O dnešním nedělním dni se naše výletové kroky tentokrát nasměrovaly do Jizerských hor a to konkrétně k obci Josefův důl na zdejší Naučnou stezku Gustava Leutelta.

Naším startem se stalo parkoviště pod zdejší sjezdovkou ve Ski areálu Josefův Důl, kde páníčci bláhově mysleli, že by si hned takhle na startu „střihli“ kafíčkové rozjímání ve zdejší podsjezdovkové hospůdce, ovšem chyba lávky – měli zde zavřeno, hosty asi vítají jen v zimní sezóně. 🙂

Tak jsme se takto s „kafo-nepořízenou“ přesunuli pěškobusem k rozcestí Josefův Důl – Údolí Kamenice a odtud jsme se vydali po červené barvičce na ťapkání. Mne hned na začátku velmi potěšila zdejší říčka Kamenice, do jejíhož koryta jsem nadšeně vtrhla jak utržená ze řetězu a užívala vnější i vnitřní osvěžení její tekoucí vodičky. 🙂

Následně náš čekalo putování do lokality Karlov, kde měla být další nějaká občerstvovna, ovšem i zde měli zavřeno, což páníčky vskutku rozmrzelo. Nu což, pokračovali jsme ale dále a to přes louky a lesík kolem rozcestí Hraběticce – Pod Slovankou a kousku zdejší Křížové cesty v Horním Maxově až k samotné rozhledně Slovanka. Z důvodu nepříliš vhodných schodů pro můj výstup na ní, resp. spíš, že nahoru by mi to šlo, ale dolů bych velmi pravděpodobně spadla jak pytel brambor, jak bych rychlejc sestupovala než myslela, tak si vzhůru na rozhlednu vystoupili jen páníčci, zatímco já jsem je „kryla“ a hlídala hezky ze suterénu rozhledny. 🙂

A pak už se nám do třetice povedla i gastrozastávka a to v podrozhlednové chatě Slovanka, takže páníčků rozmrzení bylo zažehnáno. 🙂

Posléze jsme se zde napojili ma modrou turistickou barvičku a v hezkém lesním chládku doťapkali až do obce Josefův Důl, přes níž jsme si udělali také civilizační průchod, kdy jsme zhlédli objekt zdejší bývalé sklárny a zkoukli jsme i místní nádraží, kde jsem si vyzkoušela funkci „výhybkářky“. 🙂
A jelikož se nám nechtělo jít zpátky na náš start po stezce přes samotný centrum obce (kde vesměs většinou nic zajímavého krom betonu a asfaltu není), zvolili jsme pro naše další ťapkání od rozcestí Josefův Důl – sklárna zelenou barvičku, kdy jsme hezky a v klídečku prošli lesem nad obcí a dostali se až k rozcestí Peklo – hájovna a odtud jsme pak cupitali po červené barvičce zpátky na náš start. Původně jsme měli v plánů absolvovat směrem k naší čtyřkolové boudičce celou červenou trasu dolů, ale jelikož se během chvilky dost podezřele zatáhlo a začalo postupně kapat čím dál více kapek, rozhodli jsme, že si kousek za Čertovou vyhlídkou cestu zkrátíme a to po sjezdovce, pod níž na nás čekala naše cestovatelská boudička. A velmi dobře jsme udělali – doslova hned poté, co jsme všichni nastoupili na palubu, se strhla pořádná průtrž mračen, že zůstat jakkoliv ještě venku, byli bychom mokří zcela skrz na skrz. 🙂

Trikolora pod Slovankou 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu do Jizerských hor je TADY. 

Tuto neděli jsme si s páníčky zavýletovali na východ Čech na Královédvorsko k obci Dolní Nemojov zejména na zdejší Naučnou stezku Lesem Království.

Naším startem se stala vodní nádrž Les Království, u níž jsme si prohlédli zdejší velmi zajímavý a pěkný most, načež mne nejvíce zajímala samotná nádrž (a bylo jedno jestli z mostu nebo ze břehu), jelikož uprostřed vodní plochy, kam jsme viděli, byly patrné a pro mne i na dálku vyčmuchatelné vodní slepice, neboli kachny. Potvory jedny, ani tady nedají pokoj. 🙂

Od vodní nádrže jsme se posléze po modré barvičce a tím i po Naučné stezce Lesem Království vydali kolem pomníku sv. Huberta za průběžného sběru místních výborných borůvek přes rozcestí U Kousků až k rozcestí Hájemství, kde jsme zlehka prozkoumali zdejší venkovní areál environmentální výchovy a arboretum, kdy jsme zde krom Keltského stromového kalendáře a různých dřevěných či stromových zajímavostí potkali i krásného dřevěného pana Krakonoše. 🙂

Z Hájemství jsme si pak střihli krátký civilizační průchod (i když příliš civilizace zde až tak nebylo) přes kousek obce Vítězná, načež jsme se napojili na žlutou barvičku a hezky lesem jsme ťapkavě minuli zdejší bezejmennou studánku, která je prý jen s užitkovou vodou, což páníčci zjistili až posléze, co jsem tuto studánku již ráčila vnitřně vyzkoušet, jelikož zastávám pravidlo: pokud je na obzoru nějaká voda, musím být neomylně první v tom, abych ji vyzkoušela nebo prozkoumala. Nu což, vodička zde byla moc dobrá, i taková lehce „ochucená“ a maximálně se mi tak po ní lehce urychlí trávicí procesy v mém bříšku (takže budu mít o to dříve ještě větší hlad než mívám normálně). 🙂

Následně jsme cestou minuly i zdejší Buddhovy kameny, kdy zejména jeden se zvláště paničce líbil natolik, že v něm prý z boku viděla můj profil a i prý zepředu to nebylo až tak nejhorší, ale prý beztak můj originál je stejně nejlepší. Když budete chtít, můžete to zkouknout v dnešní fotodokumentaci, jestli mne v „šutru“ taky nějak uvidíte. 🙂

Žlutá cesta nás poté dovedla až k rozcestí Nad Debrným, kde jsme se pokochali výhledem zejména na Černou horu, a odtud jsme se napojili na zelenou barvičku a průchodem lesem kolem Černého potoka a pramene Šenkýřka za průběžné snahy o houbobranní, které se nám alespoň v malé míře skutečně povedlo, jsme dorazili zpět na náš start u vodní nádrže Les Království, kde jsme se hezky uťapkaní rádi znovu setkali s naší cestovatelskou „boudičkou“. 🙂

Trikolora s panem Krakonošem 🙂

Fotogalerie z tohoto královédvorského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky s páníčky vydaly na Šumavu k obci Jelenov a to zejména na zdejšní Naučnou stezku Povydří a Klostermannovu naučnou stezku.

Naším startem se stala Čeňkova pila, i když zpočátku to vypadalo, že se snad budeme muset odebrat někam úplně jinam, jelikož jsme z důvodu velkého člověčiho frmolu zde, neměli kam umístit naší čtyřkolovou boudičku, ale nakonec se po nějaké době zadařilo a my jsme se mohli pustit do našeho plánu. 🙂

Od Čeňkovy pily jsme se vydali po červené barvičce a tím i po samotné Naučné stezce Povydří podél řeky Vydry (do níž mne páníčci také na několika vhodných místech vpustili a já tak mohla zkontrolovat šumavské vodní kvality) vstříc Turnerově chatě, kde jsme si v dnešním dosti teplém počasí dali občerstvovací a ochlazovací zastávku, přičemž jsme si mysleli, že to bude klidný a odpočinkový pauzing. Z tohoto našeho záměru nás vyvedla (teda hlavně mne) jedna z místních mainských mývalých koček, která se nejdřív začala provokativně promenádovat kolem našeho stolu, takže panička měla se mnou trochu práci v tom, aby mne v relativním klidu udržela pod stolem, načež za chvilku ta micina začala provokovat ještě více a to, že se usídlila u misek s vodičkou pro pejsky, kam jsme měli přímý výhled, a začala si v misce postupně namáčet přední packu a z z ní pak olizováním vměstnávat vodu do svého „chřtánu“. No to by až tak nevadilo, krom toho že kolem procházející jiní hosté (a že jich nebylo málo) začali nahlas vyslovovat pro mne „kouzelná“ slovíčka „kočička“ a „čiči“, takže panička měla o zábavu se mnou pod stolem ještě víc postaráno. Korunu tomu pak ta micina dala v tom, že když konečně se ráčila doobčerstvit, provokativním krokem, proloženým ještě víc provokativnějším oklepáním se, si vyskočila na dřevěné zábradlí u stolu, který byl hned za námi a zvrchu na mne blaženě zírala, jak mne má na háku. Vrrr… Nebýt paničky, tak bych tu micinu ideálně prohnala až do řeky Vydry, aby zchladla v těhle svých povýšeneckých móresech. 🙂

Po této vskutku „vtipné“ vsuvce jsme poté pokračovali po naučné stezce dále až ke Klostermannovu mostu, přes nějž jsme se napojili na žlutou turistickou barvičku, po níž jsme lesem vystoupali přes rozcestí Horní hrádky až na začátek Vlčí naučné stezky, kde jsme se však dozvěděli, že se tam nedá vstupovat s pejsky a to ani na vodítkách. Jelikož páníčci mne opravdu nechtěli nechávat samotnou uvázanou někde v lese a ani porušovat zákazy (každý zákaz mívá nějaký svůj důvod), tak jsem návštěvu Vlčí naučné stezky oželeli a vydali se pro změnu po Klostermannově stezce (kolem Kamenného domu či rádoby vyhlídky, z které nebyl výhled takřka nikam) vstříc lokalitě Rokyta, kde jsme byli natěšeni na gastrozastávku v Restauraci Florián. Tam jsme však byli zklamáni, gastro záležitosti se zde již neprovozují, jen ubytování. Byla tu však jedna moc hodná ubytovaná paní, které jsem se celkem líbila a ze své vlastní aktivity mi přinesla mističku s čerstvou vodičkou, takže v zásadě řečeno, jsem zde takovou gastrozastávku absolvovala aspoň já sama. 🙂

Poté nás čekal kousek cesty přímo po silnici, ale naštěstí to byla úsek, který byl celkem v chládku, takže to nepálilo do tlapiček, přičemž tudy jsme doťapkali až na rozcestí Antýgl-most a zde jsme se odbočili opět na červenou barvičku a tím i Naučnou stezku Povydří a podél řeky Vydry, už známého Klostemannova mostu, Turnerovy chaty jsme se vrátili zpět na Čeňkovu pilu, kde jsme se aspoň přes plot zašli ještě podívat na zdejší Vodní elektrárnu Vydra.

Příjemně uťapkaní jsme se nakonec zašli ještě gastroposilnit do zdejší šumavské hospůdky Bystřina a pak již vyrazili na cestu domů, během níž jsem řádně rozjímala nad všemi dnešními zážitky. 🙂

Trikolora ve Vydře 🙂

Fotogalerie z tohoto šumavského výletu je TADY. 

Tentokrát jsme vyrazili s páníčky na výlet také i v neděli a to tentokrát na sever Čech na okraj Chomutova na zdejší Naučnou stezku Bezručovo údolí.

Stezka nás vedla hezkým chládkem a stínem lesa, což bylo hlavně pro mne v dnešním opět velmi teplém počasí vskutku přínosné, přičemž po cestě jsem stále sledovala, kdy již budu mít od páníčků povolen vstup do zdejší říčky Chomutovky. Ťapkali jsme totiž poměrně vysoko nad ní a páníčkové nechtěli riskovat,že bych se z toho srázu skutálela dolů jak pytel brambor.
Trpělivost se vyplácí a tak jsem se nejedné možnosti smočení se a osvěžení se v Chomutovce dočkala a nutno poznamenat, že to bylo bájo. 🙂

Cestou jsme posléze minuli Studánku Bohumíra Pokorného, z níž jsem též neopovrhla se neosvěžit, načež poté jsme narazili na První Dolský mlýn, kde jsme absolvovali naší dnešní první gastrozastávku (dnešní velmi teplé počasí k tomu beztak úplně vyzývalo) spojenou s mým ochlazovacím pauzingem na dlažbě.
Následně jsme míjeli ještě i Druhý Dolský mlýn až jsme doputovali k rozcestí 3. mlýn, který jsme sám o sobě již nehledali, a odtud jsme se po žluté barvičce zašli pokochat zdejší vodní nádrží Křimov. Trošku naivně jsme si všichni mysleli, že by to mohla být příležitost pro mé pořádné vodní osvěžení, když už je to ta nádrž, ale chyba lávky. Na nádrž se dalo dívat jen zeshora dolů a nešlo ani přejít po její hrázi. 🙂

Tudíž jsme se vrátili po žluté zpátky na rozcestí 3. mlýn a odtud tentokrát po cyklostezce (kde těch cyklistů byl fakt hafec, takže mne museli páníčci zdárně hlídat, abych svým umem nedělala cyklistům náhlou překážku v trase), jsme narazili opětovně na Druhý Dolský mlýn, kde jsme si s páníčky udělali druhou dnešní gastroturistickou a pauzingovou zastávku a velmi mne zde potěšilo, že zde místní obsluha měla sama od sebe starost o to, jestli bych nechtěla čerstvou vodičku k napití. Neopovrhla jsem a to i přes to, že daná mistička nebyla moje. Dle páníčků to bylo nejspíše hlavně tím, že ta vodička byla čerstvě natočená a neslintal do ní přede mnou nikdo jiný. 🙂

Pak jsme prošli opět kolem Prvního Dolského mlýna, kde jsme absolvovali do třetice všeho dobrého ještě i jedno gastrozastavení, načež pak už jsme po cyklostezce příjemně vyvětraní docupitali zpátky k naší čtyřkolové boudičce. 🙂

Lávková lady 🙂

Fotogalerie z tohoto chomutovského výletu je TADY. 

Tuto sobotu jsme si s páníčky zavýletovali tentokrát na Šumavu k obci Vojetice na ťapkání ve formě 3 v 1 a to po Naučné stezce Dolování zlata, Naučné stezce Vlčí jámy a Farmářské naučné stezce.

Naším startem se stala poměrně známá šumavská Hospůdka U Štěpána, kde jsem si hned v její blízkosti po našem příjezdu vyzkoušela vnějškově i vnitně kvalitu zdejší vody v Kepelském potoku, načež jsme následně průchodem přes část obce Vojetice zahučeli do příjemného chládku lesa na trasu Naučné stezky Dolování zlata a v rámci její blízkosti pak i Naučné stezky Vlčí jámy. U této stezky si mne páníčci museli celkem pohlídat, abych do těch zachovalých vlčích jam nějak nesklouzla nebo splašeným průzkumovým během bez včasného zabrždění do nich nespadla a nečekal mne tak nehezký osud jako kdysi zdejších vlků. Ale i kdyby se to nedejbože stalo, páníčci by mne tam určitě nenechali na pospas osudu. 🙂

Od Vlčích jam jsme pak dále pokračovali po stopách Dolování zlata, kdy jsme po cestě také minuli studánku Pod Vosíkem, jež se mi v dnešním hodně teplém počasí velice zamlouvala, dle páníčků jsem jí prý i skoro celou málem vypila. Tato studánka měla ještě i jedno plus a to, že u sebe měla i takové menší korýtko, do nějž ta voda vtékala, takže mi toto posloužilo jako taková malá vana, v níž jsem si hezky smočila všechny čtyři tlapičky najednou a panička mne mohla i lehce ochlazovačně „vykoupat“ za pomoci zdejšího studánkového hrníčku. 🙂

Trasa stezky nás pak vedla dále hezky lesem, kdy jsme minuli i 2 bezejmenné vyhlídky do kraje a zvládli jsme si i lehce zahoubařit a dokonce fakt i nějakých pár skutečných houbiček najít a to dokonce i jednoho pořádného pana megahřiba. Pak nás čekal socializační průchod přes obec Dolní Těšov a Vlastějov, kde to bylo pro mne velmi zajímavé, jelikož snad na každé zahradě bylo nějaké to hospodářské zvířectvo jako slepice, krávy, ovce či kozy, takže pachové vjemy byly skutečně velké, načež pro mne bylo nejzajímavější hlavně to opeřenstvo. 🙂
S ním jsem dokonce ve Vlastějově měla téměř kontakt skoro z očí do očí, jelikož se tu jen tak na silnici pohybovaly 2 nějaké husokachny nebo co, což mne opravdu nemohlo nechat chladnou. Dle páníčků prý ještě že mám tak pevné vodítko a panička jej pořádně držela, jinak by to bylo asi na husokachní vývar, kdybych se k těm potvorám opeřeným dostala o trochu blíže než jsem byla. Ale co, nemají se tu tak provokativně nakrucovat. 🙂

No a posléze jsme se již po Farmářské naučné stezce vrátili na náš start k Hospůdce U Štěpána, kde jsme s páníčky absolvovali i dnešní gastroturistiku (která jinde po cestě nebyla možná) a nutno poznamenat, že mi to tam tuuuze moc pěkně vonělo různými, hlavně hovězími steaky apod., ale ač jsem se sama svými kukadly snažila obsluhu přemluvit k tomu, že si objednávám jakýkoliv dvojitý steak bez přílohy a klidně i syrový, nějak se na mou objednávku nedostalo. 🙂

S panem megahřibem 🙂

Fotogalerie z tohoto šumavského výletu je TADY. 

Tuto neděli jsme se s páníčky vydali za aktivním odpočinkem na Lovosicko do Českého středohoří k prozkoumání Naučné stezky Lovoš a s tím spojeným i výšlapem na samotný vrch Lovoš.

Naším startem se stal Černodolský mlýn, kde mne velmi zaujaly zdejší kamerunské kozy a ovce (moooc zajímavě voněly) a vypadalo to, že některé z nich zajímám i já, tak si mne přišly prohlédnout i zblízka (jestli jsem se jim však líbila nebo ne, tak to neráčily ani zamečet ani zabečet). 🙂

Po zvířecím „pokecu“ a mém, alespoň dálkovém prozkoumání toho, co vše k snědku mají tito čtyřnožci ve své ohrádce a opovrhují tím, jsme se vypadali na ťapkání. Naše cesta se ubírala po Naučné stezce Lovoš podél Milešovského potoka až jsme dorazili k rozcestí Oparenské údolí, kde jsme se napojili na žlutou barvičku a hezky lesem mířili vstříc rozcestí Lovoš. Mezitím jsem zvládla také najít i jednu parádně velkou houbu (asi bedlu či co) a paničce se i povedlo mne s ní zvěčnit (jelikož se mi fakt líbila) a světe div se, houba i po mém odchodu zůstala živá a zdravá, což nebývá příliš zvykem. 🙂
Od rozcestí Lovoš jsme pak po naučné stezce navštívili i lokalitu Panenské kameny, odkud byl parádní výhled do dáli (ale taky tady pěkně sluníčko slunilo, takže já spěchala někam do stínu, nějaké výhledy mi byly celkem ukradené), načež jsme posléze dorazili až k rozcestí Lovoš – pod vrcholem, odkud už to byl na samotný vrchol už jen kousek, za to ale do celkem pěkného krpálu. 🙂

Na vrchu Lovoš jsme se pak pokochali opět nějakým tím koukáním do kraje, udělali si zde odpočinkový a občerstvovací pauzing a následně jsme se po modré barvičce vydali směrem dolů až do obce Oparno, jíž jsme posléze socializačně prošli, načež na jejím konci jsme odbočili ještě i ke zřícenině hradu Oparno. Ale tady jsme to jen zběžně zkoukli, jelikož tu zde bylo tak slunečně parno, že jsme se tu málem skoro „opařili“, takže naše kroky zamířily po zelené barvičce do stínu lesíka v Oparenském údolí, kde jsme si ještě udělali ještě takové menší „kolečko“ kolem Oparenského mlýna a zase i podél Milešovského potoka, v němž se mi moc líbilo a to až tak, že skoro celá cesta k našemu startu se nesla v duchu trikolora v potoce, páníčci na cestě. 🙂

Trikolora pod vrchem Lovoš:-)

Fotogalerie z tohoto lovosického výletu je TADY. 

O dnešní sobotě jsme si s páníčky vyrazili tentokrát zavýletovat na Děčínsko k obci Jiřetín pod Jedlovou, kde se naším cílem stala zřícenina hradu Tolštejn a rozhledna Jedlová.

Hned po příjezdu na místo to nejprve vypadalo na to, že jsme si asi udělali jen takovou vyjížďku na Děčínsko a pojedeme zase domů, jelikož se tu strhl pořádný liják a to navzdory tomu, že páníčky průběžně kontrolovaný interneto-meteoradar nic takového zde neukazoval. Jelikož jsme se ale nechtěli jen tak rychle vzdát, chvíli jsme počkali v suchu naší čtyřkolové boudičky a hle, za chvilku deštění přestalo a my se mohli jít vyvětrávat. 🙂

Jako první jsme z parkoviště vyrazili po červené barvičce na zříceninu hradu Tolštejn, kde jsme to lehce zhlédli, ale nic až tak extra zajímavého krom pařezových ksichtíků a pár pozůstalých zdí jsme zde nenalezli, tak jsme mysleli, že si to zde vylepšíme aspoň gastroturistikou ve zdejší Tolštejnské hospodě, ale chyba lávky – měli tu zde zrovna svatbu a dokonce ani já jsem nebyla vítaná jako svatební host. Tss… 🙂

Tolštejnská hradní paní 🙂

Od zříceniny hradu Tolštejn jsme posléze opět za nějakého toho deštění cupitali po červené barvičce hezky lesem k rozhledně Jedlová. Zde jsme se pokochali výhledy z jejího přízemí do kraje, zhlédli zdejší pomník Friedricha Schillera a zde již mohli vyzkoušet i gastroturistickou vskuvku v místní hospůdce, kam jsem měla i já vstup povolen (pokud bych ho neměla, tak by tu s naší návštěvou měli smůlu). Jako zkušený gastropes jsem se zvládla chovat kulturně a v klidu zpod stolu sledovat celkové dění všude – zejména to, k jakému stolu se nese co k snědku, a i svým čuchometrem analyzovat, jestli je to voňavé či nikoliv. 🙂

Po tomto příjemném posezení jsme se vydali dále na ťapkání a to tentokrát již celkem pořádnějším deštěním (ale což, nejsme přece z cukru) a to po červené barvičce směrem k rozcestí Jedlová – sjezdovka, kde jsme se odklonili na zelenou barvičku a průchodem pod místní lanovkou a dále lesíkem jsme se dostali až k rozcestí Tolštejnská cesta a odtud jsme to již celkem promočení „střihli“ po zdejší cyklostezce a vrátili se tak k naší čtyřkolové boudičce, v níž jsme si mohli dopřát zase i pocit sucha. 🙂

Trikolora u rozhledny Jedlová 🙂

Fotogalerie z tohoto děčínského výletu je TADY. 

O dnešní sobotě se naše výletové kroky s páníčky odebrali na západ Čech ke Karlovým Varům na zdejší Naučnou stezku Příroda spojuje – sv. Linhart.

Naším startem se stal okraj Karlových Varů nedaleko železniční stanice Doubí, odkud jsme po zelené barvičce vyrazili vstříc rozcestí Na Doubské pěšině, odkud jsme pokračovali dál po zelené a zejména v ohledu na mne a dnešní dosti teplé počasí jsme měli v plánu zamířit ke zdejší studánce Tůňka, abych se zde osvěžila a i lehce ochladila, ale bohužel chyba lávky – ať jsme hledali, jak jsme hledali, žádnou studánku jsme nenašli. Asi se v tom teple už stihla vypařit. 🙂

Tak jsme se po jedné lesní cestě vrátili zpět na Doubskou cestu a tím i stezku naučnou, načež po chvilce jsme odtud odbočili na zdejší pozorovací lávku u Lučních rybníků, odkud jsme mohli pozorovat místní dančí stádo v oboře. Já se samozřejmě chovala slušně (jak taky jinak) a trochu k překvapení páníčků jsem dokonce neměla žádné splašené reakce, když tito kopytnatí domorodci byli přímo pod námi (holt nikam neutíkali, tak mne nemělo co dráždit). 🙂

Za touto lávkou jsme následně objevili takový hezký a volně přístupný rybníček, tak mne sem páníčci zavedli, abych se mohla osvěžit a také trošku ochladit aspoň své ťapičky. K velkému překvapení paníčků jsem je však pořádně vyvedla z míry tím, že jsem dobrovolně vstupovala dál a dál do rybníčku, až jsem se do něj i potopila a začala si samostatně užívat plavání. Prý neuvěřitelné. 🙂

Poté jsme se průchodem kolem Luční chaty a Podševcovské studánky dostali k druhé dnešní pozorovací lávce, odkud jsme měli pozorovat tentokrát místní stádo divočáků. Ty jsme však zahlídli hned za plotem hezky v chládku, takže lávkový přechod byl spíše jen procházkový než pozorovací.
Následně jsme cestou minuli Lesovnu Diana, já „našla“ pár dřevěných houbiček, načež kolem Památníku Kniha a Findlaterova obelisku jsme se dostali až mostku s výhledem na mezistanici zdejší lanovky Diana. A jelikož jsme byli již tak blízko, zašli jsme se podívat až k samotné horní stanici lanovky Diana, kde následně padlo rozhodnutí, že se všichni tři touto lanovkou necháme svézt. Pro mne to byla zase taková socializační novinka, jelikož to tady celkem i drncalo, tak jsem z toho byla trochu nesvá, ale po chvilce jsem si zvládla zvyknout, že to asi nebude až tak nebezpečné, když páníčci na to nijak nereagují. Na co si však musím postěžovat, byl dosti malý prostor v jednotlivých kupé. Jedno toto kupé bych optimálně viděla sama na sebe s maximálně mými páníčky, ale v dnešním reálu jsme se tam museli vejít my 3 a ještě dalších 5-6 lidí, takže celkem sardinkárna. Ale což, já si svůj životní prostor nenechám upřít (pohodlí musí být), takže se ostatní museli trošku přizpůsobit mne, přičemž páníčci mne ještě museli směrovat tak, abych já nesměrovala svůj klimatizovaný teplý vzduch včetně uvolňujících se slinných součástí na ostatní přítomné pasažéry, takže toto „odnesli“ jen mí páníčci (ale ti už jsou zvyklí a nějaký ten slint na kalhotech nebo noze je nemůže rozházet). 🙂

Takto jsme tedy dojeli dolů do dolní stanice lanovky a šli si zkontrolovat místní dění v rámci ještě probíhajícího Mezinárodního filmového festivalu 2017. Já jako trikolorní „hvězda“ jsem samozřejmě zamířila i ke Grandhotelu Pupp, kde však mají nějaké divné manýry – hvězdě mé velikosti neroztáhli ani červený koberec. Tsss… 🙂
I z tohoto důvodu jsme to tady jen zlehka okoukli, já se stala hvězdou aspoň pro pár tudy procházejících turistů, co si mne fotili, a jelikož tu bylo všude lidí jak psů (ale kromě mne žádný jiný pes na obzoru nebyl), vrátili jsme se zpět k lanovce a v obdobné sardinkovací pozici jako byl směr dolů jsme se nechali vyvézt opět vzhůru. 🙂

Od lanovky jsme si následně zašli zagastroturistikovat do zdejší občerstvovny pod rozhlednou Diana (Restaurace Diana), kde se mi moc líbilo, že jsem zdejší personál zaujala a průběžně mi snad všech těch 7 obsluhujících nabízelo možnost občerstvit v jejich mističce s vodou. Nejprve jsem se (samozřejmě) upejpala, ale když už mi to nabídl asi čtvrtý v pořadí, udělala jsem jim radost a z té jejich misky se fakt i napila (což skutečně nebývá zvykem, holt moje mistička je moje mistička). 🙂

Jakýmsi zpestřením u této občerstvovny byl fakt, že se zde po nějaké chvilce naší přítomnosti začali jen tak mezi stoly procházet zdejší 2 pávi, chvilku dokonce i stáli a provokativně koukali na mne či vyzobávali nějaké drobky zpod stolů. To bylo skutečně něco pro mne, byla jsem v tu dobu napružená jak luk (co tady mají co pobíhat takové velké „slepice“), takže si mne panička musela řádně držet, abych se za nimi nerozběhla a nešla si to s nimi vyříkat (je dost možné, že po mém případném zásahu by mohli mít v menu této občerstvovny na druhý den paví vývar). 🙂

Z druhé strany objektu restaurace jsme se pak zašli podívat ještě na místní minizoo v sestavě koníků, kozy a pašíků. Tito mne však nějak nezaujali, pořád jsem po očku sledovala, jestli někde nebudou provokovat ti zpropadení opeřenci. 🙂

Od rozhledny Diana jsme se poté vydali na ťapkání po modré barvičce, podél níž jsme minuli chatu Přátelství, chatu U Obrazu a chatu U Křížku a měli jsme v úmyslu prozkoumat místní rozhlednu Doubská hora (Aberg). Osud nám však v tomto nepřál, jelikož tato rozhledna je v současnosti veřejnosti nepřístupná. Vrátili jsme se tedy zpátky k chatě U Křížku a odtud jsme se po neznačených cestách dostali ke studánce Lesní vřídlo, která byla pro mne velmi chutná a osvěžující. Posléze jsme na Sovově cestě minuli dub Karla IV., jedli Jana Lucemburského, kapli sv. Linharta a též i pozůstatky zříceniny kostela sv. Linharta, načež jsme doťapkali až k samotnému turistickému centru sv. Linhart, kde jsme absolvovali druhou dnešní gastrozastávku (kafíčko už bylo prý pro páníčky celkem nezbytné). 🙂

Po zdejším venkovním relaxu v klidu přírody jsme to již po kousku naučné stezky a opět po zelené barvičce vzali zpět na naší dnešní startovní pozici a já v naší cestovatelské boudičce poté řádně rozjímala nad všemi, dnes absolvovanými zážitky. 🙂

Trikolorní hvězda na MFF 2017 v Karlových Varech 🙂

Fotogalerie z tohoto karlovarského výletu je TADY. 

O dnešní slunečném státně-svátečním dni si páníčkové oddechli od pracovních povinností a společně jsme se vydali za aktivním odpočinkem do přírody kousek za Prahu a to k obci Vonoklasy na místní Naučnou stezku Okolím Vonoklas.

Naše putování jsme započali na okraji obce u rozcestí U Vyhlídky, odkud jsme po stezce vyrazili vstříc vyhlídce na Krásné stráni, odkud jsme se mohli kochat výhledem na Dobřichovice, pak nás čekala vyhlídka na Bukovce s výhledem na pražský vysílač Cukrák. Následně jsme minuli i krásný památný dub u Nové Vráže a i památné duby Pod Vysokou a odtud nastal posléze průchod přes slunné louky a pastevní ohrady s kravkami, což při dnešním dosti slunečném počasí nebylo v mém kožíšku až tak pro mne ideální (byl prostě hic jak ďas a kožíšek mi odepnout nejde), ale jelikož jsem holka šikulka, tak jsem to s pomocí mé ústní klimatižační jednotky zvládla. 🙂

Pak jsme se průchodem přes rozcestí Pod Velkou skálou a Na Kunšově napojili na červenou barvičku, kde jsme si hezky do chládku zagastroturistikovali na Letní terasu místního Café Kulturák, kde jsem zdejší obsluhu výrazně zaujala, že si mne oba obsluhující přišli postupně i pohladit a podrbat a bez nějakých dotazů mi přinesli až pod čumáček misku s krásně osvěžující vodičkou, což bylo bájo, a dokonce i já madam sama jsem se dokonce zvládla napít i z jiné mističky než jen z té své, což nebývá velkým zvykem, takže páníčci celkem koukali. 🙂

Trikolorní klimatizační jednotka 🙂

Fotogalerie z tohoto středočeského výletu je TADY. 

O dnešní neděli jsme si s páníčky zase po nějaké době také zavýletovali a to tentokráte do Krkonoš k Harrachovu zejména na zdejší Naučnou stezku Živá mrtvá Mumlava.

Naším startem se stala lokalita Rýžoviště, odkud jsme se po žluté barvičce dostali až k parádnímu Mumlavskému vodopádu, u nějž se mi velmi líbilo z toho důvodu, že se zde šlo cachtat ve vodičce, ale zároveň jsem z něj měla docela i respekt, jelikož padající voda vydávala docela randál a plynoucí voda měla pořádný spád, takže opatrnosti zde bylo třeba, abych třeba někam po vodě neodjela apod. 🙂
Od vodopádu jsme poté ťapkali podél samotné říčky Mumlavy po zdejší Naučné stezce Živá a mrtvá Mumlava, až jsme dorazili na rozcestí Krakonošova snídaně, kde jsme měli v úmyslu si zagastroturistikovat ve zdejší malé občerstvovně. Jaképak bylo ale naše (ale i jiných turistů) nemilé překvapení, že Krakonoš dneska snídani nemá (bylo prostě zavřeno). Nedalo se tedy holt nic dělat. Neobčerstveni jsme se pěškobusem vydali pro změnu po místní cyklostezce a neznačené lesní cestě zpět do Rýžoviště, kde jsme si již lehkou gastroturistiku dopřáli v Pensionu Renata (jak páníčci říkají, kafíčko prostě musí být). Nutno však poznamenat, že všude okolo to bylo takové osamocené, nikde nikdo, že jsme si přišli, jak když jsme jako turisti v tom celém Rýžovišti sami. Letní sezóna zde asi není pro lidi příliš zajímavá, ale nám to až tak nevadilo, byli jsme rádi za zdejší klídeček a pohodičku. 🙂

Trikolora u Mumlavského vodopádu 🙂

Fotogalerie z tohoto krkonošského výletu je TADY.