Tuto neděli jsme si s páníčky zavýletovali na okraj Prahy k obci Úholičky, abychom zde mohli prozkoumat zdejší Naučnou stezku Rozhlédni se člověče.

Naším startem se stal okraj obce Úholičky, odkud jsme se po stezce a tím i žluté barvičce vydali vstříc rozcestí Švestkovna. Zde se páníčci zastavili zejména z důvodu, že se zde vyskytovala taková pro ně velmi zajímavá (pro mne již tedy o dost méně) pojízdná „houpačka“. Sami se na ní nechali za velkého veselí několikrát svézt, načež jak jsem již předeslala, mne se tato houpačková obluda „ohrožující“ mé páníčky fakt nelíbila, takže mne páníčci preventivně na chvilku uvázali na mé dlouhé procházkové šlajfce ke zdejší lavičce, abych zde na ně, než se dosytosti houpačkově pobaví, počkala. A to nebyla příliš dobrá volba – v rámci mého ochranářského amoku doprovázeném štěkotem a kňouráním se mi povedlo mou dlouhou šlajfku parádně přetrhnout, takže jsem tryskem mohla jít páníčky osobně bránit (ty teda celkem valili oči, kde jsem se tam najednou vzala, když jsem měla být bezpečně u té lavičky). 🙂

Tímto tedy byla houpačková zábava ukončena, jelikož v mé blízké přítomnosti se prostě nikdo houpat nebude, tak jsem vyrazili dále po stezce, tentokrát již jen s rezervní krátkou, ale pevnější šlajfkou na mne. .-)

Na cestě jsme se pokochali výhledy z vyhlídky Řivnáč a vyhlídky Stříbrník, načež poté jsme sestoupili až na nádraží Úholičky, kde jsme měli tu čest zrovna v době naší přítomnosti na perónu se současným míjením se pozvolna se pohybující osobní mašinky s pořádně spěchající nákladní mašinkou. Neskutečné, kolik kraválu to dovede nadělat – koukala jsem na to jak vyvoraná myš. 🙂

Z nádraží nás následně stezka dovedla na další vyhlídku a to tentokrát vyhlídku v lokalitě Podmoráň, od níž jsme poté přes lesní a luční cesty doťapkali až k Obří houpačce. Jak jinak, opět se to velmi líbilo páníčkům a já se musela chopit „ochranářské funkce“, kdy jsem na tu pohybující se potvoru pouštěla zvukovou hrůzu jako když mne někdo na nože bere a světě div se, houpačka se ani trošku nelekla (to jsou ale móresy). 🙂

Posléze jsme se již ocitli zpátky v obci Úholičky, přes níž jsme si udělali krátký civilizační průchod až na náš start s naší věrnou čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Vyhlídková trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto pražského výletu  je TADY. 

Tuto neděli se naše výletové kroky vydaly na Berounsko do Brd a to konkrétně k obci Zaječov, kdy se hlavní naším cílem stalo prozkoumání bývalé dopadové plochy Jordán.

Naším výchozím bodem se stal okraj obce Zaječov u rozcestí Dolní Kvaň, odkud jsme se po modré barvičce vydali po lesní silnici na ťapkání podél ochranného pásma posádkové cvičiště Jince. Navzdory tomu, že sem byl cedulemi nařízený zákaz vjezdu krom vojenstva, potkali jsme zde několik po ledu se řítících klasických aut, takže těžko říct, jak to s tím zákazem vlastně je. 🙂

Modrá barvička nás dovedla až k rozcestí U Bílého křížku, u nějž jsme se dočasně odklonili na barvičku žlutou a ta nás zavedla na bývalou letištní přistávací plochu. Pro mne to tu bylo celkem zajímavé, najednou uprostřed lesa bezstromový rovný prostor zasypaný snížkem, takže jsem si tu zde mohla s paničkou také i hezky snížkově zablbnout. 🙂

Průchodem přes letištní plochu jsme se pak vrátili na silniční modrou barvičku a po ní pokračovali dál až ke studánce U Panny Lídy. Zde jsem jako řádná kontrolorka vyzkoušela kvalitu místní vodičky a jelikož se nám již nechtělo ťapat dál po silnici (byla to zkrátka nuda), kousek za studánkou jsme odbočili na neznačenou lesní cestu, která nás dovedla na jinou modrou barvičku a tam už to bylo zajímavější. Dostali jsme se totiž takto k bývalé dopadové ploše Jordán, kde jsme postupně vystoupali a prohlédli si několik místních betonových řopíků a taktéž se mohli kochat parádním výhledem do širého kraje. 🙂

Takto jsme doťapkali až na vrch Houpák s nejvýše zde umístěným řopíkem a jelikož již počasově začínalo být zase pěkně vlezle mrazivo, až tak moc jsme se tu nezdržovali a sešli jsme z této „větrné hůrky“ kolem Pomníku zřícení letounu L-159A Alca zpátky k modré barvičce a k rozcestí U Letiště a odtud jsme se drželi již jen po zelené, díky níž jsme se dostali zpět na náš start a mohli tak zahučet do naší čtyřkolové boudičky a začít v ní pomalu rozmrzat. 🙂

Trikolorní hlídka 🙂

Fotogalerie z tohoto brdského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme opětovně výletově zamířili na okraj Prahy, kdy se tentokrát naším zájmem stal její jižní okraj u Zbraslavi, konkrétněji tedy Naučná stezka Keltská stezka a její okolí.

Naše ťapkání jsme započali na parkovišti v Břežanském údolí přesně na rozmezí našeho domovského Středočeského kraje a kraje Hlavního města Prahy, z nějž jsme se po neznačené cestě vrhli na výstup do pořádného krpálu (což zrovna v údolí nebývá obvyklé), abychom se lučním průchodem se zvířecí (resp. kozí) ohradou lemovanou výhledem na telekomunikační věž Cukrák (kde jsme shodou okolností byli včera – více ZDE) dostali až na samotnou Keltskou stezku. Ta nás provedla krásně zimním lesem bez sněhu po několika moc hezkých bezejmenných vyhlídkách, načež kolem rozcestí Šance jsme se pak dostali až na okraj civilizace zvané obec Točná. Jelikož jsme se v Točné nijak extra točit nechtěli, na zmíněném okraji jsme se z Keltské stezky stočili na neznačené lesní cesty zpestřené ještě jednou vyhlídkou (byli jsme tedy za dnešek řádně vyhlídkovatě nabyti), abychom se napojili na zelenou turistickou barvičku a s její pomocí se lesem podél silnice dostali až k Hálkovu pomníku.

Zde jsme lehce porozjímali a rozhodli se, že dojdeme ještě zhlédnout i místní minizoo se zvířátky – panička nejdřív trochu váhala, jestli ve vztahu ke mne do toho jít, jelikož v zoo bývám hodně jak u vytržení, takže hrozí nějaké faux pas, ale nakonec se odhodlala a šli jsme. Měli jsme tu čest zde zahlédnout např. dravé ptáky ve voliéře, pro mne velmi zajímavé a voňavé stádo divokých pašíků a s malými prcky, pak také i bažanta s koroptvemi, u nichž mne panička musela řádně zajišťovat, jelikož jsem je vyhodnotila prostě jako slepice a tak jsem se k nim měla v plánu i chovat, načež posléze jsme se mohli pokochat i několika druhy soviček, kdy mne velmi zaujal pořádný výr velký (taková velká „slepice“, na kterou bych si asi nedovolila), takže jsem na něj zůstala chvíli zírat jako „vejr“. Díky tomu se mi od paničky dostalo oslovení „bubo bubo“ (rozuměj: latinsky se právě výr velký označuje jako bubo bubo) a nezvykle rychle si dovolila k tomu oslovování přivyknout až tak, že při každém mém dalším zíráním někam mne tak fakt dále oslovovala. To je co? 🙂

Od této minizoo jsme se pak ještě po modré barvičce na závěr našeho ťapkání zašli podívat na nedaleké mašinkové nádraží Praha – Zbraslav, kde páníčci tak nějak doufali v možnost automatové kávové vsuvky, ale chyba lávky, krom samotných kolejí, prázdného perónu a ukazatele příjezdů a odjezdů tu vážně nic nebylo (dokonce ani žádná mašinka ani jiný živáček). 🙂

Vyhlídková trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto zbraslavského výletu  je TADY. 

O dnešní sobotě jsme se s páníčky vydali výletově vyvětrat na okraj Prahy k obci Jíloviště na prozkoumání vysílače Cukrák a jeho okolí.

Naším startem se stala občerstvovna hned u hlavní silnice pod Cukrákem, kterou jsme vzali fakt jen jako startovní bod a nikoliv jako gastrobod (škoda 🙂 ). Od ní jsme se vydali vzhůru do lesa, kudy jsme po chvilce dorazili právě ke hřebu dnešního dne a to (nejen) televiznímu vysílači Cukrák. Zde jsem si to já jako správný telekomunikační pes zdárně obhlédla a po očuchání všech „vyslaných pozemních informací“ jsme následně pokračovali ťapkat dál do lesa Přírodního parku Hřebeny. Jelikož se nám nechtělo jít hned na začátku takřka hned vedle té hlavní silnice, drželi jsme se nejprve po žluté barvičce, která nás dovedla až k cyklostezce, kde hlavně s ohledem na mne a na mé „motací se vlohy pod kola“ naštěstí žádný cyklista nejel, načež odtud jsme to pak po neznačené cestě střihli k zelené „nedaleko-silnicové“ cestě, abychom se mohli pokochat ještě i menšími telekomunikačními stožáry, které prý kdysi sloužili pro nějaké rádiové vysílání či co (tomu sice moc nerozumím, ale v telekomunikacích je takových složitostí, že vážně nemusím rozumět všemu – mám na to lidi, ne? ). 🙂

Kousek odtud nás zde posléze čekal jakýsi zvířecí koutek, který mne velmi zajímal. Jednalo se takovou oplocenou „zahradu“ s dost zvířátky, která mi velmi pěkně voněla (byli zde totiž malí pašíci, kozy i ovce). Já za plotem stále zkoumala, jak by se k nim dalo blíže dostat jako pro očuchání, tak i nějakou tu hru, toto mi však bylo páníčky dále nedovoleno, jelikož by jinak mohlo být pěkně „veselo“. 🙂

Na našem ťapkání jsem posléze absolvovala přechod po nadjezdu té hlavní silnice, které se prý říká Strakonická, a minouc autobusovou zastávku V Chatách (kde žádný bus zrovna nejel, že bych si vyzkoušela po nějaké době, jaké to v autobusu je, a že to umím), jsme se napojili na červenou turistickou barvičku. Ta nás provedla kolem bezejmenné studánky, která ale spíš než jako studánka díky mastným skvrnám vypadala jako odtoková jímka od té hlavní silnice (takže s vodičkou jsem měla útrum) a dále jsme narazili na krásné vyhlídkové místo s výhledem na obec Vrané nad Vltavou (kde panička okusila, jaké to je fotit s mým slintíkem přes čočku jejího fotostroje – dost dlouhou dobu nemohla pochopit, proč když je počasově jasno, tak mé focené pózy jakou jakoby v mlze). 🙂

Červená barvička nás poté průchodem kolem rozcestí Pod Cukrákem dovedla až do obce Jíloviště, kde jsme se ve zdejším motorestu rozhodli pro gastroturistiku. Jelikož jsou páníčci slušně vychovaní, nejprve se došli dovnitř zeptat, zda bych měla vstup do jejich gastropodniku dovolen. Dostalo se odpovědi, že pokud by se jednalo o malého pejska nebyl by problém. Páníček se mne ale zastal, že ač jsem já trošku větší, jsem zase vychovaná, takže o mne nebude nikdo ani vědět (nejsem přece nějaký uštěkaný chlupatý prcek). Díky i této přímluvě jsme dostali povolení ke vstupu i se mnou a jak páníček říkal, tak se i stalo – zalezla jsem si ke stolu do růžku, ani nedutala (takže kdo mne nezahlédl, ani o mne nevěděl), ale přesto jsem řádně dávala pozor na to, kde se co šustne, hlavně co se týče jídla (směr do kuchyně jsem objevila co by dup). 🙂

Po gastroturistické vsuvce jsme se pak udělali krátký civilizačí průchod obcí Jíloviště, tentokrát absolvovali i podchod té hlavní, hučící strakonické silnice a po žluté barvičce jsme se vrátili na náš start s naší čtyřkolovou boudičkou.

Telekomunikační trikolora 🙂

Fotogalerie z tohoto skoropražského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme se s páníčky rozhodli, že zkusíme v rámci našeho výletování spojit příjemné s užitečným a zapojit se tak naší troškou do mlýna ohledně ztracené berňačky Viky.

Vydali jsme se tak na benzinku OMW Pávov, směr Praha (právě nedaleko Červeného Kříže u Jihlavy) a odtud s pátracím odhodláním vyrazili do zdejšího lesa a koukali, ohlíželi se a hledali. Ťapkali jsme jsme nejprve po různu na neznačených lesních cestách, zvládli minout také i Zahrádkářskou studánku až jsme se dostali k chatičkám na okraji Antonínova Dolu a pomocí další neznačené lesní cesty jsme se dostali až na modrou barvičku, jíž jsme se pak dočasně drželi, díky ní jsme prošli podchodem pod dálnicí D1, minuli studánku Anežku a studánku Elišku a dorazili k rozcestí Vysoký Kámen. Zde jsme se napojili na barvičku zelenou, kde na nás čekala Žandova studánka, přičemž od ní jsme to zase bezbarvě vzali k rozcestí Miska a odtud dále po zelené. Na její trase na nás čekala studánka Emanuela, načež posléze jsme se odklonili směrem k dálničnímu nadjezdu a po kousku silnice se tak dostali zpátky na náš start.

Studánková trikolorní lady 🙂

Ačkoliv jsme měli oči celou dobu řádně na šťopkách, bohužel samotnou berňačku Viky jsme neobjevili, nezahlédli a k naší lítosti ani neobjevili nějakou stopu, která by zde naznačovala její přítomnost. 🙁

Tady všude jsme se snažili hledat…

Snad se, holka, najde a bude v pořádku…

Fotogalerie z tohoto pátracího jihlavského výletu  je TADY. 

Ani tuto sobotu jsme s páníčky nezůstali jen tak lelkovat doma a vyrazili si zavýletovat tentokrát na Chomutovsko k obci Měděnec na zdejší Naučnou stezku Velký Špičák a do jejího okolí.

Naše ťapkání jsme započali u silnice pod vrchem Velký Špičák, odkud jsme se do zasněženého kopce vydali po stezce vzhůru právě na vrch Velký Špičák. Přítomnost snížku byla zde pro nás příjemným zpestřením (u nás doma jsme si ho za letošní zimu dosud vůbec neužili) a na samotném vrcholu jsme měli krásné zimní výhledy do kraje českého i německého. 🙂

Jelikož zdejší naučná stezka byla hodně kraťoučká (asi jen 600 m), s páníčky jsme si i tentokrát vymysleli vlastní ťapkací okruh. Z Velkého Špičáku jsme tedy sešli, resp. zklouzali se dolů na opačné straně, než jsme na něj vystoupali, a po neznačené cestě jsme se vydali vstříc žluté turistické barvičce. Po ní jsme pak ťapkali přes rozcestí U Paloučku, pokračovali po ní až za Hornický kámen (ten jsme na naší trase nakonec vynechali, jelikož cesta k němu nebyla až tak úžasná a neměli jsme chuť se ve sněhu nějak moc brodit) a pak zase po neznačené cestě jsme se vrátili na náš výchozí bod s naší cestovatelskou boudičkou.

Sice jsme dnes krom samotného vrcholu Velký Špičák vizuelně nic extra dalšího nezažili (krom tedy ještě i moc hezké, ale nepřístupné kaple Nejsvětějšího srdce Ježíšova u obce Měděnec, kam jsme poté „boudičkou“ popojeli, nebo i venkovního „muzea“ přímo v obci Měděnec, týkajícího se místní těžby v nedávné minulosti), ale naproti tomu jsme si užili moc hezký lesní klídek a dokonce i z dálky v lese zahlédli 2 zdejší srnčí obyvatele (ty teda zahlídli hlavně páníčci, já prý naštěstí ne, jelikož za tohoto předpokladu by hrozilo, že si s nimi budu chtít zazávodit, z čehož by páníčci nebyli příliš nadšení). 🙂

Trikolora na Velkém Špičáku 🙂

Fotogalerie z tohoto chomutovského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme si s páníčky zavýletovali do jižních Čech na Táborsko na okraj Sezimova Ústí a to na zdejší Naučnou stezku Kozí Hrádek a její okolí.

Naše výletování jsme započali hned u samotného Kozího Hrádku, který jsme si po stezce v zásadě obešli kolem dokola, přičemž celá tato stezka neměla snad ani 500 m, takže asi za čtvrt hodinky, zdržované zejména paniččiným foto-otravováním, jsme měli projito a vyvstala otázka, co dál?
Jelikož se nám skutečně po takové chvilce nechtělo hned jet domů, páníčci zde vymysleli naše individuální ťapkací „kolečko“ (ti jsou šikovní, co?). 🙂

Od Kozího Hrádku jsme se tedy vydali po červené barvičce k rozcestí Kozský potok a odtud pro změnu po barvičce modré kolem myslivny Nechyba, až jsme dorazili k pěšímu nadchodu přes dálnici D3. Zde se mi nějak extra nelíbilo, jelikož to tu dost divně svištělo od projíždějících aut po dálnici, takže jsme se zde nijak extra nezdržovali a přes rozcestí Terezčin hájek jsme se dostali ke Starému rybníku. K mému nenadšení jsme jej opravdu jen tak lehce minuli a pokračujíc přes rozcestí Kravín jsme doťapkali k Lučnímu rybníku. Bohužel ani k němu mi nebyl přístup od páníčků dovolen, jelikož v jeho vodách ráčily kejhat kachní opeřenci, což mne značně dráždilo, takže páníčci museli přistoupit ke „šlajfkovému“ opatření vůči mne, aby mi bylo znemožněno se za těmi kachnovými provokatéry vydat (panička se prý nechtěla teď v únoru fakt koupat). 🙂
Oči i čuchometr jsem zde ale měla řádně na štopkách a u jednoho rybníkového provzdušňovacího místa, kde to řádně bublalo, jsem si fakt dokonce i myslela, že se tam snad i nějaká ta kachna i provokatérsky sprchuje. Naštěstí ne (nedovolila si to asi díky mojí „autoritě“) a i kdyby tam byla, měla by to rychle spočítané. 🙂

Od Lučního rybníka jsem to posléze následně střihli po neznačené lesní cestě kolem rybníku Nečisto a dalšími neznačenými lesními cestami v Přírodní parku Turovecký les zpátky k rozcestí Hájovna Nechyba a odtud pak již jen po cyklostezce na náš start u Kozího Hrádku, kde jsme „naše kolečko“ úspěšně zakončili. 🙂

Trikolora na Kozím Hrádku 🙂

Fotogalerie z tohoto táborského výletu  je TADY. 

Tuto sobotu jsme tentokrát podnikli výlet na Rakovnicko k obci Křivoklát k prozkoumání zdejší Naučné stezky Brdatka a jejího okolí.

Dle informací od paničky je název Křivoklát znám zejména jako hrad (tomu nerozumím, ale já si to prý mohu představit jako „velký barák“), který jsme také mohli lehce při průjezdu obcí zhlédnout (a fakt to ten nějaký „barák“ byl). Ten však nebyl naším velkým zájmem, takže jsme jen profrčeli kolem. 🙂

Začátkem naše ťapkání se stal okraj obce Křivoklát, z nějž jsme se po červené barvičce vydali hezky lesem na samotnou naučnou stezku. Na trase jsme si udělali i malou odbočku ke kapličce sv. Eustacha a vratkou zpět na stezku jsme se dostali až k rozcestí Písky, odkud jsme se dál drželi červené barvičky. Tady jsem se těšila na prozkoumání jakési lesní studánky, ale ono prd – v reálu to nebyla přístupná studánka, ale takové hezké vodní bahniště, do nějž mi byl přístup páníčky zakázán, jelikož pokud bych se do něj vrhla, jednoduše by se z mojí trikolorní maličkosti stalo monokolorní prasátko, k čemuž páníčci skutečně nebyli nakloněni. 🙂

Ťapkáním dál jsme se pak dostali do lokality Plačkov, kde se naše kroky odklonily na neznačenou cestu, po níž jsme se dostali až do civilizace a to obce Zbečno. Tudy jsme si udělali krátký civilizační průchod a napojením na zelenou barvičku jsme se opět ocitli na naučné stezce, kdy jsem se konečně dočkala možnosti nějaké té vody a to rovnou řeky Berounky a pak i studánky Štíhlice a studánky Brdatka, takže jsem byla s vodní situací vnitřně i vnějškově spokojená. 🙂

Stezka pak následně dovedla opět na rozcestí Písky, kde jsme již dneska byli a abychom nešli tou stejnou trasou zpět na náš start, což není naším zvykem, naší návratovou cestou se stala alternativní červená barvička, po níž jsme se opět až za tmy (jak jinak) následně ocitli zpět u naší čtyřkolové boudičky. 🙂

U kapličky sv. Eustacha 🙂

Fotogalerie z tohoto rakovnického výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme v rámci našeho výletování s páníčky zůstali tentokrát „u nás“ ve středních Čechách, kdy jsme vyrazili k obci Třebenice prozkoumat zdejší Naučnou stezku Svatojánské proudy.

Naše ťapkání jsme započali v samotné obci Třebenice, odkud jsme po stezce sešli dolů k řece Vltavě, kde jsme se mohli hned pokochat monstrózní velikostí Slapské přehrady, přičemž se naše kroky dále ubíraly po stezce vedoucí po skaliskách podél řeky Vltavy, kdy jsme zde minuly nespočet chatek a chatiček, které v tuto dobu byly téměř všechny zazimované a opuštěné, takže jsem zde nemohla k mé nelibosti vyprůzkumovat, kde mohou mít nejlepší buřtíky na opékání a jiné chuťovky a nechuťovky, kterých by tu během normální sezóny mohl být dostatek. 🙂

Ač by se mohlo zdát (a nám se to v prvopočátku také jevilo), že když má stezka vést podél vody, bude to klídečkové ťapkání takřka po rovině, ale chyba lávky – díky zdejším skaliskům jsme několikrát absolvovali kopcovitý výstup, abychom posléze mohli z kopečka zase sejít dolů a při tom všem jsme zároveň museli dávat dobrý pozor na to, kam šlapeme, aby nám to nesklouzlo (a to zejména mne) a neskončili jsme tak nechtěně ve vltavských vodních vlnách. 🙂

Takto jsme minuli několikero krásných výhledů na řeku Vltavu, na několika vhodných místech jsem se osobně zašla přímo i do Vltavy pobrouzdat a osvěžit a průchodem přes osadu Ztracenka jsme posléze dorazili až k rozcestí Nad Přehradou. Zde jsme se mohli z dálky pokochat Vodní elektrárnou Štěchovice, načež posléze jsme se napojili na modrou barvičku, která nás hezky lesem dovedla přes rozcestí Nad Homolí a přes rozcestí Kolna zpátky do obce Třebenice, kde na nás věrně čekala naše čtyřkolová boudička a kterou po tom celém dnešním ťapkání s radostí opětovně uvítali. 🙂

Trikolora pod Slapskou přehradou 🙂

Fotogalerie z tohoto středočeského výletu  je TADY. 

Tuto neděli jsme si s páníčky za cíl našeho výletování zvolili jih Čech a to konkrétně Jindřichohradecko u obce Jemčina s místní Naučnou stezkou Obora a lesy na Jemčině.

Naší startovní pozicí se stal zámek Jemčina, od nějž jsme se zasněženým lesem (z čehož jsem měla velkou radost a hopsavě i ochutnávkově jsem se snížku nemohla nabažit)vydali po červené barvičce až k rozcestí Velká Holná, kde jsme se napojili na zelenou barvičku a poté dorazili až k rybníku Dolní Vydýmač. Zde nás napadlo, že bychom na druhé straně rybníka mohli podniknout i gastroturistiku ve zdejší hospůdce v Evženově údolí, ale bohužel otevřeno mají jen v červnu až srpnu, takže pro občerstvení nám musela stačit naše termoska s čajem a flaška s vodou pro mne. 🙂

Navzdory tomuto „neúspěchu“ jsme zde ale měli tu čest s krásnou, udržovanou a volně přístupnou lesní Černínskou kaplí, kam i mne za důkladného paniččina dozoru (abych tam něco nedopatřením nerozbila) byl vstup povolen, načež po tomto hezkém porozjímání jsme se následně vydali zase dále krásným lesním klidem po Vydýmačské a pak i Šenkuranské lesní cestě zpět na náš start k zámku Jemčina.

Sice jsme dnes nic až tak zajímavého (krom tedy té parádní kapličky) nezhlédli nebo neobjevili, ale to nám vůbec nevadilo, krásně jsme si poťapkali a já měla radost, že konečně jsem se dočkala za letošní dosavadní zimu také nějakého toho snížku 🙂

Trikolora u Černínské kaple 🙂

Fotogalerie z tohoto jindřichohradeckého výletu  je TADY.