Ani v novém roce se nám nechce o volných dnech zevlovat bezcílně doma, takže jsme se o dnešní první novoroční sobotě vydali na Olomoucko k obci Šternberk na místní Naučnou stezku Prabába. Stezka vedla pěkným lesíkem, kde nás hned na začátku lehce zarazila cedulka o tom, že nezajištění psi sem mají vstup zakázán. Po chvilce dumání a prozkoumání našeho začátku stezky však páníčci usoudili, že bude postačovat, když budu zajišťována slovem a hlasem, přece na tak hezkém místě se se mnou páníčci nebudou vlíct na vodítku. Takovéto rozhodnutí jsme ráda přijala a bylo to znát i na mojí střeloběhavé náladě. 🙂
Jelikož však stezka byla na kraji města, vydalo se sem na procházku i dost místních lidiček (někteří i s pejsky), takže jsme musela být chvilkama bržděna svými páníčky, aby lidičkové neměli dojem, že je chci nějak ohrožovat, když jsem dle dosti z nich „tak velký pes“. Po cestě jsem si od paničky vysloužila i několik vyčinění, jelikož mne zde popadla nějaká „žravá“ všeho možného i nemožného, z čehož ona není nikdy nadšena a já se pak stydím, co to dělám. 🙂
Nejvíce se nám na stezce (a nutno říct, že velice dobře a i obousměrně značené) líbila altánová vyhlídka na obec Šternberk, v níž jsem nemohla odolat a zapózovala jsem si zde jako hraběnka Celesta Šternberk ze Šternberka nad „svým panstvím“ 🙂

Hraběnka Celesta Šternberk ze Šternberka 🙂

Další fotky z toho prvního novoročního výletu naleznete ZDE.

Dnešního nedělního dne jsme se vydali na Plzeňsko k obci Šťáhlavy na odtud nedalekou Naučnou stezku F.X. France. Trasa vedla lehce zasněženým lesem, což se moc líbilo a i jsem si párkrát tu sněhovou „zmrzku“ zobla do tlamičky.
Na cestě jsme měli míjet 2 zaniklé středověké vesnice, které jsme však nějak v lese nemohli poznat (asi jsme koukali ze špatného úhlu, o jejich přítomnosti v minulosti nás informovaly jen naučná zastavení). Dále jsme míjeli i dvě lávky, které jsme tedy již normálně viděli, ale stav zejména té jedné byl takový, že na její překonání jsem si netroufla ani já a ani panička, tudíž jsme obě překonaly potokovou strouhu přímo v jejím kamenitém lůnu. Páníček byl odvážnější – ten to vzal téměř šplhem a plazem po té „lávce“. 🙂
Také jsme ke konci naší trasy potkali mladou a rozjívenou zlatoretrívrovou blondýnu se svými páníčky, která pořád provokovala, ať si jí nějak víc všímám, tak jsem to vzala do svých pacek a daly jsme si společný honící závod kdo s koho. Byla to fakt sranda, pěkně jsme se prolítaly sem a tam a obě jsme pak funěly jak lokomotivy. 🙂
Už za pěkné tmy jsme posléze minuli i zříceninu hradu Lopata, z níž jsme toho moc tedy neviděli a už se nám tam za tmy nechtělo lézt, když neuvidíme na cestu. Tak jsme si jí prohlédly jen ve svitu měsíce a hezky vymrzlí jak preclíky jsme se rádi shledali zase s naší „boudičkou na kolečkách“.

U „lávky“ 🙂

Další fotky z toho hezkého výletu naleznete ZDE.

Ani o dnešním sobotním dni jsme nechtěli zůstat jen tak zevlovat doma a i přes mé „marodství“ jsme vyrazili kousek od Přerova k obci Dřevohostice na zdejší Naučnou stezku Dřevohostickým lesem. Dle naší vytištěné mapky se mělo původně jednat o Hubertovu stezku, ale na místě jsme se na naučných zastaveních dočetli, že původní stezka byla inovována, prodloužena a přejmenována, takže naše mapička nám posléze nebyla příliš platná. 🙂
Nevím také, jak to děláme, ale i zde (jako už na více místech) se nám podařilo jít v protisměru stezky, která byla značena jen po svém správném směru, takže jsme zde měli také „detektivní“ vsuvku v hledání turistických značek. 🙂
Trasa vedla chvilku mezi poli a pak lesem, kde jsme potkali asi 8 srnek a 1 zajíčka, s kterým jsem si i trochu zazávodila a jako nejzajímavější bod na trase byl pomník letcům, se kterými se tu kdysi zřítilo jejich letadlo, a také tzv. Obecní chata, u níž mme velice zajímalo místní ohniště – moc pěkně mi voněly nějaké spálené pozůstatky. 🙂
Procházka se nám moc jezky vyvedla a příjemně unavení a vymrzlí jsme následně zalezli zpět do naší „boudičky na kolečkách“.:-)

Pařezování 🙂

Další fotky z toho vydařeného výletu naleznete ZDE.

Dnešního dne jsme se s páníčky zúčastnili vánočního výstupu berňáků (a nejen jich) na Blaník. Byl to tentokrát již 7. ročník a lidiček i pejsků se sešlo opravdu požehnaně. Po nějaké době jsme se tady potkali opět s našimi psími kamarády – Cargem a Dracem, Babettkou a Desree, Beatkou a Bonou a také holkama stafordkama s pudlicí. My pejskové jsme si vzájemně pokecali po psím, páníčkové po člověčím a všem nám zde bylo moc fajn. Od organizátorky akce jsme jako poděkování za účast „vyfasovali“ pamětní list a krásný perník ve tvaru kostičky. A dokonce jsme zde všichni „obdrželi“ i dodatečný vánoční dárek ve formě krásně a hustě padajícího snížku, takže fotečky jsou takové bíle „potečkované“. 🙂
Samozřejmě jsme nemohli vynechat hromadné focení všech účastníků a i naše „rodinné“ a pak se jsme se jako „rodina“ odebrali do útrob spodní části rozhledny (včetně nás pejsků), abychom se tam ohřáli, v klidu spolu poseděli a páníčkové se mohli zahřát i vnitřně 🙂
Pak jsme se již pospolu vydali zpátky dolů na parkoviště a po cestě se mi vymstilo mé uvažování ve smyslu „nejdřív běžím a pak myslím“, jelikož jsem náhle při pobíhání mezi kameny začala ječet, jak když mne na nože berou, a svou přední pacičku jsem držela ve vzduchu. Všechny jsem tím vylekala, co se děje, panička s páníčkem mi přispěchali na pomoc, to jsem už kníkat přestala, panička mi prohmatala pacičku, nic závadného neshledala a i já jsem byla následně ochotná ťapat dál. Tak jsme byli rádi, že se nepřihodila nějaká zlomenina či vykloubenina a že jsem to zdárně rozchodila. Při podrobnější kontrole dole na parkovišti jsme objevili, že jsem si mezi kameny přivodila pěkný odřeninový šlinc s drobným skalpem chlupů. Toto mé bebí mi následně páníčkové doma ošetřili a lehce zavázali, aby se mi tam nedostal nějaký bordel a já jen doufám, že zde nezůstanu plešatá. A jako správný „marod“ jsem musela taky dostat něco „na umrtvení“ jako bolestné. 🙂
Moc všem děkujeme za krásně strávený den, za starost o stav mé splašené maličkosti a zase se na vás všechny brzy někde těšíme. 🙂

Rodinka na Blaníku 🙂

Další fotky z toho povedeného setkání naleznete ZDE.

Po Štědrém dni, kdy jsme se s páníčky dočkali v jeho večerní fázi i dárečkové nadílky od Ježíška, jsme nechtěli jen tak zahálet doma, lenošit a válet se a tak jsme vyrazili na výlet. Tentokrát jsme se vydali k obci Loučka u Vizovic a naším cílem byla část Naučné stezky Vizovické prameny.
Na začátku putování jsme po chvíli dorazili k telekomunikační věži s rozhlednou Doubrava, která však nyní nebyla přístupná (přístupná je jen od března do listopadu), tak jsme si jí alespoň prohlédli (panička uvážila, že by výstup na ní byl nad její odvahu), páníček se pokochal anténami na ní a já, jako správný telekomunikační pes jsem se u ní nechala i zvěčnit. Pak jsme putovali dál, ale bylo nám divné, co to poblíž slyšíme za zvláštní „krákorání“ (páníčkům to nejdřív připadalo jako vrána, ale přišlo jim divné: vrána v prosinci a nad lesem…), přičemž toto jednohlasné „krákorání“ se za chvilku změnilo v dvojhlasné až trojhlasné a páníčkům došlo, že to není „krákorání“ ale s hodně velkou pravděpodobností chrochtání divočáků. Takže jsme se pro jistotu a v rámci bezpečnosti raději otočili čelem vzad a udělali si neplánovanou bezcílnou procházku po lesních nenaučných stezkách směrem k naší „boudičce na kolečkách“.
Je škoda, že nám putování po trase naučné stezky moc nevyšlo, ale zase je lepší to „vzdát“ než zbytečně riskovat nepříjemnosti – těžko říct, co by na nás divočáci říkali, a také, co bych na ně říkala já. Ale určitě se sem zase někdy vydáme, abychom si stezku prozkoumali více a kompletněji a budeme doufám, že divočáci již zde pak nebudou. 🙂

Telekomunikační pes 🙂

Dalších skutečně pár fotek z toho výletu naleznete ZDE.

Po náročném a hektickém pracovním týdnu jsme společně s páníčky nedělní den „oslavili“ výletem za aktivním turistickým odpočinkem a to ke Konstantinovým Lázním na Naučnou stezku Hradištský vrch. Jak to tak v poslední době bývá, když z domova vyjedeme za jasného a slunečného počasí, cíl cesty nás následně přivítá tak, jako by tam za chvilku měly z nebe padat trakaře. Bylo tomu tak i tady, ale naštěstí dešťové a větrové „trakaře“ vydrželi na svém místě do té doby, než jsme zdolali náš okruh. 🙂
Trasa stezky vedla pěkně lesem, i když místy pěkně rozbahněným. Procvičila jsem si zde disciplínu kládolezectví a také novou „funkci“ a to trikolorní „rozcestník“ s „výběrem“ vstupného do „ošatky“. 🙂
Nejzajímavějšími body na trase by krásná Panenka Marie ve skále (ke které jsem si právě vyzkoušela „funkci rozcestník“) a také místní čedičový lom, jehož vodička chutnala jedna báseň, ale pšššt, že jsem tam byla. Páníčkové totiž po chvíli zjistili, že do areálu lomu pejskové nesmějí – asi bych jim to tam prý znečistila nebo co. 🙂
Posléze jsme už za pěkné „odpolední“ tmy vyrazili zpátky domů. Udělali jsme si však ještě „mezipřistání“ na předvánočním lehkém nákupu, kdy já ohlídala naší „boudičku na kolečkách“, páníčkové šli „rozfofrovat“ nějaké ty korunky a když se vrátili, tak jsem jim zkouknula, co to všechno koupili. Ale zdálo se mi, že toho za tolik korunek mají v tom nákupním žebřiňáku nějak málo. 🙂

P.S. Pokud byste něčemu z mého vyprávění nerozuměli, nahlédněte prosím i do fotogalerie a určitě se zorientujete, o čem to tu povídám. 🙂

Trikolorní „rozcestník“ 🙂

Kontrolorka nákupu 🙂

Další fotky z tohoto hezkého výletu naleznete ZDE.

Dnešního nedělního dne jsme se s páníčky vydali na Olomoucko do obce Javoříčko na zdejší Naučnou stezku Špraněk. Hned na začátku stezky jsme procházeli pietním areálem Památníku obětí II. světové války a ač já tomuto nerozumím, chovala jsem se zde slušně a rozumně a ťapala jsem jenom po zdejších chodníčcích a nikoliv i mimo ně. Panička mi totiž vysvětlila, že se zde kdysi odehrálo něco moc ošklivého, takže je třeba zde být v klidu a zachovávat důstojnost tomuto místu.
Poté jsme se již vydali do přírody. Nejdřív jsme procházeli kolem Javoříčských jeskyní, i když zde jsme spíše procházeli stavbou, jelikož zde prováděli nějakou modernizaci či co, takže toho přírodna jsme moc neviděli. Ale toto jsme si vynahradili dál, například hned u moc pěkné chaty Jeskyňka, kde jsem své „přírodní“ pudy zčásti ukojila v mističkách s jídlem u vchodových dveří, které však nebyly určeny pro mne, ale dle paničky pro jiná zvířátka, hlavně lesní, takže jsem si vysloužila za tento svůj „kousek“ od paničky „tytyty“. 🙂
Nejzajímavější na trase však byl Zkamenělý zámek s parádní bránou vyzývající k pózování, za níž jsem zlehka prozkoumala i místní jeskyni a zhaslé ohniště. Po cestě dál jsem si pak „zahrála“ také na bubáka ve tmě (vysvětlení ve fotogalerii). Poté jsme doputovali zpět do pietního areálu, který jsme si ještě zlehka prošli a kousek od naší „boudičky na kolečkách“ jsme se mohli pokochat krásným místním vánočním stromečkem.

U Zkamenělého zámku 🙂

Dalších pár fotek z toho výletu naleznete ZDE.