Po náročném pracovním týdnu páníčků jsme se společně vydali za aktivním odpočinkem na Liberecko k obci Dolní Maxov na místní Naučnou stezku Jedlový důl. Trasa stezky pro mne začínala velice příhodně a to přímo u lesního potůčku, takže jsem se mohla hned příjemně osvěžit a občerstvit. 🙂

Trasa následně vedla kamenitými a kořenovými cestami vzhůru kolem Pekelných skal a odměnou za tento výstup nám byl pohled na krásný přírodní vodopád Jedlové.  Zde jsme potkali i jiné turisty s menším béžovým voříškem, který se se mnou chtěl pořád seznamovat, ale zároveň se mne (nevím proč) hezky bál. Takže snaha o seznámení mne po chvilce přestala bavit (když pořád ode mne couval, tak co z toho) a o to víc mne začal zajímat jeho malý páníček se svojí tatrankou v ruce. 🙂

Odtud jsem pak cupitali po klasické lesní a již nenaučné cestě zpátky k naší čtyřkolové boudičce. Ale jelikož se nám nechtělo vyrážet ještě přímo k domovu, popojeli jsme si kousek dál od našeho prvotního výchozího bodu do výchozího bodu nového a vydali jsme se  na druhou dnešní stezku a to Naučnou stezku Protržená přehrada. Ač se nejednalo o nijak dlouhou stezku, o to víc byla pro páníčky zajímavá svým tématem. Mne se zde samozřejmě líbila nejvíc protékající vodička „uprostřed přehrady“ a páníčci se kochali pozůstatky přehradní věže i přehrady samotné. 🙂

U vodopádu Jedlové 🙂

V Protržené přehradě 🙂

Dnešní severočeskou fotogalerii najdete  TADY.

Ani tuto neděli jsme s páníčky nezaháleli a vyrazili „do světa“. Tentokrát se naším cílem staly Krkonoše okolo obce Černý Důl a zdejší Naučná stezka Okolo lomu. Hned na začátku jsme si mohli prohlédnout zdejší lanovku a sjezdovku v nezimním provedení, následovalo projití přes kraví pastvinu za dozoru zdejších kravek a poté průchod přes horskou louku s vysokou trávou, což se mi moc líbilo, jelikož ta tráva příjemně chladila. 🙂
Na cestě jsem také musela páníčkům názorně ukázat, kde je vhodné místo ke „stolování“ (rozumějte jako vyšší level lavičkování), což je hezky pobavilo. Pak jsme dorazili i k samotnému vápencovému dolu (z nějž toho díky zábranám nebylo moc vidět) a i k důlnímu zázemí ve formě technické zajímavosti, a to nákladní lanovce pro dopravu vápence, jejíž délka je celkově prý 9 km. Z této technikálie byli zaujati zejména páníčci, já se zajímala spíše o to, co kde voní za „informace“, ale po očku jsem to sledovala taky. V Černém Dole jsme co se týče lanovky obhlédli, co se dalo, přičemž jsme se na ní vydali více podívat i v její trase do okolí, jelikož takovéto věci se moc nevidí, což „zapříčinilo“ i to, že jsem si mohla poťapkat ještě i jinde a to zejména ve velmi zajímavém a pro mne zábavném poli. 🙂

Pod Černou horou 🙂

Dnešní krkonošskou fotogalerii najdete  TADY.

Dnes jsme se s páníčky pro změnu nevydali na nějakou naučnou stezku, ale „jen“ na výlet podle barevných turistických značek. Naším cílem se stalo okolí obce Míšov nedaleko Příbrami. Naše trasa byla dnes „trojbarevná“ – nejdřív zelená a následně žlutá a s modrou a zase znovu ta stejná zelená. 🙂
Jednalo se o příjemnou procházku v místních lesích, kde jsem se mohla cachtat a ťapat v místních několika lesních potůčkách, dorazili jsme i na vyhlídku na hoře Nad Maráskem, z níž tedy výhled nebyl díky stromům nijak veliký, zkontrolovala jsem i zdejší Dívčí studánku a při zpáteční cestě jsme na jednom rozcestí potkali krásnou bernardýnku se svým páníčkem. Tak jsme se pozdravily, očuchaly a mne to bohatě stačilo, neshledala jsem ji až tak zajímavou, zatímco ona se chtěla kamarádit dál a víc. Bernardýnka byla o docela dost výškově větší než já (což tak bývá), přičemž můj páníček zde poznamenal hezkou věc: „A to jsem si myslel, jak máme velkého psa!“ 🙂
Pak už jsme dorazily zpět k naší čtyřkolové boudičce a přesně včas – jen co jsme nastoupili a zaklaply za námi všechny dveře, spustila se pořádná dešťová průtrž, takže jsme důkladnému promočení unikli jen o vlásek. 🙂

Vyhlídka Nad Maráskem 🙂

Fotogalerii od Míšova najdete  TADY.

O dnešní neděli jsme si tentokrát zavýletovali do zahraničí a to do Rakouska k obci Oberscheffau nedaleko Salzburgu na zdejší přírodní zajímavost: soutěsku Lammerklamm. Jednalo se o procházku zejména po dřevěných lávkách nad samotnou vodní soutěskou s krásnými výhledy na vodou omleté skály i samotné průzračné proudy vody. Mne osobně teda výhledy moc nebraly, já se zaměřovala spíše na to, jak se k té vodě co nejdřív dostat, abych tuto alpskou tekutinu mohla okoštovat a také se v ní zlehka vycachtat 🙂
Na tomto našem putovaní jsem se také rozvzpomínala, jak se chovat na venkovním posezení u restaurace, kam se páníčkové zavítali občerstvit rakouskou kuchyní. Po počátečních drobných peripetiích (rozuměj: chtěla jsem zkontrolovat občerstvení ostatních hostů) jsem to zvládla docela dobře. 🙂
Ač se jednalo o výlet, kde jsem se nemohla v rámci bezpečnosti moc proběhnout podle svého, a byl tentokrát orientován spíše vyhlídkově-gastronomicky, líbil se mi, jelikož kam jdou páníčci, tam jdu ráda s nimi. 🙂

A ještě nutná poznámka, tento náš výlet byl dosud nejvzdálenější od naší domácí „boudičky“, přičemž dle páníčků jsem cestu zvládla na 1* – máme holt asi pohodlnou cestovní boudičku. 🙂

V soutěsce Lammerklamm 🙂

Fotogalerii z tohoto krásného rakouského výletu najdete  TADY.

Po kratší odmlce způsobené jak mým „voňavým“ obdobím, tak i páníčkovou přípravou na závěrečné skládaní účtů v té jeho školní boudě (nutno poznamenat, že k radosti nás všech se mu to zdárně povedlo), jsme s páníčky vyrazili zase konečně na nějaký výlet. Naším cílem dnes byl sever Čech a to konkrétně oblast Česko-saského Švýcarska u obce Jetřichovice se svou Naučnou stezkou Jetřichovické skály.
Ač trasa vedla hezky lesíkem ve stínu, dnešní dost teplé počasí nám uštědřilo hezkou suchou saunu zdarma, zvláště při výstupech do kopců, takže jsem klimatizovala o sto šest. Cestou jsme se mohli kochat zejména zdejšími krásnými pískovcovými stěnami a kameny, přičemž kochání jsme měli také zpestřeno příjemným chvilkovým letním deštíkem, který ale způsobil pro změnu vlhkou saunu zdarma (tzv. prádelnu), takže jsme si moc nepomohli. 🙂
Já tuto situaci řešila průběžným pauzováním na vhodných chladicích místech, zejména jako trikolorní bábovička na písku nebo jako velká trikolorní borůvka v mokrém borůvčí a nějaké fotopózování, o nějž se panička snažila, jsem jí dá se říct hezky bojkotovala. 🙂
Naši trasu jsme však oproti původnímu plánu kvůli celkem rychlé změně počasí a blížící se bouřce museli na rozcestí u Rudolfova kamene upravit a co nejrychleji se snažit dostat k naší čtyřkolové boudičce. Ač jsme cupitali, co to šlo, bouřka nás stačila v terénu zastihnout, což nebylo příliš příjemné. Strhl se totiž slejvák, že nebylo na krok vidět, a všude hromovalo a blýskalo se – jeden z blesků se dokonce objevil asi jen 100 m před námi. Fuj, ještě že mne páníčci proaktivně měli na vodítku, jak jsem se toho (včetně páníčků) lekla. Do naší čtyřkolové boudičky jsme dorazili úplně promočení skrz na skrz, ale velice rádi, že jsme se mohli před tím nepříjemným nečasem schovat v jejích bezpečných útrobách.

Na vyhlídce 🙂

Fotogalerii z tohoto výletování najdete  TADY.

Dnešního dne jsem si opět zapracovala a to jako stavební dozor výkopových prací v centrum našeho města. Prvotně jsem si musela celou stavbu proběhnout a zkontrolovat co, kde a jak, „rozdat pokyny“ a pak jsme se s paničkou šly procházkově vyrekreovat do našeho krásného zámeckého parku, kde jsme absolvovali i část i zdejší Naučné stezky Vlašimským zámeckým parkem. Na prochajdě bylo moc hezky, jediným stínem na kráse bylo to, že v celém parku nesmíme být my pejskové puštěni na volno (dle paničky tento zákaz zapříčinili nezodpovědní člověci se svými nevychovanými čtyřnožníky), takže zejména z tohoto důvodu tuto naší stezku „za humny“ nepreferujeme, ale dneska jsme udělali výjimku a i já to zvládla dobře, ač jsem pořád čekala, kdy mne panička pustí na proběhnutí. 🙂
Po parkovém vyvětrání se jsem musela jít opětovně zkontrolovat, jestli se zde nedějí nějaké nepřístojnosti a pod mým bedlivým, i když chvílemi dost unavujícím dozorem, výkopy byly zfinalizovány dle plánu. Následně jsem se s páníčky svezla domů naší druhou, červenou „boudičkou“, ale nezvykle jako spolujezdec na sedačce vzadu, oproti tradičnímu zvyku v kufru, jelikož ten byl pln spoustou harampádí. Bylo to zvláštní, musela jsem se v zatáčkách pořádně vyvažovat, ale dalo se to, avšak kufr je kufr. 🙂

Stavební dozorkyně 🙂

O dnešní neděli jsme naší návštěvou poctili jižní Moravu a to konkrétně okolí Vranovské přehrady a hradu Bítov. Ač zde nebyla oproti naším dosavadním zvyklostem žádná okružní naučná stezka, udělali jsme si „kolečkovou“ stezku sami a to po zdejších různě barevných turistických cestách. Náš výchozí bod se nacházel u místní minizoo (byly zde zvířátka obvyklá v hospodářství jako koníci, ovce, pejsci, drůbež), kam jsme ale nešli, jelikož právě ta ozývající se a chvílemi kokrhající drůbež mne silně zajímala a jít přímo dovnitř by znamenalo hezké tóčo. 🙂
Odtud jsme se vydali po zelené značce, která nás dovedla přes vyhlídky na Vranovskou přehradu k samotnému hradu Bítov. Zde nám stačilo zajít jen k bráně a částečně na nádvoří (kde jsem neodolala procvičce funkce hradní paní) a pokračovali dál k lesnímu Jezírku lásky, kde jsme narazili na páreček kachních opeřenců odpočívajících u břehu. Ty jsem tedy musela vyplašit, přičemž jsem je zahnala do samotného jezírka a myslela jsem si, že když na ně párkrát kňournu, bude s nimi větší sranda (to znamená, že začnou se mnou diskutovat), ale to jsem se spletla. Oni si normálně plavali v poklidu v jezírku, mne po očku sledovali, ale jinak jsem jim byla fuk. Tak mne teda přestaly bavit, což páníčci v povděkem uvítali. 🙂
Odtud jsme následně absolvovali zbytek turistické zelené a prostřídali jsme ji postupně se žlutou, modrou a ještě kouskem zelené a „přistáli“ jsme takto u rozhledny Rumburak. Mne se u ní nejvíce líbily sochy 2 krkavců, které jsem se důkladně prozkoumala, a příjemně uťapaná a nabytá spoustou pachů jsme se zodpovědně chopila „hlídací“ funkce naší čtyřkolové boudičky.

U hradu Bítov 🙂

Fotogalerie z tohoto putování je  TADY.

O dnešní sobotě jsme vyrazili na vyvětrání se na sever Čech do Českého středohoří a naším cílem byl vrch Milešovka. Jelikož to tentokrát nebyla naučná stezka, která mívá své jasné značení, vystřídali jsme tentokrát na naší trase 3 turistické barvičky. Naší trasu jsme započali na odpočívadle u silnice č. 8 a nahoru na horu se vydali postupně po žluté a pak po modré. Ač výšlap vedl hezkým zdejším lesíkem, asi poslední půlkilometr před vrcholem byl nejhorší, to jsem si i já dala několik chvilkových zastávek, abych to vydýchala. 🙂
Počasí nám přálo a z Milešovky jsme se tak mohli pokochat moc hezkými výhledy v dál. Chvilku jsme zde poseděli a porozjímali a pak vyrazili pro změnu zase z kopce dolů nejdřív po modré a pak po červené do obce Bílka. I když se šlo z kopečka, byl to také hezký zápřah muset pořád brzdit. Výlet se nám pěkně vydařil a já posléze pokračovala v „hlídacím“ rozjímání v naší boudičce na kolečkách. 🙂

P.S. Jinak asi mi budou muset páníčci obstarat nějakou cedulku s tím, že jsem berňák a ne bernardýn. Už po několikáté, co jsme někde funěli do kopce, se páníčků jiní turisté ptali, kde prý mám soudek s rumem nebo pivem. To si opravdu vyprošuji takovou neznalost. 🙂

Na Milešovce 🙂

Fotogalerie z výšlapu na Milešovku  je  TADY.

Tentokrát jsme si s páníčky zavýletovali ke Žďáru nad Sázavou do Žďárských vrchů k obci České Milovy na zdejší Milovskou naučnou stezku. Stezka vedla střídavě přes les, po asfaltce mezi loukami a bažinami a také přes několik chalupových osad, v nichž si mne raději páníčkové drželi zkrátka, jelikož zde téměř žádná chalupa nebyla oplocená a já bych zcela určitě šla prozkoumávat, co mají na těch svých zahradách zajímavého. U jedné takové chalupy ohrazené jen závorou na příjezdové cestě jsme se dokonce na ceduli u ní dozvěděli, že majitel tohoto soukromého pozemku je držitelem zbrojního průkazu – asi nějaký rapl. 🙂
Ze stezky jsme se na jednom místě i trochu odchýlili a to k vyhlídce na Čtyřpalicových skalách. Zdolali jsme pěkně kamenitý kopec k nim, ale z pohledu na ně samotné ani z výhledu z nich nebylo bohužel nic, jelikož všude byl pěkně zazelenalý a hezky vyrostlý lesní stromový porost. Ale což, tak jsme si aspoň cestu zpestřili pěkným kopečkem a nějakými výhledy se holt pokocháme zase někde jinde. 🙂

Na Čtyřech palicích 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu je  TADY.

Dnešní den se v ohledu výletování nesl v duchu operativních změn. Na opravu si totiž páníčky bez nějakých kompromisů vyžádal jeden jejich telekomunikační vysílač, přičemž jeho oprava se oproti plánu trošku protáhla, ale „díky“ mé následné přítomnosti a dozoru přímo u něj, oprava šla rychleji od ruky. Někdo to holt musí vzít do vlastních pacek, aby to odsýpalo. 🙂

Oprava provedena 🙂

A právě díky tomuto časovému zdržení jsme museli upravit původní výletní plán, abychom to v pohodě stíhali (přece po opravě nepojedeme hned domů), přičemž jsme tedy vyrazili k Humpolci na zdejší Naučnou stezku Březina. Neabsolvovali jsme ji tedy úplně celou, ale jen to nejhlavnější „kolečko“, ale i to bylo fajn. Jednalo se o hezkou procházku vesměs v lesíku, i nějaký ten lesní rybník jsme minuli (teda bez kachen), zkontrolovala jsem také zdejší Permoníkovu studánku, zhlédli jsme zajímavá skaliska Andělku a Čertovku a celkově jsem si zde mohla aktivně trénovat disciplínu kamínkování, ba na některých místech dokonce až bugrování. 🙂
A i tentokrát jsme si ze stezky (nutno říci velmi dobře značené) udělali malou odbočku, abychom se mohli pokochat zříceninou hradu Orlík. Jelikož jsme zde byli v dost pozdním odpoledni, bylo zde již liduprázdno a pro návštěvníky zavřeno, což nám ale vyhovovalo, přímo na zdejší nádvoří jsme beztak neměli v plánu se dobývat. Takže jsem si zde „před branami“ mohla procvičit i funkci hradní trikolorní paní. 🙂

U hradu Orlík 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu na Vysočinu je  TADY.