TADY. 

Tuto neděli se páníčci rozhodli tentokrát pro výletování na Táborsko k obci Chýnov na zdejší Chýnovskou naučnou stezku.

Začátek jsme zvolili na louce na okraji Chýnova, odkud jsme se po stezce vydali lesem (kde bylo hezky chladivo) k rozcestí Chýnovský potok, kde jsme se s Fanny zvládly příjemně vnitřně osvěžit, načež posléze jsme se přes luční průchod (kde bylo pro změnu o dost teplo než v lesíku) dostali až k samotné Chýnovské jeskyni. Zde jsme to, my trikolory, lehce obhlédly z „omezeného hlediska“ (abychom prý nějak neobtěžovali zdejší jiné turisty, kterých byl byl celkem dostatek) a zašli jsme se pokochat i kousek dál a to lomem na Pacově hoře. 🙂

Od Chýnovské jeskyně jsem se poté vydali zpět stejnou cestou zase až k Chýnovskému potoku, jímž jsme s Fanny ani napodruhé neopovrhly, načež posléze jsme se odklonili na neznačenou lesní cestu (není naším zvykem ťapat zcela stejnou cestou tam i zpátky) a dle páníčků jsme dobře udělali. A víte proč? Ač bylo všude okolo v lese zcela sucho, zde se na několika místech vyskytly díky loužím i samotnému nedalekému potůčku vlhká místečka a s nimi i krásné houbičky, z nichž měli páníčci velkou radost a vrhli se tedy na sběr. Jak je o mne známo, houbobraní mne zrovna nebere, takže jsem se zařídila dle svého a buď si něco očmuchávala nebo „svačila“ nějaký kus dřeva. Pro Fanny bylo houbobraní premiérou, nějak nechápala, proč ji z nějakých míst páníčci odhánějí (z hub by po její přítomnosti totiž nic sbíratelného nezbylo), ale zvládla se projevit jako možný houbový hledač – na jednom místě totiž zamířila do křoví, z nějž po paniččině houknutí „Tam ne“ tedy vycouvala (panička totiž předpokládala, že by tam mohla být nějaká lesní „chuťovka“), načež paničce to nedalo nenakouknout, co že tam Fanny tak lákalo a hle, on tam parádní tmavý sametový hříbeček doslova čekající na nás. 🙂

Jsem ale dost zvědavá na to, jak dlouho Fanny nějaké to koukání po houbách vydrží, a jestli stejně jako já nepřijde na to, že houby jsou prostě nuda. 🙂

Trikolory u Chýnovské jeskyně 🙂

Fotogalerie z tohoto táborského výletu  je TADY. 

Tuto sobotu jsme se výletově vydali na Pardubicko k obci Zdechovice na zdejší „barevný“ Okruh Obří postele.

Naším startem se stal okraj Zdechovic u vodojemu, odkud jsme se po žluté barvičce lesem dostali k rozcestí K Paloukům a odtud po zelené barvičce až k samotnému skalnímu útvaru Obří postele, u nějž jsme si s Fanny vyzkoušely válendo grando (moc hezky to v dnešním teplém dni chladilo). 🙂
Poté jsme ťapkali dále a to po modré barvičce zpátky na start, kde jsme cestu lesem měli zpestřenu balónkovým žralokem, k němuž já se nejdřív hnala jak za kachnou, ale jelikož to byl prostě jen „žralok“, můj zájem rychle opadl. Za to Fanny z toho byla vyjevená jak spadlá z višně a měla před ním respekt, jako kdyby ji chtěl skutečně sežrat. Teprve až po paniččině výpomoci, že tento „bubák“ nic nedělá, se celkem zklidnila, i když trocha respektu stále zůstala. 🙂

Trikolory u Obřích postelí 🙂

Poté jsme s naší boudičkou popojeli trošku dále a to ke Kutné Hoře k zámku Kačina na zdejší dnešní vinobraní. Jelikož já obdobné akce zrovna nevyhledávám (je tam moc lidí, pořád se pes musí někomu vyhýbat, pořád někde něco voní a já k tomu nemůžu a pořád poslouchám jen „Ne“ nebo „Nesmíš“), tak mne tohoto páníčci ušetřili a já odtud pokračovala s páníčkem a naší „boudičkou“ za jinými záležitostmi, zatímco panička a Fanny si zde u Kačiny vystoupily a milá malá Fanny se šla otrkávat a socializovat. 🙂

To, co mi posléze vyprávěla, lze shrnout následovně:

• všude bylo nezvykle moc dvounožců, z čehož jsem měla z počátku dost respekt (je divný, že neexistují jen páníčci s paničkou a naše domácí člověčí osazenstvo). Ale jelikož ta jejich hromadná člověčí přítomnost zde pořád přetrvávala, nějak jsem si na to po chvíli zvykla a dokonce jsem na vodítku přestala tahat jak utržená z řetězu (ono je celkem pohodlnější na vodítku netahat). 🙂
• dokonce i několik dvounožců bylo ze mne unešeno až natolik, že si mne dokonce (po dovolení paničky) přišli pohladit či podrbat, optat se, co jsem za krásnou rasu a že jsem krásný „medvídek“. 🙂
• bylo tam několik stánků, ze kterých to krásně vonělo, že jsem začala mít pořádný hlad (samozřejmě ještě větší než mívám obvykle), načež panička „tyranka“ mi nedovolila se k nim vůbec přibližovat, že prý bych se ještě naučila řádně „somrovat“, což prý není žádoucí. Nějak tomu nerozumím. 🙂

Následně jsme se opět všichni po dohodě přes telefonní bezšňůrová sluchátka páníčků sešli pospolu, všichni se usadili na palubě (nutno poznamenat, že Fanny s očividně hodně nabytými dojmy, které jí zmohly) a vyrazili zpátky k naší domovině. 🙂

Fanny v chládku na Kačině 🙂

Fotogalerie z tohoto pardubicko-kutnohorského výletu  je TADY. 

O dnešní neděličce nás tentokrát páníčci „vytáhli“ na výlet na okraj Písku, kde se naším cílem stala Naučná stezka od Ptáčkovny k Živci a okolí.

Naše ťapkání jsme započali u rozcestí U Vodáka, odkud jsme se po modré barvičce vydali do zdejšího lesa. Hned na úvod jsme měli tu čest procházet kolem Obory U Vodáka, v níž jsme se mohli pokochat několikerým dančím zvířectvem, které zde koukalo, přežvykalo či odpočívalo. Se mnou samotnou to nic nedělalo, jelikož kopytníci byli v klidu a nikam nezdrhali (tak jsem byla v klidu taky), za to Fanny na ně čučela jak z bambusu – no jo, holt existují i větší čtyřnožci než například já. 🙂

Stezka nás posléze dovedla k Písecké vyhlídce, kde byl moc hezký a pořádně velký přístřešek (spíš taková skorochatička), ale očekávaná vyhlídka byla spíš taková „nevyhlídka“ – čekali jsme totiž aspoň trošku výhled do kraje, ale díky již povyrostlým stromům, jsme měli výhled jen na ně – asi jsme tedy měli vyhlížet nějakou veverku nebo tak něco. 🙂

Posléze průchodech kolem dvou telekomunikačních stožárů s anténami (které velmi zajímaly hlavně páníčka) a napojením se na modrou barvičku jsme se dostali až k rozhledně Jarník. Zde nás páníčci nechali z bezpečnostních důvodů přišlajfkované v jejím přízemí (abychom na volno nevymýšlely nějaké blbiny či nešly též vzhůru na rozhlednu) a sami si vystoupali vzhůru do jejích vyhlídkových výšin. Zde se již prý nechalo o nějakém tom vyhlídkování mluvit, ale ne zas o nějakém extra – dnešní podzimní počasí toho úplně prý moc nedovolilo (ale co, aspoň vůbec něco). 🙂

Poté jsme se minouc rozcestí Sedlo pod Srní Homolí dostali až na rozcestí V Živci, kde si páníčci „střihli“ vsuvku ve formě venkovní gastroturistiky „na stojáka“ u zdejší hospůdky, a pak jsme již jen tak lesem po červené barvičce doťapkali až na náš start U Vodáka. A nutno říct, že právě včas – takřka hned jak jsme všichni nastoupili „na palubu“, začalo pěkně pršet. 🙂

Trikolorní modelíny 🙂

Fotogalerie z tohoto píseckého výletu  je TADY. 

Dnešní první zářijový den byl typicky podzimní. Ale ani to nás neodradilo od výletování, jen to páníčkové měli trošku komplikovanější s tím najít ideálně místo, kde nebude pršet. Tož to po různu prozkoumali, nače posléze padlo rozhodnutí, že si tentokrát zavýletujeme na Lounsko k obci Domoušice na místní Naučnou stezku Na Pravdě.

Na takovém tom interneto-meteoradaru to vypadlo dobře, ale v reálu po našem příjezdu tu teda pršelo, ale co, i přes tuto drobnou nepřízeň jsme se vydali na ťapkání – nejsme přece z cukru, ne? 🙂

Naším startem se stal lesní okraj nad Domoušicemi, odkud jsme se vydali hezky lesem po stezce kolem rozcestí K Čertovu kameni, na nějž samotný jsme posléze po chvíli ve vší jeho kráse narazili. Já s Fanny jsme si ho důkladně prozkoumaly (včetně jeho okolí, jestli tam zejména nějací předchozí turisti nezanechali něco k jídlu) a posléze jsme pokračovali za typického podzimního mrholení kolem vyschlé studánky U Čertova kamene až k rozcestí Úvoz. Odtud jsme to „střihli“ kousek po modré barvičce a následně odklonem po neznačené lesní cestě až pro změnu k zelené turistické barvičce, po níž jsme si doťapkali k místní zřícenině hradu Pravda. Zde jsme to všichni také prozkoumali a prošli (nutno poznamenat, že my trikolory jsme byly nuceny toto abolvovat omezeně na vodítkách, jelikož tu po předchozím turistech byl poměrně nehorázný bordel všeho možného a páníčci neměli zájem, abychom se v tom nějak přehrabovaly, čmuchaly apod.).

Následně jsme již jen od zříceniny Pravda po žluté barvičce sešli dolů k naší čtyřkolové boudičce a rádi nastoupili do jejich suchých útrob.

Trikolory na Čertovo kameni 🙂

No a aby toho za ten den nebylo málo, po cestě domů nám ještě páníčci dopřáli civilizační mezizastávku v samotném hlavním městě Praha (a to rovnou v centrumu), kde jsme si střihli socializační procházku z Karlova náměstí na Václavské náměstí. Po cestě i na samotném Václaváku jsme, my trikolory, byly celkem za hvězdy, budily jsem pozitivní rozruch (dle paniččinných slov se o nás po cestě povídalo v různých světových jazycích, dle toho, jaké jiné člověky jsme potkávali), někdo si nás chtěl i podrbat, někdo i vyfotit a vrcholem všeho byla naše fotopóza na Václavském náměstí pod sochou sv. Václava, kdy panička při našem focení měla „za zadkem“ dalších cca 20 fotografů, co si nás též zvěčňovali. 🙂

Trikolory na Václaváku 🙂

Fotogalerie z tohoto lounského a pražského výletu  je TADY. 

Tentokrát nás páníčci vytáhli na podvečerní cestovatelský výlet dokonce i v pracovní den a to tentokrát kousek od Ledče nad Sázavou ke kamarádům Bakovi a Maxovi.

Což o to, já je již znám a moc si z nich nedělám (jen oni jsou ze mne většinou paf a to i když jim „voním“ i „nevoním“) a byla to s nimi premiéra hlavně pro malou Fanny. 🙂

Musím na ní prásknout, že když jsme přijeli na místo a kluci se hnali do kufru naší boudičky, Fanny tam byla jak oukropeček, který kdyby mohl, tak by z kufru zacouval až k volantu. Ale co, otrkat se musí taky, takže jí páníčci po chvilce kufrového seznamování „vhodili“ rovnou do „jámy lvové“ naživo, ať se seznamuje. Já si mezitím šla oběhnout celý dvorek, očuchat, co je kde zajímavého, zkontrolovat, zda-li tu stále chovají slepice apod. 🙂

Musím uznat, že po chvíli už milá Fanny se celkem „zabydlela“ a přestala mít svůj ocásek z pozice pod bříškem v poloze normální a i jí přišlo normální být celkově mezi třemi většími hafany (mne už ale asi bere jako samozřejmost). Dokonce se začala chovat i strategicky, kdy nejlepší „schovkou“ a jistotou, bylo sezení a hlídkování pod plastovým zahradním stolkem (asi jí to evokovalo boudičku), odkud měla nejlepší rozhled na to, co se kde děje. 🙂

Naši páníčci si zde s místními páníčky hezky pokecali, dokonce si i venkovně tepelně zvládli upravit (rozuměj ogrilovat) několik krásně vonících klobásek (s námi se tedy odmítli rozdělovat), my čtyřnožci jsme spolu zvládli i chvilkama hezky zablbnout, načež nabyti pozitivních dojmů jsme posléze „dali pac a pusu“ a vyrazili zase domů.

Nutno konstatovat, že tato návštěvička byla super a určitě ji zase musíme zopakovat (to asi příště budou Bak a Maxem čubrnět, že milá Fanny už bude trošku větší než dosud). 🙂

„Čerti“ a trikolory 🙂

O dnešní neděli nás páníčci výletově vytáhli na prochajdu na Královéhradecko k obci Vysoké Chvojno k prozkoumání zdejší Naučné stezky Viselce.

Naším startem se stal okraj obce, z nějž jsme se po stezce vydali do zdejšího arboreta, kde byl nespočet různých druhů stromů a křoví, kdy snad každý z nich se jmenoval úplně jinak (divný, já si bohatě vystačím s pojmenováním prostě strom, prostě křoví či prostě kytka). 🙂

Přes arboretum jsme se dostali až k rozcestí U Chvojenského parku a odtud dále po stezce jsme tentokrát ťapkali již normálním lesem, kdy jsme cestu měli několikrát zpestřenou krásnými loužemi, jimž jsme s Fanny pochopitelně nemohly odolat. Takto jsme minuli rozcestí Viselce, od nějž jsme se přiblížili k místnímu Hlubokému rybníku. S ním měli páníčci původně v úmyslu, že nás v něm nechají smočit, ale bohužel to nevyšlo – v tomto místě byl vstup do rybníka totiž dost vysoký. Okolní chatičkáři asi moc dobře věděli, proč si zde ty svoje „boudičky“ staví. 🙂

Od Hlubokého rybníka jsme se poté vydali po neznačené lesní cestě, která byla i v reálu taková „neviditelná“, že jsem si jí museli v zásadě vytvořit sami dle naší „fantazie“, až se nám podařilo se dostat na uvažovaný přípoj na barvičku modrou. Tato nás provedla místními loukami, kdy na jednom místě jsme naše ťapkání měli zpestřeno nějakými splašenými a kraválníkovými motokrosisty, načež jsme se takto dostali zpět do obce Vysoké Chvojno, přes níž jsme si „střihli“ krátký civilizační průchod až k naší čtyřkolové „boudičce“. 🙂

Trikolorní póza 🙂

Fotogalerie z tohoto královéhradeckého výletu  je TADY. 

Tentokrát se nám s páníčky vydařilo vyrazit na výletování i v sobotu, přičemž jsme dnes již trošku prodloužili naši cestovatelskou vzdálenost od naší domoviny. Naším cílem se stalo Turnovsko u obce Kacanovy, kde naším hlavní cílem stala právě Naučná stezka Reliéfy u Kopicova statku.

Naše ťapkání jsme započali na okraji obce Kacanovy u zdejšího Hotelu Králíček, odkud jsme se po žluté barvičce vydali hezky do lesa, kde nás páníčci natěšily na nějaký údajný rybníček v lokalitě Jezírka, na nějž jsme se já s Fanny dost těšily, takže jsme se cestou ničím moc nezdržovaly a já svým čuchometrem průběžně ověřovala, zda-li již rybníček není co by kamenem dohodil.
Jakmile jsme k jeho krajům lemovaným pořádným množstvím rákosí všichni dorazili, já společně se svým „klíštětěm“ Fanny zamířila přímo do jeho rákosových útrob, zatímco páníčci si šli dále po cestě. Dokonce i panička byla v klidu a jen tak slovně prohodila: „Ony nás za chvilku doženou, jen se určitě podrouzdaj ve vodě a napijou…“. To ovšem netušila, že jako první je posléze dožene milá Fanny zabahněná ne jako pes, ale jako prase a „vylepšená“ dokonalou přírodní „vůní“ kvalitně uleželého bláta. Moje maličkost se posléze neunavovala tím, že by se z „rybníčku“ vynořila na cestu, ale brala jsem to korytem bahňáku podél cesty, abych měla páníčky na očích, přičemž toto mé jednání malou Fanny také zajímalo, takže se chtěla dále bahnit taky. Toto už bylo na páníčky fakt moc (nechápaly jsme proč, když to byla taková zábava), takže si nás obě daly na šlajfky, abychom se ráčily uklidnit (já totiž v tom bahňáku vyhlížela i kachny a prý nedejbože, aby tam nějaká zakejhala). 🙂

Takže po této zajímavé vsuvce jsme „omezeně“ pokračovali dále po žluté, z níž jsme se po chvilce odklonili ne neznačenou lesní cestu, která nás dovedla k rozcestí Kopicův statek. No a odtud jsme se vydali již na samotnou stezku naučnou. Byla to vskutku originální stezka, která vedla mezi skalními kameny, kdy z nich nebo v nich byly vytesány krásné výjevy z české historie či přírody jako např. Horymír se Šemíkem, Jiří z Poděbrad, Mistr Jan Hus, Jan Žižka apod., přičemž mne s Fanny byl nejvíc sympatický vytesaný lvíček, ke kterému jsme se mohly také hezky „přitulit“. 🙂

Po absolvování stezky, na níž jsme i my 2 čtyřnožky musely řádně koukat pod packy, kam šlapeme, jelikož to byl prostě skalně kořenový terén, jsme se na jejím konci dostali až k samotnému domečku Kopicova statku. Zde jsme trochu porozjímali a následně se po modré barvičce vydali zpět na náš start na okraji obce Kacanovy.

No a ještě před odjezdem jsme zde ve venkovním posezení zvládli absolvovat i gastroturistiku, z čehož jsme měli radost, jelikož se takto mohla konečně Fanny seznámit s tím, co to vůbec je a vypadalo to, že se jí to líbilo (ten zlatavý mok s pěnou se jí také zamlouval a to je ještě neplnoletá). 🙂

Trikolory u lvíčka 🙂

Fotogalerie z tohoto turnovského výletu  je TADY. 

Ačkoliv o dnešní neděli bylo opětovně řádně teplo, nechtěli nás páníčci nechat jen tak válet doma (přes týden toho válení díky hicům bylo prý dost), tak vymysleli takovou vlastní „kolečkovou“ odpočinkovou lesní procházku nedaleko naší domoviny a to u obce Ondřejov.

Naším startem se stal kraj lesa nedaleko obce Ondřejov, kde hned po chvilce byl jakýsi bezejmenný lesní rybníček, z čehož jsme s Fanny měly velkou radost, takže obě jsme do něj s radostí hned zahučely. Já samozřejmě s rozvahou sobě vlastní (tzn. smočení se maximálně po bříško), zatímco Fanny se s tím nepárala a šla hned do plavací pozice (asi z ní bude kachna nebo třeba potápka). 🙂

Takto výborně osvěženy jsme se poté po žluté barvičce vydali k lokalitě Hlavačov, kde nic zajímavého nebylo, a následně pokračovali po bezbarvé cestě až na červenou cestu, kde krom chládku lesa dál nic extra zajímavého též nebylo. Takto jsme dorazili kousek od osady Šmejkalka, kde jsme se napojili pro změnu na barvičku žlutou, na jejímž konci nás s Fanny čekalo „překvapení“ – došli jsme takto zpátky k tomu bezejmennému lesnímu rybníčku, takže jsme si v něm (každá po svém) užily podruhé. 🙂

Trikolorní modelky 🙂

Tímto jsme ukončili dnešní procházkové ťapkání (ono nám to v tom teple i celkem stačilo), načež posléze jsme se s páníčky vydali ještě k nějakému divnému megaobchodu, kde neměli nic k jídlu, za to jen samé zahradní potřeby, nástroje, náčiní a takovéto blbiny s tím, že si jdou vybírat nějaký zahradní nábytek či co. Mojí maličkost i s Fanny si jako vrchní poradkyně vzali s sebou, načež ale posléze přišli na to, že nám je nějaký nábytek úplně fuk (žádný gauč tam neměli, tak co), takže to zůstalo na nich. Nutno poznamenat, že jejich doba vybírání byla jedna velká nuda, na čemž jsme se s Fanny dokonale shodly. 🙂

Znuděné trikolory 🙂

Fotogalerie z tohoto ondřejovského výletu  je TADY.