O dnešní sobotě jsme se s páníčky rozhodli, že i dnes budeme mít cíl za sněhem (když to nic u nás nestojí ani za řeč). Vydali jsme se tentokrát do Jeseníků k obci Karlova Studánka na Naučnou stezku Se skřítkem okolím Pradědu, která vedla právě až na vrchol hory Praděd.
Měla jsem tady tu čest poznat to, čemu se říká hromadná autobusová doprava. S naší čtyřkolovou boudičkou jsme totiž mohli dojet jen do lokality Hvězda, ale potřebovali jsme se dostat do lokality Ovčárna, kam je zřízena kyvadlová busdoprava nahoru a dolů. Tak jsem měla autobusovou premiéru. Nejdřív jsem z toho byla taková vyjukaná, ale po chvilce už v pohodě – vypadala jsem jak zdatný autobusový cestující. 🙂
Z Ovčárny jsme se již po stezce vydali směr Praděd. Počasí nám přálo téměř azurově, všude bylo parádně sněhu včetně závějí, krásné výhledy do dáli a i přítomnost lyžařů, běžkařů, bobistů a jiných turistů jsem zvládla celkem dobře, ačkoliv nejlépe se mi ťapalo v běžkařské dráze, z čehož páníčci nebyli moc nadšení, ale já byla neoblomná, takže páníčci měli oči na šťopkách, aby mne z dráhy včas uhnuli před nějakým tím lyžařem. 🙂
Nahoře na hoře Praděd se páníčci teple občerstvili a já si mezitím zlehka „pokecala“ s kamarádem z autobusu a to s aljašským malamutem Justinem, jehož páníčci se zde občerstvovali také. Pak jsme vyrazili zpět na Ovčárnu a odtud zase busíkem dolů ke Hvězdě. Jelikož se jednalo o poslední dnešní kyvadlový spoj, zažila jsem i to, co to znamená autobus nacpaný k prasknutí. Mne to však nerozházelo a jako zdatná cestovatelka jsem si „ustlala“ na zemi mezi sedačkami a kdo si mne okem nevšiml, ani o mé přítomnosti nevěděl. 🙂

Výlet se nám výborně vydařil a já následně v naší „boudičce na kolečkách“ v „hlídacím“ duchu rozjímala o všech dnešních zážitcích. 🙂

Pod Pradědem 🙂

Další „pradědské“ fotky z toho výletu naleznete ZDE.

O dnešní neděli jsme se v návaznosti na včerejší sněhové namlsání rozhodli vydat zase za sněhem a tentokráte jsme pro tento směr zvolili Moravu (v pátek zde měla být sněhová kalamita, tak jsme zároveň chtěli i zrevidovat, jestli to tak v reálu i bylo). Konkrétně jsme se vydali nedaleko Uherského Hradiště k obci Břístek na místní Naučnou stezku Okolo Buchlova.
Na začátku nás čekal výstup do krpálu po sněhu, ledu a mezi skalami. Já to brala prakticky mimo vyšlapanou a klouzavou cestu, ale závějemi sněhu – byla to bžunda a neklouzalo to. Kluzkost cesty si však vyzkoušela na živo panička, které se povedlo asi 3x se pěkně natáhnout jak široká tak dlouhá, takže to byla bžunda ještě lepší. 🙂
Po cestě jsme pak minuli moc pěknou kapli sv. Barbory, hrad Buchlov a také 4 krásné dřevěné jelení, srnčí, dančí a mufloní „rodinky“. U hradu jsme potkali ještě i psího kamaráda vlkodava, ke kterému jsem ze začátku nejdřív pomalu hnala, ale při povoleném vzájemném „pokecu“ jsem zjistila, že je nějaký větší než já, což mne neba, a seznamování bylo z mé strany ukončeno. 🙂
Výlet jsme si moc pěkně užili a já doufám, že nějaká pořádná vrstva toho bílého studeného nesmyslu napadne taky v brzku i u nás doma, aby mohla být bžunda i tam. 🙂

U „jelenových“ 🙂

Další buchlovské fotky z toho výletu naleznete ZDE.

O dnešní sobotě jsme se s páníčky rozhodli, že zkusíme štěstí v tom, že když hora (rozuměj sníh) nejde k Mohamedovi (rozuměj my), tak Mohamed zamíří k hoře. Konkrétně jsme se vydali ke Krkonoším k obci Janské Lázně na místní Naučnou stezku Střední hřeben.
Jelikož parkování bylo v Janských Lázních hodně obtížné, rozhodli jsme se (ač jako nevlastníci parkovací karty) naší čtyřkolovou boudičku zaparkovat u Dětské léčebny Vesna (naštěstí nám to zdárně prošlo, ale pššt, jako byste o tom nevěděli). 🙂
Pak už jsme vyrazili na pochod. Sněhu tu bylo celkem dost, mne se to velmi zamlouvalo, tak jsem se místo po vyšlapané polocestě brodila sněhovou peřinou a občas se jí občerstvila jako zmrzkou. Cestou jsme potkali i mého berňáckého kolegu, se kterým jsem si však nemohla nějak pokecat, jeho páníčci k tomu nebyli náklonní, i když se zdál velmi kamarádský. Škoda.
Jako vtipnou, ale pro mne omezující vsuvku jsme na trase potkali i německé turisty, kteří se mermomocí snažili sjet jeden menší kopec ze shora dolů na svých bobech, ale měli je nějaké všelijaké, jelikož se buď pořád mocně nohama odráželi, aby horko-těžko jeli, nebo prostě stáli. Mé omezení tkvělo v tom, že jsem v tomto úseku musela ťapat na vodítku, jelikož bych jim s velkou jistotou i díky jejich zvukovým chichtacím se projevům šla „na pomoc“, abych ty strašidelné boby „zastrašila“. 🙂
Procházka se nám velmi vyvedla, chvílemi jsme se všichni brodili v hezkých sněhových hloubkách, jelikož v tomto počasí stezka nebyla pro pěší pochopitelně udržovaná (ale to nás nemohlo odradit) a dokonce během celého našeho pobytu pěkně chumelo, takže za naší přítomnosti mohlo napadnout výškově tak půl mé packy čerstvého snížku.
Jelikož jsme se chtěli alespoň ještě vizuálně pokochat tím, co to je pěkné zimní počasí, vydali jsme se ještě jen tak na projížďku do Liberce. Zde páníčci jako smysl této odbočky uvážili možnost své gastroturistické vložky, kterou realizovali v tamní hospůdce Rybářská bašta. A dle toho jak si posléze pomlaskávali, bylo patrno, že se mi tam o ně velmi dobře a chutně postarali. 🙂

Sníh padá a padá 🙂

Dalších pár fotek z tohoto sněžného výletu naleznete ZDE.

Dnes jsme svojí turistickou návštěvou poctili okolí obce Heřmanov u Velkého Meziříčí se svou Naučnou stezkou Svatá Hora. Jednalo se vesměs o procházku v lese, kde jsme se místy mohli „kochat“ ne zrovna hezkými pohledy na stromové polomy způsobené nedávnou silnou námrazou. Chvilkami jsme také cestu měli zpestřenu „zážitkovými úseky“, kdy jsme museli přelézat, obcházet či jinak překonávat zdejší popadané vzrostlé smrky.
Na trase jsme narazili i na „občerstvovací stanici“ ve formě pramene Bílého potoka a udělali jsme si i z trasy drobnou odbočku přímo na vrchol Svaté Hory, kde nás uvítala krásná soška svaté Zdislavy se svou okolní výzdobou. Chvilku jsme zde pobyli, porozjímali a pak se po trase vydali směrem k naší „boudičce na kolečkách“ a příjemně aktivně odpočinutí jsme se za tmy vydali zpět k domovu.

Na Svaté Hoře 🙂

Dalších pár fotek z toho výletu naleznete ZDE.

Jelikož u nás doma není po sněhu ani památky, rozhodli jsme se, že dnes zkusíme zavítat zase do nějakých hor pokusit sněhové „štěstí“ tam. Tentokrát jsme zvolili hory Orlické a to konkrétně obec Olešnice v Orlických horách se svou Naučnou stezkou Po lehkém opevnění.
Jelikož jsme byli kousek od česko-polského pomezí, nemohla jsem odolat tomu, abych se zde přesně na hranicích mohla nechat zvěčnit, takže před samotnou turistikou jsme zamířili na hranice, kde jsem zapózovala jako správný hraniční model. Pak už jsme se vydali na ťapání. Trasa vedla zejména po zdejších loukách, které byly více méně aspoň trochu pokryty tím studeným bílým nesmyslem, i když někde jsme se brodili docela velkou sněhovou vrstvou (spíš než napadanou, asi jen nafoukanou). Mne se sněžné prostředí velice zamlouvalo, lítala jsem tam a sem, aktivně a chvílemi jako „buldozer“ uplatňovala i svou myšilovnou zábavu a hrozně mne rozčilovalo, jak se mi dělají sněhové koule na mých zadních záclonkách. Jelikož šlo o stezku týkající se opevnění, minuli jsme na trase i několik vojenských bunkrů, z nichž však žádný není nějak extra udržován a všechny si tak žijí svými „životy“, jak chtějí. 🙂
I na tomto putování jsme natrefili na to zvláštní vrzavé zařízení pro turisty na dvou prkýnkách (rozuměj vlek pro lyžaře), takže jsem se zde mohla seznámit s jiným typem než naposledy, přičemž zde to nevypadalo, že by nějaký ten „turista“ potřeboval mou „záchrannou“ pomoc, tak jsem na prděla – ať si z toho krpálu dělají, co chtějí. 🙂

Páníčků gastroturistická vložka se dnes odehrála tzv. na jistotu v již vyzkoušené hospůdce Na Statku v Hradci Králové – jak se dalo čekat, neměli k dlabanci nejmenších výhrad. Doufám, že to zde budu moci taky někdy osobně vyzkoušet i já. 🙂

Na bunkru:-)

Další fotky z toho pohraničního CZ/PL výletu naleznete ZDE.

Dnešního sobotního dne jsme navzdory deštivému počasí u nás doma vyrazili na výlet do česko-slovenského pohraničí na Uherskohradišťsko k obci Strání na Naučnou stezku Květná. Zde na jihovýchodě nebyl déšť ani náznakem, takže páníčci vybrali směr našeho dnešního výletování za pomoci interneto-meteo-radaru velmi dobře. 🙂
Trasa vedla nejdřív do pěkného lučního krpálu nad obec Strání-Květná, z něhož byl hezký výhled do kopců a lesů a také i na TV vysílač Velká Javořina a rozhlednu na česko-slovenském pomezí. Mne nějaký ten kopec nekopec nerozházel, lítala jsem tam a sem jak utržená ze řetězu a věnovala jsem se zde velmi aktivně své oblíbené disciplíně myšilovu. 🙂
Pak už jsme ťapali vesměs lesem se spoustou různých potůčků, přičemž jeden z nich určoval přímo i hranici mezi ČR a Slovenskem, takže po mé návštěvě jeho mělkého korýtka jsme byla ve 2 zemích najednou – za toto jsem si od páníčků vysloužila přízvisko Celesta Čechoslovenka. 🙂
Jinak jak už u nás bývá zvykem, námi zvolená stezka musí pro nás mít vždy nějaké překvapení a to se konalo i tentokrát. Ač jsme se (výjimečně) trefili do správného směru stezky, čekal nás zde také „zážitkový“ úsek turistické stezky, po kterém projel snad buldozer, jaké tam byly koleje, takže styl našeho putování tady byl z bláta do louže, následně do lesíka a zase do bláta. 🙂
K naší čtyřkolové boudičce jsme dorazili sice jak čuníci, ale což, procházku jsme si hezky užili, neřku-li, že jsme ji zakončili i včas. Jen co jsme nastoupili „na palubu“, déšť dorazil i do těchto končin. 🙂
Na cestě domů si páníčci udělali ještě odbočku se zastávkou v Uherském Hradišti na absolvování ještě i gastroturistiky. Zvolili hospůdku nedaleko místního hlavního náměstí s názvem „NET“ a virtuální kladně hodnocenou „nálepku“ si tato hospůdka od páníčků vysloužila. Takže můžete zkusit také. 🙂

Na CZ/SK pomezí 🙂

Další fotky z toho pohraničního CZ/SK výletu naleznete ZDE.

Dnešního nedělního dne jsme si s páníčky oproti včerejšku zavýletovali od dost blíže a to na Jindřichohradecko k obci Řásná na zdejší Naučnou stezku Velký Pařezitý rybník. Tuto trasu vybral páníček i z toho důvodu, že se mu nechtělo lézt v i dnes trvajícím vichru někde po kopcích. Neuvědomil si však, že to u volné plochy rybníka bude fučet také dost pěkně, o čemž jsme se následně na místě osobně přesvědčili. To nás však ale nemohlo nějak rozházet a pěkně profoukaní ze všech stran jsme si tento rybník obešli, já si očuchala a ochutnala místní vodičku i místní lesík. K naší čtyřkolové boudičce jsme se vrátili pěkně provětraní, ale spokojení s absolvovaného aktivního odpočinku. 🙂

U rybníka pod Javořicí 🙂

Další fotky z toho větrného výletu naleznete ZDE.

Ani dnešní dosti větrné počasí nás neodradilo od toho, abychom vyrazili někam za aktivním turistickým odpočinkem. Tentokrát jsme vyrazili až na východní stranu republiky a to na Beskydsko k obci Kopřivnice na místní Naučnou stezku Lašská-Kopřivnice. Neprošli jsme ji tedy zdaleka celou, jenom vybranou okružní část, ale i to stačilo, jak jsme byli pěkně vyfoukaní. 🙂
Trasa vedla zejména lesem, chvilkami i po pěkně rozbahněných či zledovatělých lyžarsko-běžeckých cestách, přičemž jako zajímavé body jsme minuli Jasníkovu studánku, Bezručovu rozhlednu, výhled na továrnu Tatra Kopřivnice či Raškovu vyhlídku. Jako vsuvku jsme si udělali také odbočku k místní sjezdovce. Já na ni koukala drobet jako puk, co to jako je, když všude okolo, kde jsme chodili nebylo po sněhu téměř ani památky a tady ho bylo celkem dost, seznámila jsem se s tím, co to je vlek a také jsem zhlédla, co to jsou lyžaři. U sjezdovky si mne radši páníčci zajistili vodítkem, jelikož je pravděpodobné, že by mne mohlo napadnout, že bych se rozběhla nějakého toho lyžaře „zachraňovat“, když by se na těch svých „dvou prkýnkách“ rozhodl řítit se dolů z toho krpálu. 🙂
Už za pěkné tmy jsme pak dorazili k naší čtyřkolové boudičce, do níž jsem tryskem zahučela a ani nedutala. Páníčci šli následně vyzkoušet i gastroturistiku do zdejší restaurace U Stadionu. Páníčků kladné hodnocení a doporučení tato hospůdka také získala, i přesto, že zde bylo hodně rušno a dost lidí (asi holt oblíbený podnik). 🙂
Pak už jsme vyrazili přímo domů, přičemž cesta byla značně kolíbavá ze strany na stranu, jelikož fučelo jak blázen a naše „boudička“ musela stále vyvažovat silné nárazy větru. 🙂

Na kopřivnické sjezdovce 🙂

Další fotky z toho moravskoslezského výletu naleznete ZDE.

Dnešního nedělního dne jsme si s páníčky zavýletovali do hor a to konkrétně do hor Jizerských k obci Oldřichov v Hájích na místní Naučnou stezku Oldřichovské háje a skály (změnila jsme tedy ze včerejška svůj status z hraběnky na horalku).:-)
Do hor jsme se vydali zejména proto, že dle páníčků zde bylo očekáváno dost napadlého sněhu, ale realita byla nakonec drobet jiná, což nám ale zase tak nevadilo a potěšilo nás, že zde bylo alespoň o trošku více sněhu než u nás doma v nížině, i když v pořádné vrstvě sněhu by byla určitě pořádná sranda.:-)

Trasa vedla posněženým lesem, kdy jsme v první části míjeli spoustu různých skal a skalek tvořených z jednotlivých kamenů, přičemž největší a asi i nejhezčí z nich byl Skalní hrad, ale této části stezky dost ubíralo na kráse to, že zde stálo turistické značení za dost starou bačkoru. Ale zvládli jsme to a v druhé části již bylo značení o dost lepší.

Po cestě jsme potkali 2 psí frajery se svými páníčky, jednoho cyklistu, jeden starší pár lidiček a jednu mašinku, jinak bylo všude tak nějak pusto a prázdno, ale aspoň jsme si procházku mohli vychutnat hezky v poklidu.:-)
Když jsme dovandrovali zpět na náš výchozí bod Oldřichovské sedlo, já se velice ochotně chopila funkce hlídačky naší čtyřkolové boudičky, zatímco páníčci se rozvzpomněli i na svou nyní nějak nerealizovanou gastroturistiku a šli ji tedy vyzkoušet do místní chaty hned u parkoviště. Dojem z prostředí chaty i dlabance byl prý vysoce doporučující zejména i z ohledu velice příjemné a vstřícné obsluhy. Doporučení sem uděluji i já – o nějaký ten krmovzorek se se mnou páníčci i podělili a bylo to moc mňam. 🙂

Horalka s lebkou 🙂

Další fotky z toho horského výletu naleznete ZDE.