O dnešní sobotě jsme se s páníčky vydali na Benešovsko k obci Prosečnice u Krhanic, kde se naším hlavním cílem stalo prozkoumání místního skalního útvaru Panská skála.

Začátek našeho ťapkání jsme zvolili na okraji obce Prosečnice, kde jsme se vrhli lesíkem po žluté barvičce, na jejíž chvílemi hezky bahnité trase jsme natrefili na zajímavou přírodní památku Vlčí rokle s nespočtem zamechovaných balvanů rozesetých tak, jak když je někdo zeshora do údolí vyhodil z pořádného kýblu. 🙂

Žlutá barvička nás takto dovedla k rozcestí Horní Požáry a jelikož jsme se žluté nechtěli vzdát, zůstali jsme jí věrni a s její pomocí jsme minuli Baxovu studánku, rozcestí Horácká stezka a rozcestí Skalsko, u nějž jsme se přebarvili pro změnu na zeleno a takto docupitali až ke skalnímu útvaru Panská skála a tím i Přírodní rezervaci Grybla.
Zde jsme lehce porozjímali, krom výhledu do kraje jsme se pokochali výhledem hlavně do korun stromů a po modré barvičce jsme to vzali zpátky již k dnes minutému rozcestí Horní Požáry.

Tentokrát jsme se u něj rozhodli pro změnu pro červenou barvičku, která nás dovedla zpátky do obce Prosečnice, kde jsme zrovna při našem příchodu měli štěstí na průjezd osobní mašinky tažené nezvykle dieselovou výpomocí (dle páníčka prý nějaký Sergej nebo co) a tímto jsme náš dnešní výlet hezky zakončili. 🙂

Trikolora na Panské skále 🙂

Fotogalerie z tohoto benešovského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme pro tentokrát nevýletovali nijak extra daleko, ale zůstali „doma“ v rámci „našeho“ Podblanicka (a to doslova) a to tak, že jsme se zamířili podívat na Malý Blaník a s tím spojenou Naučnou stezku Malý Blaník – Podlesí.

Naším výchozím bodem se stalo podblaníkové parkoviště kousek za Louňovicemi pod Blaníkem, z nějž jsme se loukou, lesem a hezkým kopcem vzhůru dostali až na samotný vrchol Malého Blaníka a tím i ke zřícenině kaple Máří Magdalény a též i památnému smrku rostoucím přímo uprostřed této kaple.
Na tomto místě bylo vskutku krásně s parádním klidem a takovou podivně zajímavou, tajemně originální atmosférou a to i pro mne samotnou. Zvláštní, holt asi nějaké kouzlo… 😉

Z vrcholu Malého Blaníku nás posléze stezka dovedla až k obci Býkovice, kde jsme minuli místní Býkovický rybník (ač jsem se řádně snažila a byla jak v transu, kachny jsem neobjevila, ale dle mého čuchometru se zde vyskytovat musí), načež posléze lesním průchodem jsme se dostali na krásné vyhlídkové místo na Louňovicemi a odtud dále lesíkem a loukou zpátky na parkoviště s naší cestovatelskou boudičkou. Prostě taková hezká nedělní prochajda. 🙂

P.S. A pokud by vás to zajímalo, tak vám dokonce i něco „prásknu“. Ač to oba moji páníčkové mají na tento Malý Blaník „co by kamenem dohodil“, jestě nikdy (krom dneška) tady nebyli. To je co? 🙂

V kapli na Malém Blaníku 🙂

Podblanická modelína 🙂

Fotogalerie z tohoto podblanického výletu  je TADY. 

Tuto sobotu se naše výletové kroky odebraly tentokrát na Náchodsko k obci Slatina nad Úpou na zdejší Justynčinu stezku a Naučnou stezku Po stopách erbu zlatého třmene.

Naším startem se stalo rozcestí Boušín – kostel s místním kostelem Navštívení Panny Marie, odkud jsme se po červené barvičce vydali k Boušínské lávce přes řeku Úpu, u níž jsme měli tu čest se 2 psími spřeženími, takže páníčkové si mne museli trošku držet u sebe, abych si náhodou s těmi tažnými malamuty nešla také zaběhat a zahrát si hru kdo s koho. 🙂
Kousíček za lávkou jsme pak nalezli rozcestí Pod Boušínem, od nějž jsme se vydali hezkou lesní cestou po modré barvičce a tím i po části Naučné stezky Po stopách erbu zlatého třmene až jsme se dostali kolem rozcestí Pod Kramflekem až k rozcestí Potůčky, u nějž jsme se „přebarvili“ na žluto a ťapkali vstříc zřícenině hradu Vizmburk. Zde jsem to jak správná hradní paní důkladně prozkoumala a osobně nám až tak nevadilo, že do vnitřních útrob hradu měli v době naší přítomnosti zavřeno. Bohatě nám stačil vnější průzkum a pokochání se (dovnitř bych stejnak měla téměř jistě já přístup zamítnut, takže by tam nešli ani páníčci, takže šlo o prd). 🙂

Od Vizmbuku jsme se poté vydali po modré barvičce do obce Havlovice, přes níž jsme si učinili civilizační průchod a u rozcestí Havlovice – U Lipek jsme se napojili na silniční červenou barvičku a proocházejíc kolem Havlovického rybníka (kachny nezaznamenány) jsme šli a šli a to až k rozcestí U Bathildinina stolku, kde jsme se napojili na Justynčinu stezku a měli v úmyslu ještě zhlédnout místní Končinský vodopád. Toto nám však nebylo přáno, jelikož již za prvé bylo celkem šero a za druhé vodní situace pro nějaké vodopádové útvary zde nebyla příhodná. 🙂
Tudíž jsme po stezce šerem a následnou tmou (která naštěstí nebyla až tak tmavá, že jsme aspoň maličkato viděli, kudy vůbec jdeme) pokračovali dále až na naší původně startovní pozici u kostelíku. 🙂

U zříceniny Vizmburk 🙂

Fotogalerie z tohoto náchodského výletu  je TADY. 

O dnešní neděli jsme si s páníčky zavýletovali na Chrudimsko k obci Bor u Skutče, kde jsme prozkoumali hlavně zdejší pískovcové skály v lokalitě Přírodní rezervace Maštale.

Naše ťapkání jsme započali na okraji obce, odkud jsme se vydali po zelené turistické barvičce, na níž jsme měli tu čest minout zdejší nejvyšší skálu Petrovnu, načež podél potůčku Voletín jsme dorazili k rozcestí Za Borky, kde jsme se napojili pro změnu na barvičku modrou. Ta nás parádně klidným borovým lesem dovedla až k rozcestí Pod Džberkou, kde jsme trochu přemýšleli, co to ta Džberka může být, přičemž jsme se toto pokračujíce z tohoto rozcestí po červené barvičce dále dozvěděli a to že je to studánka Džberka. Ta se mi samozřejmě (jak jinak) velmi líbila a důkladně jsem ji prozkoumala, načež jsme dále po červené dorazili až do hlavní zajímavosti dnešního výletu a to do skalní města Toulovcovy Maštale, kde jsme si prošli i zdejší skalní bludiště, kdy já tedy musela být korigována na své výletové „šlajfce“, jelikož jsem na volno jak neřízená střela lezla do všech možných zákoutí, a páníčci opravdu netoužili po tom, abych někam zahučela ve stylu „padá trikolorní pytel brambor“ nebo abych někam vlezla vpřed, ale nemohla bych vzad. 🙂

Následně nás na cestě čekala možnost pokochání se parádní pískovcovou Hrnčířovou skálou nebo skalním útvarem Františkova mohyla. Poté jsme dorazili k rozcestí Pod Kostelíčkem, kde jsem se s páníčky setkala s nevídanou věcí a to, že tu jiní turisté (naštěstí na druhé straně potoka) měli s sebou na volno se venčící kočku, která na nimi průběžně chodila jak ocásek. Jak říkám, vskutku nevídaná věc, která mne samozřejmě nemohla nechat chladnou, takže jsem se vůči té kočce začala kňouravě a štěkavě čertit a nebýt mých silných páníčků, kteří mne zdárně drželi na mé výletové šlajfce, milá provokativní kočka už by byla mou maličkostí zahnána vzhůru na nějaký ten strom v okolí. To by asi její páníčci čubrněli, co se to děje a velmi by mne zajímalo, jak by jí, manekýnu jednu mňoukavou, dostávali dolů. 🙂

Po této „kulturní“ vsuvce jsme se vydali po žluté barvičce na levé straně zdejšího bezejmenného potůčku, kdy na nás po cestě čekala Voletínská studánka, pak jsme si zašli maličkou odbočkou i k Setonově studánce, načež poté jsme se ocitli také trošku v civilizaci vísky Vranice. Tou jsme jen tak lehce prošli (nikde ani živáčka) a po červené barvičce jsme se již za šera a pak až dokonce i tmy vydali na náš start v Boru u Skutče, kdy jsme ale ještě cestou zvládli minout a v rámci viditelných mezí prozkoumat unikátní, ze skály vyvěrající Mojžíšův pramen a také i trošku Dudychovu jeskyni, kolem níž jsme tedy hlavně opatrně prošli, jelikož jsme díky tmě již skoro nedohlédli ani na zem, abychom věděli, na co nebo do čeho to šlapeme. 🙂

Trikolorní skalní modelka 🙂

Fotogalerie z tohoto chrudimského výletu  je TADY. 

O dnešní první novoroční sobotě jsme si s páníčky pro tentokrát zavýletovali na Karlovarsko k obci Žlutice na zdejší Naučnou stezku sovy Rozárky.

Naše ťapkání jsme započali u mašinkové zastávky Záhořice, odkud jsme se po červené barvičce vydali podél říčky Střely na jedné straně a podél mašinkových kolejí na straně druhé vstříc již zmíněné obci Žlutice. Nutno poznamenat, že místy to byla cesta jak průchod džunglí (což třeba mne osobně v zásadě nijak nevadilo a měla jsem z toho i srandu) a též i cesta spíš pro plavce než pro chodce díky pořádným loužovým „rybníkům“ přes celou šířku cesty. 🙂

Přes Žlutice jsme si pak střihli civilizační procházku a to až ke zdejšímu nádraží, kde páníčci doufali, že by tam mohla být nějaká ta „bedna na kafíčko“ (rozuměj automat na kávu), ale ač zde byl velký vnitřní prostor pro čekající cestující, krom jedné chuděrky lavičky zde nebylo nic víc, natož nějaký ten automat. 🙂
Gastroturisticky jsme to tedy uvážili zkusit v nedaleké hospodě u nádraží. Avšak na základě většího dunivého, rádoby hudebního kraválu a kuřáckého puchu, nevyvětraného ani za toho cca půl roku, co se v gastromístech nesmí kouřit, se páníčci s ohledem na sebe samé a též i s ohledem na mne (rozuměj, že by asi nebyl problém s tím, že bych nemohla dovnitř, ale náš nabytý dojem by tu byl dost negativní) rozhodli si udělat „kafíčkový dýchánek“ o samotě na zdejší neobsazené venkovní zahrádce. Za sebe mohu potvrdit, že to byla asi dost dobrá volba. 🙂

Na okraji Žlutic jsme pak doťapkali k rozcestí Nevděk – odbočka a po kousku Naučné stezky Cesta za pověstí (na jejíž jiné části jsme již také byli, při připomenutí ZDE) jsme si došlápli až na vrch Nevděk se zdejší zříceninou hradu Nevděk, z níž jsme toho již opravdu viditelného moc neviděli. Odtud jsme poté zase po stezce sestoupili níže a to k rozcestí Hradský Dvůr, kde jsem měla tu čest se zdejšími zvědavými koníčky v ohradě (mne osobně ne že by tak zajímali právě ti koníčci, ale já byla mnohem zvědavější na ten jejich suchý chleba, který si pochroupávali – přístup k němu mi byl ale páníčky rázně zamítnut). 🙂

Následně nás na cestě čekalo zajímavé místo u studánky Žlutické Lurdy, načež odtud jsme již za tmavšího šera až postupně tmy doťapkali kopcovitým výstupem k rozcestí Nad Roklí a následně sestupem lesem a loukou (kdy na nás postupně „vykukovali“ i místní krásné dřevěné sošky houbiček a ksichtíků) zpátky na náš start s naší věrnou čtyřkolovou boudičkou. 🙂

Trikolorní směrovka 🙂

Fotogalerie z tohoto karlovarského výletu  je TADY. 

Ani v poslední den roku 2017 jsme s páníčky nelenili a podnikli nějaký ten výlet. Tentokrát se naše výletové kroky odebraly k Říčanům u Prahy na zdejší Naučnou stezku Říčansko a do jejího okolí.

Naším startem se stal okraj Říčan nedaleko rozcestí Vojkov – hájovna, odkud jsme po modré barvičce zamířili do zdejšího Říčanského lesa, po cestě jsme se napojili na již zmíněnou naučnou stezku a i s pomocí kousku místní cyklostezky jsme se dostali k Říčanské hájovně. Tady jsme poté ťapkali chvilku po červené Mikešově cestě a po napojení se opět na stezku naučnou a a cyklostezky jsme docupitali k rozcestí Olivovna. Na tomto našem úseku za zmínku tak nějak stojí Lesní studánka, kterou jsme míjeli, a to zejména proto, že byla vskutku „zajímavá“ tím, že ač byla svým vnějším vzezřením celkem velká, byla ale naprosto vyschnutá, což mne vážně nenadchlo. Ale naštěstí po celé naší ťapkací trase byly k dispozici nějaké louže, laguny či potůček, takže jsem vodně nestrádala a díky svému dnešnímu významnému zájmu o každou přítomnou louži či loužičku jsem si od paničky vysloužila slovní titul: Královna louží. 🙂

No a od Olivovny jsme se pak přes trasu „naší“ naučné stezky na druhé straně zdejší hlavní Černokostelecké silnice už za hezké tmy dostali zpátky na náš start a letošní výletování takto hezky ukončili. 🙂

Trikolora v Říčanském lese 🙂

Fotogalerie z tohoto říčanského  výletu  je TADY. 

Dnes jsme se již pošesté zúčastnili super akce a to Vánočního výstupu (nejen) berňáků na horu Blaník. Setkali jsme se zde s naší super „rodinkou“ kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna (za psí rodinné reprezentanty jsem tu byla já, bráška Cargo, skorobráška Draco, skoroségra Desree a nejmladší skoroségra Ella), načež jsme se zde střetli i s holkami stafordkami (ty byly v počtu 5 psích kousků), což bylo velice příjemné, vzájemně jsme si udělali hezký výstup i sestup a probrali vše možné a nemožné, co se změnilo, událo či vyskytlo od našeho posledního setkání. 🙂
Na výstupu se sešlo celkově 59 pejsků (nejvíce berňáčků) a jako každoročně se zde vybírali korunky na Berňáčky v nouzi, kdy se podařilo vybrat krásných 5 379 Kč a k ještě 10 euro navíc. 🙂

Moc všem přátelům děkujeme za hezky strávenou část „Štěpána“, všem přejeme vše dobré v novém roce a těšíme se v něm zase na nějaké společné setkání.

Celesta, Cargo, Draco, Desree a Ella 🙂

Stručná fotogalerie z tohoto výletu  je TADY. 

O dnešním 1. svátku vánočním se nám již nechtělo jen tak zůstávat lenošivě doma a tak jsme se vyrazili z pasivního odpočinku vyvětrat za aktivním přírodním odpočinkem. K tomu jsme zvolili okraj Prahy u obce Černolice a zdejší Naučnou stezku Putování Černolickem a širší okolí. 🙂

Naše ťapkání jsme započali na okraji Černolic, odkud jsme se po červené barvičce vydali po kousku již zmíněné naučné stezky a pokračovali dále po červené přes rozcestí Pod Kamenem a rozcestí Za Cihelnou, kdy celá tato cesta bylo trochu ve smyslu „za devatero horami“, jelikož jsme nespočetněkrát sešli z prudšího kopce dolů, načež posléze jsme zase stoupali vzhůru do táhlejšího kopečku (holt Brdy no). 🙂

U rozcestí Za Cihelnou jsme se napojili pro změnu na zelenou barvičku a následně bezbarvou lesní cestu, které nás dovedly do obce Všenory, kudy jsme si udělali i civilizační průchod. A jelikož k naší startovní pozici s naší cestovatelskou boudičkou by cesta posléze vedla po celkem rušné silnici, páníčkové se zejména ve vztahu ke mne dohodli, že se zde dočasně rozdělíme, kdy páníček zajde samostatně pěškobusem pro naší čtyřkolovou boudičku, zatímco já s paničkou si uděláme delší civilizační průchod obcí Všenory a to až ke zdejšímu nádraží, kde si nás páníček posléze vyzvedne.
Toto rozdělení pro mne nebylo zrovna obvyklé, takže jsem se za páníčkem stále otáčela, kam jako jde on, když my s paničkou jdeme jiným směrem, načež po chvíli jsem se z toho otrkala a na všenorském nádraží pak ve vší slušnosti s paničkou čekala na „naše taxi“. No a to bylo radosti, když se k nám páníček po tak „strašně dlouhé“ době vrátil. 🙂

Na všenorském nádraží 🙂

Fotogalerie z tohoto brdského výletu  je TADY.