Tentokrát jsme si s páníčky zavýletovali na Moravu k obci Valtice na zdejší Naučnou stezku Bosou nohou. Během našeho putování jsme navštívili i naše rakouské sousedy, jelikož stezka prochází 2 státy. Na začátku jsme míjeli všude samé vinice a měli jsme krásné výhledy jak do Čech, tak i do Rakous a poté již stezka začala být taková zážitková, jelikož si páníčci mohli vyzkoušet např. přechod přes viklající se mostek (kdy jsem je „vlastním tělem“, resp. zvukem bránila před  tou „nestvůrou“), potom také se projít v labyrintu kamenů, díky čemuž měli očistit svou mysl od starostí (či co?), taktéž mohli rozpoznávat podle čichu, čemu patří různé vůně (kdyby k tomu pustili mne, měli by v tom jasno snadno a rychle) a nezapomněli se pokochat i zdejší kolonádou Reistna. Nejzajímavější atrakcí na stezce však bylo takové šikmé plastové prkno (rozuměj skluzavka), po němž páníčkové několikrát jezdili celkem fofrem zeshora dolů, že jsem je pomalu nestíhala ani řádně dozorovat – ono běhat pořád do kopečka a z kopečka je hezká makačka. 🙂

Tahle „dozorrychta“ ještě s dnešním dost teplým počasím mne následně donutila při odpočívkách vyhledat vhodné stinné místo pro mne, což jednou byla chladná travička ve stínu rozkvetlého stromu a podruhé stinná schovka ve zbytcích bývalé pozorovatelny. Na konci naší cesty jsme si pak zašli prohlédnout i venkovní expozici Muzea železné opony, což mne zrovna nebavilo, jelikož už jsem byla  nějak  naprogramovaná na „hlídací“ režim v naší „boudičce“.

Po cestě domů jsme si udělali ještě menší odbočku do obce Čížov nedaleko Znojma na zdejší poslední místo v ČR s se zbytky původní železné opony. Tady to bylo sice takové chvilkové, ale bavilo mne to zde o dost víc než u Muzea, jelikož u zdejší „opony“ bylo možno si hezky procvičit disciplínu myšilovu.  🙂

Kukačka v sudu 🙂

Fotogalerie z tohoto mezistátní výletu je  TADY.

Dneska jsem společně s páníčky podnikla jak nutný a páníčkovy školy se týkající „výlet“, z nějž jsme následně podnikli i výlet turistický. Školní „výlet“ byla páníčkova účast a skládání zkoušky v té jeho „výukové boudě“. Já se zatím s paničkou procourala zdejším okolím, zvěčnila jsem se před tou páníčkovou „boudou“ a také jsem si vyzkoušela, co to je pražský dopravní provoz, co to jsou semafory a jak je třeba se na nich chovat. U prvního semaforu jsem teda trochu čučela, co to je to divný bzučení (myslela jsem nejdřív, že si na nás dovoluje někdo otvírat svou tlamku nebo zobák), ale pak jsem pochopila, že je to to zařízení s červeným a zeleným panáčkem a když vyleze zelený panáček a cvaká to rychle, můžeme ťapat dál. 🙂
Pak už se za námi vrátil i páníček s dobrou zprávou, že se zkouška povedla, a vyrazili jsme vstříc turistice. Tentokrát jsme zavítali k obci Hranice nedaleko Aše na část zdejší Naučné stezky Na cestě k Trojstátí. Trojstátí v tomto místě znamená setkání hranic České republiky, Bavorska (neboli bývalého západního Německa) a Saska (neboli bývalého východního Německa). Cesta vedla buď mezi loukami, kde jsem vyhlížela a stopovala „imperialistické“ myši, nebo jsme ťapali lesem, kde nás na naučných zastaveních doprovázel skřítek Trojmezníček a páníčkům „pokládal“ zajímavé hádanky a rébusy – asi aby nenudili, než já jsem si očuchala všechno možné okolo a vyzkoušela kdejakou vodu, od louže počínaje, přes močál pokračuje a potokem přesně na hranicích konče. 🙂
Ač není naším hobby to, abychom šli jednou cestou k našemu cíli a tou samou cestou se vraceli, dnes jsme toto podstoupili a ještě že tak – kousek od naší „boudičky na kolečkách“ nás zastihl pěkná jarní dešťová sprška, takže jsme jsme měli v rychlém dosahu náš „plechový deštník“, aby jsme nebyli promoklí jak žabáci. 🙂

Přesně na hranici SRN a NDR 🙂

Fotogalerie z tohoto pohraničního výletu je  TADY.

O dnešním Velikonočním pondělí jsme po dopoledním odbavení všech došlých koledníků (za mého bedlivého dozoru) vyrazili zase na nějaký ten výlet. Tentokrát jsme za cíl zvolili obec Branice nedaleko Milevska a zdejší Naučnou stezku Vejrovským zemanstvím. Ač to ze začátku vypadalo, že stezka bude jen cesta v lese a mezi poli bez nějakého značení a zastavení, náš pesimismus byl umírněn tím, že jsme nějaké naučné tabule také potkali (to značení ale teda ne). Tentokrát jsme mezi cedulemi objevili i jednu, která se dala považovat za nejzajímavější a to ta, která se týkala psů, konkrétně vzniku rasy Chodský pes, jenž měl proběhnout v této oblasti.:-)
Po cestě jsme nabyli dojmu, že pravděpodobně procházíme nějakou pořádnou honitbou, jelikož jsme potkali hodně krmelců, i v této době celkem naplněných, takže zvířátka se tady asi pěkně drží, a také tu byl i nespočet lesních posedů. Mně se povedlo hezky prohnat 3 zajíce (resp. oni prohnali spíš mne a pak zdrhli) a několika místech jsem si procvičila i disciplínu myšilov. Půda byla hezky vlhká a mazlavá, takže hrabat šlo pěkně, ale z mého následného exteriéru páníčci moc nadšením neoplývali. 🙂
Ke konci našeho „kolečka“ jsme si užili také hezké aprílové počasí, kdy téměř z minuty na minutu se počasí otočilo o 180° a místo dosavadního polojasna s lehkým větrem nastal šlehající vichr s pořádným sněžením, že nebylo skoro vidět ani před sebe. Na chvíli jsem se tak stala „sněžným salašnickým psem“, ale než jsme dorazili do „boudičky“, bylo zase vše v mezích normálu. 🙂

U křížku 🙂

Fotogalerie z tohoto velikonočního výletu je  TADY.

Dnešní sváteční Velikonoční neděli jsme se s páníčky oslavili účastí na 7. ročníku výstupu berňáků na Veselý vrch u Mokrska. Setkali jsme se zde s našimi člověčími a psími přáteli kolem chovatelské stanice Trikolore Fortuna. Celkově se tady dnes sešlo 40 pejsků (povětšinou berňáků). Za účast každý evidovaný pejsek „obdržel“ pamětní list a krásný perníček ve tvaru  čtyřlístku. A i dnes se tady vybíraly korunky pro občanské sdružení Berňáci v nouzi, přičemž celkový výtěžek se povedl na úrovni 4415 Kč. 🙂

A  nebyli bychom to my, abychom se po výstupu a pokecu s ostatními hned vraceli domů, ale vydali jsme se prozkoumat i zdejší Naučnou stezku Zlatého Psí Hory. Přátelé nás v tom nenechali samotné a připojili se k nám, takže jsme putovali v pěkně početné sestavě. Cesta vedla hezky lesem, i když její povrch byl chvílemi pořádně kamenitý, což nebylo příliš ideální, ale zvládli jsme to. Také jsme cestu měli zpestřenu přírodními překážkami na ní a to ve formě padlého vzrostlého smrku, přes který jsme museli prolézt a přelézt, dále ve formě lávky přes potok  vytvořené z protáčecích se klád nebo také jsme překonávali potok přeskákáním po kamenech (jen pro upřesnění: po kamenech hopsali dvounožci, my hafani jsme se přebrodili přímo přes vodu – na co to zbytečně komplikovat). Výborně jsme se při tomto všem pobavili, zasmáli a i pokecali. Moc všem zúčastněným děkujeme za milou společnost, hezky strávené odpoledne a zase se těšíme na další „rodinné“ setkání.

„Rodinné“ foto 🙂

Fotogalerie z tohoto setkání je  TADY.

Dnes jsme si s páníčky zaturistikovali na pomezí Orlických hor a Jeseníků k obci Králíky na zdejší Naučnou stezku Vojenské historie. Začátek stezky v nás moc důvěry nevyvolal, jelikož se začínalo mezi kravínem a nějakým vrakovištěm, ale cestou již to bylo fajn – měli tady totiž stále ještě snížek, z čehož jsem byla nadšená a užívala jsem si ho plnými doušky (jak v reálu, tak obrazně). 🙂
Minuli jsme se zde několik pořádných (hlavně dělostřeleckých) vojenských srubů a také jsme zahlédli dost takových menších, kterým se lidově říká řopíky. Dokonce jsme i spatřili, že na jeden řopík nějací lidičkové nechali vyjít i koníka a fotili se na něm – asi si hráli na sv. Václava. 🙂
Výlet jsme si hezky užili, páníčci se i něco zajímavého dozvěděli, já si vše pečlivě prozkoumala a jelikož jsem téměř pořád místo po cestě šla v mokrém sněhu, docela mne to vysílilo, takže jsem do naší „boudičky“ zahučela jak široká, tak dlouhá a ujala se své „hlídací“ funkce. 🙂

Na vojenské „točně“ 🙂

Fotky z tohoto výletu za vojenstvím zhlédnete TADY.

Dneska jsme se s páníčky pro změnu oproti včerejšku vydali do jižních Čech k obci Trhové Sviny na místní Naučnou stezku Trhosvinensko. My jsme na stezku zamířili k okraje obce, kdy jsme nejprve procházeli mezi polemi, kde bylo na čmuchání dost myší, ale pak si mne páníčci museli v lokalitě U Svaté trojice čapnout na vodítko, jinak by bylo hodně „veselo“ – bylo zde hospodářské stavení, u nějž se vyskytovala a různě se zvukově projevovala několikadruhová drůbež a nějaký domácí pašík k tomu, takže jsem z toho byla jak u vytržení a nejraději bych si s těmi křiklouny popovídala z očí do očí. Toto jsme zdárně překonali a pak nás už čekalo putování lesem, jimž protékal celou dobu Klenský potok až k Buškovu hamru, takže já jsem byla skoro pořád u vody nebo i přímo v ní. Pak jsme šli zase mezi poli, kde jsem se díky svému myšilovu pokusila o upgrade standardu berňáků – já byla moc spokojená, panička už teda o dost méně. 🙂
Svůj dnešní pořádný elán (asi způsobený změnou času na letní) jsem vším tím pobíháním, drůbežím transem a „čtením“ spousty informací hezky vybila a spokojeně jsme se pak již za deštění vydali zpátky domů.

Před Buškovým hamrem 🙂

Fotogalerii z tohoto výletu  na „náš“ jih najdete TADY.

Dnes jsme se s páníčky vydali na výlet na sever Čech k obci Lesné nedaleko Jiřetína pod Jedlovou na místní Hornickou naučnou stezku – Údolí Milířky. Na stezku jsme vydali z parkoviště u dost rušné silnice, přičemž následně jsme už byli jen v lese, kde byl klídek a pohodička, což bylo super. Po cestě jsme minuli několik bývalých štol a lomů a na dvou místech jsme se na chvilku ze stezky odchýlili, jelikož když už jsme byli tak blízko, páníčci mně jako „mezinárodnímu psovi“ nemohli udělat to, že bychom minuli místo, kde se setkávají hranice ČR a Německa. Takže jsme si vyzkoušeli hned 2x, jaké to je být krokem doprava u nás doma a krokem doleva už v cizině. 🙂
Procházka se nám hezky vydařila, ale jelikož já jsem celou dobu pobíhala nejen po cestě, ale i všude možně okolo včetně zdejší říčky Milířky, byla jsem hezky ucaprtaná a v naší boudičce na kolečkách jsem „hlídala“ jako dudek.

Na CZ / D hranici 🙂

Fotogalerii z tohoto výletu najdete TADY.

Dnes jsme se s páníčky vydali tentokrát více za hranice a to na Slovensko k obci Súlov nedaleko Púchova na zdejší Náučný chodník Súlovské skály. Hned tedy na začátku nás mezi spoustou dalších zákazů na jedné ceduli upoutala i informace, že by sem neměli chodit pejsci. Nechápali jsme proč a „oprskle“ jsme i s mou maličkostí vyrazili na cestu. První polovina naší trasy byl výstup do pěkného krpálu přes skalnaté a kamenité cestičky, takže jsem musela i hezky průběžně přemýšlet, kudy bude nejlepší jít, aby to bylo nejpohodlnější. Ale ten výstup stál za to – nahoře nás čekaly krásné pohledy na skály, výhledy do kraje a i zřícenina hradu Súlov, do jehož zbytkových útrob se vydali jen páníčci, jelikož zbytkový vstup do hradu byl celkem krkolomný. Posléze páníčci prohlásili, že kdo bydlel na tomto hradu musel být blázen, chodit dobrovolně domů do takového krpálu. 🙂
Při pokračování po stezce od hradu pro změnu zase dolů jsme následně pochopili, proč sem neměli pejsci chodit. Na několika místech totiž byly železné žebříky pro možnost slezení mezi skalami, přičemž já se se žebříkem opravdu nekamarádím, takže páníčkové museli vymýšlet i cestu pro mne, abych to zdárně a ve zdraví zdolala. Ve volbě vhodných sestupů pro mne měli páníčci moji plnou důvěru a musím říct, že vybírali velice dobře, celkový sestup nebyl nakonec tak hrozný, jak to zprvu vypadalo.
Výlet k našim „bratrům“ se nám vyvedl moc pěkně, hezky jsme si zaturistikovali a já o tom všem následně pořádně a poctivě „přemýšlela“ v naší „boudičce na kolečkách“. 🙂

Ve skalách 🙂

Fotogalerie z tohoto výletu na „Slovač“ najdete TADY.

Dnešního dne jsme si s páníčky udělali výlet k Hrádku nad Nisou ke kempu Kristýna, odkud se dá dojít do tzv. Trojzemí, což znamená hraniční místo mezi 3 státy – tady to byla hranice mezi Českou republikou, Polskem a Německem.
Nejdřív jsme procházeli samotným kempem, přes nějž jsme dorazili k jezeru Kristýna (nejspíš zatopenému lomu), kde sedá i koupat, a potkali jsme zde i malé hejno kachen, které mne velice zajímaly a chtěla jsem k nim, ale nechala jsem se od nich odvolat, za což jsem si vysloužila velkou pochvalu. Pak už jsme dorazili přímo na stezku, která vede k samotnému Trojzemí. Celou dobu podél ní tekla i říčka Lužická Nisa, která dělala hranici mezi ČR a Německem a já pobíhala téměř celou dobu u ní. K nevoli páníčků jsem si zde dala i několik sprintů za létajícími kachnami, za což jsem si vysloužila páníčků nazlobenost na mne, tak jsem se to snažila vyžehlit tím, že jsem se následně snažila řádně poslouchat.
Pak jsme již dorazili na samotné Trojzemí, prošli se ještě kousek v Polsku a vrátili se zpět do kempu. Zde jsme lehce porozjímali na zdejší písečné pláži a vyrazili přes lehkou projížďku přes Německo počínaje nedalekou Žitavou (Zittau) a přes následný hraniční přechod Rumburk zpátky k domovu.

Uprostřed Trojzemí 🙂

Další fotky z tohoto (za)hraničního výletu naleznete ZDE.