Dnešního dne jsme se s páníčci vydali opětovně za hranice naší vlasti a to do Německa přes hraniční přechod Cínovec k obci Zinnwaldgeorgenfeld na německou část Příhraniční hornické naučné stezky. Stezka vedla kousek i po obci, což jsme zvládli, i když stezky v obci neupřednostňujeme, ale pak jsme již zavítali do lesíka, což bylo o dost lepší. Tady jsem si čuchala, pobíhala ve sněhu a stále zkoumala místní lesní potok, který nás po celé cestě provázel, co to z něho na několika místech vyčuhuje (co kdyby to byla schovaná kachna). Cestou jsme minuli i pomník J.V. Goetha, na kterého jsme byli tak hodní a oprášili ho trochu od sněhu, aby něco „viděl“ a posléze jsme po chvíli byly nemile překvapeni tím, že nemůžeme pokračovat dál, jelikož zde byl zákaz vstupu, protože tu byla udržovaná běžecká stopa. Holt zimní sporty jsou v zimě upřednostňovány před klasickou turistikou, tak se nedalo nic dělat a oproti našemu původnímu plánu jsme se museli do obce vrátit tou samou cestou. Jakýmsi „odpustkem za toto utrpení“ pro nás však byla možnost setkání se na zpáteční cestě s německou berňáckou kamarádkou, s níž jsme já lehce po našem popovídala a páníčci se od jejího páníčka dozvěděli, že je jí již 8 let – na tento věk ale vypadala moc pěkně a ani bychom jí ten věk vůbec nehádali. 🙂
Na naší zpáteční cestě se také dost razantně změnilo počasí (začalo hezky pršet), takže kde při cestě tam byl hezký snížek, byla na cestě zpátky pěkná sněhová rozpouštějící se břečka, takže do naší „boudičky“ jsme dorazili celkem pěkně promočení a byli jsme rádi, že jsme se v ní mohli schovat.
Pak jsme si udělali ještě lehkou projížďku po Německu a následně přes hraniční přechod Hora sv. Šebestiána jsme se vrátili zpět k nám. 🙂

U pomníku J.W. Goetha 🙂

Další fotky z tohoto zahraničního výletu naleznete ZDE.

O dnešním sobotním dni jsme se s páníčky rozhodli si zase trochu „zahorovat“ a tentokrát jsme si k tomu vybrali rakouskou stranu Šumavy, kde se naším cílem od rakouské vísky Oberschwarzenberg stalo Trojmezí, neboli setkání hranic 3 států zároveň a to České republiky, Rakouska a Německa. Bohužel však výlet úplně nedopadl podle našich představ, jelikož:

Páníček při plánování výletu neměl moc času přesněji zkoumat cestu, takže jsme se spolehnuli na navigaci a GPS. První „vadou“ na kráse našeho výletu bylo, že jsme měli do Rakouska jet přes přívoz, což jsme se ale až dozvěděli od navigace, když jsme dorazili do Horní Plané, kde se nacházel. A jelikož přívoz přes zimu nefunguje, museli jsme si pěkný kus Lipna neplánovaně objet. Pak jsme tedy již dorazili do Rakouska a zde jsme měli komplikace s tím, najít výchozí parkoviště, jelikož značení bylo nijaké. Dorazili jsme nejdřív na jiné místo, kde jsme mysleli, že je to správně, takže jsem si i já z „boudičky“ vystoupila a začala si pobíhat, ale za chvilku páníčci zjistili, že to ní to pravé ořechové, že musíme popojet ještě dál, což mne se nelíbilo a začala jsem odmlouvat se znovunastoupením na palubu, jelikož jsem se obávala, že toto „nic“ byla celá procházka. Pak jsme již tedy dorazili na správný výchozí bod a vydali se na turistiku. Bohužel rakouské turistické značení nás „hodilo přes palubu“, jelikož jsme na začátku potkali jen 2 „šipky“, takže jsme se snažili orientovat podle GPS a vyšlapaných stop. Měli jsme sice s sebou i mapku, ale ta neodpovídala realitě – na mapce byla značena např. 1 cesta a v reálu zde byly cesty tři. Jelikož zde bylo stále i dost sněhu, tak jsme se jím chvílemi hezky brodili a páníčci i chvílemi až po kolena nebo zapadli až po kyčle. Největší bžunda pro mne byla, když páníčci na několika místech, kde se pořád bořili, že nemohli udělat ani krok, lezli dokonce i po čtyřech – to jsem se je snažila hezky „proškolit“, jak se po těch čtyřech správně ťape. 🙂
Jelikož jsme pořád ťapali jinde, než jsme měli, zkusili se přitom 2x vydat někudy a 2x se odtamtud pokaždé vraceli zpět, protože cesta nevedla nikam kloudně dál, byly jsme nuceni výstup na Trojmezí i z důvod času vzdát, abychom se k „boudičce“ vrátili ještě za světla. Po cestě zpátky, jsme si všimli, když jsme míjeli jednu z turistických šipek, kolem které jsme prve procházeli, že si s ní nějaký vtipálek hezky pohrál, jelikož s ní šlo otáčet kolem dokola, takže šipka ukazovala jinam než měla a podle toho jsme šli. Na cestě zpátky dolů jsme také konečně potkali i turistickou značku, která značila cestu na Trojmezí. To brzo 🙂
Takže suma sumárum, našeho plánovaného cíle jsme nedosáhli, ale nevzdáváme to – nějaké Trojmezí nás přece nepokoří, takže se tam zkusíme vydat znovu třeba na jaře a podat si ho. 🙂

Ve sněholouži 🙂

Pár fotek (a to bohužel doslova) z tohoto zahraničního výletu naleznete ZDE.

Dnešní „sváteční“ MDŽ den jsme nemohli nechat kvůli snad již jarnímu počasí jen tak prozevlovat, tak jsme jej využili zase k nějakému cestovatelství. Tentokrát jsme se vydali na Šumavu k obci Kaplice na zdejší Naučnou stezku Boubínský prales. Velmi nás zde potěšilo, že ještě aspoň tady byl zbytek nějakého toho snížku, kterého jsem se průběžně nabažovala do sytosti. Také jsem nepohrdla místním nespočtem lesních potůčků, kdy jsem jejich vodní kvalitu vyzkoušela u valné většiny. Cesta vedla většinou místním lesem, v kterém byl plotem ohrazen chráněný Boubínský prales – ohrazení bylo vytvořeno prý kvůli zamezení okusu zvěře, ale bude to asi i z toho důvodu, aby tam každý dvounožec či čtyřnožec nechodil a neškodil tam. Dá se říct, že jsme si vlastně po stezce tento prales obešli kolem dokola, nejdřív teda pěkně do kopce a pak již dá se říct rovně 🙂
Bylo zde moc pěkně relaxovně.

U Boubínského jezírka 🙂

Další fotky z tohoto ještě zimního výletu naleznete ZDE.

Dnes jsme se s páníčky vydali za výletem na Moravu. Naším cílem se stala obec Tvarožná Lhota nedalo Strážnice se svojí Naučnou stezkou Oskorušová. Naše putování začalo u „krchova“ a následně jsme procházeli mezipolní a mezikřovní cestou vedoucí nad obec Radějov. Zde se mi moc líbilo, jelikož jsem zde mohla zkoumat přítomnost moravských myší v milionu děr, proběhla jsem se tu za jedním zajícem a prohnat jsem chtěla i místní divnou volně žijící slepici (rozuměj bažanta). Ten však jak mne spatřil, tak jen popoběhl a frnknul do vzduchu. Neřád jeden, mohl na mne aspoň počkat. 🙂
Jelikož se nám nechtělo procházet obcí, ač tudy stezka vedla, ale chtěli jsme se držet na přírodním, rozhodli jsme se pro zkratku přes pole. Mne to bylo tak nějak jedno, nejvíc se mi zde líbila pěkná polní vodní laguna, v níž jsem se řádně procachtala a mohla pokračovat dál, ale horší to měli páníčkové – laguna byla i ve vyšlapané cestě pro lidi, takže se museli pokusit lagunu obejít a zde přišli na to, že zkratka přes pole nebyla dobrá volba. Hlína se jim totiž lepila pěkně na boty, takže měli pořádné hliněné „koule na nohách“ a šli jako když nešli. 🙂
Po této „zážitkové vsuvce“ jsme pak již dorazili ke zdejší rozhledně Travičná, která je zároveň i telekomunikační věží. Bylo bohužel zavřeno, takže na ní páníčci jít nemohli, ale neztak by asi nic moc neviděli – bylo tu v okolí docela mlžno. Odtud jsme vyrazili dál opět ke „krchovu“ a k naší „boudičce na kolečkách“. Zde jsme po cestě konečně natrefili také na nějaká ta (až dvě) naučná zastavení k této stezce a mne se povedlo si vyzkoušet i design „nového standardu“ berňáků ve formě našedlých nadkolenek na všech čtyřech packách. Panička ale říkala, že to není ono, vypadá to divně, takže zůstaneme u standardu normálního. 🙂
Procházka se nám hezky vydařila, i když jsme všichni byli jak čuníci a vyšlo nám i přesně počasí – jakmile jsme nasedli do naší čtyřkolové boudičky, začalo lehce pršet. Po cestě domů jsme na jedné hlavní silnici měli i „zážitek“ s pobíhajícím pejskem na ní, až všechny auta kvůli němu v obou směrech zastavovala. Měl tam sice páníčka, který se ho snažil nahnat, ale moc se mu to nedařilo, pejsek byl chudák dost vyjukaný. Jelikož jsme zastavili taky, chopila se činnosti panička, která se pejska snažila nalákat na „můj“ mlsík ke krajnici a chytit ho na za sebou tahané vodítko. Já to pozorně sledovala z kufru „boudičky“ a ani jsem nedutala, abych pejska nevylekala. Panička byla úspěšná a po chvilce se jí pejska podařilo nalákat a za vodítko ho bezpečně „čapnout“. Poté ho panička předala jeho páníčkovi, který i poděkoval a sdělil, že ho tu už asi hodinu naháněl (byl sice takový trochu naštvaný asi z hodinového nahánění, ale snad byl i vnitřně rád, že to dobře dopadlo). Tak nás potěšilo, že jsme byli ve správnou chvíli na správném místě. 🙂

Pod rozhlednou Travičná 🙂

Další fotky z tohoto hezkého i bahnitého výletu naleznete ZDE.

Dnešní nedělní den jsme výletově zavítali na Českolipsko k obci Hradčany na zdejší Naučnou stezku Jeřáb. Jednalo se zde o okružní procházku, na níž jsme potkali i pár mých psích kamarádů včetně jednoho lehce přidrzlého 3-měsíčního štěněte, které ve svém „rodokmenu“ mělo určitě nějakého mého tříbarevného příbuzného. Mrně bylo pěkně akční, pořád na mně skákalo a doráželo, což jsem trpělivě, i když ne se zrovna nadšeným výrazem, snášela, ale jakmile jsem si s ním chtěla dát běhací závod ve stylu štěně přede mnou a já za ním, jeho přidrzlost ho nějak opustila a bylo nějaké vykulené, že se dokážu taky nějak hýbat. Drzoun jeden. 🙂

Po cestě vedoucí snad pořád lesíkem jsme se dále mohli kochat krásnými, přírodou vytvořenými pískovcovými Hradčanskými stěnami, tu a tam jsem si zašla vyzkoušet, jaké to je být pod skalním převisem nebo přímo ve skalní „sluji“ a taktéž si ze mne chtěli páníčci zkusit vytvořit berňáckou sfingu, což znamená, že mne zkoušeli z legrace postupně zahrabávat do zdejšího jemného písku. Nejdříve jsem tedy trpělivě držela a čučela na to, co to se mnou „dělají“, ale pak jsem již „řekla“ razantně dost, vyskočila jsem jim z jejich „tvorby“ a měli po svém veledíle. Památku po „veledíle“ jsem ale musela ještě zamaskovat a to stylem „myšilovu“. 🙂

Po této rádoby kulturní vložce jsme se ještě zašli podívat na Hradčanskou vyhlídku, kterou jsme prve na začátku minuli. Po cestě jsem si vyzkoušela, co to je být v pískovcové „díře“ a pak jsme se již mohli pokochat hezkým výhledem do okolí z přírodní kamenné vyhlídky.

Na Hradčanské vyhlídce 🙂

Další fotky z tohoto hezkého výletu naleznete ZDE.

O dnešním téměř jarním dni jsme nemohli zůstat jen tak zevlovat doma, tak jsme vyrazili užívat hezkého počasí za naše domovská humna. Tentokrát jsme vyrazili na přelom Vysočiny a jižní Moravy k obci Pernštejn na místní Naučnou stezku Pernštejn. Než jsme sem však dorazili, „potkali“ jsme cestou v obci Skřinářov krásné slaměné figuríny „dědečka a babičky“ a nešlo odolat tomu, abych se mezi nimi zvěčnila. 🙂

Mezi „dědečkem a babičkou“ 🙂

Pak už jsme dorazili k našemu pernštejnskému cíli. Stezka zde vedla po místních lesících nebo loukách, měli jsme hezké výhledy na zdejší stejnojmenný hrad, jako hradní paní jsem se popromenádovala také po 1. nádvoří hradu, minuli jsme i nezvykle řešenou studánku Korejtko a vyhlídku Mariino loubí s krásným výhledem jak na hrad, tak i do kraje. 🙂
Výlet se nám hezky vydařil, i když byl pro mne zase docela nezvyk ťapat v tak teplém počasí, což mne docela zmohlo – zimní kožíškovou výbavu jsem ještě „nepřevlékla“ 🙂

Pod hradem Pernštejn 🙂

Další fotky z tohoto téměř jarního výletu naleznete ZDE.

Dnešní den jsme před samotným výletem měli „zpestřený“ nutností servisního zásahu na jednom z našich telekomunikačních vysílačů a já u toho jako vrchní servisní technička nemohla chybět. Jakmile jsme dorazili na místo, hned jsem se chopila své práce v objevování závady a ač páníčkové pak povídali, že problém byl v elektrice, já vím své, mohla za to ta myš, co jsem tam hrabala. Sice jsem ji nechytila, ale asi se potvora lekla a zdrhla jinam, takže vysílač „díky“ tomu mohl začít zase normálně pracovat a já byla se svou „prací“ spokojena. 🙂

Servisní technička po „práci“ 🙂

Pak už jsme se vydali na naplánovaný výlet. Tentokrát jsme se vydali na Klatovsko k obci Chudenice na zdejší Naučnou stezku Žďár. Nejednalo se zde o stezku přímo okružní, ale takovou vícečleněnou s možností několika zkratek, ale my jsme si ji sem a tam prošli celou (aby ne, když už jsme tady). Stezka byla moc pěkně značená, na každém rozcestí byli navigační šipky, takže to bylo fajn. Po cestě jsme minuli zdejší rozhlednu Bolfánek, lehce jsme zhlédli zdejší zámek Lázeň a také jsme se zde prošli Americkou zahradou s množstvím různých stromů, křoví a podobných úkazů, které jsou typické právě pro Ameriku. Mne to tedy moc nebralo, mne to přijde všechno stejný, ale pro nějakého „kytkového“ nadšence to může být velice zajímavé. Ke konci našeho putování jsme také minuli pomník pana Josefa Dobrovského a výlet zakončili výhledovými pohledy na samotnou obec Chudenice.

U rozhledny Bolfánek 🙂

Další fotky z tohoto servisně-výletového dne naleznete ZDE.

O dnešním svatovalentinském dni jsme se s páníčky vydali přes 3/4 republiky na Ostravsko k obci Hrčava na zajímavé místo v naší zemičce a to na pomezí 3 států zároveň, konkrétně Česka, Slovenska a Polska.

Oproti našemu očekávání jsme zde byli mile překvapeni přetrvávající sněhovou vrstvou, z čehož jsem měla největší radost asi já. I z tohoto důvodu jsem byla na počátku našeho putování jak z divokých vajec a dosti nedoslýchavá, za což jsem byla odměněna důkladnějším vyčiněním, abych se ráčila srovnat a sekat latinu, což mne navrátilo do klasického ovladatelného režimu. 🙂

Cestou jsme potkali nezvykle dost lidí i několik pejsků (mezi nimi i polského berňáckého „příbuzného“). Pokochala jsem také tím, co to je kůň, kráva a přes škvíru ve dveřích i co je to ovce, a také se mi povedlo zahnat nějakou místní micinu až do ptačího krmítka. 🙂
Na samotném Pomezí jsme se pokochali moderními turistickými altány na české a slovenské straně a abychom svou návštěvou neochudili ani polskou stranu, poťapali jsme si přes vísku Szkawrany a její okolí zpátky do Hrčavy. Takže v souhrnu řečeno, za dnešní odpoledne jsme navštívili celkem 3 státy a to nejen tak, že bychom do nich strčili jen nos nebo packu, ale poctivě jsme si v každém z nich poťapali. 🙂
Jediným drobným minusem tohoto výletu byla návštěva páníčků v hrčavském hostinci, kde se chtěli prohřát a trošku i posilnit. Ač se toto zařízení jmenovalo hostinec, pohostinnost zde příliš nevládla, tak páníčkové začali a skončili jen u čaje a byli rádi, že se z této asi jen nálevny rychle odporoučeli.

U polského mezníku 🙂

Další fotky z tohoto trojmezního výletu naleznete ZDE.

O dnešním nedělním dni jsme svou návštěvou poctili severní Čechy a to konkrétně Naučnou stezku Kamýk-Hlinná nacházející se právě u obce Hlinná nedaleko Litoměřic.
Stezka vedla po místních zasněžených loukách, přičemž její značení bylo bohužel nijaké, takže se páníčci pokoušeli orientovat podle nějakého třípísmenného navigátora (rozuměj GPS) v jejich bezkabelovém telefonu (rozuměj mobilu). Mne to bylo jedno, hlavně že jsme ťapali a já si mohla užívat snížek (samozřejmě jsem jej musela okusit také i vnitřně, jestli ho tady nemají nějaký jiný než jinde). 🙂
Oproti našemu původnímu plánu jsme zvládli dojít jen na zdejší Lysou Horu, z níž byly krásné výhledy do kraje a poznali jsme zde přesně proměnlivé horské počasí – chvilku zataženo jak před bouřkou a za chvilku na to krásné slunečno. Dokončení stezky dle plánu nám bohužel zhatilo její turistické neznačení (nebo možná značení neviditelné za sněhu), navigátor nám také moc nepomohl (trasa dle něj vedla ze skály rovnou dolů), naše bloumání sem a tam ve stylu „tudy by to mohlo jít“ bylo také bezcílné a do toho tu začalo po chvíli i pořádně fučet a strhla se hezká sněhová vánice, tak jsme to nechtěli dál pokoušet a vrátili se k našemu výchozímu bodu, kde na nás čekala naše čtyřkolová boudička, tou samou cestou zpátky. 🙂
Stezka nás tedy trochu zklamala, kromě 2 naučných zastavení přímo v obci jsme na jiné po cestě nenarazili, ale procházka to byla velmi pěkná, ale i dosti profukující. 🙂

Na Lysé Hoře 🙂

Dalších pár fotek z toho výletu naleznete ZDE.