Dnešní sváteční den jsme uctili výletem k našim „bratrům“, což znamená na Slovensko. Vyrazili jsme k obci Smolenice na turistický okruh zahrnující i Naučný chodník Smolenický kras.

Trasa vedla hlavně lesem, kde bylo pěkně, akorát počasí tam bylo jak v prádelně, takže jsem docela funěla, přičemž mé funění podpořil pak i na části trasy výstup do pořádného krpálu. Krom lesa jsme kousek šli po asfaltce mezi novostavbami, kde téměř u každého domu byl nějaký ten štěkající kamarád, i když většina z nich za plotem moc kamarádsky nevypadala. Dokonce jsme za jedním plotem potkali i berňáckého kamaráda, který se ke mne měl a nebyl na mne zlý a až teprve poté, co jsme jej minuli, tak párkrát zaštěkal také, asi aby nebyl mezi okolními kolegy pomlouván za nehlídání. 🙂

Nejzajímavějšími věcmi na našem putování byl krásný výhled z vrchu jeskyně Driny na zalesněné Malé Karpaty a také samotná jeskyně Drina, do níž jsme tedy nešli, ale hezky jsme si u ní jen tak poseděli.

Zvláštností následně bylo také to, že jsem se poté s páníčky osobně zúčastnila i gastroturistiky v hospůdce přímo ve Smolenici, kde jsme se usadili na venkovním posezení a já pozorovala okolní ruch a i samozřejmě páníčky. Dokonce jsem tam zaujala i jednu ze zákaznic, že si k nám na chvilku došla přisednout a byla nadšená z toho, že si mne může (po dovolení paničky) hladit. Mne se to také líbilo. 🙂

A aby toho nebylo málo, jelikož jsme se vyskytovali i nedaleko maďarských hranic, zajeli jsme i k nim (hlavně ze zajímavosti, jak to tam vypadá) a tudíž je možno říci, že jsem se na chvilku „ohřála“ i na maďarské půdě. 🙂

Na jeskyni Driny 🙂

Další fotky z tohoto pěkného výletu naleznete ZDE.

V sobotu jsem byla doma od páníčků osamocena, jelikož páníčkové jeli do Berlína a to by na mne prý nebylo (věnovat se mi dostal za úkol „dědeček“ neboli tatík od paničky). Byl to trochu nezvyk, takže jsem se jich nemohla dočkat a těšila se na druhý den, co podnikneme.

A právě na dnešní nedělní den páníčci navrhli, že bychom mohli zajet splnit zase částečně plán na navštívení našich okolních zemí a že již máme splněné Německo a Polsko, vydali jsem se dnes do Rakouska. Zavítali jsme k obci Grosseibenstein nedaleko Gmündu do místního Přírodního parku Blockheide. Vedla tudy i právě naučná stezka,tak jsme putovali v jejich šlépějích. 🙂
Jelikož se jednalo o přírodní park, trasa vedla po udržovaných lesních či lučních cestách. Já si po většinu času pobíhala a čuchala, jak jsem chtěla, přičemž na stezce byla asi i dvě místa, kde pejskové měli být na vodítku, což jsme pochopitelně respektovali (jednalo se o místa buď s domkovou zástavbou nebo to bylo v okolí rozhledny, abychom asi neobtěžovali ostatní návštěvníky). 🙂
Jak jsem již nastínila, nejzajímavějším bodem našeho putování byla rozhledna Blockheide, na níž si páníčci vystoupali a kochali se jasným nezamlženým výhledem, zatímco já jsem na ně čekala pod rozhlednou, ale stále jsem je po očku sledovala, kde jsou. 🙂
Další zajímavostí byly po cestě různě se vyskytující obrkameny, které vypadaly, jako by je tam někdo zasázel a cestou mne také zaujala originální pítka na pitnou lesní vodu, kterou jsem také musela ochutnat. A když už jsme u toho ochutnávání, bylo zde již dost zralých a sladkých borůvek, kterých jsem také několik okoštovala. Byly výborné, akorát pracné (pro paničku) na sbírání. 🙂

Výlet se nám velice vydařil a jak páníček prohlásil, do konce prázdnin prý chce naplnit „plán“ a tudíž navštívit i zbývající Slovensko. Tak uvidíme, kdy se k tomu uchýlíme. 🙂

Kukačka 🙂

Další fotky z tohoto pěkného výletu naleznete ZDE.

O dnešním nedělním dni jsme opětovně nechtěli zůstat jen tak bezcílně zevlovat doma a vyrazili jsme s páníčky na Moravu nedaleko Brna do obce Víska. Zde se nachází taková zajímavost, že z této obce vedou do okolí celkem 3 naučné stezky a to Naučná stezka Písečná, Naučná stezka Katné a Naučná stezka K Obrázku. A nebyli bychom to my, abychom je neprošli všechny, když už jsme sem dorazili. 🙂
Všechny stezky vedly hezky lesem po udržovaných cestách a byly i velmi dobře značeny originálními dřevěnými šipkami. Tematicky byly pojaty přírodovědně, přičemž po cestě byl rozmístěn velký počet naučných zastavení a i několik příjemných a nezabordelených odpočinkových zastavení.
Nejzajímavějšími záležitostmi na trase putování bylo zejména mé seznámení a opusinkování se s místními 2 mazlivými koníky, potom krásný výhled na okraj známé Boskovické brázdy, možnost zamlsání si zralých a sladkých třešniček z četných zdejších třešní a také pískovcové sochy jen tak rozmístěně na louce v obci Víska. Mezi sochami se mi nejvíce zalíbila soška ležícího psího kamaráda, kterému jsem musela ukázat, že dokážu ležet také tak, jak leží on. 🙂
Po této naší turistické činnosti se páníčkové rozhodli, že absolvují ještě gastroturistiku, jejíž cíl zvolili v hospůdce U Tří Králů v nedalekém Prostějově. Já na ně mezitím počkala v naší boudiččce na kolečkách, kterou jsem ostražitě „ohlídala“. A lze říci, že zde páníčkům dost chutnalo, anžto jsem z nich cítila něco moc voňavého a sami se oblizovali ještě i chvíli po té, co jsme vyrazili na cestu zpět domů. 🙂

U pískovcového kamaráda 🙂

Další fotky z tohoto pěkného výletu naleznete ZDE.

Dnešního dne jsme zase s páníčky podnikli nějaký ten turistický výlet, přičemž tentokrát jsme se vydali do Podkrkonošší nedaleko Náchoda k obci Dobrošov na zdejší naučnou stezku Po opevnění Běloves.
Trasa vedla buď po lesních nebo lučních cestách a cestou jsme minuli několik vojenských srubů neboli bunkrů více či méně zachovalých a k nim i dost obsáhlých naučných zastavení, z čehož obojího byl hodně nadšen páníček, který tuto tématiku má rád. Téměř do všech zachovaných bunkrů bylo možno se podívat (s průvodcem nebo bez průvodce samostatně), čemuž páníček neodolal a alespoň do jednoho bunkru se zašel podívat. 🙂
Zajímavostí na našem putování též bylo to, že jsme po cestě potkali i berňáckého kamaráda, s kterým jsme si přes plot v klidu „pokecali“ a také 2 jiné hafany (neapolského mastina a ohaře, s kterými jsem si „pokecala“ na volno, i když oni byli takoví lehce vtíraví, jelikož jsem se jim nějak víc líbila. Asi dlouho nepotkali holku 🙂
Po cestě jsme také míjeli ohradu s kozami a malými černými prasátky, přičemž panička neodolala mne k nim zavést, abych se s nimi seznámila, ačkoliv si myslela, že je budu chtít vyprovokovat ke hře. Ale to se nestalo, byli mi tak nějak jedno, že tam jsou a zajímaly mne spíš drobky od rohlíků, co tam u ohrady nechali předchozí návštěvníci, kteří je tu byli krmit. 🙂
Jelikož trasa byla docela členitá, k naší „boudičce na kolečkách“ jsem se dost těšila, abych v ní mohla pořádně „hlídat“. 🙂

Na bunkru Zelený 🙂

P.S. Jelikož jsme byli opravdu kousek od polských hranic, udělali jsme si s naší „boudičkou na kolečkách“ otočkový minutový výlet na polské území, takže se dá tímto říci, že dneškem jsem byla v zahraničí již ve 2 našich sousedních státech a to z dřívějška v Německu a dnes tedy v Polsku. 🙂

Další fotky z tohoto povedeného výletu naleznete ZDE.

O dnešním velmi teplém dni jsme se s páníčky zúčastnili (nejen) „rodinného“ setkání a to 1. ročníku Posázavského tlapkování organizovaném chovatelskou stanicí Trikolore Fortuna. Srazík se konal v obci Hvězdonice a potkali jsme se zde opět s našimi známými (psími i člověčími) a i s několika neznámými, které jsme velmi rádi poznali. Za „rodinné“ čtyřtlapkovníky se z berňáků zúčastnili Cargo a Dráček, Babettka a Desree, Beatka, Damon Hill a já, účastnili se i holky stafordky s pudlicí, jorkšírek Maxík a pro nás neznámá bullholčina Cora (Julinka).
Na trase jsme se zastavili v lokalitě Hradiště u kostela sv. Klimenta, kde si panička vevnitř vyslechla povídání o historii kostela a také se byla podívat v tamní zvonici, odkud byl hezký výhled do okolí a také zde byly cca 500 let staré zvony s krásným zvonivým zvukem (ty jsem venku slyšela i já). Pak jsme dorazili k občerstvovací stanici Na Statku, kde jsme se příjemně zchladili v tamním zastřešeném a zastíněném sezení a páníčkové si zde dali něco k obědu (bohužel nutno říct, že čekání zde na objednané jídlo dosti vázlo, ba jsme měli spíše pocit, že se na nás pomalu zcela zapomnělo, ale nakonec jsme se dočkali, ač jsme se zde dost zdrželi). Poté následovala pro mne teda premiéra ve formě překročení Sázavy pomocí přívozu. Panička nejprve myslela, že dostat mne  na lodičku bude problém, přičemž byla mile překvapena tím, že jsem na její palubu zahučela co by dup bez jakýchkoliv protestů a dá se říct, že se mi převoz přívozem i líbil. 🙂

Na druhé straně řeky následovala další možnost občerstvení pro páníčky, které dost z nich nevyužilo, a šli radši s námi hafany smočit nás do vody. Tam to bylo fajn a tímto se omlouvám bullholčině Corince (Julče), s kterou jsem si v té vodě chtěla hrát, jelikož ona v ní pěkně pobíhala a mne to tak zaujalo, že jsem ji začala vyzývat ke hře (ale takovým způsobem, že to vypadalo, že se mi ona nějak nelíbí, ale přitom jsem proti ní nic neměla).
Poté jsme již s ještě pár smočeními se ve vodě dorazili zpět hlavně přes les a louky na výchozí bod našeho putování a to na Hvězdonickou lávku. Zde jsme si v Klubu Lávka (provozovaném paničkou Beatky) učinili závěrečné posezení, občerstvení se, zapsání se na účastnickou listinu, obdržení krásných dárečků od holek stafordek (CHS of Gold Midland) a také tu proběhla i tombola, v níž jsme s páníčky vyhráli malé šampaňské (snad se o něj se mnou páníčci také aspoň trošku podělí).
Den se nám velice vyvedl, moc děkujeme organizátorce za pěknou procházku a i všem zúčastněných za příjemnou společnost. A již se těšíme na nějaké další podobné výletní setkání. 🙂

„Rodinka“ 🙂

Na přívozu 🙂

Další fotky z tohoto příjemného setkání naleznete ZDE.

O dnešním slunečném nedělním dni jsme si s páníčky zavýletovali k Českému středohoří k obci Peruc na místní okružní Naučnou stezku Perucko. V rámci stezky jsme procházeli buď po cestách přímo v lese, nebo na kraji lesa.
Nejzajímavějšími „věcmi“ na trase byl 100- letý Oldřichův dub (ten mne teda moc nebral), Krásná vyhlídka na hory v Českém středohoří (u ní už to bylo lepší) a také nezalesněná pláň, v které v podzemí vede produktovod Družba (tam se mi líbilo asi nejvíc, také i z toho důvodu, že mi zde panička dala ochutnat několik lesních jahod, které zde na té pláni rostly – byly výborné). 🙂
Ač stezka vedla po udržovaných cestách, já většinou cupitala ve zdejších mělkých potůčcích, tudíž v mém případě by se známý popěvek „cestou, necestou“ mohl upravit na znění „vodou, nevodou“. 🙂
Výlet se nám pěkně vydařil a hlavně oproti předchozím několika výletům jsme se vyhnuli protivnému deštění. Páníčci nakonec výletní den završili opět i gastroturistikou, kdy tentokrát zvolili hospůdku v nedalekých Libochovicích, kterou provozují paničky příbuzní, s kterými jsem se já ještě nepotkala. Zatímco páníčci byli na „baště“, já důsledně hlídala naši boudičku na kolečkách. Když se vrátili, ještě si povídajíc pomlaskávali, takže to vypadá, že tam vaří dobře. Jelikož tam tedy prozkoumali prostředí i jídlo, resumé pro příště by zde mohlo být, že je doprovodím do hospůdky i já osobně. 🙂

Na Družbě 🙂

Další fotky z tohoto povedeného výletu naleznete ZDE.

Dnešního nedělního dne jsme si s páníčky zavýletovali k obci Horní Sokolovec u Chotěboře na zdejší naučnou stezku Údolím Doubravy. Trasa vedla hlavně po lesních cestách nebo kameno-kořenových přírodních cestách hned u řeky Doubravy, což se mi moc líbilo, jelikož na většině míst nebyla nijak hluboká, tudíž jsem v těchto místech byla spíše ve vodě než na cestě. 🙂
Procházeli jsme krásnými říčními zákoutími (páníčci povídali, že jim to částečně připomínalo vodopády Myrafälle v Rakousku, ale zde v horizontální pozici). Na cestě nás bohužel čekalo jedno nepříjemné překvapení ve formě nefunkčního mostku přes řeku Doubravu, který nám zhatil plány okružní cesty (neměli bychom se po dojití do cílové obce Bílek kudy vrátit a voda se přebrodit nedala, byla zde dál totiž dost divoká a jiný přechod přes ní nebyl), takže jsme museli vymyslet alternativu ve formě toho, že v obci Bílek sedneme na mašinku (pro mne premiérově) a ta nás přiblíží zpět k našemu výchozímu bodu. Alternativa nám bohužel nevyšla, mašinka nám o cca 2 minuty frnkla před nosem. Tak jsme vymysleli jinou trasu zpět a to lesem podél kolejí, kousek po silnici a zase lesem, kterou jsme dorazili úspěšně k naší boudičce na kolečkách, kterou jsem moc ráda zase viděla a zahučela fofrem do ní a ani jsem nedutala. 🙂
Druhou nepříjemností, která se nám na trase přihodila bylo to, že paničce se nějakým způsobem povedlo ztratit můj pamlskovník, v němž samozřejmě byly moje dobroty, takže jsem byla trošku taková nesvá z toho, proč od paničky asi od půlky cesty nedostanu nějakou mlsku. Doufám, že mi nový pamlskovník panička pořídí a hlavně i naplní co nejdříve. 🙂
Při zpáteční cestě domů jsme se zastavili ještě u „babičky a dědečka“ (rodičů páníčka), které jsme poctili svou návštěvou, já je ráda zase viděla, nechala se samozřejmě pomazlit a podrbat a snad jako pokaždé jsem neodolala vyzkoušet pohodlí přízemní túje (či čeho), v které se výborně leží a dnes i příjemně chladila. 🙂

V Doubravě 🙂

V túji 🙂

Další fotky z tohoto výletu naleznete ZDE.

Na dnešní sobotu jsme si s páníčky naplánovali výlet k obci Běstvina na část Naučné stezky Krajem Železných hor. Tímto směrem jsme jeli také z toho důvodu, že páníček potřeboval nedaleko odtud splnit svou občanskou povinnost ve formě svého hlasování v evropských volbách a nepojede přece jen tak tam a zpátky z žádného dalšího důvodu. 🙂

Když jsme přijeli na místo, začaly zde padat trošku dešťové kapky, ale řekli jsme si, že to bude jen taková minipřeháňka, která nás přece nerozhází (a také tomu tak bylo). Tak jsme se vydali na putování. Cesta vedla hlavně lučními či lesními cestami a ač jsme šli téměř pořád ve stínu stromů, bylo nám pěkné teplo, jelikož pocitově bylo na místě jak v prádelně (dusno, vlhko a teplo).

Po cestě jsme minuli Jiráskovu studánku (docela originální provedení, ale víc jsme se o ní nedozvěděli), samotu Županda (kde byl prostě vesnický domek a hotovo) a místní hájovnu Javorka, u níž jsme si udělali odpočívací pauzu a u které málem trefil šlak místního jezevčíka, který na nás celou dobu, co jsme zde byli, usilovně za plotem štěkal. 🙂

Další putování nám však bohužel zkazilo náhlé bouření a nastalý déšť, tak jsme hodně svižným rychlokrokem mířili po trase k naší boudičce na kolečkách (bylo to blíž, než kdybychom se vraceli), jelikož potkat v lesích bouřku není nic zrovna příjemné a zvláště v Železných horách, které blesky doslova přitahují. Pěkně zmoklí jsme s páníčky nasedli do našeho plechového oře a už to pomalu vypadalo, že jen co jsme nasedli a vyrazili domů, tak že bude hezky slunečno a bez deště (tudíž že z toho budeme ještě víc mrzutí), ale asi po kilometru naší jízdy přišel pořádný přívalák, takže jsme byli moc rádi, že jsme tam, kde jsme. 🙂

Na lavičce 🙂

Další fotky z tohoto polodeštivého výletu naleznete ZDE.

Dnes jsme si oproti včerejšímu pršení chtěli „spravit“ turistickou chuť bez deště (což se nám povedlo) a tentokrát jsme se vydali do obce Loučeň na místní Naučnou stezku Loučeň. Jednalo se o velmi pěknou procházku v lese (hlavně borovém), kde byl klídek, pohodička, ptáčkové zpívali a já si pobíhala a čuchala. 🙂

Nejzajímavějšími záležitostmi na stezce byl krásný Smetanův dub  a také Boží studánka (Dobrá voda), ze které jsem se nemohla neobčerstvit – byla výborná. 🙂

U Smetanova dubu 🙂

U Boží studánky 🙂

Další pár fotek z tohoto výletu naleznete ZDE.